neděle 30. prosince 2012

Prazvláštní švec z Nové Rudy




Za jeho mládí se ještě chodilo na ostro. Bez bot, ponožek, dívčích kalhotek a podprsenek. Co vím, tak nebyl znám toaletní papír, instantní polévky, penicilin, kapesník, kartáček na zuby…
Mohl být mým otcem, ale nebyl. Doma neměl teplou vodu, místo pračky valchu, neměl televizi, telefon, ale měl jedno z nejstarších radií ještě na sluchátka a denně mu naslouchal. Byl ženatý, bez dětí a manželka ho poslouchala jako hodiny. Pravidelně jim chodily tuzexové poukázky od příbuzných v západním Německu, které měnili na koruny a ukládali je do skrýše pod podlahu.
Švec sám již v pokročilém věku se nevyhýbal příležitostné práci a pracoval i na směny. Ke svému důchodu si tak často přivydělal slušnou částku. Jeho největší příjem ale byl z toho, co skladoval v své bývalé ševcovské dílně – dvou velkých místností přistavěných ke svému domu. Z toho, co měl v kufrech pod podlahou. Ze zlata, šperků, kapesních hodinek, stříbrného stolního náčiní, votivních předmětů křesťanských a židovských, starých knih, obrazů, pohlednic, starých bankovek, historických medailí, plaket, mincí, atd.
Pro mne, sběratele grafiky, libereckých reálií a starých tisků bylo setkání s jeho poklady něčím, co se vymykalo lidskému chápání. Co mě nejvíc zaujalo bylo, jak se mohlo takové množství sběratelského materiálu shromáždit na jednom místě. Švec byl čistokrevný Němec s českým příjmením. Doma však mluvil ještě v osmdesátých letech minulého století jen německy…
Ještě zajímavější bylo, jak k uvedeným pokladům přišel. Snad díky svému povolání, českému příjmení Štípek i tomu, že mluvil česky jako německy…. Psal se podzim roku 1938 a spousta Čechů a Židů opouští Vratislavice, Čechy, své majetky. Aspoň část jich předávají „spolehlivému“ člověku, který jej dozajista někdy v budoucnu vrátí. Tak uvažovali po roce 1945 i odsunutí Němci, emigranti po roce 1948 a další po roce 1968.
Pokud vím, tak nikdo ze zúčastněných se navrácení svých věcí uschovaných u ševce z Nové Rudy nedočkal. My, co jsme časem nahlédli do uvedených prostor, jsme žasli nad skladbou deponovaných věcí. Nad knihovnou, která obsahovala úplně vše z místopisné, regionální,  dějinné a umělecké literatury, mapy, místní noviny, časopisy, fotky, legitimace, důležité historické listiny….
A vše šlo z ruky do ruky. Oba antikvariáty – jablonecký i liberecký byly léta zásobovány jako nikdo jiný… Když se dnes kdokoli odvolává na pramen – zdroj – informací ponejvíce je to ze zdroje z Nové Rudy. Na ševce, který využil své doby.       

Silvestrovské vzpomínání




Machnínský řezník byl poslední. Potom už šibenici ve dvoře libereckého soudu nestavěli. Tím vůbec nic nechci říci, natož naznačit. Řezník je pro mne naprosto fajnové povolání, pokud ovšem zabije a soud rozhodne, tak to je jiná…
Ovšem, pokud stihl onen skutek provést do císařského ediktu z roku 1850 a odmítl svátost umírajícího, pak ho zahrabali kdekoli, jen ne na hřbitově, ale pokud se rozloučil s Pánem Bohem, měl po roce 1850 své jisté. Machnínský řezník si tudíž užívá komfort suchého hrobu někde uvnitř hřbitova.
V té mé vesnici bylo podivínů, kteří se vymykali konvenci, víc. Dospělí si mezi s sebou povídali o krejčím, jehož žena švadlena se musela denně mužovi předvádět v černém doma ušitém kostýmku, který si vezme na jeho pohřeb. Zimní verze byla včetně slušivého flaušového kabátku…
V jiné rodině, bez mužského doma, matka s dcerou soutěžila, která se dříve vdá. Šlo vždy o stejného chlapa a ve stejné disciplíně… Jinde si zas vyřizovali manželské spory mimo dům, na dvorku mezi slepicemi. Dlužno připomenout, že děti byly ve škole, ale já slyšel dobře, já ještě do školy nechodil…
Nebo ti dva, sobotu, co sobotu, když se vraceli z hospody zpívali. Každý po jedné straně ulice, ona německy, on česky. Co vím, prošlo jim to vždycky. Spousta sousedů si to duo nenechala, byť bylo po půlnoci, ujít.
Ještě k tomu řezníkovi, co zabil člověka. Pokud by svůj hrůzný čin spáchal před oním císařským patentem z roku 1850, a pak byl odsouzen ke ztrátě hrdla, pak by nedosáhl ani na onu známou ,,konvičku odsouzených“, na kterou měli nárok odsouzenci k smrti. Náš řezník si tedy s určitostí i zavdal…
Dost morbidity a zasmějme se. Je to už hodně, hodně dávno, když cvičili místní hasiči na hřišti, jak jim to stříká, tak jiným mezitím shořel seník nebo včelín... Nebo, když místní nepřizpůsobiví chodili do jedné velké místnosti za účelem úlevy na parkety. V ostatních místnostech parkety vytrhali a spálili. Později, když hasiči místnost vodou vystříkali a dům bourali, tak právě v té jediné místnosti se pod podlahou našli po Němcích obrovské poklady, spousta toho, co Němci před odsunem pod podlahu oné místnosti schovali….
Tedy nic, co by zvlášť zaujalo, normální běžné příhody, které jsem slyšel vyprávět. Jsou jako tichá pošta. Každý si něco přidal, ubral, ale je na co vzpomínat. V dobrém, mí drazí sousedi, jen v dobrém…. 

středa 26. prosince 2012

Znáte tuhle o Hitlerovi?




Bylo mu deset a musel k doktorovi. Tenkrát v Německu byli všichni dobří doktoři Židé. Malý Hitler si postavil hlavu, že k Židovi nejde, ale protože chtěl začít onanovat a s přirostlou předkožkou to nejde rozhodl se, že půjde.
Doktor byl milý stařeček, co pamatoval holokaust a šoa mu vzala všechny iluze o Němcích. Hitler se dostavil i se svou matkou. Na cestu si oblékl kalhoty s padacím mostem, bílé podkolenky, na rukáv si dal pásku s hákovým křížem, pod kraťasy si oblékl červené boxerky. Byl dokonalost sama, jen ten pinďour a případná operace ho tak trápily, že nemohl dospat.
Doktor si ho prohlédl od hlavy k patě, matce poručil zaplatit poplatek za návštěvu u lékaře a rozhodl se pro operaci. Ta se povedla k úplné spokojenosti budoucího onanisty, který od doktora chtěl vědět, kdy může začít. Odpověď ho potěšila, a tak doktorovi slíbil zvláštní zacházení v koncentračním táboře s překrásnou vyhlídkou na komíny spalovny. Domů došel jen s velkým sebezapřením. Žalud ho pálil, okvětí svědilo, organismus zachvátila horečka. Matka volala doktora, sanita přijela do 20 minut od zavolání a přispěchavší zdravotník stav vyhodnotil jako kritický, sáhl po eutanázii a aplikoval ji nejprve na hystericky řvoucí matku, a pak na mladém Hitlerovi.
Dobrá práce, konstatovali chlapci od pohřební služby, co odvezli obě těla na patologii. Tam se doktoři, taky Židé, radovali až do skončení pracovní doby. Těla rozřezaly podélně i napříč, a nic nenašli. U chlapce překvapila prázdná hlava a duté kosti jako u drůbeže. Vše sepsali  trojmo a jeden nález poslali rovnou do Bruselu, jeden do Iránu a pro jistotu i do Pekingu.
Při sešívání se jim stala malá nehoda. Před mladým Hitlerem pitvali si jen tak, pro radost, mrtvolu Göringa a jeho končetiny i s pozadím omylem přišili Hitlerovi. Nebyl, kdo by si stěžoval a tak to tak nechali. Nakonec, co taky. Všechna těla skončila, tam kde měla. Po hromadné kremaci na namrzlé silnici.
Potom jsem se probudil a hrozně jsem se naštval, že to byl jenom sen. Kéž by to byla pravda! Svět by byl zachráněn a spousta chytrých hlav by něco vymyslela. Takhle jsem měl štěstí, že jsem se vůbec narodil…..           

Úvodní slovo k zahájení výstavy pohlednic s židovskou tématikou v liberecké synagoze 2012





Vážení přátelé, drazí hosté!

Mám mnoho přátel, ale přivítat v naší synagoze přítele – sběratele Františka Banyaie je pro mne, a naši obec veliká, veliká pocta.
Vážím si lidí, jako jsi ty, Františku, tvé práce pro pražskou obec v jejímž čele stojíš, tvé úžasné sbírky starých pohlednic, vedle níž ta moje vypadá jako chudá příbuzná. Snad právě proto z celého srdce vítám tvou výstavu – výběr těch nejlepších pohlednic, v naší synagoze u nás doma, v Liberci. Pohlednice s židovskou tématikou patří mezi ty nejhezčí. Tak, jako naše hudba, pohlednice odrážejí život předešlých generací a vyvolávají smutek. Jeden každý z těch potištěných úzkých proužků papíru zachycuje dny, žel, dávno minulé – jamin mikedem…
Evropa byla do Druhé světové války domovem početné židovské diaspory a tvá výstava mapuje onen ztracený čas, který byl naší bolestí, ale i naším štěstím. Hrdostí příslušnosti k Národu knihy i písma, velkých židovských osobností, ale i lidí, živících se obyčejnou prací. Zdá se být oním mostem mezi holocaustem a současností, mezi žijícími a těmi, kteří nepřežili.
Děkuji ti za všechny, Františku Banayi. Tvá výstava nemá jinde obdoby. Stává se oním překlenutím řeky mezi námi a majoritní společností, ukázkou komunikace, dějin, estetickým a výchovným počinem, který má své nezastupitelné místo v kultuře společnosti 21. století.
Výstavě přeji, co největší návštěvnost a tobě pocit naplnění a štěstí z dobře vykonané práce zúročené touto překrásnou výstavou starých židovských pohlednic a odezvou na ni.


Ještě tu je strýček Walter




Tak, aby bylo jasno, naletěl jsem. A všechno je jinak. Ti naši rabíni mají pokaždé pravdu. Udělal jsem ze sebe pucifouska a mrzí mě to, což se mi nestává. Až orlí oko mého strýčka mě posadilo zpátky na holou zem.
Žádný doktor Birken, ale doktor Müller stavěl vilu tam, kde v Hrádku nad Nisou kopáči našli onoho kostlivce, který si jistou dobu dělal velkou naději, že bude oním prvním slavným Hrádečákem, který pronikne mezi V.I.P. Nechme bezejmenného kostlivce i známějšího Tobiáše odpočívat v pokoji a vraťme se k osobě doktora Müllera, hrádeckého lékaře německé národnosti.
Doktor Müller v Hrádku působil před doktorem Birkenem. Své pacienty objížděl pěkně postaru v kočáře od Žitavy až po Chrastavu až do konce války, a snad až do odsunu, a bez ohledu na státní hranice ošetřoval své nemocné německé ovečky i sovětské vojáky. Na tom nic nezměníme.
Zajímavější osud měl doktor Birken. Ten kvůli svému židovskému původu emigroval do Anglie, kde byl vojenským lékařem našich perutí – československých vojenských letců v Británii. V Hrádku nad Nisou, v oné pověstné Birkenově vile, léčil své spoluobčany až po druhé světové válce.
Toť oprava, kterou jsem byl povinován svým čtenářům a bdělému orlímu oku mého strýčka Waltra, znalce v oboru ornitologie a hrádeckého občana požívajícího mimořádné úcty i pro úspěchy dosažené na poli genetiky okrasného ptactva.
Suma sumárum, bystré strýčkovo oko mě vrátilo do reality. Tak či onak, faktem zůstává, že kromě skeletů z dob dávno minulých, je Hrádek nad Nisou domovem  řady lidí, kteří v tomto městě žijí, nebo žili nedávno a ve svých oborech dosáhli mimořádných výsledků doma i v cizině. Ti mohou být příkladem především našim dětem v dnešní době. Mnozí uměli a umí víc, než hrát tenis nebo kopat do meruny...      

Stýská se mi




Na nic víc jsme se netěšili, jako na to, až budeme smět spát venku pod oblohou rozsvícenou hvězdami. Vy z města nevíte, co to je jasná obloha s miliardou hvězd, které září nocí vstříc dobrodružství vesnickému klukovi, nebo děvčeti. Už jenom to, spát venku na seníku, na dece, co kouše a štípe, nebo v altánku bez oken s dírami ve střeše, či na verandách odkud v mžiku zmizíte, ve stanu plném škvorů, kde místo na matraci spíte na prkně.
Co, spíte! Čekáte až usne zbytek vesnice. Pak přijde čas vylézt ze spacího pytle a skočit rovnou do mokré trávy pod oblohu plnou touhy a dobrodružství, křiku nočních dravců, štěkotu psů, kteří vědí, co zamýšlíte. Za ploty už čekají sousedovy upravené záhony s nádhernými kedlubnami, ředkvičkami velikosti fotbalového míče, sladké jahody veliké jak melouny, vaši kamarádi a kamarádky a ti, co přijeli k sousedům na prázdniny.
A poté, co dospělí usnou všichni běžíme přes vesnici ke škole a kolem hospody tou úzkou cestou přes koleje k nejlepšímu koupališti na světě! Proč nejlepšímu? No, přeci proto, že je napájeno vodou z artézských vrtů moderní vodárny stojící nad naším machnínským koupalištěm.
A potom se vracet pozdní nocí spící vesnicí domů a slyšet, co si lidé šeptají za otevřenými okny. Kolem uší a hlavy vám létají netopýři, psi štěkají jako posedlí, a kočky s kocoury se chovají nemravně. A kočky přitom křičí strašlivými hlasy, že to až děsí.
Tak to chodilo noc co noc, dokud nezačalo pršet a nezačaly růst houby. To se obuly gumáky, vzaly košíky a brzo ráno se šlo do lesa. A když jsme se vrátili, šli jsme ještě jednou spát. Skoro až do oběda. S mytím jsme se moc nepárali. Byly přece letní prázdniny.
Hrůza byla, když pršelo a nechtělo přestat. Nisa vyletěla ze břehů a pokaždé s sebou přinesla spoustu věcí, které se nám klukům hodily především na stavbu chat a různých pozorovatelen. Nejvíc jsme pozorovali milence mířící na Ovčí horu, potom zvířata, ptáky, auta, lidi co mysleli, že je nikdo nevidí a šli si ulevit třeba do křoví. Kdyby nám tenkrát někdo řekl, ať se přestěhujeme do města, že je tam hodně zábavy, určitě bychom nechtěli. Vesnice byla naše a my jsme na ni byli hrdí. Měli jsme tu všechno, co jsme potřebovali a kolem nás byl svět ještě jak se patří. V celku přívětivý…
Věnováno Machnínu.                                               

Tobiáš je v Hrádku nad Nisou populární jméno




Nevím, zda se tu narodil v současné době nějaký, ale i dříve zde byl, a zdá se, že často… Tobiáš měl i svou borovici na Horním Sedle.
To je převelice zajímavé místo. Věděli jste vůbec, že je zde ve výšce 498 metrů nad mořem vodní předěl mezi přítoky Nisy a Ploučnice a tím mezi Baltským a Severním mořem?
A vůbec, co je tu nahoře nad Hrádkem nad Nisou křižovatek! Na západ do Petrovic, na východ do Císařské rokle pojmenované po císaři Josefu II., který se tu 10. září 1779 obdivoval malebnosti Lužických hor. K Dolnímu Sedlu, kolem k Popově skále.
Krátce po roce 1800 byl svět kolem Hrádku nad Nisou, ležícího na hranicích se Saskem, silně poznamenán pašováním. Však právě o tom pašování píše Karolína Světlá ještě po více než padesáti letech z podhůří české strany Ještědu. Právě světelská pašerácká stezka procházela kolem borovice na Horním Sedle.
V těch letech si tady jakýsi místní občan koupil kus lesa, vykácel jej, ale jednu jedinou borovici nechal stát. Pověsil na ni obrázek biblického Tobiáše. Od té doby borovice přestála všechno možné, ale jméno po Tobiášovi ji zůstalo.
Připomeňme si příběh, který se k borovici váže už desítky let. Při kácení okolního lesa docházelo až příliš často k nočním krádežím vytěženého dřeva. Vlastník lesa, Tobiáš, se rozhodl, že vezme ochranu lesa do vlastních rukou. Jedné noci uslyšel někdy po půlnoci povoz a kroky. Tobiáš měl dojet až k hromadě složených klád, a dál už to bylo jen o ozbrojených pašerácích, kteří se domnívali, že je napadla finanční stráž a začalo velké střílení. Hlídači dřeva vyděšeni skutečnou střelbou ani ne do vzduchu, ale do živých terčů vzali nohy na ramena a rozutekli se k domovům. Jen Tobiáš si to nějak popletl a jedna z kulí mu srazila klobouk z hlavy. Hned ráno spěchal na místo nočního střetu a střelby. Kulička, která mu srazila klobouk z hlavy, se zaryla do borovice, za kterou se schoval. Jako jedinou ji tedy při kácení lesa nechal stát…
Na památku šťastného zachránění zavěsil Tobiáš obrázek svého patrona na kmen borovice a strom zde nechal trvale stát. Od té doby nesl osamělý strom název – ,,Tobiášova borovice“.

pátek 21. prosince 2012

Náledí


Byly doby, kdy se nesolilo a táta za první republiky jel na sáňkách z Ještědu až ke starým pekárnám. Já mu to nevěřil.
Času mám dost, kotník dole na noze mám ve slušivém bílém oblečku… Klouže to a nešikům se stává, že upadnou. Mám už svůj věk být na chvostě událostí, ale tahle se mnou sekla. Dech jsem si vyrazil a na podruhé jsem už nevstal. Hnusné náledí.
Nedivím se, že mladí nezůstanou doma a cestují. Třeba Slávka Franclíková. Skoro ji není vidět a klidně si letí na Nový Zéland za štěstím. Houby! Vyhnula se tomu našemu náledí. A není sama.
Dřív, za Rakouska, se vandrovalo po celé monarchii za prací. Dnes čeká na naše mladé celý svět. Jak já jim závidím! Vybrat si zemi, lidi, naučit se jejich řeč. Získat sebevědomí, které  nám schází, a něco, co doma nemáme - zkušenost a konkurenci, která dává nový rozměr tak trochu malým poměrům od kterých odešli ti, co měli odvahu zkusit si to a dá-li bůh budou jednou úspěšní a slavní. To bych přál i tomu milému děvčeti moc a moc…
Tak nevím. Sypat nebo nesypat? Ptáčkům jednoznačně ano, chodníky, snad, jistě, možná, kdo ví… Ale ono to autem klouže.
Kotník mě bolí, v zádech hryže, štve mě, že zrovna já patřím mezi ty, co jim to tak klouže. Náledí, do toho prší a sněhu je kolem ještě habaděj. Ono to vždycky nějak dopadne. Mě prostě kloužou boty a jsem starý pán, co si myslí, že i v zimě by mělo být jako na jaře. Jistě nejsem sám, kdo má takové přání.
Svět je trochu jiný než byl za našich tatínků, ale i nám pomalu ujíždí vlak. Jenom to náledí budeme muset vzít na vědomí, než si polámeme všechny kosti. A sáňkovat z Ještědu až dolů k pekárnám? Nechme si zajít chuť! Doba nesypaných vozovek byla asi i tenkrát jenom zbožným přáním našich tatínků.
Zima je prostě zima a na nás je sypat ptáčkům a dávat si pozor venku na ulici i na chodnících. Přesto bych radši viděl v zimě suché chodníky beze sněhu a ledu. Taky by nemusel být špatný Nový Zéland. Přečkat v teple naši zimu, neposypané chodníky, klouzající a lesknoucí se jako jezero plné tančících bílých labutí – aut, která jsou na ledě neovladatelná – sobota 15. prosince roku 2012.          

Vánoční rozjímání za doby předchozí



Žel, nebyl na ně čas. Kdo chtěl mít životní standart na úrovni, aby si mohl dovolit koupit nebo postavit dům, pravidelně jezdit na dovolenou k moři, udržet děti na studiu v Praze nebo v Brně, jezdit do lázní a koupit si vše, co bylo na trhu v socialistickém tržním hospodářství nabízeno, tak neměl čas předvánočně rozjímat. 

Nebylo výjimkou mít dvě zaměstnání. Za osm a půl hodiny na pracovišti byla odměna osmdesáti procent zaměstnanců téměř obdobná. Samozřejmě že špičkoví dělníci – hutníci, horníci, na železnici, ti, na kterých stála výroba měli o něco víc, ale byly to řády, ne násobky platů řadových zaměstnanců. 

I tehdy byly výjimky. Zaměstnanci, kteří pracovali v zahraničí, umělci, veksláci a různí podvodníci,m kteří spekulovali s lidskými slabostmi. Spoléhali na to, že při nezákonnostech nebudou dopadeni. Zde vzali své prvopočátky pozdější obrovské majetky po sametové revoluci v roce 1989.

Rozjímat? Na to nebyl za socialismu čas. Lidé chalupařili, a to rovněž něco stálo. Často se stávalo, že po víkendovém pracovním pobytu na chatě přicházeli do zaměstnání úplně vyčerpaní. Velmi mnoho se sbíralo. Koníček často přerostl v celoživotní ,,profesionální“ posedlost, což opět vedlo k tomu, že lidé ve spolcích trávili mnohé, co zbylo z popracovního času na úkor rozjímání i v čase vánočním. Tím je i řečeno, kde vzal základ tak velký ateismus většiny českého národa. Tak jako se držely i za socialismu dušičky a respektoval se svátek zesnulých, zůstala půlnoční vánoční mše téměř vše, co pojilo národ s církví. 

Vedle oficiální kultury a řízeného využití volného času byla i část mládeže, která se vymykala oficiálnímu trendu výchovy a zaměřovala své aktivity na pobyt v přírodě, alternativní kulturu. A vánoční rozjímání?... To bylo v celé společnosti odsouváno do domovů důchodců, do kostelů, do rodin, kde tradice dosud nevymřely. Ke škodě našeho konání byly hodnoty mezilidského chování odsunuty na úkor zachování ekonomické kvality života k celoživotnímu spěchu a přetvářce. O co je to lepší dnes, posuďte sami…

neděle 16. prosince 2012

Smetiště – schází nám?




Ukažte mi dneska smetiště! Pokud někde je, pak je to ukázka moci, jejíž součástí je zběsilý hon na smetiště a černé skládky, které bývaly součástí našeho mládí, dospívání i zralosti…
Kdeže ty skládky a smetiště našich jiter jsou? V základech panelákových sídlišť, v dálničních obchvatech měst a městeček, v suterénech parků plných bezdomovců a bloumající mládeže, v podzemí velkokapacitních obchodních domů, pod placenými parkovišti a ,,nezbytnými“ správními budovami nadnárodních koncernů, bank a pojišťoven…
Ano, tam všude, v základech všech těch montoven, továren a skladů hledejme naše skládky a smetiště. Pryč je doba individuálního odvozu odpadu. Dnes je to byznys našich měst a velmi úspěšných organizací pro město pracujících.
Je pryč doba, kdy jsem jednou týdně naložil dvoukolák popele a ostatního odpadu a odvezl vše na skládku do areálu Stavokombinátu a porozhlédl se kolem sebe, neboť tam se našlo vše. Celé vybavení domácnosti, dílny, pozůstalost po babičce, dřevo, kámen, kov, papír, dráty, porcelán, dlažba, knihy, obrazy, kůže králičí, nadúroda jablek, shrabané listí, stará radia, autosoučástky, stará kola, nedopité lahve…
To byla jen ukázka toho, co se mohlo najít i jinde, na větších skládkách, třeba na pomezí mezi Chrastavou a Václavicemi. Vyprávět by mohl starý pan Růžička. Jeho maringotka u brány byla dočista plná všeho. Když všeho, tak tvrdím, že opravdu všeho. Našel jsem tam i baret našich námořníků sloužících na Dunaji za První světové války.
Ozdobou všech takových maringotek u velkých skládek byly starodávné zbraně, hasičské přilby a trumpety, vitráže oken měšťanských domů, staré vyřezávané divadelní rekvizity, sbírky školních kabinetů. Pokaždé, když jsem vstupoval do těchto ,,obchodních domů“ plných slunce, deště, podzimní jinovatky i závějí sněhu, vždy jsem si odtamtud něco odvezl. A že toho bylo!
Suma sumárum, co smetiště, to radost pro toho, kdo něco sbíral, co jinde nesehnal a nekoupil. Co skládka do zdroj, to naleziště, to malý Klondike. Smeťák to byl Prior, Tuzex, Máj našeho  věku, Zlatá Labuť, Jiskra, zdroj nákupů, co přišly lacino. Pro nás, co jsme neznali Kauflandy, Tesca, Globusy a Plazy, možnost sehnat všechno…
Kam jste se poděly, milé smeťáky, vyhledávaná místa sběratelů a kutilů? Není proč plakat nad rozlitým mlékem. Stejně už doma nemáme na nic místo. Kam bychom dali nalezené poklady? Spěte dál pod současnými kruhovými objezdy, nechť je vám česká silnice lehká. Svět kamsi poskočil a smeťáky našeho mládí vzala velká voda. Asi to tak má být….  

Konec světa na dosah ruky




Mít kutnu, hrubý len, něco čím odhánět mouchy na konci s ostrými drápky začnu, abych to stihl, švihat se zvostra přes záda a dělat si na zádech žlábky… Mrskal bych se a přitom sliboval, že pokud to přežiju, budu děkovat tomu tam nahoře, že mě ráčil vrátit zpátky, že mi odpustil mé hříchy….
Dost. Doba sebemrskačů, je pryč. Dnes hledíme ke slunci skrze jinou optiku a lítost pociťujeme, jen když se cosi utrhne v nás a my pociťujeme křivdu. Ano. Má přijít konec světa, ale bůh suď, jak bude vypadat. Zda se nám zhroutí půda pod nohama, či jako v Římě padne řád a do bran vrazí barbaři…. Možná spadne na zem kus vzdálené hvězdy, aby se Země zahalila do smutku a byla všude dlouhá zima….
Ale dost. K našemu zármutku se opět nic nestane. Vše půjde dál, den po dni a konec světa nastane snad někdy příště. Čím dál tím víc lidí si jen tak z dišperace přeje konec světa, protože nevěří, že svět si najde sám dost mýdla a kartáčů na to, aby se očistil. Že už je zralý na potopu, na dlouhou zimu, na svět bez nafty, a elektřiny…
Ano, je mnoho těch, co by chtěli začít znovu. Jít s nožem na medvědy, bydlet v korunách stromů a klackem se bránit útokům sousedů. Bůh suď, zda tohle je řešení našich problémů, ale skutečně je mezi námi mnoho těch, kteří si přejí konec všeho a nový začátek tak, jako začala nová éra pro lovce mamutů…
Proč tomu tak je se raději neptejte. Svět je plný paradoxů, hlasatelů mnoha změn a dá se říci, že žádná není pro nás pozitivní. Ty scénáře jsou katastrofické a pozitivních je zatraceně málo, zrovna tak, jako ty naše volby. Polovina je vždy pro a polovina proti. Pat, šach, není co řešit. Jaká dohoda? Zrovna tak to chodí ve světě bohatých a chudých. Vezměte si k tomu agresivní náboženství a výsledek? Snad ten konec světa. Lidé chtějí a hledají řešení. Politické strany jim ho už nenabízejí. Mnozí skutečně nacházejí řešení v konci světa.
Je to jistota, jediné řešení? Co člověk, to jiný  názor. Konec světa není pozitivní, a přesto se zdá být mnohými očekávaný… Snad jim to nevyjde a doufejme, že nepřijde nikdy… Hledejme řešení, a každý, kdo je optimista, opraš své svědomí a dejme si šanci. Co když to bude ta poslední….

Hospody v Česku




Co hospod znám, každá se snaží najít svůj osobitý styl. Ať  jsou to kameninové, sdrátované hrnce na forhontě, obrázky aut, či motorek po stěnách, fotky slečen, hrdinů války v šestašedesátém. Pořád to je nic proti zarámovaným ,,vtipným textům“ rozvěšených kolem pípy, po celém lokále. Je to někdy až kabaret. Obrázek Švejka, erb pivovaru, cena piva a hned vedle ,,Neplivejte na zem“. A pokud hospodský má na hlavě čapku, ne nepodobnou tureckému fezu, pak čekejte i víc.
Jsme doma v české hospodě. Žel, je jich už málo, málo kde s…. mouchy na obraz Jeho veličenstva, málokde si na obrázku na zdi vaší hospody přečtete ,,Nechť tento nápoj z ječmene, trud z mysli naší zažene“, nebo ,,Či srdce věrné lásce bije, ten, bratří, nechť žije a spolu s námi pije“.
Já miluju texty nezvaného hosta, kouzlo nechtěného, jehož slova, často hloupá, v atmosféře správné hospody dostávají křídla: „Budem se vždy rádi míti, k potvrzení toho pití!, Na blaho světa ta sklenice budiž pita!, Kdo rád pije, ten ať žije!, Kdo miluje pití, veselost nám vždy je vítaný host!“.
Je toho moc, co lidová tvořivost plodí, ale tyhle průpovídky jsou zralé ke zveřejnění. Jsem přesvědčen, že mají své oprávněné místo na stěnách našich náleven a hospod. Vůbec nyní, když se alkohol zbavil metanolu, a kdy zhruba třicítka nejvěrnějších kunčaftů už nepopije, je dobré se opět zeptat, proč se do hospod chodí, a proč se metla lidstva konzumuje. Neboť na tuhle otázku si neumí odpovědět vysokoškolský profesor, natož dělník z hutí.
Nepokoušejme se hledat odpověď my. Prostě to lidem chutná a jsou si vědomi, že jim větší množství škodí, ale to je vše. Tím rozhovor na tohle téma končí. Pít se bude, pít se musí. Stát čeká na tyhle peníze a zákazník, ač nerad, platí za vše, co teče a má říz. S tím se nedá vskutku nic dělat. Pilo se a pít se bude vždycky. Jedinci nepijí, ale vždycky se najde někdo, kdo za vás tu roční sumu piva vypije. Tak ať nám i vám chutná! Trocha alkoholu nikoho nezabije, nikdo po ní neoslepne, ale i tak: zkontrolujte si kolky a sáhněte si na špičku číšníkova nosu, zda vám nelže. Pokud se přesvědčíte, že je vše v pořádku, pak s mírou pijte.
,,Veselme se bratři, v radostech jen žijme, strasti jak se patří, navždy teď zapijme!“ – No není ono, řekněte, náplast na všechny trudy a bolesti? Tak vzhůru do hospody!

Klub mládeže Plamen



Nebylo v osmdesátých letech v Čechách vnadnější herečky než byla Lenka Kořínková. Od těch nejmenších až po nás, vzrostlé svazáky, byla její postava, aspoň ta od pasu nahoru, na dlouhá léta inspirací k porovnávání s těmi, které se nám líbily.
Čert tomu chtěl, v Liberci se rozjel svazácký klub mládeže a neměl nouzi o dobré kapely, herce, baviče i sportovce, kteří k nám rádi přijížděli. O to víc jsme se snažili, aby v klubu Plamen byly i akce plně v režii středních škol a učilišť. Nebylo střední školy, nebo učiliště, aby v Plamenu neměla vystoupení studentských kapel, recitálů, ale i společenské akce, soutěže a kvízy.
Po jedné takové druhý den ráno jsem si řekl, že se půjdu podívat, jak si po akci předchozího dne studentky z ekonomky po sobě uklidily. Moje náplň práce to sice nebyla, ale už to další odpoledne jsme měli mít besedu s Dr. Plzákem. Bylo deset odpoledne a vedoucí klubu, Věrka Kubišová, popoháněla děvčata, která ten včerejší nepořádek uklízela.
Jedno z děvčat se evidentně ulejvalo a pospávalo v pohodlném křesle. Nic mi nebránilo uplatnit svou funkci a na děvče jsem se osopil, co že spí a ostatním nepomáhá. Jak tak třesu spící dívenkou, buší mi do zad vedoucí klubu: „Nech ji spát, spí už od půlnoci, nechtěla jít po besedě do hotelu, to není studentka, ale ta herečka Kořínková.“ Ta spala dál, takže naše seznámení a vzájemné sympatie na první pohled se nekonaly.
Odpoledne, ještě před besedou Dr. Plzáka, jsem o tom všem vyprávěl Láďovi Barešovi, libereckému kapelníkovi, který občas do Plamene zašel na kávu. Ten se jen hořce usmál. Patřil rovněž k obdivovatelům mladé herečky a vyprávěl mi jiný, neměně hořký příběh.
V šedesátém osmém, za vlastní peníze postavil ,,tenhle“ klub mládeže během několika měsíců, žel za stejnou dobu o něj opět přišel. Ono Pražské jaro v něm probudilo podnikatele, žel 21. srpen 1968 jej opět vrátil na zem, do reality. Klub pokorně nabídl městu a to jej dalo k využívání mládežnické organizaci SSM. A tak jsem od té doby hostil kafem Láďu Bareše, úžasného přítele a kapelníka, ač sám jsem se kafe pít nenaučil.
Jo, a večer Dr. Plzák nepřijel, omluvil se, ale jindy zase navíc přijela Lucka Bílá, samý řetízek a v černé kůži, rozparek na břiše až bůh ví kam. Neměli jsme to tenkrát lehké, vždyť i sukně se nosili vysoko, vysoko nad kolena. A Lucka, ta je měla nad kolenama nejvýš….

sobota 15. prosince 2012

Když v Machníně foukalo




Nebylo to asi jiné v Kokoníně, v Nové vsi, v Mníšku nebo na Uralu. Když foukalo, tak bylo pokaždé lepší zůstat doma. To jste měli zaručeno, že se nepotkáte s věcmi, které, ač nemají schopnost levitovat, čili létat, létají.
Při povodních jsem viděl plout po Nise psí boudu, ve vzduchu za silného větru jsem viděl kolem mne proletět psí obojek, erotický časopis, sluneční brýle a jednou Na Dolech, při koupání v Hrádku nad Nisou, se Vám udělal takový větrný kornout, že vítr bral, jako při forbesu, vše, kromě lidí, psů a kočárků s dětmi…
Jo, když foukalo u nás v Machníně v padesátých letech minulého století, tak jsme se opravdu programově všichni bez rozdílu báli. V tu dobu ředitel místní školy Jiránek s oblibou hlásával do místního rozhlasu. Jeho zapáleným slovům předcházel tlampačový mix budovatelských písní. Trio Ježková, Brych, Jiránek hlásalo a zvalo především nás mladé na brigády, ostatní na očkování psů, králíků, na besedy o cukrovce, slintavce, mandelince, imperialismu, lásce ke knize, sovětském filmu, a tak podobně.
Vítr. Vzpomínáte na vítr? Proto se přece nosily rádiovky s anténkou a běžně se cpala dětem do uší vata, neboť se mělo za to, že je to buď prevence, nebo už léčba ušního zánětu.
Jo, vítr, ten se toleroval jen aby uschlo mokré prádlo, případně čerstvě nahozené zdivo. Však taky ano. Mám v paměti, jak místní machnínský rozhlas ústy ředitele Jiránka, ohlašoval ,,světu“ opět jistou atmosférickou bouři, pro kterou odpadá odpolední vyúčtování v místní škol,e neboť síla větru může žactvo drobného vzrůstu rozfoukat do širokého okolí. A to mělo být, jen co já si pamatuji, alespoň dvakrát. Vlastně to jinak ani  nešlo. Škola stála dost nešikovně na kopci a zahrávat si s přírodními zákony nemohl ani člen výboru vesnického sovětu. A tak jsme zavírali okna, přikrývali pařníky se zeleninou a zavírali králíkárny, jako před zloději.
Tohle vše nesla s sebou doba, čas her na schovávanou a strachu z něčeho, co nás může ohrozit. Obava, že nám spíš než příroda ublíží něco, nebo někdo, kdo chce zhatit výdobytky socialismu. Bylo to vše absurdní, ale i druhá strana světa v té době uvažovalo podobně. Byl to čas vzájemné nedůvěry, kdy i silné zafoukání větru vedlo k ostražitosti a připravenosti obstát pokud budeme napadeni, třeba i silnými větry…
Dnes fouká, a místní rozhlas v Machníně už dávno nehraje Suliku, natož aby vzápětí varoval: Zavřete slepice, malé děti a do školy ať nejdou ani ty starší! Fouká….      

čtvrtek 13. prosince 2012

Nová česko-německá kniha Egona Wienera „Pohledy a pohlednice – Ansichten und Ansichtskarten“



Nová česko-německá kniha Egona Wienera  „Pohledy a pohlednice – Ansichten und Ansichtskarten“

            V minulých dnech, díky ukázkové spolupráci Euroregionu Nisa, německého města Zittau a české obce Rádlo, spatřila světlo světa krásná, svěže napsaná knížka libereckého spisovatele Egona Wienera „Pohledy a pohlednice – Ansichten und Ansichtskarten“, výběr toho nejlepšího z předchozích knížek libereckého patriota a publicisty.
            Primátor Žitavy Arnd Voigt a Dr. Pavel Branda, místostarosta Rádla v předmluvě poukazují na autentičnost autorových textů, která vychází z autorovy znalosti života v Euroregionu Nisa. Autor čerpá ze vzpomínek svých i svých nejbližších, kteří celé generace žili na Liberecku.
            Samotná kniha je určena těm na obou stranách hranic, kteří se učí jazyk svých sousedů a bude sloužit i při besedách s občany zajímajících se o historii a současnost Euroregionu Nisa.
Kniha Egona Wienera je, stejně jako všechny jeho předchozí, ilustrována dobovými pohlednicemi. Text fejetonů, příběhů a úvah je brilantně přeložen a vytváří soubor plný laskavého humoru a vzájemného porozumění Čechů a Němců, přestože se nevyhýbá ani kontroverzním tématům. Egon Wiener tímto dílem odvedl kus záslužné literární práce  a vydavatelé počin, za který jim oprávněně patří poděkování.
Kniha je bezplatně k dispozici v Obecní knihovně v Rádle a dalších knihovnách Euroregionu Nisa a je ji možné stáhnout i do čtečky – vychází jako e-kniha.

