sobota 28. prosince 2013

Dietní chyba

Psal se rok 1960. Kárku se zbytky od oběda táhli dva chlapi, suší chlapíci, sourozenci Oppenheimerovi. Válka skončila před patnácti lety. Ač doktor Mengele dělal víc, než za co jej platili, tady se výzkum jaksi pokazil a dvojčata přežila. Kdo by taky každý den odpoledne co odpoledne odvážel zbytky z mariánsko-lázeňského domu pro seniory za město, do výkrmny prasat?
To léto jsem jim kárku pomáhal tlačit. Ne, že by na to nestačili, oba byli z úžasných rodin, těch nejváženějších a nejštědřejších. Navíc pomáhali těm nejchudším. Pak přišla válka a zlo si přišlo i pro ně. Mengele potřeboval dvojčata, jednovaječná. Ta, co přežila, si nepamatovala nic. O čem jsme si povídali? Už nevím. Mě bylo deset a směl jsem pomáhat odvážet zbytky od oběda dvojčatům Oppenheimerovým. Pro mně to byla čest, jako stolovat, jíst se samotným Karlem IV., Otcem vlasti. Jejich dědeček byl nositel Nobelovy ceny, otec rektor university.
Oni přežili a mluvili se mnou krásnou češtinou, kterou se naučili až v domově pro seniory s názvem Krym v Mariánských Lázních. Co osudů se potkávalo, co životů tu vyhaslo, co lidí s osudy velkých géniů se tu léčilo, uzdravovalo.... Ti moji velcí chlapci, jak se jim tu říkalo, se uzdravit už nemohli, jejich diagnóza se ztratila. Jeden den došlo v kuchyni k dietní chybě a vozík nám ztěžkl tak, že jsme jej neutáhli ani ve třech. Přišel k nám Američan a chtěl vědět, proč tihle dva páni s černýma očima s vyhaslými a mdlými hlasy, co jim trvá než vám odpovědí, dělají v tak exkluzivních lázních jako jsou Mariánky.
A tak jsem mu jejich jménem, když nám pomohl vozík tlačit, řekl o Mengelem a o jeho zvláštní péči, kterou věnoval jednovaječným dvojčatům v době Druhé světové války. Ten Američan nebyl úplně hloupý a začal se nám omlouvat. Jim, mě, mému tátovi, dědečkovi, babičkám a sestřenicím. Odehnal nás od vozíku a táhl jej až na kopec sám. Nahoře, na kopci si rozepnul košili, že nám dá nějaké bankovky. Nic jsme si nevzali. Chlapci – páni Oppenheimerové se dívali do slunce, a já se styděl říci si mu, že bych si je vzal, ale to by mě děda vydědil. A tak jsem mlčel a řekl tomu Američanovi, že chceme jenom mír, mír a zase mír. Dal jsem mu odznáček se Sputnikem a podal mu ruku jako muž. Jen ti dva synové Oppenheimerovi se dívali jako dva nezúčastnění pozorovatelé voleb někde v Grónsku, nebo v Jižním Pacifiku. Američan mi podal ruku, těm dvěma se poklonil, něco amerikánsky zašeptal, dal si pravou ruku na srdce, otočil se a pádil zpět do města.

To byla dietní chyba,“ shodli se oba sourozenci. „Vozík byl příliš těžký. Bez toho pána v tom zajímavém saku jsme vozík sami neutáhli. Ještě, že tě máme, a že umíš tak dobře amerikánsky.“ řekli mi. Já se bránil. Bylo mi deset, a ještě jsem nevěděl, co je to ta „dietní chyba“....  

Co jsem dostal k vánocům – měkké a tvrdé obaly


Předem a všem! Co nevydýchám jsou bačkory…. A protože se vracím do dětských let, nechci dárky v měkkých obalech, košile, trenky, nátělník, ponožky. Tvrdé obaly vítám společně s naší mládeží. A budu si prosím dlouho pamatovat tak, jako i ti nejmladší, co bylo každému dáno v tvrdé krabici. Tvrdé je samo sebou vítěz. Jaký Ježíšek, takový kožíšek...
Kde že ty květy mladých lásek jsou? Byznys se jmenuje onen pán, co pěstuje soby na řízky a umělé smrky, co voní, mění barvy, tančí…. Kde že je romantika Ladových pohlednic, ty překrásné, domácí betlémy? Pečení cukroví. I to socialistické postávání ve frontách na vánoční zboží…. Neschází vám to taky? To věčné shánění a ta radost, když se podařilo! Dnes to nemá tu atmosféru, jít do obchodního řetězce, kde mají všechno... To není ono, to nejsou vánoce!!! To je, jako bych šel na houby a našel je hned po vstupu do lesa, jako by rybář nemusel sedět u vody a zahrádkář, co zasel, do hodiny sklidil. To přeci takhle kruci písek nejde. Každý den slunce, šampus, jahody.
Mám toho plné střevíce. Měkké a tvrdé obaly…. Co je to za výmysl? Nesouhlasím. To už dělejme vánoce, až bude Ježíškovi půl roku někdy v létě, třeba v srpnu. Na konci prázdnin. Fuj. Touhle pašeráckou stezkou určitě ne. Tudy cestička pod smrček jistě nevede. Vánoční jolku si uděláme pokaždé tradičně na konci prosince. A co na to řetězce? Mě pořád bere a žere ta adjustace. Měkké a tvrdé. Měkký je odjakživa tvaroh, voda, případně polštář. Měkký je opak tvrdého. Jak na to odlišení ti mladí přišli? Tím nám vlastně řekli, že hadříky nechtějí, že chtějí něco podstatně dražšího, v obalu pevném, dobře a kvalitně baleno. A jak dál, s čím přijdou příště? Na co se mám připravit? Je možné čelit fenoménu tržních vánoc?
Svět kráčí kupředu mílovými kroky. Nám nezbývá, než vidět vánoce jako konec dětských snů, starých obyčejů, zvyků. Místo, kde se kouzelná a romantická myšlenka stává nástrojem v rukou těch, co z původních církevních svátků vytvořili celosvětový festival obchodů, tržeb a výdajů v měkkých a v tvrdých obalech. Naše původní svátky a vánoce jsou zbaveny kouzla. Obdarovaní jsou zajatci ve světě, kde rukojmí, v souladu s přáním „únosců“, podlehl „stockholmskému syndromu“ a spolupracuje s únosci, plní a chápe jejich požadavky. A tak se naše nejkrásnější svátky v roce stávají cílem globálního útoku na původní tradice, smysl a poslání těch nejkrásnějších svátků v roce.

Tvrdé a měkké obaly… Nikdo by nevymyslel nic, co by víc korespondovalo s útokem na původní tradici obdarovávaní potřebných. A to vše v časovém rámci jedné generace. Vánoce instanční, v prášku, v konzervě. Dolít vodou a přihřát. Svátky, kdy regenerace sil a obnova duševní rovnováhy a rekapitulace dosaženého je „naplněním“ i omakem, příslibem dárku zabaleného v papíru a uloženého v měkkém, nebo tvrdém obalu. Žel i to byly vánoce roku 2013.

Nahlédnutí do hlavy

Ačkoliv měl tatínek Bar micva v krásné liberecké synagoze, do židovského kostela v Praze vstoupil až v roce 1951. A rovnou do Staronové synagogy. Na hlavu si dal kapesník s uzly po stranách a mě držel pevně za ruku, a ačkoliv jsem chtěl všechno vědět mlčel jsem.
O Židech jsem toho moc nevěděl, ale ptát jsem se styděl. To téma bylo u nás doma tabu. Že houfně odjížděli do Palestiny vědělo tehdy každé malé dítě. I naši známí, co přežili, vycítili, že tady zvítězí komunisté a ti nás nemají rádi. Tak jsem to cítil já, bůh ví, co cítili táta a máma, strýcové, tety, mí bratranci a sestřenice.....
Ač se téma holocaustu doma neotevíralo, tušil jsem, že i našim se stalo něco moc hrozného, a že svět měl skončit o něco dřív, než jsem se narodil. Hostitelské země Židy vydaly Hitlerovi a nechaly si za to i štědře zaplatit. Doktoři, zubaři, architekti, herci veřejně v novinách poděkovali za to, že je Norimberské zákony zbavily konkurence..... V tatínkově případě asi ne, byl vyučený tkadlec a zrovna v Sudetech se tkalcovalo za pár korun týdně. Svět měl skončit plynovými komorami, tábory v Polsku a hrůzami v Pobaltí. A začalo to  tím, jak se kultivovaní Němci zachovali ke svým sousedům.
Lepší to nebylo v Protektorátu, ani na Slovensku, v Polsku, v Rusku, v Maďarsku. Tahle společnost arizátorů skončila tak, jako skončil Řím, Starý Egypt, Řecko, Mezopotámie. V propadlišti dějin.
Staronová synagoga, němý svědek „lásky a soužití“ tisíce let v jedné ulici, která byla svědkem tolika pogromů! Teď jsem v ní s tátou, sedím na lavicích podél stěn a naslouchám tichu, které nás tehdy obklopovalo jako led, jako sníh. Na co se zeptat? Co mi tak řekneš, táto? Nešlo to. Uplynulo dalších dvacet let a táta zemřel. Odříkávám slova za zemřelé, kadiš... Neznám ta správná slova, která by doletěla k Bohu. Mohu odpustit, zapomenout? Sedím venku, opírám se o omítku a dýchám, dýchám svěží vzduch... I to je i moje Praha, Židovské město, mosty, ulice, nemocnice, sochy, lavičky i parky. Slunce na obloze, kavárny, květiny ve vázách, malé popelníky

A tady jsem doma, v zemi na hranici za Ještědem, která se právě ukládá ke spánku. Déšť umyl asfalt na vozovce i kostky na chodníku a pláč dítěte v kočárku mě vrací do současnosti. Usínám s hlavou na polštáři a sním sen, sen ze kterého se mi motá hlava.

Papinův hrnec a úžasná směsice nabídek v Pražské ulici

Vy, co jste poznali na vlastní kůži, jak málo zboží leželo na pultech obchodů v padesátých a šedesátých letech minulého století víte, že není možné srovnávat. Pokud něco bylo, tak v omezeném množství, často po jednom, dvou kusech a v jedné barvě. Možná že bylo víc, ale  v „Bílé labuti“ pražském obchodním domě, ale v Liberci? V Sudetech v pohraničí?
Jo, v Pražské ulici byla „Jiskra“ dříve obchodní dům Brouk a Babka, ale co tam? Co by tam malého kluka- mě lákalo? Snad jen to, že starší kluci od nás z vesnice, říkali, že je tam výtah a ti, co čekají na další, mohou, když si dají sklíčko na špičku boty, mohou vidět ženským pod sukně. A pozor! Některé jezdí tímhle výtahem i bez trenýrek. To mi na několik dalších měsíců pořádně rozházelo metabolismus.
Chtěl jsem to vidět a potvrdit si, že je to hloupost. Trenky nosí všichni, i staré báby a ty nosí trencle, co se jim odborně říká bombarďáky. Vím to. Dělali u nás řemeslníci z Chrastavy novou jímku na wc a já je odposlouchával. Dokonce jsem na to i šeredně doplatil. Jeden z nich koktal a já to chytil od něho, jako chřipku. Máma každému na potkání říkala: „Opravdu to chytil, jako nějakou infekční chorobu. Koktá teď za dva. Manžel by chlapa vyhodil, ale je to komunista, a starej se bojí, aby nám ten suchej hajzlík nezůstal v baráku nadosmrti.“ Ženský se obyčejně smály. Matka pochopila, že je to k neuvěření a přestala jim to říkat. Já půl roku po tom, co jsme na záchodě splachovali zatažením šňůrky dolů, přestal koktat. Přešlo to samo od sebe.
Zní to blbě, ale já fakt potřeboval zjistit, jak to v tom libereckém obchodním domě Brouk a Babka, tehdy v lidově demokratické „Jiskře“, chodí. Zda ženský opravdu chodí naostro a zda jim tam fouká, když pod sukní nemají nic. A tak jsem k řemeslníkům dolejzal, čím dál, tím víc. Bylo mi šest-sedm let a věděl jsem, jak průvan ničí zdraví, tvoří choroboplodné zárodky, a jak nemocní, co se takhle nastudí, trpí. Záhy byl ze mě pátrač, indián, co pozná z ohnutého listí, kdy naposledy kolik dní po sobě a co měl kdo v žaludku.
Při tom přibližování jsem spadl i s tříkolkou do vykopaného septiku, kam už byl zaveden odpad. Zkušební provoz byl shledán spolehlivým. Chlapi měli polední pauzu a já myslel, že si šeptají dole v jámě. Nic se mi nestalo, spadl jsem do měkkého vystlaného papírem. Vytáhli mě, ostříkali studenou vodou z hadice a vzali na mě od sousedů psí šampón. Máma chvíli brečela, a pak se smála, že má doma koktavejna a hovnivála, a že měla zůstat v Praze, že Sudety pro ni nejsou. Bydlela do konce války na Smíchově a Praha je Praha. Což jsem jí řekl, špinavej ještě od hovínek, ale skoro bez koktání. Brala to sportovně a vypila rum, co měla doma na pečení vánočního cukroví.
To chlapi, včetně toho koktavého komunisty z Chrastavy si řekli, že to v tom Machníně začíná být průserový a práci v údernickém tempu dokončili. Táta s mámou se radovali jako děti, já smrděl pořád, teď ještě navíc tím psím šampónem. Jiránek mě ve škole posadil k Pomezný, co stále močila mimo přestávky. Fugr, hrdina třídy, řekl, že to řekne tátovi a ten to napíše jeho kámošovi Gottwaldovi., abych se nebál.
A abych nezapomněl, s tím sklíčkem a koukáním babám pod sukně v Jiskře v liberecké Pražské ulici to bylo nereálné. A ještě ke zboží na pultech 20. století v metropoli Sudet - Liberci. Všechno, co za něco stálo, bylo pod pultem, a jen pro známý. Být na živu můj táta, co taky v té ulici prodával, tak by mi jednu vrazil za prozrazení státního tajemství. V regálech vše výměnou za služby a za jiné. A bylo to moc fajn zajetý, vcelku za lidový peníz. Dosažitelné od kaviáru po super módní italskou košili. Co je mi dneska platný, že je vše, že přetékají regály, když na to nemám.

A jak to chodí dneska? Raději zpět do tý senkrovny a sednout si vedle periodicky čůrající Pomezný… A i Brouk a Babka je na tom špatně. Nějak se to kunčafti domákli a výtah netáhne. A to jezdíval i s obsluhou úplně jak u ,,Bati“. Ale znáte to: Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ani do výtahu v Pražské ulici. 

Poselství psaná na křídovém papíru – letáky.

Jsou všude kolem nás. Neznám palouk v lese, kámen vedle studánky, aby tam někde neležel leták ze sámošky. My, co zažili první samoobsluhy, ten div světa, kde kdosi neznámý nalil mléko do flašky, takže tam nebyl pult a za ním mlékařka paní Junková, která stále nalévala mléko z hrnce do přinesené bandasky. My všichni, co prožíváme div druhé poloviny 20. století a žijeme i v 21. století, jsme toho tolik zažili! Moc, moc toho bylo…
Zůstanu proto u toho mléka z bandasky. Co dřív, kam, kde, od kdy a za kolik, to jsou letáky. Dřív pěly chválu po kuse a podobaly se uměleckým skvostům. Dnes jich jsou tisíce druhů, až oči přecházejí. Přesto nesahají ani po paty těm klasickým, secesním, kubistickým, těm, na které stačí jen pohledět a z paměti se neztratí.
Kdo vzal mé oči a hodil je do schránky, kam mi pošťačky nedávají poštu, ale dopisy z banky a letáky, kam mám jít, co koupit, kde a za kolik co utratit. Proč jsem se stal kolečkem v tom prapodivném soukolí, proč nemám čas číst knížky, proč nemá můj syn čas si se mnou popovídat? Proč mě vyloží z auta a nemá čas jít se mnou za branku nahoru po schodech do mého bytu? Proč se stále víc koukám dozadu? Proč mě hloupý leták z Globusu tolik vyvedl z míry? Proč sedím zase po tolika letech na převráceném kýblu u babičky z Mníšku a dívám se, jak cpe huse do krku za pomoci trychtýře šišky z mouky....
A naproti v sokolovně, až nahoře u vikýře za otevřeným oknem řve jak divoké zvíře chlap na svou partnerku. Až po letech jsem ke svému údivu zjistil, že si říkal Egon Bondy a z Prahy jej vyhnala snaha najít práci, chudoba a velká žízeň. Sedím tam u babičky a poslouchám, jak ten pán odnaproti přes silnici křičí a dívám se na husu, jak se těmi šiškami dusí. Babička to vidí taky a dobře slyší. Pak řekla: „Má dost,“ podívala se směrem k sokolovně a prohodila: „Ten nemá nikdy dost?“ a vytáhla huse z krku trychtýř.
Nějak si nemohu vzpomenout, kde v té době byl bratranec Ivan, teta Lenka a strýc Karel. Moje maminka ležela v nemocnici na Svaté hoře a tatínek něco zařizoval v Praze. Svět se točil kolem své osy, vlaky měly svůj pevný jízdní řád. A stromy? Jak těm se žilo! Jako včelám, čmelákům a rackům na nádraží v Turnově, vrabcům na Ještědu a knihám v knihovnách.
Penicilin nám píchali, televize ještě nebyla, Svět v obrazech byl větší než Rudé právo. U nás v Machníně před krámem s potravinami, kde bylo napsané Smíšené zboží, byla proti vchodu do prodejny vápenná kaluž a do té ohraničené vápenné břečky každý, kdo si chtěl cokoli v krámě koupit, musel vstoupit. Ze Švábovy vily zmizely kamsi řecké děti a nahradily je děti s očními vadami.

Dnes zůstalo z vily jen arboretum úžasných dřevin a my, roztroušení pamětníci. Svět je po každé změně hezčí. To máte jako když vyperete špinavé prádlo. Co z pračky vytáhnete je čisté, dalo by se říci, jako nové. 

Věčné neřesti

Kolikrát jsem si říkal, odkud se šikana a úplatkářství, bere. Korupce a všimné… S těmito barbarskými zvyky se setkáváme v dějinách našeho národa často. Jako příklad nám může posloužit i příběh z Jablonecka.
Za vrchností se muselo až na Malou Skálu. Tam sedlák čekal na vyřízení své žádosti i celý den. Doporučovalo se jim, než bude vrchností přijat, aby se zastavili v kuchyni pana vrchního a něco tam „zapomněli“, neboť i tehdy vrchnost slula tím, že byla jako nenamazaný stroj, který se dá do práce tehdy, je-li dobře promazán.... A to se psalo 18. století.
Přesto tihle chudáci šli na zámek s bušícím srdcem.... Hůl odložili hned za obcí, dýmku nechali hned v první hospodě, dali si štamprdli na cestu, ústa si vypláchli, aby vzácné panstvo neobtěžovali.... Již na schodech zámku smekli pokorně čepici a očistili si boty. Na dveře potichounku zaklepali a čekali. Byl-li pan vrchní náhodou dobře naladěn, uvítal je slovy: „Kdo jsou a co chtějí?“, načež jim vytrhl žádost z ruky a hodil ji na stůl. Ale obyčejně nebyla vrchnost v dobré náladě a to pak létaly hromy a blesky a často i spis dotyčnému pod nohy se slovy : „Dnes nemám kdy, přijdou jindy!“, a vyhodil sedláka ze dveří. Byl-li žadatel vytrvalejší a prosil pokorně o vyřízení žádosti, potom na něj zařval: „Oni osle! Oni vole! Přijdou za čtrnáct dní! Jdou jinak jich zavřu!“
V kanceláři si žadatelé nesměli sednout a byli nuceni vyslechnout všechny ty osly pěkně ve stoje. A tak to chodilo na všech panstvích. Všude byl pan vrchní a jemu podobní úředníci, kteří se snažili zalichotit těm nahoře dárečky, byť by to byla vajíčka, králík nebo vychrtlá slepice..... Před maloskalským úřadem stál dřevěný dřevěný „osel“ s oslím hřbetem, kam posazovali sedláky provinilce. Za selské vzpoury roku 1742 na něj sedláci naházeli všechna akta, když předtím zpustošili zámek, správcovu ženu hodili do sudu s kolomazí, obalili peřím a honili po zámku.... Po takové nádherné pomstě, přišlo probuzení i potrestání....
To si pak říkám, když dočtu nějakou tu starou kroniku, jaké je to potěšení číst, že se to stalo dávno a někomu jinému. Pak jdu na úřad, třeba na sociálku a zjistím, že mít s sebou vajíčka, zadní tlapy zajíčka, flašku becherovky, tak by si taky občas dal někdo říci. Ale to jsou malé ryby. Stavět mosty, dálnice, letiště, kruháče, zimní stadiony, to bych asi očím nevěřil, jak mocně se hřbet ohne kapsy plní zlatým ovsem a cennými papíry.

Je to divné, nic moc se nezměnilo. Dnešní páni se snad chovají trochu jinak a dávají si pozor, aby je nikdo nechytil za ruku, která přijímá úplatky. Před úřady schází jen ten starý dřevěný osel s ostrým hřbetem. Není nad splněná přání, vidět zkorumpovaného pána, jak zaslouženě trpí. Korupce bolí a je to s ní jako s prostitucí. žel, obě tu jsou stejně, jako chudoba a bohatství - nezničitelné, věčné, nesmrtelné...  

pátek 13. prosince 2013

Nebojím se slova Sudety ani pojmu sudetský




Ta paní byla rozhodnuta do toho jít hned teď, aniž by sklopila hledí. Vystavila svou tvář studenému větru, špičce soubojového dřevce, pobídla oře a zaútočila. Pera na přilbě vlála, její plamenný zrak spaloval.... Viděl jsem ji a nemohl nevidět na jejím místě starého pána, Jana Nerudu, básníka, redaktora v.v., jak buší holí do výkladních skříní pražských židovských obchodů a mumlá své nesrozumitelné antisemitské kletby. Z krámů vybíhají příručí.... Vidím tam někde na ochozu hradu Janu z Arku v hrubé lněné košili, pod ní anorexií poničené tělo, žár očí, co spaluje a ničí, nahé adamity, blouznivce našich hor, spiritisty.....
Ta paní byla jednou - jedním z nich, co neustáli sílu větru a rozumu.... Podivuhodná země Sudety.... Místo konání: obchodní galerie blízko liberecké radnice, předmět: Sudety, metropole severu, město rododendronů.... Co z toho platí, neplatí? Co vím jistě je, že kůň pod rezolutní paní, prudce zaržál, postavil se na zadní a paní? „Sudety? Jak můžete obhajovat Sudety!!!“ Podotýkám, píše se prosinec, rok dvoutisící třináctý.
Žár očí a postoj soubojového koně zajedno s dámou mě přesvědčily. Je třeba se bít za Sudety: „Paní Sudety jsou zemí, kde jsem se hned po válce narodil, kde žiji, vy, já, naše děti. Kolem jsou sudetské lesy, Lužická Nisa je rovněž sudetská, sudetské hory sdílíme s bratry Poláky. Co mají tyhle Sudety společného s nacismem? Jazykově a národnostně jejich obyvatelstvo zneužil Kondrád Henlein s Adolfem Hitlerem a vytvořili státní útvar ošklivého názvu „Sudeten - Gau“. Pojmenování Sudet, se nepodařilo přeonačit ani panu prezidentu ČSR, doktoru Benešovi. Ani dekret o používání slova – pojmu Sudety nezahubil slovo, geografický pojem.“
Znovuobjevené jméno se vrací bez „ismů“ do map, průvodců a nabídek. K cestě do krajů při státní hranici, kde po druhé světové válce po odsunu Němců směli žít už jenom  Němci ze smíšených manželství, antifašisté a odborníci, kteří byli v průmyslu nezbytní a ti, co přišli do pohraničí – do Sudet budovat „nový svět“. A bylo co. U boudy štěkal pes, co rozuměl jenom německy, kočkám se říkalo „mici, mici“, spalo se pod německými duchnami, německými příbory se jedly německé brambory, kedlubny a zelí…
 Jsem rozený Sudeťák. Nemám padací most u kalhot a místo ponožek nenosím bílé podkolenky. Jsem občan České republiky, narozený a žijící v Sudetech. Nemám problém se tím i pochlubit. Nestydím se být českým hraničářem i Sudeťákem žijícím v Evropě. Bylo dost vzájemné nenávisti.
Nastal čas přestat živit vzájemnou nedůvěru. Liberec je metropolí severu, významným městem v Sudetech. Město zmizelých Židů, odsunutých Němců, Čechů, Slováků, Rómů, Poláků, Vietnamců, všech národů a národností, které se zde přihlásí k trvalému pobytu bez rozdílu.

čtvrtek 12. prosince 2013

Kolik zubů má poštovní známka




Vy ani netušíte jak mi tehdy bylo slastně. Byl jsem šťastný jako malé štěně. Josef Stalin ještě ani netušil, že má na kahánku a Klement, truhlář z Prahy s krásným německým jménem, že půjde hned za ním.
Nahoře bylo docela rušno, ale mně, dole pod stolem bylo fajn. Do školy jsem nemusel a prvního září bylo ještě daleko. Seděl jsem tiše jako myška a čekal, až přistane další známka, jako sněhová vločka. Někdy zasněžilo víc, někdy, když děda zapomněl, že sedím pod stolem a čekám spadla mi jen sem tam jedna do dlaně…
Děda byl filatelista a chtěl mě to naučit také. Nebyla to žádná dřina, děda na to šel hrou, dnes by se řeklo, že přímo vědecky. Opravdu nevím, jak se to všechno sepsulo. Monako vydalo známky – Verneovky, známky velké „jako kráva“ a Indonésie snad ještě větší… To všechno,,padalo“ jako z nebe do mé první sbírky známek z poštovního nebe od dědečka Artura, mého velkého učitele a ještě většího chytrého filatelisty.
Tak jsem se učil sbírat známky. Pomalu, krůček za krůčkem, od pohřbu obou státníků až do dneška. A že to je a byla prima zábava pro zvědavého kluka, to mi věřte! Přišel čas, kdy mě donutili učit se číst a psát všemi způsoby.  Dědeček k tomu neměl učebnice, ani vzdělání,  ale byl mi příkladem. Každou známku mi představil a naučil mě její řeči, a tak jsme si povídali, až jsme si nakonec rozuměli a stali se kamarády. Známky byly a jsou jako droga, ale díky nim se stanete nadmíru zvídavými. Jsou velkou světovou encyklopedií.
Chtělo by se mi říci: Dědečku, co všechno jsi mě naučil… Co já jsem se tě naptal na věci, které jsem neznal: Kolik zubů má známka? Kolik známek máš? Můžu sbírat třeba pralesní zvířata? Sbíral jsem na známkách lodě, mosty, koně a nakonec všechno. Už to nebylo o známkách, ale o tom, co všechno známka o světě ví. Co známka, to stránka učebnice.
Upovídané známky! Všechny povídají. Jsou jako čísla v telefonním seznamu. Stále si tedy s někým volám a ptám se: Není prosím doma vaše dobrá známá? Známka, která mi schází? Nebo někdo volá mě: Haló Egone, nemáš právě ty tuhle známku s malou vadou na kráse? A to já už vím, že ji mám, že jí schází zub, je slabá, razítko není uprostřed, a přesto jsem ji nevyhodil. Zůstala zastrčená ve starém albu.
To máte jako s člověkem. Sem tam i jemu nějaký ten zub schází. Nikdo není dokonalý. Známky jsou tím malým klíčem odemykajícím cestu k poznání světa. Sněhová vločka, co vám sedne na nos  zasvědí. To můj děda Artur, starý pan Wiener z Liberce, vám poslal z nebe známku, která je víc než jen papírový čtvereček, co se lepí na dopis.

Nestárněme...



Prý to není věkem a snad ani počasím, nebo tím, že právě bydlíte v Machníně, v Raspenavě, nebo v Hanychově u tramvaje. Je to prosté, bůh sám ví čím.
Vrátím se od výtahu, od branky podívat se, zda jsem zamknul, zda jsem dveře zaklapnul. Ani se neptám, kdy se to zaseklo. Taky mi je už víc než loni a předloni. Raději o tom nemluvím. To samé je, vzpomenout si na příjmení spolužáků ze základky, nebo sousedů, lidí hlásících se na ulici....
Bláhovi pod námi, Hradcovi, Fořtovi, Haluzovi, vedle nás, nad námi hřbitov přeplněný známými. Pod námi Lankovi, Fučíková, naproti Reichlovi, Kalenští, Makovička, Lexa, Vydrovi, Braunkovi, Bouškovi, Matouš, Říhovi, nahoře vražední Mrázkovi, Palečkovi, Šnýdr, Martincovi, Hozovi, Jůza, Mečířovi, Studení, Masopust, Eichler, Sedláčkovi, Pelant, Jílek… Dost! Dost, mí drazí Machníňáci, stejně vás všechny nemohu jmenovat. Vždyť jenom ve škole v naší třídě vás se mnou bylo víc, jak třicet spolu s těmi, co bydleli na Bedřichovce, Karlově, Hamrštejně....
 Vzpomenout si, to někdy pěkně zabolí. Tvář ano, ale to další je moc podobné tomu – zamknul jsem, zhasnul, zavřel vodu? Vzal si prášky, pustil slepice, dal kočce, psovi, králíkům? Jak se tomu říká? Honem! Teď si nevzpomenu. Má to i český název. Němci mají svého -… teď si nevzpomenu na první písmenko abecedy.
To je pak průšvih. Přivedou vás domů a vy nezareagujete, natož, aby byste byl rád. Nejste si jist. Snad nás, vás to nečeká. Vždyť jsme ještě mladí a vzpomenout si není problém. Hlavně, když na nás nepospíchají.... Jasně si vzpomínám, jak toho starého Němce, co bydlel nahoře v patře u Matouše přivedli z Bedřichovky. Prý se tam ztratil a hledal, kde je Machnín.
Faktem je, že pak všechno vypadá jinak. Posledních dvacet let se svět i v Sudetech změnil výrazně. Soukromník i stát začali stavět a rozevřely se nůžky –propast mezi chudými a bohatými. To vše už tady kdysi bylo a stačilo málo: rozeštvat lidi a staré dobré Sudety byly v jednom ohni. O ničem jiném to opravdu nebylo. Jak málo stačilo! Zapomeňte a zlo se vrátí…
A protože na všechno jsou léky, berme je. Na zhubnutí, na tlak. Aby nám rostla bujará kštice, na paměť, abychom si pamatovali a nezapomněli, dětem a vnoučatům četli, chodili s nimi na procházky a ukazovali, kde co bylo, co se kde vyrábělo. Běžte s nimi do muzea, do knihovny na přednášky. Napište rodinou kroniku a nezahazujte fotky  z 1. máje, z výletů, jak jsme opékali vuřty.
Hloupé je zapomenout ve dveřích doma klíče, zhasnout a nevyvenčit psa, mít pocit falešného dobra z nicnedělání. Lepší je bít se s chorobou a věřit ve vítězství.

Neuvěřitelné 2013




Spadla mi moucha do pochoutkového salátu. Radost jsem z ní neměl. Rozhodně jsem ale nezanevřel na pochoutkový salát. Připadal bych si jako hlupák.
Jinak se postavili ke zdánlivě podobnému problému studenti gymnázia v Nymburku. Překvapivě, vzhledem k jejich vzdělání, došli k opačnému závěru. V tomto případě byl onou masařkou v talíři hovězí polívky spisovatel Bohumil Hrabal, jehož jménem mělo být pojmenováno nymburské gymnázium…. Není, neboť spisovatel B. Hrabal byl zvážen a nebylo mu přiznáno té cti. Jeho život byl studenty školy shledán nemravným a nedůstojným jména, jehož gymnázium Nymburk dosud používá…
Drazí neznámí, vlažní, studení, teplí, snědí, bílí, pihatí, plešatí i vy, co máte okousané nehty. Vám všem beze zbytku odpouštím chyby, probudíte-li mne ze sna a řeknete mi: Ne, proboha tak to nebylo!
Pakliže tohle pravda je, kde je má řeka Volha, kde jsou mé tažné popruhy? Jsem jenom burlak a mou nechtěnou profesí je táhnout lodě proti proudu Volhy. Jsem ryba, co jí vyschla řeka, jsem sprosťák ,,Gogén“, který miluje a maluje Tahiťanky nevěda, že mu to v Nymburku neprojde. Jsem Samojed, co snědl svého posledního psa, císař kdesi ze severu Afriky, co měl ledničku plnou opozice, kocourkovský radní, který se zazdil a nemohl ven z radnice, Enšpígl, co třásl rolničkami, Nero, co zapálil Řím, včela, co si sedla do vody, Šemík, který Vltavu přece jen přeskočil…
Proč mám oči pro pláč, proč hořely na hranicích knihy? Proč Goya raději nezahodil štětec, když v Nymburku o ničem nevědí? Rostou tam děti, ne jako starých stromků kmínky, ale jako staré pařezy? To, co odtamtud slyším, mi připadá, jako by to říkal šílený Áda, bláznivý řeholník, co se bičuje železem a ostrými dráty. Cítím pach páleného masa štvaných čarodějnic, dým z krematorií a zápach plynu vraždícího židy…
Proboha to jsou hlasy dětí z Nymburského gymnázia roku 2013? Ne, to je jen něco, co mě děsí. Je Nymburk městem Drákulovým, plným námelu a sušených houbiček? Co tyhle děti k tomu vede? Co je tak popudilo, proč zrovna Hrabal? Proč svými inkvizitorskými prsty neukazují na jiné? Mocné a mocnější?
Žádný z nich nežil jen mravně a nebyl jednobarevný. Pili a pijí, podváděli a podvádějí své manželky, a přesto se dnes jejich jmény honosí letiště, mosty, dálniční křižovatky. Prezidenti, předsedové vlád, ministři, jejich letušky, sekretářky… Znám jich jen málo, co odolali. A ani ti by nebyli hodni nést jméno nymburské školy…
Jsou asi nymburští studenti, výlupky toho nejlepšího, co nám svět dal,  a proto navrhuji dát jejich škole jméno ,,Svatá leč i pokřivená všech, co pozbyli rozumného ducha a jsou na prášcích“.
A pak, jednou, až odvolají, nechť zůstanou i u studené vody do žaludku a především po celém těle půl hodinu, ráno, večer i  v poledne. Studená voda léčí a pomáhá.

neděle 8. prosince 2013

V roce 1848 bylo Jablonném v Podještědí „veselo“




Uplynulo šedesát let a v Jablonném v Podještědí opět mají strach z budoucnosti... V roce 1788 město lehlo popelem a roku 1848 ovládl město strach z revoluce. Přijdou bohabojní měšťané opět o všechno? Rok 1848, rok kdy se Evropa bouřila proti feudalismu. Ve městech rostly barikády a chudí a nemajetní plenili sídla šlechty, bohatých spoluobčanů.
Ani v Jablonném nemají měšťané klidný spánek. Revoluce je ve Vídni, Praha staví barikády a vojsko střílí na studenty. Prozíraví. Jak jinak, než tímto slovem nazvat reakci měšťanů tohoto malebného města? Zřizují vlastní vojsko – národní gardu. 211 mužů a 15 důstojníků. Sice bez děl, ale pušek, pistolí a šavlí bylo pro každého dost. Dá se říct, že spěch, s jakým se připravili, se jim vyplatil.
Dřív, než by se kdo nadál přišla první hrozba. „Heřmaničtí táhnou na Jablonné s úmyslem město vyplenit a opět po šedesáti letech vypálit“. Dovedu si to živě představit. Náměstí praská ve švech, všichni obyvatelé jsou v ulicích. Hospoda na náměstí je hlavní štáb. Město se podřizuje válečným zákonům. Kdo by plenil, bude zastřelen. Naštěstí neplenil nikdo...
Pátrači na věži pivovaru zaznamenali pohyb nepřítele a garda nastoupila v pochodový útvar. V zásobnících  má ostrou munici. Pozemní zvěd přináší špatné zprávy. Nepřítel – heřmaničtí obsadili zámek. Jeden z gardistů, snad nejodvážnější, se přiblížil co nejblíže a vyslechl to nejdůležitější: Velitel vzbouřenců co nejpokorněji prosí pana správce o brambory a oves. Heřmaničtí přečkali jen taktak krutou zimu. Úroda byla špatná, neměli co jíst, a tak se vrchnost slitovala a slíbila pomoc. Ožebračení chudí si přišli vyprosit to, co jim bylo slíbeno.
Psal se rok 1848, rok revolucí a zúčtování s feudálními praktikami mezi majetnými a nemajetnými. Ti z Heřmanic nahnali pořádně strachu měšťanům z Jablonného v Podještědí. I když revolučních změn se dočkali i v Jablonném. Pokud je mi známo, bez toho, že by padl byť jediný výstřel. Heřmaničtí své slíbené brambory a oves k sadbě dostali, a pokud vím osivo vzešlo a brambor bylo rovněž dost.....

Nechoďte s pilkou do lesa




To vám jdu takhle na Bedřichovce lesem nahoru směrem k Chrastavě. Je pár dní před vánocemi, les je studený, skoro nepřátelský. Němý. Vítr utichl. Větvičky mi praskají pod nohama, těžké boty drtí zmrzlé borůvčí. Dívám se po malých smrčcích, které sem tam mají bílou čepici. Jinak tu sníh nikde není. Schválně nejdu po asfaltce, která protíná celý bedřichovský les. I přesto, že jdu lesem kousek od cesty, vidím les jinak, než kdybych kráčel po asfaltu. Za pár dnů budou vánoce a jejich kouzlo bude i v mém domově. Tady v lese je kouzlo přirozené, bez pozlátka. Tisíce žárovek, girland, umělého sněhu, stromků z prapodivného čínského materiálu. To jsou komerční vánoce. Plné spěchu, termínů, telefonních hovorů a přihlouplých vánočních televizních pořadů. Ty mít nemusím.
Stojím a rozhlížím se. Hledám krmelec. Vím, že tu někde je. Cesty se tu kříží, vím, že ten, který hledám, je naproti bunkru, ale těch je tu kolem plno. V batohu mám dva bochníky, tvrdého chleba, asi dvě kila jablek, mrkev, dvě obrovité kedlubny, šest tvrdých housek. Asi to nebude stačit, ale nebudu v těchto dnech jistě sám, kdo půjde do lesa a něco zvířatům přinese.
Dosud jsem nepotkal nikoho. V lese není ani živáčka. O něco jsem škobrtnul.... Jen těžko uvěříte. Těžko uvěřit. Zakopl jsem o pilku solidní práce, všechny zuby na svém místě. Jako nová. Nemohla zde ležet déle, než malou chvíli. Majitel se asi ukryl přede mnou do břízkosmrkového porostu a pozoruje mě. Jistě mi přeje hezké vánoce, hodně zdraví, dlouhá léta pozemského bytí, zdravé děti, vnoučata, zahradu plnou sladkých jablek, včelín plný pilných včel, rybník tlustých kaprů, hodně slepiček, co snáší plno vajíček.... Snad, že mu nevěřím, beru si pilku s sebou a do batohu ukládám onen předmět doličný. A dál hledám krmelec.
Po chvíli se jenom otáčím, zda už jsem někoho oslovil, a zda už lesní zvířátka hodují... V dáli vidím myslivce. V batohu mám pilku, na rtech žalobu. Přesto nevím, zda jej mám oslovit. Neskončí to všechno úplně jinak? Nebudu nakonec já ten podezřelý? Ona ta naše paní justice bývá často úplně slepá. A co pak? Ta ostuda! Celá vánoční pohoda je pryč, míjím zelenou uniformu a hlasitě zdravím: „Čest práci.“ Lesník zpozorněl: „Vaší taky,“ odpověděl a vzdalovali jsme se jeden druhému opačným směrem....
A les? Ten byl jako obloha. Zachmuřený a plný otázek. Bude už konečně sněžit? Budou vánoce na sněhu?...

Tatínkovy kaktusy




Být po mém tak „y“ ve slově „tatínkovy“ vůbec nemá být. Tatínek je sice koupil, ale pro maminku. I když, ona mu je později, když prohlédla, vrátila s tím, že kdyby věděla, co ví teď, nikdy by je nepřijala a rovnou je hodila tatínkovi na jeho plešatou hlavu s tím, že by mu něco třeba na ní konečně vyrostlo....
Všechno bylo o tom, že v tomhle šťastném manželství se sešly velké osobnosti. Jedna tatínkova a přinejmenším dvě maminčiny. A když došlo na výchovu dítěte, co uvařit, co si vzít na sebe když venku poprchává, kdo co koupí - maminka vždy vyhrála o prsa. A to pořád ještě netušila, že právě kaktusy, dárek nad dárky tak nevinný, pokazí téměř ideální manželství.
Všechny sousedky z okolí věděly, že maminka nesnáší pyl z kytek, který ji dráždil ke kašli, takže kaktus je ideální.... No jo, ale to všechno bylo pryč, když se táta dal slyšet, že má strašnou ženskou, co všechno ví, všude byla, a že to jednou skončí špatně. Že jí příště, někde při cestě natrhá bodláky, ať ví jak to vlastně i s těmi kaktusy a jejich trny je....
Maminka to nesla opravdu těžce. Se vším se sousedkách chlubila, ale s tímhle přece jen ne. I tak jsem se ve škole dozvěděl, jak si stojí sázka: zda se matka svěří sousedkám, nebo zda tátu zmlátí. Jó, drby. Máma se tohle taky obratem ruky  dozvěděla, a vzala to tvrdě ruky po svém. Tátu tedy nezabila, ač to měla v úmyslu. Mě, jako malého zrádce nechala, ať si domácí úkoly píšu sám a ať si tu mou češtinu vychutná zas někdo jiný – moje učitelka češtiny....
Já to po letech vidím, tak, že maminka nevěděla co s takovým množstvím kaktusů. Nakonec to vyšumělo samo. Léty a přímo výstavně. Mě se občas kluci smáli, že táta dává ježky mámě k svátku pod polštář.... Já se tomu taky hloupě smál a vymýšlel, jak se pomstít. Ono o nic nešlo, ale hned mi bylo líp. Tak to chodí, co svět světem stojí. Zabil jsi mi babičku, dostaneš přes držku…

pátek 6. prosince 2013

Židovské hřbitovy




Vy, velcí a dospělí, na rozdíl od těch druhých, o nich něco víte. Jsou tu. Stojí často mimo město a není, proč by tam kdo chodil. Kámen tam leží na kameni, stromy s keři tvoří nepropustnou hráz. Občas tam někdo z  mladých vleze a napíše něco o tom, co se mu honí hlavou.
To neplatí pro Liberec. Před mnoha lety tady vše vypadalo úplně stejně, jako v městech  u Dunaje, jako někde, kde se staví, kde se klučí les... Něco o tom vím. Léta tam můj děda dělal správce.
Hřbitovy. Kdo tam rád chodí ať zvedne ruku. A svíčku zapálí. Tma, tma jako v hrobě, na pustém nádraží....Při zdech tam dokola stojí dosud velké hroby podobné těm, co si stavěli křesťané na svých hřbitovech. V Liberci si Židé postavili navíc velkou hřbitovní kapli, márnici a byt pro hrobníka – správce hřbitova. Tady šéfoval můj děda, hluchý jako tetřev. Nikdy jsem jej neviděl, že by některý z těch tehdy útlých kmínků pořezal. Jinak, coby vrátný a klíčník otvíral mohutné dveře návštěvníkům dokořán. Co si téměř nepamatuji, že by otevíral vrata pohřebním vozům.
Židé v Liberci v tu dobu neumírali. Živí si pořizovali dřevěné bedny „lifty“ a stěhovali  se pryč. Za hranice. Kdo by taky chtěl umřít, když přežil holocaust? Vrátilo se jich málo a Liberec už nebylo to město, co znali před válkou. Město na výsost internacionální, mající genia loci metropole severu…
A nyní? Po válce? Co zbylo po Židech? Vily, domy, parky, továrny, dílny, obchody, ordinace… Komu by se chtělo cokoli vracet? Nejdřív si jejich majetek přivlastnili Němci, po nich ti, co dosídlili pohraničí.... Komu by se chtělo umřít? Možná, co já vím, všem přeživším. Děda na svém hřbitově v Liberci, pohřbil v sedmapadesátém babičku. A víte, co dělal přes den? Sbíral známky a já mu pomáhal. Bylo mi deset a do areálu hřbitova jsem se bál vstoupit.
Čím dál od kaple, márnice a dědova služebního bytu byla neprostupná džungle stromů, keřů, povalených náhrobků. Z toho šel strach a já ho měl. Liberecký židovský hřbitov nebyl sám. Bylo i hůř. Tam kde scházela zeď kolem hřbitova, tam si lidé z okolí chodili pro opracovaný náhrobní kámen a mládež si tam zkoušela psát neslušná a vulgární slova.
Vnímám vše, co se změnilo po roce 1989 i v Liberci. Škoda, že děda umřel v roce sedmdesát. Opravila se zeď hřbitova, narovnaly se kameny, správci dostali odpovídající techniku. Město postavilo svým mrtvým Židům důstojný památník holocaustu. Židovský hřbitov v Liberci „ožil“ tak, jako ožívají i ty zbývající po celém Česku. To je pak jiné vzpomínání, pohlazení, pofoukání rozbitého kolena.                                                                                                                          

pondělí 2. prosince 2013

Dědečkovi králíčci na jídelním lístku




Víte sami, uživit se, to dá někdy práci a je jedno, hledáte-li ji v sukních nebo máte-li na sobě kalhoty. Dědeček z tátovy strany to zkoušel celý, celičký život, ne vždy byl úspěšný, jak by si přál. Nějaký čas, pokud byl na světě jenom můj táta, tak k jejich obživě stačily karty a stůl u Prince Edvarda na Bismarkově náměstí v Liberci. Když přibyli synové další, začal děda, ač to bylo jistě pod jeho úroveň, vařit, péct a smažit vánoční dobroty, cukrovinky a laskominky. Asi nejzajímavější byl jejich prodej v době První Československé republiky na předvánočních trzích v Sudetech, v té prapodivné enklávě pohraničního území, kde se mluvilo německy.
Třicátá léta minulého století, doba krize, surových vražd a únosů, nástupu Hitlera k moci, zrodu Henleinových nacistů, úžasných filmů, románů, divadelních her, ale i politických procesů, radikalizace levice i pravice, občanské války ve Španělsku i v Číně. A do toho můj dědeček, liberecký Žid, jeho čtveřice synů a znovu položená otázka, jak se uživit, jak uživit děti. Jako bychom tu otázku slyšeli i dnes všichni, a ze všech stran. Z úst dědečků i otců a nakonec si ji občas i dnes položíme sami. Je motivem, který nikdy nezevšední, nevyčichne, který se v podstatě týká každého z nás a v každé době.
Jak to udělat a nenadřít se? Tak, aby práce byla obživou a něco času zbylo na zábavu. Jít dětem příkladem. Najít si slušnou práci bylo asi přeci jen tehdy těžší, než nyní. Nebo to pravda není? Kdo ví....
On to ani Hitler, ani Stalin, kteří se ve světě chopili moci, neměli s dědou Arturem jednoduché. Za války děda vařil, velel velké Klapálkově válečné kuchyni, po válce naštval komunisty tím, že neuvažoval o vstupu do strany a začal vařit strávníkům. V Liberci v hospodě „za opicemi“ u zoologické zahrady vařil neobyčejně dobře, levně a dietní maso, byť jenom králičí.
Dosáhl kulinářské a výrobní dokonalosti. Nemusel vařit nic jiného. Králík denně a na všechny způsoby. Po válce, kdy bylo vše na lístky a Sudety byly vyjedeny, nebylo samo sebou mít maso, i když jenom králičí, každičký den všední i sváteční. Pokusím se to objasnit. Hospodu Náš domov, obestřenou zahradami, po válce nikdo do národní správy nechtěl. Nebylo z čeho vařit. Ingredience, maso, přílohy nebyly a vařit jenom z vody ani tehdy nešlo. A tehdy se udál onen Hospodinův zázrak speciálně pro našeho dědečka.  Už jednou dědečkovým předkům rozevřel Rudé moře a oni z Egypta mohli uprchnout do země zaslíbené, podruhé nařídil Hitlerovi propustit dědu z koncentračního tábora Sachsenhausen. Do třetice dědečkovi nařídil vypustit pár nádherných králičích dvojic na půdu restaurace  Nový domov, která byla plná voňavého sena. Stejně, jako se  rozestoupily vody Rudého moře, králíci se začali množit  a množit. Tak vznikla dědečkova proslulá králičí kulinářská specialita. 
Jak jsme dnes svědky, Číňané vše dovedou okoukat a okopírovat, takže i oni mají svého králíka po čínsku. Ale králík po česku byl jen jeden. Ten, kterého pekl můj dědeček Artur.

středa 27. listopadu 2013

Spolkový dům – křižovatky pod Ještědem


Liberec je na křižovatce. Ale, že to trvalo! Galerie „U Rytíře“ odchází z Radničního sklípku a ten se vrátí svému původnímu účelu. Hospoda patří k Radnici, jako .... Konečně. Jen si správně vybrat nájemce. A veřejně. Včetně nabídky a všechno v reálných termínech. A Galerie s Rytířem? Třeba to zkusí naproti v „Plaze“, ve druhém, třetím patře k oboustranné spokojenosti všech zainteresovaných. Po třech letech se někdo probudil ze sna do reality. Ale proč to tak dlouho trvalo?
Nyní k opuštěné budově po Galerii. Ona zas tak úplně opuštěná není. Zůstala tam mrška dřevomorka. Zůstane prázdná, až budovu opustí i ona? Paní primátorka navrhuje nastěhovat sem, po pražském vzoru vše, co dosud bezprizorně bloudí městem, dát pod jednu střechu -  „Libereckou křižovatku“ – prostor pro setkávání městského mikrosvěta. Trochu to připomíná bleší trh na parkovišti za Sport Arenou, ale nic lepšího v nabídce asi není. Když už ano, tak instituci pojmenovat Spolkovým domem přesahujícím do mnoha činností, koníčků a zálib lidí, co žijí v Liberci a okolí.... To by asi opravdu bylo nejlepší řešení. Koncepce Galerie U Rytíře by sem ale určitě přijít neměla. Žádná monstra od „Spacia“, vnucující svůj nevkus Liberci, ale využít z nebe spadlé prostory a spravedlivě jimi podělit především neziskové organizace. Ostatní už využívají ty stávající za úhradu.
Ve Spolkovém domě pod Ještědem dejme prostor menšinám, co tu s námi žijí, amatérským sběratelům čehokoli. Ať představí své sbírky, ať se mají kde scházet, vystavovat a získávat nové členy do svých spolků. Získat prostor pro promítání filmů o Liberci, těch které se tu natáčely i amatérské tvorbě. Mít zde čítárnu s knihovnou libereckých autorů, knih o Liberci a jeho okolí. Prostor pro „amatérské“ čtení začínajících autorů... Ano. I malou, amatérskou výstavní síň, fotografů, malířů, keramiků, stavitelů železničních modelů, sběratelů, všech těch, kteří umí víc, než my ostatní.
V budově najít prostor, kde učit šít, vařit, plést, zavařovat atp. Pro kursy hovorové angličtiny, ruštiny, němčiny, romštiny, vietnamštiny, polštiny.... Prostory pro divadlo malých forem. Pro tiskové konference města, besedy s novináři, propagaci tohoto domu, možnost křtít prvotiny libereckých autorů, přijímat hosty, předávat ocenění – medaile v rámci práce amatérů, amatérské činnosti. Dát prostor malému přírodopisnému koutku, akváriu, terariu, včetně besed o přírodě v kraji pod Ještědem.
Jednu místnost věnovat původnímu majiteli, textilním dějinám města, lidem, co pracovali v tomto oboru a dali jméno Liberci. Spolkový dům oprostit od vší politické asistence a propagace politických stran a hnutí. Vytvořit azyl pro všechny, kteří si chtějí s někým promluvit, odpočinout si, podívat se na to, co kdo umí....                                       

neděle 24. listopadu 2013

Zbytečně prošoupané kalhoty


Oslovil mě známý, že jsem v té poslední knížce fandil Němcům. Konečně se někdo osmělil, a řekl, co si myslí. Není to pravda. Nic nikomu nedlužím a trafiku mi nikdo nevyjednal. Jsem pořád ten, co žije z důchodu. Nestěžuju si, nebo jen trochu.  Dali by mi Němci, nebo Izraelci víc? Kdo ví..Šťastní ti, co nic nemají, co si na nic nehrají.

Přesto mám pocit viny. Ne za sebe, ale za ty, které jsme zvolili. Bude to jednou lepší? Zajímá někoho, co lidem, kromě peněz schází? Jsou tu lidé národnostně napůl Němci, Židi, Ukrajinci, Rusové, Cikáni, Vietnamci, Arabové a často, velmi často se to bojí nahlas říct, kým jsou. Mají k tomu své vážné důvody. S ohledem na děti, sousedy v ulici, na patře paneláku. Mají strach, jak je společnost přijme. Většinou to ani říct nezkusí.

Žijeme, jak někde v Indii, tak trochu, jako za Německa za Rakouska. Žijí tu s námi „méněcenní“ - menšiny. Řada z nich neumí jazyk předků, nejezdí tam, odkud přišli, a přesto tu jsou. A k tomu ty hloupé předsudky....  Nemají možnost studovat, neumí dobře řeč, často nemají práci a jejich zařazení do různých radničních komisí je nulové. Kde jsou ty nedávné časy, kdy tomu bylo naopak?

Existuje mnoho výzkumných ústavů, zbytečných mezičlánků mezi radnicí a konečnou akcí, a tak se peníze na akce ztrácejí. Sport… Už mám z toho pojmu, a z toho, co se pod tímto slovem všechno schovává, žlučové kameny. Jsou přece i jiní a mnohem víc potřební. Za mého mládí, za bývalého zesměšňovaného režimu byly zájmové kroužky v Domě pionýrů pro všechny děti zdarma. Proč se dnes musí platit? Žádní zlatí komunisté! Dělají to lidé. Lidé, kteří si za vše nechají bez ostychu platit. Ti existují za každého režimu. Ve srovnání s tím předchozím, současný režim právě v  lidské, osobnostní oblasti selhává, je směšný, nenasytný a sebezničující.
Všichni veselí blázni, trpaslíci u dvorů českých králů by se z  kotrmelců českých pravicových vlád zbláznili. Proč se cosi kompenzuje i těm, co nic neztratili? Pokrytectví a faleš, snaha po majetku… Kde je pokora, láska a odpuštění? Nic z toho v Čechách už neplatí? Proč se děti cizinců stydí v Čechách hlásit ke své národnosti, proč Němci, Židé, Ukrajinci tají své babičky a dědečky? Zamyslete se nad tím, prosím, a nestyďte se říct, berou nám skutečně práci, jsou opravdu hluční.... A bude to tak jak říkáte, pokud nebudou mít ze zákona nárok na vzdělání, práci, byt, zdravotní péči. To vše jsme už jednou řešili, ale vylili jsme vaničku i s dítětem. Je třeba začít tam, kde komunisti skončili. Škoda dvaceti čtyř promarněných let, škoda kalhot prošoupaných na zadnici, když to k žádným výsledkům ve společnosti nevedlo

V Rusku Švejka prostě milují

Stalo se v požehnaném létě L. P. 2013 v Moskvě. K okénku pošty na Gorkého třídě přistoupil dobrý voják Josef Švejk a v ruce držel starý formulář používaný pro odeslání telegramu: „Chrabrý bratr, komisař Rudé armády Jaroslav Hašek, Praha: Jardo, je mi smutno, není z čeho si dělat legraci, musím domů, do Prahy... Bílá svoloč mi šlape na paty.
U okénka se mu vysmáli: „Strýčku Švejku, dnes už je v Moskvě jiná doba. Jsme vysmátí, utíkej na vlak do Prahy, tam je ještě minulé století....“  A víte, že měli pravdu? Jen co Švejk vystoupil v Praze z vlaku nevěřil vlastním očím. Je to Praha, není to Praha? Není to Chust, Mukačevo, Podkarpatská Rus? To nejsou pracovití Židé s potahy a Rusíni s košíky plnými ovoce, ale pražská taxikářská mafie, a gayové a dívky z celé Evropy - prostitutky v plné nahotě.
Švejk skočil do tramvaje a chtěl platit starou rakouskou korunou. Tvrdě narazil. Nejdřív jej někdo jenom praštil, jiný se představil a složenkou po něm chtěl tisíc korun. Rozhodl se jít na fotbal. Přátelák. To mu opět někdo zlomyslně poradil. Špatně si vybral a nestačil se divit, jak je dobré, že má vyndavací zuby, vlasy na ježka, na sobě vojenské šaty – uniformu ze starého Rakouska. Na policejní stanici mu vzali otisky prstů, ale zachránilo ho, že mluvil německy.
Policista, co to vyšetřoval, si řekl o odznak rakouské armády na švejkově vojenské čepici. To Švejka dostalo opět na ulici. Šel si s ostatními lehnout někam, kam míří všichni pražští bezdomovci, pod most řeky Vltavy.... I tam je blaze, řekl si Švejk. Zítra jej čeká den plný demokracie na balkónu v Parlamentu.  Chce to vidět a případně i hladem zemřít, pokud mu nedají najíst.
Den jako obrázek vystřižený z kalendáře. Píše se rok 2013, dvacet čtyři let od poslední revoluce, zvané Sametová. Švejk si ze školy pamatuje, že se v českých dějinách defenestruje, restituuje a opět defenestruje, boří mýty a Mariánské sloupy, pomlouvají hrdinové, staví barikády, mohutně kolaboruje…
Na Bělehrad, nebo zpátky do Moskvy? Jo, a to tě potěší, bratře Hašku, slyšíš krásně libozvučně česky: „Zlatý bolševik!“ Co s tím? Lidé se nám radikalizují a bolševizují. Bratři i bratříci, rudí, bílí, monarchisti, menševici, anarchisti… Kdo by to řekl? Tolik studovaných a přesto volby vyhráli kapitalisti…
Švejku, co s tím udělaj?

čtvrtek 21. listopadu 2013

O knize současnosti Petry Flath




Každého potěší potká-li za hranicemi rodáka, někoho, kdo tu žil, nebo žije, kdo je tu doma. Nemusíme chodit světa lán, stačí když sáhneme po knížce. Právě takovou si prohlížím.
Petra Flath – Portéty z Čech a Moravy – Porträts aus Böhmen und Mähren vydal spolek Adalberta Stiftera v Mnichově v roce 2011 česko – německy. 54 portrétů fotografky Petry Flath, byly nafoceny v polovině Evropy. Pohledy do tváří těch, kteří spoluvytvářeli a dá se říct i formovali v uplynulých dvaceti letech česko-německé vztahy. Portréty politiků, umělců, sudetských Němců i Čechů, těch odsunutých, ale i těch, kteří žijí v našem krásném městě Liberci. Svět kolem nás je, jak známo od školních let, vícebarevný minimálně o dvou barvách, mnoha chutích a rozměrech, ale především o lidech.
Nehledejme mezi námi, Čechy a Němci bariéry, ale to, co nás spojuje. To je motiv knížky Petry Furth. Nepátrá po kostlivcích v šatnících, na půdách v Liberci, nebo v Mnichově. Autorka nás seznamuje, pokud je důvěrně neznáme, s osobnostmi, které k tématu mají co říct.
Pozitivně na čtenáře působí i samotný výběr osobností, jejichž tváře a s nimi text tvoří obsah knihy. 11. listopadu roku 2010 se v Mnichově konala porada, která vybrala osobnosti z politiky, ekonomiky, vědy, církve, kultury a spolkového života, které na sebe po Sametové revoluci v roce 1989 upozornily svou angažovaností v oblasti česko-německých vztahů. Všichni museli vyrůstat v Čechách, nebo na Moravě a být starší šedesáti let... Nakonec vzniklo 54 portrétů a v knize jsou vystaveny v abecedním pořadí.
Dvojjazyčné členění knihy je jistě ku prospěchu projektu a dává čtenáři do rukou potřebný dvojjazyčný materiál k dalšímu studiu problematiky česko-německého soužití a vyrovnání se s dějinami. Mezi 54 osobnostmi, které mají k problematice co říct, se nacházejí i naši sousedé, občané Liberce. Paní Věra Vohlídalová, emeritní ředitelka Liberecké knihovny a pan Erwin Scholze. Oba se významně podílejí na aktivitách, které si autorka dala za cíl.
Mezi osobnostmi s jejichž fotografiemi a životními osudy se můžeme díky této knize blíže seznámit, je i Marius Lüpertz narozený v Liberci, významný malíř a sochař a Oskar Böse narozený v libereckém okrese v Žibřidicích. Politik a funkcionář řady spolků a snažící se o sblížení Čechů a Němců žijících na tomto území.
Knížku bych doporučil nejen studentům novodobých dějin, ale především těm, kteří setrvávají na falešných, překonaných mýtech a fabulacích vedoucích k nedorozuměním. Kniha Petry Flath je skutečně potřebným dokumentem k posílení argumentů, že zde vedle sebe mohou žít Češi i Němci v míru a bez strachu z válečného konfliktu.

středa 20. listopadu 2013

Peršani na Liberecku


Ne, nemyslím těch pár Turků, co se v období První světové války fotili s fezy na hlavě na propagační pohlednice v libereckých kasárnách. Mám na mysli peršany, co jsme doma nikdy neměli, ale které maminka po celý svůj život pomlouvala, jaká že je s nimi práce a jak nevýrazně vypadají. Měla ráda hezké věci, a tak tyhle koberce zavrhla jednou provždy. Přitom bylo tisíc důvodů, proč je milovat, obdivovat se jim, vyzdobit si jimi byt.
Peršan, perský koberec… Víte že bych jej mohl srovnat i s jinou celebritou? S čínským porcelánem, malbou na hedvábí, krásnou, národní písní? Utkaný rukama praobyčejných chudých lidí bez vzdělání podobá se pavučině, ač pavučinou není. Je oním létajícím kobercem, na kterém Peršan s Turkem pohodově sedávají, pijí čaj a kouří vodní dýmku.
A do toho moje máma, která mě mnohé naučila. Milovat grafiku, knihy, dršťkovou polívku, domácí bramboráky, příběhy, co mi vyprávěla. Tak proč ne peršany? Každý, kdo přišel do Sudet, do pohraničí po roce 1945 a viděl poklady, co tu Němci zanechali v opuštěných vilách a kancelářích, nestačil se divit. Na kobercích nešetřili ani trochu. Ve Vratislavicích, za zády Liberce, měli továrnu na parádní koberce, a tak střední i ta vyšší vrstva společnosti na kobercové kráse nešetřila a kupovala o sto šest.... A to ani tehdy nebyly vratislavické koberce levné.
I přihodilo se doma, že tatínek, vzor vší laskavosti, se dal slyšet, že přinese koberec a tu krásu pověsí na zeď.... No, nepověsil. Matka se jej rozhodla do bytu nevpustit a tatínek s kobercem nepochodil. Jako malá byla maminka na návštěvě ve vile známých zbraslavských lékařů Vančurových na návštěvě. V dětské zvídavosti se rozhodla prohledat dům od půdy po sklep a tam někde v mezipatře roztočila svinutý koberec, ve kterém měla být snad mrtvá koťata. A tehdy si maminka vypěstovala něco, co prý nebylo možno později změnit. Čichový odpor k něčemu, co je vzorem vší krásy, nebeského třpytu, vzácného kamení, květin, loveckých sokolů, pěstěných zahrad a mramorových altánů.
Co provincie, to jiné kobercové vzory, co jsou schopny navodit hříšnou atmosféru rozmaru, pohody, ale jak vidno na příkladu mé matky, i záchvaty dávivého kašle a žaludečních křečí. A tak se mi přihodilo, že mé mládí a zrání bylo bez koberců indické, či perské provenience.
Přežil jsem to, vyrovnal jsem se s tím a lituji toho stále. O to víc jsem četl a sbíral knihy. V mezipatře mám i pár svinutých koberců. Zda v nich spí kočka nebo kuna nevím, a pro jistotu se do nich ani nepodívám. Jistota je jistota... Jednou ale určitě podám inzerát: Prodám koberec zn.: Rozviňte si jej až doma! Zaručeně pravý, žel není levný, je perský…     

pondělí 18. listopadu 2013

Chovat psa je taky kumšt


Zkoušel jsem všechno. Mým cílem bylo zamilovat si i zvíře. Nebo, co udělat, aby vás zvíře milovalo. Ano, nejsem milovníkem zvířat, tudíž každé bylo svým instinktem varováno. Kdo koho přechytračí? Velká otázka. Odpověď je v knize osudu, dál čti jen Darwina. Tam někde končí argumenty a nastupuje chuť k jídlu někoho, kdo již pojedl červeného masa, byl kousnut, stisknut, poklován, uštknut, potrhán....

Člověk a zvíře… Jde to vůbec dohromady?Něco už mám v mém věku za sebou. Celý život se se zvířaty stýkám a hledám cestu k jejich srdci. Přesto bezostyšně jím králičí hlavy, vepřová kolena, hovězí na polívku, mleté na karbanátky, srdíčka s kolínky, husu a kachnu už jen trochu a taky řízky, řízky s hranolky a tatarkou....

Proč bych to neměl umět s živou kočkou, rybičkami, s kanárkem, se psem? Ano, začal jsem neprozřetelně s Avarem, ruským chrtem barzojem. Byl to kulturní šok pro oba. On byl štěně a mě bylo 25 let. Nechci se chlubit, ale já měl vyšší IQ. Ne asi o moc, ale na rozdíl od něj jsem stál pevně na zadních a na tom, že já jsem šéf a on v tomhle obchodu je jen příručí. Svou roli hrálo i to, že mě ten ruský mrňavý aristokrat  stál hromadu peněz. Měl jsem k němu certifikát jakosti, legitimaci původu, čistoty rasy. Zjednodušeno, můj Avárek byl Árijec od ocásku až po uši.

Začal jsem plemenem, co lovilo v Rusku vlky, mužiky a dlouze vylo, když slyšelo projíždět vlak. Asi jsem nezačal nejlíp. Nabízené rybičky v akváriu by byly lepším startovacím počinem, ale já chtěl být viděn, slyšen, a byl jsem přistižen při činu. Chtěl jsem, aby bylo viděno a chváleno obecenstvem mé přátelství a vztah, i jako symbióza dvou masožravců, kteří mohou vedle sebe žít na jedné planetě a v jednom bytě. Vytřít zrak všem pochybovačům a malověrným. Mému právě narozenému synovi ukázat už odmala, že patříme k sobě, že jsme jedné krve. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Ne, jako Američani, když se osvobodili od předsudků, Angličani, když podepsali Magnu chartu. Zvítězit nad sebou samým a dát naší formě života, když to řeknu zjednodušeně, lidskou psí známku. Tak, abychom psi i my, lidé, nosili hrdě hlavu a ocásek vztyčený. Žít a nechat žít.

A proč to nevyšlo? Avar z rodu barzojů rostl, co do hmotnosti těla, v Golema. S hlavou to bylo horší. Tu strkal synovi do kočárku ve snaze jej z něho vylovit a použít, co kost, k zahrabání na dvorku. Tím skončila má snaha polidštit opici a psí šlechta nešlechta šla zpět do kotců. Ošklivé probuzení…
Čas her a malin rozmačkaných do pití dospěl k závěrečné epizodě, do finále. Ať žijí a zůstanou tam, kde nyní jsou všichni psi a domácí mazlíčci. Čas ještě nedozrál. I tak, jak jsem řekl, nebuďme skeptičtí. Vše má své mouchy a těch se jen tak nezbavíme. Nic nám neuteče. Pes a kočka versus psí život a věčné téma, jak kočička s pejskem pekli dort a trochu pozměnili svět ...           

úterý 12. listopadu 2013

Človíčku, pojď, ale nijak zvlášť nepospíchej





Človíčku, člobrdo, člověče, vlečeš se, jako soumar, vláčíš se, jako svázaný, jako bys nemohl.... Kolikrát za život slyšíš to samé. Patří to vůbec mně?Ach, dětství… Doba rozmačkaných jahod s piškotem a cukrem, přesnídávek kaší s medem, polívek a zahuštěných omáček s masem a kousíčky na lžíci… „Jez! Neboj se a pojď! Človíčku, dej jednu nohu dopředu a tu druhou za ni... Podívej se na mě a uvidíš, jak je to snadné. Jmenuji se Silná vůle…“ Vůle v této patriarchální rodině patřila chlapům, síla pak mamince.
„Človíčku, člobrdo!“ To člobrdo mi říkal děda Artur příslušný do Obrub u Jičína z úplně české, staré židovské rodiny. Bydlel ve vesnici ve stínu obrovské hrdoňovické pískovny. Nevím, jestli si v ní jako kluk hrál, ale už i menší hromada písku byla pro mou generaci velkou inspirací.
 „Človíčku, pojď, nezdržuj se, škobrtáš!“ Z krůčku je krok a dědeček Artur se přidá: „Už ho nechte. Člobrdo, ty už vlastně chodíš! Škobrtáš! Nikam nespěchej. Co tě má potkat, tomu se nevyhneš, ničemu neutečeš a není, kam pospíchat.....“ Stalo se, že mu zemřela maminka. Na židovském hřbitově v Liberci stojí pomník a na něm je napsáno Božena W. To je moje prababička. Dědu dali do pražského sirotčince…
Praha je velká a za Rakouska, kdo chtěl víc a ne jen stát u Prašné brány, musel umět německy. Kdo chtěl za socialismu víc, než se jen cpát polévkou v bufetu,  musel vstoupit do strany. Nic víc... Děda uměl německy parádně, později se v armádě generála Klapálka naučil obstojně i anglicky.
První kroky jsou vlastně krůčky v botičkách, co nemají podpatky a jsou měkké jako máminy polibky. Nebrání pádům a tomu, že další pád a všechny další odnese už hlava. Trvá to sice jen krátký čas, ale človíček by se rád vrátil na všechny čtyři a přepsal knihu genetiky. Přesun z bodu A do bodu B by byl přeci jen rychlejší a tady vždy zasáhl děda Artur. Řekl něco o sirotčinci, a jak tam žil. Existují prý i chudobince pro staré, o které se mladí nestarají, nebo pro ty, kteří zůstali ve stáří sami.... Berme to tak, že maličký netuší, proč by se měl bát. Co je to strach? Co může přijít?
„Človíčku, pojď!“ Každý se naučil chodit, jezdit na kole, plavat, cizí jazyky, ožení se, má děti, pracuje a vzpomíná. Naučil se chodit, vstávat do školy, do učení. A pořád slyšel: Člověče, tak pojď, vlečeš se jako soumar, trochu života do toho umírání. Hoď kostrou, vlečeš se, jako vodní želva. Vláčíš se jako bys nemohl.... Svět je jako stará gramofonová deska, pevný disk.
Základem života zůstávají dobré boty a zdravé nohy, co tě ponesou celý život od jednoho autobusu k tramvaji, na vlak, loď, k letadlu. Celičký život, človíčku, strávíš tím, že budeš spěchat. Poběžíš a budeš rád, že jsi to stihl a přišel včas. V uších ti bude ještě znít: „Nepospíchej, nic ti neuteče“, ale ty už si budeš chtít odpočinout. Lehnout, zavřít oči a spát.  
Každá cesta jednou někde končí... A ty uslyšíš: Človíčku, pojď. Pojď, člobrdo, jsi na konci cesty a stojí nás tu fronty, abychom si konečně sedli, dali si kafe, pivo, ovocné mošty a našli čas si poklábosit, aby ti konečně uschly boty a šaty na ramínku. Dobrou noc…