Bylo,
nebylo. Vyprávět synům a dcerám, byť jsou mnohem vzdělanější než my a bez
životních zkušeností, že jsme za bývalého režimu nežili všichni v domcích
z vlnité lepenky o vodě a o chlebu, je celkem bezpředmětné. Jejich obzor
je dán chaotickým předmaturitním vzděláním středních škol, útržkovitými
rozhovory s pravicovými politiky slibující mladé generaci vše, co si jen
představí, jen co nám přestanou vyplácet starobní důchody. Jsou úspěšní a není větší
hrozby, než onemocnět a začít zaostávat. Potom mi to celé připadá jako pochod
smrti, kdy hřmění děl Rudé armády vyhnalo z koncentračních táborů vězně na
pochod směr západ, kdy ti, co nemohli dál, byli ponecháni svému osudu, nebo
postříleni. Ač je to přirovnání hodně nadsazené, o to blíž je blízkého konce
kapitalistické společnosti.
To
je realita vlčí smečky, žel v současné době uplatňována přímo vzorově
exekucemi na majetku dlužníků. Nemilosrdná ruka tržního hospodářství –
kapitalismu – nám dennodenně ukazuje osudy dětí, které čekají na náš finanční
příspěvek, jinak nebudou léčeny. Stařenky, které okradeny o vše, žmoulají
v ruce darované peníze. A přitom komentář TV zpráv hovoří o solidaritě…
Novodobí čeští miliardáři přitom platí stejné daně, jako my ostatní smrtelníci.
Nebýt zbytku pokory a slušnosti opět by se v Česku zavedly šlechtické
tituly, stejně jako za Rakouska i s ceníkem, co stojí, baron, Jeho milost
kníže…
Za
peníze lze koupit téměř všechno. Nekvalitní zbraně, nekvalitní silnice, státní lesy, stavy prasat, zbourat město…. „Jo,
tati, vy jste žili v dobách chatrčí z vlnité lepenky“. Včera jsem
objevil v naší ulici ,,nový“ obchod, už ne cukrárnu, ale pravý nefalšovaný
,,Tuzeks“ – sekáč s oblečením vyhozeným kdesi v západní Evropě. Ten
opravdový ,,Tuzex“ provozoval v Liberci několik málo let podnik
,,Potraviny“ v počátku 70. let a vedoucím prodejny prodávající za tuzexové
poukázky byl můj otec. Obchod byl v Pražské ulici součástí větší prodejny
dárkových balíčků potravin.
Vzpomínám,
jak tehdy málokdo odolal nádherným etiketám zahraničních výrobků. Tajemníci
OVKSČ, tak jako soustružníci z Liazu, ženský z Textilany, herci od
Šaldů, nebo z Ypsilonky. Všichni chtěli pixlu kávy od Mainla, kakao Van
Houten, ruskou chatku, žvýkačky, autíčka Matchbox, čokoládu, frankfurtské párky
v plechovce, ,,seprané“ džíny. Byli ochotni dát všechno. Z kurzu
tuzexových poukázek se rodily i dnešní miliardové majetky. Žili jsme opravdu
v dobách chatrčí z vlnitého plechu, nebo z lepenky. Byli jsme
ale, jako národ vzdělaní, nezadlužení a relativně zdraví.
Jako
můry za světlem jsme se hrnuli poznat to, co nám bylo upíráno. Sociální a
právní jistoty jsme vyměnili za pozlátko ,,demokracie“, a korupci demokratického systému lobistů,
předražených nákupů a skandálů rodinných příslušníků těch nejbohatších členů
naší současné demokratické společnosti.
Nebojme
se, nemáme se čeho bát. To jenom my svět vidíme v černých barvách, naše
úspěšné děti ani nevolí. Sice se blíží doba, že nebude český řemeslník, aby
opravil protékající vodu do záchodu, ale bude spousta těch, co uspořádají
pouliční happening, street partu, přednášku o tom, jak žijí drobní hlodavci
v Barmě a svišti v Honolulu.
Myslím, že dožiji na zahradě vzadu, mimo hlavní cestu v parku,
v domku z vlnitého plechu a
slyším se, jak říkám: To byla naše doba malin nezralých a vlnitého plechu.
Žádné komentáře:
Okomentovat