pondělí 10. prosince 2012

Píši Ti, Babetto,



Píši Ti, Babetto,
motorečko mého mládí!
Koni, půl koni, jak chceš, oři, který mě i bez papíru vezl cestami v lese Bedřichovky na Novou Ves, do Chrastavy, přes Machnín ke Karlovu (to byl řev) kolem statku a po rovině do Ostašova a dolů za slévárnu cestou k viaduktu až k paneláku v Oldřichově ulici. Nejednou i několikrát týdně. Do Chrastavy přes Bílák, do Chotyně, a pak po rovině do Hrádku a do Loučné.
Zlatý moped, rok výroby 1973, Babetta – Považské strojírne (Klementa Gottwalda) neboť, ač mrtvý prezident, jeho jméno se stále skvělo v záhlaví průvodního dopisu. Ani ty, má milá Babettko, ses tomu ovzduší servilnosti nevyhnula….
Místo zrodu : Považská Bystrica – Slovensko. Tehdá se to tak nebralo. Jaképak Slovensko! Prostě ,,na Slovači“. Bylo to jedno, byli jsme přeci Čechoslováci a hotovo. Tam, na Slovači, se tyhle malé a podobné motorečky vyráběly už od roku 1947. Manet a kupodivu Roadster. V jednu chvíli jich byly na silnicích bez bílých pruhů uprostřed asfaltu na vozovce dva miliony… Technicky vzato, ono těch Babett bylo dost.
Píši Ti, milá Babetto, rychlá a svěží skoromotorko, že nejsrandovnější na Tobě bylo rozjetí. Elektriky kolem fůra, ale to rozšlápnutí, nebo jak to nazvat, přišlápnutí, bylo k popukání. Vidět, jak rychle šlapu, nebo později pozorovat strýčka Waltra dělat totéž, aby se pak skutečně plynule hnal, to vyvolávalo chvění bránice….
Jen díky Tobě jsem poznal plod i květ - být řidičem, neboť jsem si žádná oprávnění k jízdě motorovými vozidly neudělal a tudíž jsem co? Nejezdil, a přece si troufl a jel.
Píši Ti, že díky Tobě jsem slast svistu větru kolem uší rychlého kabrioletu nepoznal, ale Tebou uspokojen, zanechávám pro potomky stručnou vzpomínku. I já ten pocit z jízdy seznal, co řidič Babetty, a srovnal bych ji třeba s Porschem o něco málo pomalejší při rozjezdu.
Pročež vy všichni, bývalí Babetťáci, pozvedněte zrak a zasněte se. Babetta se vrací! Slováci se o něco snaží a my můžeme jen věřit a doufat že výsledný produkt bude srovnatelný s tím, co jsme tak dobře znali my, výkonní uživatelé modelu předchozího ze socialistické doby. Ukaž se nová dobo, nová a progresivní! Předveď se nová Babettinko..

Můj les mezi Jizerkami a Lužickými horami




Bedřichovský les. Poznal jsem ho ještě v první polovině minulého století. Na jeho úpatí stál tehdy větší dům, rekreační podnik pražáků, kteří nám místním, tím myslím bedřichovákům a machnínským, ukrajovali z borůvkového koláče a smaženice z hub, které tu rostly.
Les to byl úžasný, trochu jiný, než ten, co roste v Jizerkách, nebo na úbočích Ještědu. Ten bedřichovský  les má dnes opravenou empírovou kapličkou z počátku 19. století, která v padesátých letech minulého věku byla ještě k světu.
Tenhle lesní porost mezi Chrastavou, Krásnou Studánkou, Bedřichovkou a Stráží nad Nisou je takový zvláštní. Ani pes, ani kočka. Je zelený, modrý, plný vody, sem tam močál, plný těch prvorepublikových  staveb bunkrů, cest a cestiček. A muničáku liberecké posádky. Bůh ví, co tam ti vojáci - profesionálové dnes mají.
I dnes je to ale les docela báječný, kam je možno dojít se nadechnout borovicovo-smrkového vzduchu, nebo projet ho autem skrz na skrz až do Chrastavy kolem střelnice na hliněné holuby, kde vám v hájovně před vánoci prodají vánoční stromeček. Co já jich tam za mlada kupoval. 
Bedřichovský les má bezva atmosféru příměstského lesoparku,  kde sice potkáte spoustu známých tváří, ale jsou zde i krásná lesní zvířata. Jen se musíte chovat tiše a ne hulákat jako ti, co se v lese chovají jako doma. S tím jsem neměl nikdy potíž. Kolo jsem opřel o první smrček a hurá do lesa. Je výhoda vědět, kam s jistotou zamířit, co Vás kde čeká. Kde je mech, kde mravenci, kde ostrá vysoká tráva, kde jsou ty kulaté  bílé kameny, kde zpívají ptáci.  Kde stojí pojízdné včelíny, kde jsou krmelce, a kde rostou zaručeně houby. Kam si můžete v létě lehnout na deku, a kde vás jistojistě zaručeně nic víc než komáři nepokouše a nezadáví, nebo kde v zimě leží tolik sněhu jako na Jizerce, a kde je nejhlubší tůňka. Kde jistě uvidíte srnky, na obloze predátory, kde je plno žab, kam chodí laně pít....
Víte, můj les to není, nic jsem tu nepodědil, a přesto si tu připadám jako by mi patřil světa lán. Snad, že tu slunce praží skrze stromy, a já si čím dál častěji sednu na pařízek a čekám, až se mi bude dýchat líp ... Ty pomíjivé chvilky, kdy je les slyšet skrze trylky mušek, včel, vosiček a všech těch, co kolem létají je, jako byste seděli v koncertní síni a poslouchali Mozarta. Jako by Vám četl pan Pelar  píseň písní, Bach hrál na varhany, nebo Chagall maloval svět plný trýzní a vy tu seděli a poslouchali a dívali se jako zařezaní.
To vše jsem tady, v lese na Bedřichovce zažil. I jedno z prvních milování. Můj les je stále lesem krásným, kam se vracím, lesem ranního úsvitu i světem, kde slunce když zapadá, můžete na něm nechat oči...

Hrádecká kostra člověka z 27. července 1929




27. července 1929 se pan doktor Birken v Masarykově ulici č. 68 v Hrádku nad Nisou chytil za hlavu a jistě zanaříkal: ,,Tak se mi stavba mojí vilky pěkně prodlouží! Zatracení archeologové, ti se mi tady vyřádí,“ a měl pravdu. „A měl ji vždycky,“ říkávali nemocní.
V hloubce 1,60 m pod povrchem ulice byla nalezena téměř neporušená lidská kostra. Chyběla jenom přední část hlavy – obličejová partie, od horní čelisti k očnicím, části lopatek, pánve a žeber. Úplně chyběla pravá ruka a chodidla. Kostra zaujímala polohu skrčence. Kolem ní byly do tvaru rámu narovnány křemen, pískovec a břidlicový štěrk velikosti od tenisového míčku až po velikost míče na fotbal. U hlavy měla kostra čtyři pazourky. U kostry ležel jeden opracovaný kámen – řezadlo, snad nůž z křemene. To vše uloženo v třetihorním jílu.
Ve vzdálenosti asi 3 – 5 m byly kolem kostry nalezeny kusy dřeva. Na odkrytém, přilehlém svahu byly objeveny v zemině dva černé pruhy a dlažba z plochých kamenů pokrytých glazurou snad ze sazí. A všude kolem opracované pazourky a střepiny opracovaných kostí. Vše nasvědčuje, že je oprávněné se domnívat, že svah a návrší nad nalezenou kostrou bylo součástí prehistorického sídliště,  někdy z mladší doby kamenné.
Nakonec se nákladný a zdlouhavý archeologický výzkum nekonal a pan doktor Birken svou vilu postavil v předpokládaném termínu… O osmdesát let později se téměř stejně rychle postupovalo v okolí Příšovic na Turnovsku.
Hrádecká kostra se odstěhovala do tehdejšího místního musea, kde z ní do současné doby mnoho nezbylo. Ještě, že se tu pod dlažbou náměstí před lety našla novější, zachovalejší s lehčeji zapamatovatelnou legendou.
A ještě k těm prehistorickým nálezům. Žitavské muzeum vlastní kamennou sekyru, která se našla v Hrádku při kopání domu č.p. 134 v hloubce 4 m. Její zapůjčení současnému hrádeckému muzeu se stává, doufejme, předzvěstí hlubšího zájmu veřejnosti i politiků o dějiny naší oblasti. Vždyť právě zájem o ně by mohl vést k případnému znovuotevření archeologickému výzkumu v Hrádku nad Nisou nebo Grabštejnu, aby tak byla potvrzena domněnka, že právě Hrádecko a okolí patří k nejstarším místům trvalého osídlení na našem území.
O tom mě vždy přesvědčoval můj přítel a znalec nejen dějin Hrádecka, pan učitel Vladimír Říha, který mě svým vyprávěním inspiroval i k napsání těchto řádek.    

středa 5. prosince 2012

Píši Vám, bývalé kníže…





Milý pane Schwarzenbergu,
neznáme se a asi si nikdy ruku nepodáme. Mně se jen tají dech vzpomenu-li si, že Váš předek si tykal se Zikmundem, synem císaře Karla IV., Otce vlasti. Že zvítězil a slavně u pevnosti Rábu a na zadek dal mohamedánům v roce 1599, že kámošoval s Napoleonem a pak jej právem ztřískal v čele spojeneckých sil v Bitvě národů u Lipska.
Vy jste, pane Schwarzenbergu, dostál svému jménu a tradicím mé země, když jste odmítl naším jménem se připojit k porušení dohody mezi Palestinci a Izraelci a pošpinit tak tradice Vašeho jména a mé vlasti. Ne, sdělené Vašimi ústy teroristům z Hamásu a z druhého břehu řeky Jordánu, je návratem Česka k tradicím humanismu První republiky, kdy otloukánek sousedů - ČSR poskytla nový domov uprchlíkům před pronásledováním ….
Co chtějí současní sousedé Izraele? Palestinci neuznávají ani samotnou existenci tohoto státu. Až budou veřejně a všichni z Gazy uznávat právo na život svého souseda, ať si staví ve své zemi třeba pyramidy, za naše peníze posílané z centrály Evropské Unie. Zatím si za ně jen kupují zbraně, rakety které střílejí na občany Izraele.
Píši Vám, pane ministře našeho vztahu k zahraničí, udělal jste svým rozhodnutím hodně radosti slušným lidem, kteří už zapomněli a nechtějí vzpomínat na to, jak jsme v minulosti ,,milovali“ palestinské sebevrahy a nositele Nobelovy ceny míru Arafata ,,blahé“ paměti.
Nejsme na ta léta hrdi, a proto si o to víc vážím toho, a nejsem sám, jak se Vaším jménem zachovala česká diplomacie. Jsem rád, že jsme i my, náš stát, po letech prohlédli a vidíme svět v opravdových barvách, kdy lež zůstává lží, slabostí pak dohoda podepsaná s těmi, co nedrží svá slova. A toho jsou mistři právě militantní islamisté. Jen se podívejme do Sýrie. Týden, co týden tam Arabové ve jménu svého boha podepisují dohody, které zneplatní jakmile se naskytne možnost slabšího partnera podrazit. I to je Islámské právo šaría.
Proto Vám píši, bývalý v Čechách kníže a vévodo krumlovský, protože jste se zachoval jako chlap a nenechal tu malou zemi uprostřed oceánu Arabů na pospas islamistickým slibům, kterým uvěřit je problém, protože jedním dechem hlásají vyhnání Izraelců do moře, druhým chtějí mír.
Píši Vám, pane Schwarzenbergu, i proto, že podle mého byste si měl do svého erbu přidat velikánskou hvězdičku.

Domácí hospodáříčci z Nové Vsi na Jablonecku




Zrovna tak bych mohl napsat to samé o Nové Vsi u Chrastavy, nebo o kterékoli vsi u nás doma v Čechách. Pro tentokrát zůstaňme u té Jablonecké.
V domácích hospodáříčcích viděli naši předkové duše svých dávno zemřelých předků. Téměř každý dům měl zde mít takového ochránce. Byla to zejména užovka, mlok, nebo ještěrka. Měli svá hnízda pod podlahou, nebo na zápraží. Také ve světnicích, zpravidla někde v rohu pod kamny, nebo pod pecí. A co je zvláštní, nikdo z domácích nezpochybnil jejich práva na tohle prazvláštní bydlení. Když se ukázalo takové zvířátko v místnosti, napomínal otec své děti: ,,Nevšímejte si jich a neubližujte jim!“.
Domácí hospodáříčkové přejali úlohu svérázných duchů rodin. Dodnes je možno spatřit nejen u nás na severu Čech množství domů, které jsou ozdobeny na štítech rozličnými zvířecími hlavami kohoutími nebo koňskými. Mají chránit naše domovy před bleskem. Sem patří i uctívání vlaštovek a čápů, kteří nám mají přinést štěstí. Bohužel sem přináležel i zvyk z počátku minulého století z Pojizeří – chytání živých ptáků, veverek a jejich napínání na štíty domů…
Největší důvěře a ochraně našich domů se těšil had, zejména užovka. A to pravděpodobně pro svůj ,,tichý chod“, tvar těla a pohyblivost, což se prostému lidu zdálo být nejlepší schránkou lidské duše. Právě proto je tolik příběhů o užovce se zlatou korunou strážců pokladů. Jeden jsem kdesi zaslechl.
Na Jablonecku ve Smržovském katastru žilo kdysi mnoho hadů. V jednom domě byli nejen v předsíni a na zápraží, ale i ve slamnících v postelích, všude, po celém domě. Dříve než domácí ulehli, museli slamníky vyklepat, aby hady odtud vyhnali. Byl to prý naprosto nevídaný děj, ten klouzavý pohyb a šelest, když hledali jiný úkryt v sednici. Jednou se stalo, že užovka v úprku zalezla mezi trámoví na půdě a nemohla ani vpřed, ani vzad. A domácí? Ten ji opatrně vyprostil a vypustil mezi ostatní, aby jej snad, nedej bože, neopustilo štěstí.
Tak tomu bylo snad ve všech domcích našeho podhorského kraje. Všude tam, kde žili dobří lidé v souladu s krásnou přírodou, lesy s čistou vodou, omamným vzduchem plným křikem ptactva a bzukotem pilných včel.
Proto pozorně naslouchejme vyprávění z nedávných časů o době, kdy s námi žili v pohodě zvířecí domácí hospodáříčci….