úterý 29. ledna 2013

Most přes řeku Nisu už něco pamatuje



 Bylo v tom něco byzantského, snad předkřesťanského. Umřel státník a české radnice zahalily smutkem, černým flórem vše, kam dosáhly.  
Pamatuji se, jak z liberecké radnice nebylo poznat téměř nic. Vše bylo oděno do černé praporoviny. Bylo mi deset a smrt Antonína Zápotockého, druhého dělnického prezidenta mnou mohutně otřásla. V deseti berete vše velmi vážně.
Ve škole bylo všechno vzhůru nohama. Byla to příležitost ukázat, jak hluboký a upřímný je smutek učitelů, a jak jej přenesli na děti. Tryzna za nebohého harmonikáře, bosse odborů a profesionálního revolucionáře, Kladeňáka, prezidenta republiky, byla veliká i v  Machníně. Na domě, kde byla pošta, knihovna i místní obecní úřad v patře, a kde bylo nejvíc stolů a židlí, se vše připravilo na sál vzlyků a kondolencí.
V důležité roli byly děti v pionýrských krojích ve dvojici mezi nimi stůl a na něm kniha, kam se podepisovali občané přicházející a truchlící. Pionýři stáli strnulí s rukou před obličejem v pionýrském pozdravu. Co Machnínských se přišlo s Tondou Zápotockých, jak se mu familiérně říkalo, rozloučit! Máma s tátou, bába s dědou, soused se sousedkou, každý, kdo viděl, že soused už šel. A tak se šli podepsat snad všichni. A k tomu hrála z desek pohřební hudba a z místních tlampačů se smutek linul obcí. A my, desetiletí, uprostřed toho všeho, nepostradatelné křoví, pionýři, žáci místní školy. A řeknu Vám, to celé byl koncert nemající chybu. Skoro, jako by to rekviem dirigoval sám Herbert von Karajan.
Machnín nebyl jedinou malou truchlící obcí v Čechách. O několik týdnů později Národní shromáždění v Praze zvolilo prezidentem republiky Antonína Novotného. Zemřel král, ať žije král! Psal se rok 1957 a my, kluci, jsme radostně vykřikovali: „Máme nového prezidenta soudruha Antonína Novotného!“, křičeli jsme a poskakovali na mostě přes Lužickou Nisu….

Žádné komentáře: