čtvrtek 10. ledna 2013

Krůček a naše vesnice byla slavná




Uprostřed obce stál takový prapodivný stavební útvar. Na parcele, kam bych jinde vodil zbloudivší turisty, aby popatřili na místní Akropolis, Kreml, Hradčana, nebo na Sochu svobody, stál „Šenk“ – bývalá velkohospoda, nebo spíš  „Zeď nářků“ místního obecního zastupitelstva. V době, kdy se po válce samovolně a hromadně sesouvaly k zemi barokní zámky, renesanční  kostely, gotické mosty, naše monstrum stálo, a jakoby říkalo, budu tu stát navěky věkův, amen.
Vesnický šenk. Kdysi chlouba, nyní zhouba, říkal starý Vydra, Lexa Kurka a místní straníci. Jeden byt v přízemí pro zdravotní sestru, pár místností pro knihovnu, garáž pro miniautobus a  taneční sál, kde se jen tak, za pomoci myší (s malými lopatami) a lidí s velkými lopatami, prohazovalo mokré obilí, které se zde po válce programově sušilo. A to na místě, kde by v „Riu de Žanejru“ v Brazilii postavili dominantní sochu Ježíše Krista… Taková to byla nádherná parcela!
A tak snem všech místních pantátů a radních byla jen ta jedna myšlenka, jak napomoci času a shodit tohle chátrající monstrum, hrad uprostřed obce, kde už nikdy, nikdy žádná hospoda nebude a postavit zde chrám něčeho, na co budou zdejší generace po roce 2000 právem hrdé. Ale znáte to, jak takové krásné myšlenky končí v Čechách, natož v menších obcích. Kanalizace? Kam vás vede slepá vášeň, ta přece není vidět! Ale zbourat „šenk“a postavit tam třeba sochu…..
A víte, že jim něco učarovalo a inspirovalo je? V údolí řeky a k tomu přímo v  obci ležel opracovaný žulový kámen. Ležel tam od války, připraven do základů mostů dálnice z Berlína do Prahy. Byla to doba velkých snů i velkých zklamání. Kámen se stěhoval do základů velkého nadživotního  Stalinova pomníku v Praze.
V hlavách zdejších radních tak vznikl velký – malý velkolepý plán. Pár kamenů, co zůstanou a zakryjí se chvojím, poslouží k něčemu, co obec proslaví, a bude snad poutním místem, které obec proslaví tak, jako Chaloupkovy vize později vedlejší Kryštofovo údolí na Liberecku. Vše ale vytrvale hatil samotný „šenk“. Nechtěl se zhroutit. Až jednou byly pozvány v hojném počtu všechny složky Národní fronty k hromadnému vyklizení a bourání. Já jsem si při té pilné práci předcházející pádu „šenku“ zlomil nohu v kotníku pádem z druhého poschodí podél komína cestou ke sklepu.
„Šenk“ konečně zmizel a nastal čas osadit prostor květinami a pomýšlet na malé sousoší Stalin versus Gottwald. Zapomněl jsem podotknout, že mezitím se doba posunula a v Praze bourali Stalinovo sousoší. My jsme tím ustavičným přemýšlením, kam se ten náš miniStalin versus Gottwald bude koukat, vlastně získali čas a nemuseli ho za posměchu sousedů a přátel bourat. Starší obce odhlasovali, že už nebudeme stavět mohyly slavným, ale garáže pro ty nejpotřebnější a pro ty, co si to zaslouží nejvíc. A tak zde dodnes na nejlukrativnějším pozemku  na sever od Alp stojí garáže potřebných a zasloužilých občanů. Tam, kde měly stát sochy těch, na něž se nezapomíná, stojí garáže, hrůzy 20. století. Lignát, azbestocement, vlnitý plech…
No, couvli jsme kousek před cílem. Mohli k nám jezdit jako do Loštic, ale nejezdí a prý nebudou… 

Žádné komentáře: