středa 26. prosince 2012

Stýská se mi




Na nic víc jsme se netěšili, jako na to, až budeme smět spát venku pod oblohou rozsvícenou hvězdami. Vy z města nevíte, co to je jasná obloha s miliardou hvězd, které září nocí vstříc dobrodružství vesnickému klukovi, nebo děvčeti. Už jenom to, spát venku na seníku, na dece, co kouše a štípe, nebo v altánku bez oken s dírami ve střeše, či na verandách odkud v mžiku zmizíte, ve stanu plném škvorů, kde místo na matraci spíte na prkně.
Co, spíte! Čekáte až usne zbytek vesnice. Pak přijde čas vylézt ze spacího pytle a skočit rovnou do mokré trávy pod oblohu plnou touhy a dobrodružství, křiku nočních dravců, štěkotu psů, kteří vědí, co zamýšlíte. Za ploty už čekají sousedovy upravené záhony s nádhernými kedlubnami, ředkvičkami velikosti fotbalového míče, sladké jahody veliké jak melouny, vaši kamarádi a kamarádky a ti, co přijeli k sousedům na prázdniny.
A poté, co dospělí usnou všichni běžíme přes vesnici ke škole a kolem hospody tou úzkou cestou přes koleje k nejlepšímu koupališti na světě! Proč nejlepšímu? No, přeci proto, že je napájeno vodou z artézských vrtů moderní vodárny stojící nad naším machnínským koupalištěm.
A potom se vracet pozdní nocí spící vesnicí domů a slyšet, co si lidé šeptají za otevřenými okny. Kolem uší a hlavy vám létají netopýři, psi štěkají jako posedlí, a kočky s kocoury se chovají nemravně. A kočky přitom křičí strašlivými hlasy, že to až děsí.
Tak to chodilo noc co noc, dokud nezačalo pršet a nezačaly růst houby. To se obuly gumáky, vzaly košíky a brzo ráno se šlo do lesa. A když jsme se vrátili, šli jsme ještě jednou spát. Skoro až do oběda. S mytím jsme se moc nepárali. Byly přece letní prázdniny.
Hrůza byla, když pršelo a nechtělo přestat. Nisa vyletěla ze břehů a pokaždé s sebou přinesla spoustu věcí, které se nám klukům hodily především na stavbu chat a různých pozorovatelen. Nejvíc jsme pozorovali milence mířící na Ovčí horu, potom zvířata, ptáky, auta, lidi co mysleli, že je nikdo nevidí a šli si ulevit třeba do křoví. Kdyby nám tenkrát někdo řekl, ať se přestěhujeme do města, že je tam hodně zábavy, určitě bychom nechtěli. Vesnice byla naše a my jsme na ni byli hrdí. Měli jsme tu všechno, co jsme potřebovali a kolem nás byl svět ještě jak se patří. V celku přívětivý…
Věnováno Machnínu.                                               

Žádné komentáře: