Pod okny pokoje s lipkou, která byla mnohem větší než moje
maminka, rostly žahavé kopřivy a z nich, v jako v pohádce o
Šípkové Růžence, bylo vidět tu a tam kousky kovové konstrukce dětské houpačky –
lodičky. Houpačky, po které touží, ač si to přizná, nebo ne srdce každého kluka
od tří do devadesáti let.
Ač malý, tak hloupý jsem zas nebyl, abych maminku
přesvědčoval, že houpačku potřebuji hned teď, před večeří. Kde se v nás
mužích (bylo mi asi 5 let) berou ty samozřejmé předpoklady k diplomacii,
především při vyjednávání s ženami
a s maminkami především? Šel jsem na věc od lesa. Respektive
vlastně od plotu: ,,Mamí, ty kopřivy u
plotu nám dělají ostudu! Tatínek je správcem truhlárny naproti a měl být
v obci příkladem.“
Maminka, vědoma si své intelektuální převahy a mé touhy ji přechytračit
měla jisté pochyby o mé touze trhat
kopřivy, leč souhlasila. Byla z Prahy, ale zas ne taková naivka, aby si po
chvíli nenašla čas na kontrolu mé nebývalé iniciativy. Tak, jako mne, ji zaujalo
především torzo kovové houpačky, ale z jiného důvodu. Abych se nezranil,
bylo ji potřeba nejprve odstranit, vytrhat kopřivy a zkulturnit naše životní
prostředí, kde žil s rodinou národní správce machnínské truhlárny….
Když maminka viděla, co pozornosti věnuji torzu kovového
odpadu, došlo jí k jakému záměru jsem ji zneužil. Zeptala se přímo: ,,Hochu,
nejde ti náhodou o tuhle houpačku? Tak na tohle ti neskočím. V ní se
houpaly naposledy děti náčelníka libereckého gestapa. Nevidíš, jak je rezavá?“
A jak si myslíte, že to všechno dopadlo? Ano, tatínek,
správce místní truhlárny se postavil na mou stranu. Maminku jsme přehlasovali,
houpačku natřeli na zeleno a za pár dnů jsme se houpali. Tedy houpal jsem se já
a moji důvěryhodní přátelé a sousedé. Třeba Anne-Marii Hradcová a její sestra,
větší dívky z okolí, které mne obvykle hlídaly. Té starší jsem se na houpačce
pomstil. Zadržel jsem zhoupnutí, ona se nedržela a obloukem plavým vyletěla do
zbytku kopřiv. Trochu jsem si to u obou pohoršil, neboť jsem byl malý poťouchlík
a nevděčný smrádek, který si neváží přátelství dospělých děvčat. I to jsem si
plně ovšem uvědomil až mnohem později, stejně jako to, že nemám strkat
houpající se děvčata do kopřiv. Houpat ano, ale vědět, se kterou se chci houpat
déle.
„To se nedělá,“ řekl tehdy můj tatínek a dal mi dva mírné
pohlavky.
Žádné komentáře:
Okomentovat