úterý 26. února 2013

Prázdná okna



Bylo mi skoro devět let. Psal se rok 1955, moře let po válce. Dost se to oslavovalo. Jak by ne, všude, kromě pohraničí se stavělo, ale hesel zakrývajících prázdná okna a špinavých omítek přibývalo. Strašně moc tváří, politiků, grafů, alegorických vozů, Piccasových holubic míru,všude radostná atmosfér, ale mně zavřeli tátu.
Těch slepých oken kolem přibývalo. Doma se ptát bylo zbytečné. Naši byli proti režimu a všichni příbuzní taky. Nadšení pro Sovětský svaz je přešlo hned v prvních letech po válce. Proces se Slánským byl pro ně posledním kamínkem mozaiky.
Byl jsem byl jediný v rodině, koho revoluční padesátá léta oslovila. Nenáviděl jsem Slánskýho, faráře, keťase a šmelináře. Držel jsem palce našim pohraničníkům s jejich psy, aby jim žádný narušitel tábora míru neunikl. Takový jsem byl. Devítiletý pitomec lačný všeho, co říká rozhlas, náš soudruh ředitel základní školy, Pionýrské noviny, Ohníček a Mateřídouška, a když jsme se začali učit rusky tak i Murzilka…
Ale já se potřeboval na spoustu důležitého právě v té době ,,velkého českého skoku“ někoho zeptat. Bylo to něco, co mě zaujalo a bylo stále důležitější: Proč tolik lidí nevidí prázdná okna zalepená prachem, pokrytá mušinci a pavučinami, se staženými prastarými záclonami? Domky ve stráních, kde nikdo nebydlí, kde se propadávají střechy a bortí se vstupní schody? Ze všeho nejvíc mi ale vadila slepá okna, opuštěné kameninové žlaby, rozpadlá dlažba kamenných dvorků, poražené holubníky, povalené ploty, spadlé tašky ze střech, které nebyl nikdo schopen zvednout a vrátit je na jejich původní místo.
Prázdná okna mi do té pohádky o novém světě nějak nezapadala. Moc, moc jsem si přál, aby můj domov byl bez slepých oken a polámaných plotů, bez neprořezaných jabloní a hrušek na zanedbaných zahradách opuštěných domů. Protože víc a víc lidí začalo v té době odvracet hlavu začal jsem o tom všem přemýšlet a došel k závěru, že to tak nenechám a budu se snažit postavit se téhle slepotě. A najednou jsem poznal, že si v ní lidé vlastně libují. Hlavně ti mocní, důležití a slavní.
Mluvili. Mluvili jenom o tom, v čem byli dobří. O tunách oceli, metrácích pšenice a kukuřice, ale slepota oken, je nezajímala, ani domky ve stráních, ani mé dotazy. A pokud ano, pak co dělají moji rodiče, zda se angažují, chodí na brigády. Měl jsem dojem, že všichni dospělí hrají jen falešné hry, jsou dvojí tváře.
Byl jsem příliš malý kluk na to, abych pochopil. Všechno kolem mne byla velká divadelní scéna. Každý z dospělých hrál svoji roli se škraboškou na tváři, kterou si sundal až doma za zavřenými dveřmi.
Moc jsem se tehdy v dospělých zklamal. Nikdo z nich mi neřekl nic víc, než abych mlčel,  hřál se na slunci a hrál si. Asi tehdy přišlo mé první rozčarování a probuzení ze sna, který jsem snil, jako devítiletý pionýr. Probuzení, které žel nebylo první ani poslední.                                                    


středa 20. února 2013

Kousek od hranic s Německem



Dům stojí pevně ve svých základech pořád na stejné adrese. Hrádek nad Nisou, kdysi Grottau III. č.p. 71, hned vedle mostu přes řeku Nisu s cedulí ,,U Wienerů“ na strategickém místě, kde se vítr kolem něho točí už pár století. Dům by mohl vyprávět. Narodil se na konci napoleonských válečných ztečí. A pokud vím, byla to vždycky báječná hospoda se sálem na tancování. Já ji znám už jenom pod názvem z minulého století - ,,Kaffe radio“.
V  první polovině minulého století dům vlastnil hospodský pan Herkner, mimo jiné fanda do elektřiny. Ač politicky nevyzrálý ukryl před Hitlerem mou babičku s mým nejmladším strýčkem na dlouhých šest let té poslední světové války. Vlastně až do doby, co sovětští vojáci osvobodili Hrádek nad Nisou.
Za domem přes řeku stojí a stála i tehdy fabrika Spreewerk, nedávno ještě továrna SVA  Pragovka, či bůhví, jak ještě. A protože to bylo od domu do fabriky přes most jen pár metrů, otec často mluvil s velitelem těch, co demontovali zařízení továrny, balili a odesílali, jako válečnou kořist, do Sovětského svazu. Jednalo se o trestnou rotu, v níž si takto odpykávali provinilí vojáci své tresty v době míru. Za války by stáli v první linii.
Dům sám steskem nestrádal. Byl pokaždé plný nových a novějších tváří. Co jsem tam potkal bratranců, sestřenic, strýců a tetiček a babiččiných sestřiček! Co různých příběhů, vzpomínek, báchorek a pohádek, co jazyků a revolučních myšlenek jsem odposlechl a do hlavy si uložil… A přesto jsem se do Hrádku pokaždé těšil nejvíc na to jedno. Krajíc chleba s máslem a s třemi kolečky salámu…
A pak přišel páteční večer a další noc ze soboty na neděli. Plnilo se mi přání opět přespat v tom domě u babičky v Hrádku nad Nisou, kde jsme kdysi bydleli, a kam jsem se těšil víc, jak domů. Ten dům, to byla pevnost mého dětství. Hrad na pustém vřesovišti, ostrov na moři, kra uprostřed ledového oceánu. Tam, kde jsem všude byl doma.
Babička naskládala na talíř krajíce chleba s máslem s kolečky gothajského salámu, k tomu bylo kafe z melty i vánočka. Nejvíc jsem se ale těšil na ,,dobrou noc“. Večer jsme všichni leželi v posteli a čekali, až nám dospělí dají dobrou noc. První přišla babička: „Guten nacht,“ a zhasla světlo. Po deseti minutách našeho šepotu a vejskání přišel strýček Walter. Ten rozsvítil, přepočítal nás a řekl: „Schlaf gut,“ potichu zavřel dveře a odešel. V ten moment jsme všichni tři kluci vyskočili z postele, začali poskakovat a řádit jako smyslů zbavení.
Začala noc duchů. Ležet, znamenalo naslouchat zvukům starého domu, větvím, co větrem tlačeny se otíraly o okna slibovaly hroznou pomstu za žaludy, co jsme jim na podzim vzali. Promlouvala prkna v podlaze, trámy na stropě, z nichž bylo slyšet staré hlasy oběšenců, stěny obložené dřevem, ze kterých vystupovaly obrazy dávných střetů, pěších i jízdních, lapků, marodérů a zlodějů. To vše dlouho přes půlnoc.
V tom domě jsme my, kluci, prožívali noci plné prazvláštní atmosféry tak, jako když jiní sjíždí na kanoi dravé řeky, brodí se houštím a slézají strmé stráně, kdy v zádech cítí cizí dech. Jako by v tom domě číhalo cosi, co se skrývá ve tmě a chlapcům šeptá: „Chyť mě, chyť si mě!“

Pionýrský dům




Dům dětí a mládeže, Okresní pionýrský dům, jak chcete. Dnes Větrník, z dávnější historie snad ještě lépe, služby poskytující dům v rámci léčby pacientů. Pro nás provždy to bude asi přeci jen – Pionýrský dům.
Koncem padesátých let jsem tam spěchával i dvakrát týdně. Ze školy na Husovce to bylo, co bys kamenem dohodil. Co mě na tom úžasným baráku ale štvalo, bylo přezouvání a šatna hned za hlavními dveřmi vlevo. Boty dolů a do přezůvek, do bačkor. Což bylo pod úroveň každého, kdo tam chodil. Chodil jsem tam i proto, jak to tam bez bačkor, jen v ponožkách, báječně klouzalo, ale kroužek filatelistů byl přece jenom tím větším lákadlem.
Třípatrové schodiště se blýskalo jako ledová plocha zimních stadionů, úžasná mezipatra a přízemí – na jeden odraz v předklonu, nebo v záklonu od dveří až po tělocvičnu... Vedle se dávali dohromady první zpěváčci dětského souboru Severáček a manželé Uherkovi mě tak poprvé vzali na vědomí. Několikrát jsem ,,uklouzl“ doslova mezi ně a dveře a pamatuji si, jak mě ten jejich sbormistr přidržel za košili a řekl: ,,Tebe si, hochu, musím zapamatovat, moc pěkně ti to klouže. Uvidíme jak budeš zpívat“. Zmohl jsem se na to, že nejsem od nich, že jsem filatelista.
Když jsme v sedmdesátých letech společně řešili, jak odpovědět anonymnímu pisateli, který se OV KSČ dotazoval na to, co brání Severáčku nosit pionýrské šátky, shodli jsme se na tom, že ten kluk, co do něj vrážel na kluzkých chodbách ,,Pinďáku“ to neměl nikdy lehký. A já si přisadil, že Severáček na tom nebude líp ani za 40 let. Sbormistr mi nevěřil, že úspěch se doma v Čechách se neodpouští…
Severáček nakonec,,ty“ šátky nosit nemusel. Zůstal u své modré uniformy. Věděli jsme, že tehdy nešlo o šátky, ale o vyřizování si osobních účtů. A znáte to. Rozhodovalo se tak, jako v Čechách pokaždé. Koza se nažrala a louka, louka zůstala nepošlapána.
Dnes, když už jsem léta v důchodu, mohu se tomu leda smát, ale tenkrát… Když jsme se klouzali po naleštěné podlaze v pionýrském domě, tak nás přeci jen strachem brněly prsty u nohou. Byl to takový preventivní strach, co se všechno může stát.
Bylo nebylo, milé děti, drazí dospělí… Pionýrský dům bude dál připravovat programy pro děti a doufejme, že si nikdo z nich na hladkém schodišti hlavu nesrazí. A také, že už nikdo nebude muset řešit problém, jak se obhájit před anonymy.

Kapitán Škornička – potřetí



Už jsme začínali zvykat. „Milovice, to nejkrásnější v republice.“ Jarda Kubera, pozdější starosta Teplic a ostatní ,,mazáci“ se snažili ze všech sil, abychom si Milovice zamilovali se vším všudy. Já třeba nebyl shledán oholen, protože všudypřítomné Rudé právo na neoholených lících pokaždé chrastilo…
Vemte si třeba Jirku Nešveru. Ten se v mylné touze dostat aspoň zápal plic denně po večerech sprchoval ve studené vodě a ono nic. Spíš se dokonale otužil a později ani nezakašlal. Ale protože ve mně našel kamaráda, doporučil jsem mu horské sluníčko. Už takhle měl brýlová skla silná jako spodky pivních lahví. Když k tomu připočtete denní nahlížení do jasu horského sluníčka bez ochranných brýlí, tak je tu zánět očních spojivek, který jste v Evropě ještě neviděli.
Ani to Jirkovi do civilu nepomohlo. Jezdili jsme do Horních Počernic brigádně zavařovat okurky. Ze stejného důvodu jako mnozí před námi jsme cpali do sklenic pochytané a usmrcené myši, ač nám to kapitán Škornička, velitel naší roty výslovně a důrazně zakázal, neboť opakovaný vtip, není vtipem a zrovna tohle dělali s pochytanými myškami naši mazáci, s cílem zkrátit si dva roky léčbou na psychiatrii.
Kapitán Škornička věčný infant terrible Milovické posádky, ale směřoval do tepláků – do civilu jistě. Ale ani my jsme se nevzdávali. Jeden ze ,,zájezdů“ který zorganizoval svazácký výbor našeho vojenského útvaru, směřoval do Loděnic u Berouna, kde se vyráběly gramofonové desky.
Psal se rok 1966. Z lisů padal jeden výlisek za druhým. Vzpomínám na papouščí serenádu. Jedna deska podruhé se začínala snad vlnit a kroutit pod vojenskými saky na našich hladkých teplých tělech. I to byl jeden ze špatných pokusů, jak si vojnu zkrátit. Nedařilo se, nikdo nás nechytil.
Nevím, kam se kapitán škornička poděl po obsazení milovického vojenského prostoru sovětskou armádou v roce 1968. Vím, ale jistě, že já ani Jirka Nešvera jsme nebyli předurčeni pro vojenskou službu. Pro jakou službu své vlasti se rozhodl kapitán Škornička, nevím. Doufám, že zvolil správnou cestu. Rozhodně jsme mu ji, jako záklaďáci, neměli v úmyslu svévolně ničit. Ale znáte to, cesta do pekla je dlážděná dobrými skutky.
Na jednu stranu už nemusejí devatenáctiletí kluci na dva roky mimo dosavadní způsob života, ale zároveň ztrácejí tím ten úžasný pocit, který přináší kolektiv, pocit zodpovědnosti a vítězství dosaženého společnou touhou. Je pravděpodobné, že naši zákonodárci vylili vaničku i s dítětem...

pátek 15. února 2013

Cestovní pas




,,Vaše doklady, prosím!“ Pamatujete se? Dnes už tahle okřídlená věta patří spíš do šatníku. Dnes je cestovní pas dokladem státnosti, odkud jsi, odkud pocházíš, kam jedeš, odkud jdeš. Byl i hnacím dekretem, společenskou jízdenkou na cestu, kterou sis neplánoval, dveřmi, odkud tě vyhodili.
Kolik jen má naše mateřština výrazů na odsun, posun, hnání, vyhnání, společného kolektivního trestu. Až mrazí z toho, co všechno se schová do výrazu „návrat nežádoucí“... Co svět světem stojí je vlastně pořád v pohybu. Stěhují se celé národy natož jednotlivci. A dát tomu řád, to bylo nad lidské síly. První pasy byly jednotlivé listy s pečetěmi a „rudými vousy“, polibky erbovních pánů, které ty druhé posílali někam na cesty, za obchodem, na studia, na výzvědy, za nevěstou, pro nové osadníky, na léčení, za novými krajinami. Co listů, malé změny textů!
Cestování bylo náročné odvětví administrativy svěřeného území. Na cestování se daly vydělat slušné peníze i za zády krále, knížete, magistrátu… Povolit, či nepovolit?! A tak stát z pasové politiky udělal záhy business  na úrovni velkého obchodu. Z pasů se stalo politikům a tzv. Nansenův – uprchlický pas mezi dvěma posledními válkami byl často jediným dokladem běženců rozhádaného světa.
Nejhůře bylo těm, kteří byli pronásledování pro svůj původ, jako Arméni a Židé, kdy  v  nedávné minulosti, ale i v současnosti nejsou vízové a pasové náležitosti často v souladu se základními lidskými právy a to především díky islamistům v zemích severní a střední Afriky, v přísně islamistických státech Asie a v severní Koreji. Tam všude může cestovní pas, výjezdní doložka, zachránit život konkrétnímu člověku.
Ve své sbírce mám mnoho pasů, které v dějinách naší pospolitosti dokázaly dát správný směr lidskému snažení. Umožnily člověku svobodně se rozhodnout, kde bude studovat, učit se, pracovat a žít. Odepřením tohoto práva jsou porušovány základní normy svobod a práv člověka. Takový stát je právem nazýván nehumánním a bývají v něm pošlapána další lidská práva, nejen právo vycestovat ze země. Proto pasy, výjezdní doložky, cestovní doklady a malá příhraniční povolení k cestování, jsou velmi zajímavým dokladem historie národa. Jejich zařazení do našich sbírek je součástí uchovávání historických dokumentů, které mají své opodstatnění, a které monitorují život jednotlivců i celých národnostních skupin v nedávných dějinách.

Bydlení až moc pohodlné?




Nepřijde Vám dnešní bydlení až moc snadné? Otočíte klíčem, otevřou se dveře, otočíte vypínačem, svítí se, z kohoutku teče voda, pootočíte kroužkem na radiátoru a můžete se zbláznit horkem. Jak to bylo asi před 200 lety? Něco jsem tušil, něco málo jsem si domyslel. Ne tolik, abyste mi přestali věřit. Bydlení je tak trochu i o chápání životního stylu, ale ne vždy tak tomu bylo.
Určitě se shodneme na tom, že kolem nás, v podhůří Jizerek a Lužických hor žádné mrakodrapy nikdo z našich praprarodičů nestavěl. Spokojili se většinou s  dřevěnými přízemními domky, kterými pokrývali slámou a později víchem. Centrální část domku byla za vstupní předsíní. Z jedné strany žili lidé, z druhé zvířata. V domku bývala komora a přístavek - dřevník.
Za nízkými vstupními dveřmi byla v místnosti hliněná podlaha a malá okénka. Kamna s pecí bývala mohutná, krmená poleny a roštím. Hlavní bylo přes léto obložit dům dřívím na zimu, což zároveň sloužilo i jako izolace.U kamen stávala lavice, za kamny ,,černá kuchyně“. Nábytek do modra, postel s nebesy, obrazy svatých. Uprostřed stůl, židle, pod oknem truhla. Na veřejích visela ocílka, kterou se rozdělával oheň, vedle schránka na troud. Ocelí se silně uhodilo na pazourek, jiskra přeskočila na troud, který začal doutnat. Tu bylo třeba rychle přistrčit slabou třísku, která od troudu chytla… Troud byl buď z hadrů nebo se používalo ztrouchnivělé bukové či březové dřevo. Komíny, když už byly, byly ze dřeva… Je s podivem, že nehořelo častěji.
Místnosti, včetně stájí, byly osvětlovány loučemi. Louče si ,,sedláci“ štípali, nebo kupovali. Taková louč vydržela asi hodinu, většinou se denně prosvítily asi 4 kusy. V polovině 19. století se začalo svítit svíčkami z loje „lojovkami“. Většinou se jednalo o domácí výrobu. Zhruba ve druhé polovině 19. století přišel do našich domácností petrolej a s ním časté požáry.
Trochu lepší to začalo být s používáním voskových svíček a když se do pecí začalo přikládat z předsíně. Pec, to byl i ráj pro spáče, kteří využívali jejího tepla.
Obstarávání dřeva bylo to hlavní našich prarodičů v přípravách na zimu a bylo snadnější než by se muselo. Prodej klestí, pařezů, a špiček stromů povolovala, jejich odvozu blahosklonně přihlížela vrchnost.
Topilo se i ,,uhlím“ těženým v naší oblasti v Hrádku nad Nisou a v jeho okolí. Na Jablonecku se topilo i rašelinou z Rýnovic a ze Smržovky. Ta Rýnovická byla prý silná i 4 metry a byly v ní celé kmeny. Topilo se jimi za mokra, protože když vyschly, ztvrdly tak, že při pokusu rozštípat je sekery odskakovaly.
Oblečení našich předchůdců bylo z hrubého plátna. Žádné spodní prádlo. Pouze košile, kalhoty, kazajka. Soukenný kabát nosil chlapec poprvé jako ženich. A to jeden většinou na celý život. Na oděvu byly knoflíky, kovové, někdy i stříbrné, kalhoty byly krátké, po kolena. K tomu později bílé podkolenky, byly na slavnosti, na hlavu třírohý klobouk, v zimě ušanka.
Jedl se chléb, mléko, zelenina (luštěniny). Maso velmi málo. Oblíbená byla pivní polévka. Než k nám přišly brambory, pěstoval se bob. Příchodem brambor, byly brambory k jídlu ráno, v poledne i večer. K nim nejvíce zelí, z toho nejvíc zelí kyselé.
Myslím si, že nejhorší to bylo s vodou na vaření, k pití, o vodě na hygienu nemluvě a o WC už vůbec. Víme, kde končily exkrementy zvířat. Na hnoji před vchodem do chaloupky. Mám za to, že než se postavily k domům dřevěné budky se srdíčky ve dveřích, vše nedobré od lidí končilo tam, kde od zvířat, koně, krávy, slepiček a jiných užitečných zvířat našich pradědečků. Na hnojišti.
No a vidíte, vše překonáno jest. Dnes nám teče dostatek teplé a studené vody. WC splachuje, ráno si oblékneme si boty, zhasneme, jdeme do garáže pro auto a jedeme do práce…

Memento mori – Pamatuj na smrt



Na začátku padesátých let minulého století zemřela Zdeňku Bábelovi, mému spolužáku z machnínské základní školy, sestra. Protože Bábelovi přišli dosídlit pohraničí ze Slovenska, měli i jiné zvyky než byly ty naše v Čechách. Mimo jiné dali zemřelé do sepjatých rukou svíci a svíce svítily po celém domě…
Nedávno jsem kdesi nechtěně vyslechl rozhovor o úmrtních zvycích a pověrách na Jablonecku a snad i na Jičínsku ještě v období krátce po skončení Druhé světové války, pokud to ovšem nebyly obyčeje zanesené k nám do pohraničí právě dosídlenci.
Zemřelému vtiskli pozůstalí do rukou svíci, která byla posvěcena o Hromnicích. Pokud byl mrtvý vystaven v domě, musela svíce hořet, aby jeho duše nezabloudila. Pozůstalí otevřeli okno, aby duše zemřelého mohla odletět. Zvedl-li se vítr, nebo bouře, pak lidé věřili, že se někdo oběsil a čert odnáší jeho duši.
Pozůstalí nebožtíku zatlačili víčka, aby se v jiném nevzhlédl a nevzal ho s sebou. Měl-li zemřelý otevřená ústa, podvazovali mu bradu. Na ústa a oči mu položili po penízku a zemřelého vynesli z postele co nejdříve na prkno, aby se narovnal. Aby mrtvý, když ho vynášeli do předsíně a ukládali do rakve nespadl, přivázali ho k prknu šňůrou. Na prknech se poznamenávala jména a úmrtí a byla uschovávána pro další zemřelé. Případ, že se  prkno používalo opakovaně, byl prý zaznamenán ještě v polovině 19. století ve Smržovce v Lučním mlýně v Dolním Maxově, v domě se zvonicí.
Úmrtí oznamovalo zvonění umíráčku. Večer se dostavila k mrtvému stráž, která ho hlídala obvykle 2-3 noci. Muži hráli karty, ženy se modlily a zpívaly. Stráž u mrtvého byla pohoštěna, chlebem a sýrem a dbala, aby klid mrtvého nebyl rušen. Zastavovali proto hodiny, mlýnská kola a nepředlo se… Bylo-li větrno, postavili pozůstalí k zemřelému mísu s vodou, nebo kladivo, ocílku, a sekeru.
Mrtvého omývala, obyčejně žebračka a co je zajímavé, voda se vylévala na pole a nádoba byla rozbita, slamník mrtvého byl spálen a místnost vykouřena jalovcem.
Víc, jsem si z rozhovoru neznámých cestujících nezapamatoval. Mnohé z vyřčeného je dávno zapomenuto, jiné snad někde dodržováno. Kdo ví? Byly to jen pověry, pradávné zvyky? Stojí však za zamyšlení, za chvilku rozjímání. Lidé, kteří takto jednali, přemýšleli, žili a umírali byli naši předkové, ne tak vzdálení…  
Je pouze na nás, co z obrázků našich předků přeneseme do současnosti, čím se pokloníme zesnulým a jakou formou na ně budeme vzpomínat. Memento mori!                                    

čtvrtek 7. února 2013

My a čas




Děti ze školy v Údolí sv. Kryštofa chodily na oslavy 1. máje do Chrastavy. Takže vlastně šly na prvomájový průvod dvakrát. Dobrých šest kilometrů do Chrastavy a odtud s ostatními na náměstí. My, z Machnína od jihu, Kryštofáci od západu, z Panské hůrky a Barandova vlastně taky. Od Nové vsi to bylo z východu.
První máj byl pro satelitní obce jako dělaný. Občané a děti se při té příležitosti mezi sebou poznávali. To samé poznávání bylo nastaveno v Hrádku nad Nisou, ve Frýdlantu i v Českém Dubu, prostě všude kolem nás. Svátek práce tak suploval dávné církevní poutě, cesty za Panenkou Marií do Hejnic, Jiříkova, na Svatou horu. Nic nového pod sluncem. Vše mělo svůj rytmus, čas, své rituály. Ty církevní i ty civilní na 1. máje.
Postupně, jak šel čas, čím dál tím víc lidí se rozešlo s tradicemi a našlo si zábavu a povyražení, chcete-li i duchovno v něčem jiném. Vesnické děti v hasičárnách, v tělocvičnách, na hřištích, v okolních lesích, na polích a zahradách. Naše byly i okolní rybníky, řeka, knihovna, kino a party, které bouraly staré a stavěly něco nového. Tak, jako ochladl náš vztah k církvi, ochladlo nadšení být správným pionýrem, svazákem či soudruhem. Začali jsme se hledat v místní turistice, sportu, v cestování po světě, v adrenalinových zážitcích zahrádkářských kolonií…
Vzpomínám si, jak sovětští státníci projížděli po cestě I. Třídy horní částí obce, Bedřichovkou, a my je tam vítali s praporky v ruce a zuřivě mávali na kolonu aut jedoucí stodvacítkou od Ústí nad Labem do Liberce. Auta nikdy nezpomalila, nikdo nám nemával. Pokaždé nás to ohromilo. Jel kolem nás někdo, kdo o nás rozhodoval a neviděl nás. To v nás, klucích, zanechávalo cestou domů naštvanost, chuť cestou domů něco rozmlátit, rozkopat a zničit. Svět virtuální radosti a zlosti byl postupně nahrazen rozumem, skepsí a pochybnostmi. Nechápavě jsme hodnotili svá vystoupení na besídkách, u hrobů rudoarmějců, na aktivech a schůzích, na manifestacích.
Postupně jsme se dopracovali k názorům, že to vše, čím jsme prošli, byly dějinné blbosti druhé poloviny dvacátého století a bylo to něco podobného, čím prochází ve svém vývoji všichni šneci, vlci i my, lidé…

Auta – vozový park



Dvě, vsadím čepici, že jich nebylo víc jak tři. Povozy, žebřiňák tažený koňmi, krávou, to si pište, ty jistě. Snad ještě i traktor, takový slabý, mrzáček, žádný ,,Stalinec“, co obdělával lány kolchozů na Ukrajině. Žádné prosperující JZD tenkrát ještě  v okrese nebylo, možná jedině to václavické.
Vozový park, dvě předválečná auta, prašná silnice do Chrastavy, hřbitovní kočár pana Saidla nebývale krásný vůz v kůlně jeho zahrady. Pár motorek, kola typu ,,Ukrajina“, ovšem lehčí, německá, co zůstala v barácích po Němcích. To byla veškerá mechanizace, strojový park v naší obci přesně v polovině 20. století. Pozdější centrum stavební a dopravní techniky Stavokombinát v centru obce byl objektem volně přístupným, námi kluky mnohokrát prolezlý a nezajímavý zrovna tak, jako Pfeiferova továrna za mateřskou školkou – jejich bývalou vilkou. Stejně na tom byl velký dům proti zastávce autobusů ČSAD, bývalá pekárna a mlékárna vedle. Vše volně k prolézání, hledání a přebývání. Garáže prázdné, auta nikde.
Jak to ti chlapi tenkrát mohli vydržet bez aut? Fakt, kamkoli a kdykoli se jezdilo na motorce se sajdkárou, celé hodiny se cestovalo vlakem, autobusem a pěšky po turistických značkách. Knihovny v takových obcích jako byl Machnín, praskaly ve švech, chodilo se do hospody, k hasičům (ti měli hasičské auto) a do dalších organizací Národní fronty… Lidé se uměli přizpůsobit. Revoltovali doma u radia, když si popili, a auta? Byla k vidění v Týdeníku před hlavním filmem u nás každou sobotu v hospodě ,, U Zeleného stromu“, nebo sem tam v ulicích Liberce či v Jablonce.
Na blízkém Jičínsku se konaly slavné závody motorek, nakonec i v centru našich měst. A auta to nebyl jen rámus a spálený benzín.  Slavná místní jména motocyklových závodníků znali všichni od kolébky do devadesáti let. Už koncem padesátých let se v obcích objevovala auta, zatím jen na poukaz dávaný hrdinům práce, umělcům a organizacím. Pak přišla dokonce auta z NDR, SSSR, Polska. Wartburgy, IFA, Pobědy, Waršavy, první Fiaty, Hilmanny, Renaulty. Slabí, hluční, ale v konkurenci se Spartaky a Feliciemi byly zajímaví.
Na jejich koupi se čekalo dlouho, většinou tak do 20 měsíčních výplat. Jak kdo. Málokdo žil jen z výplaty. Každý se snažil přivydělat si, postavit chatu, opravit dům, pořídit si auto. Bylo to vidět i u nás na vesnici, koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let. Ta už byla úplně jiná vesnice, než z let padesátých. Vesnici křižovala auta a přibylo tím pádem úrazů i smrtelných. Koně, krávy a žebřiňáky z vozového parku zmizely úplně. A kam se poděly motorky se sajdkami taky nevím. Snad by se ještě našly v nějaké té kůlně pod starým harampádím.

Kapitán Škornička – podruhé




Já se ptát nemusím. Já to vím. Neměl mě rád, nebo i tak: měl mě rád, ale ne víc, než ostatní. Jeho vojenská kariéra začínala a končila tím, jak mu šlapala svěřená rota. Pokud ano, bylo dobře. Pokud rota šlapala, vyjížděla na poplachy, vojáci nepáchali sebevraždy, pak jeho kariérní řád byl v souladu s jeho přáním. Proto často, až příliš často, takový důstojník někomu šlápl na kotník.
S námi brýlatými to neměl lehké. Byl to dvouletý tanec záklaďáků, co mohli jedním výstřelem znehodnotit jeho celoživotní práci. Tehdy, když jsem při poplachu nepustil rotu z ubytovny, vznikl mezi námi  nový vztah plný zoufalé snahy nic dalšího neposr…
Podle slibu mne poslal do přeškolovacího kurzu k chemikům do Liberce na sedm týdnů. Přenosná laboratoř v ruce, batoh na zádech, přes ramena nezbytný samopal s dřevěnou pažbou. Doma v Machníně mi matka nachystala svíčkovou, ale moc času nebylo. Do čtyř jsem se musel hlásit v libereckých dolních kasárnách. Stihnul jsem to jen tak tak.
Za bránou mě ovšem polilo horko. Zpětně bych to vyjádřil pocitem, kdy v předvánoční TV - reklamě otec řeže vánoční stromeček a dcerunka na něj křičí: ,,Já nemusím, já už ho vidím!“ Nechal jsem u maminky v Machníně v šatní skříni samopal…
Batoh jsem měl na zádech, přenosný krám k ničemu – laboratoř v ruce, a samopal byl v pr… V hlavě se mi mihl funus kapitána Škorničky, který se svatosvatě zastřelil, a zároveň můj funus, protože zastřelil i mě. Co dělat? Udělal jsem, co jsem udělat musel. Kulomet zůstal u matčiných spodních kalhot a podprsenek skoro dva měsíce. Když jsem se vracel do Milovic, tak mi ho naši přivezli na nádraží. Asi při nás stál duch svatý, protože jim to prošlo taky. Šli s ním přes celé nádraží…
To až Škornička: „Absolvoval jsi tam střelby?“ Mé ano ho zvedlo ze židle a zkontroloval mi zbraň: „Ale z téhle jsi nestřílel…“ A tak jsem mu to všechno řekl. Zatoužil jsem po rychlé, spolehlivé, bezbolestné smrti z ruky kata, který nemine…
Proč k tomu nedošlo vlastně dodnes nevím. Snad se něco lidského pohnulo v kapitánu Škorničkovi. Velkoryse mi nabídl, abych požádal o možnost změny vojenské posádky, že mi žádost doporučí, a že mi zaručuje, že převelení bude rychlé. Požádal jsem o převelení do Liberce, domů… A přesto, že jsem nevěřil, byl jsem tam přeložen. Z posádky „tankem hodinu cesty do Prahy“, kde dosud sloužili Svobodovi důstojníci od Dukly do Liberce, a kde mým velitelem byl ,,vladař“ – český protektorátní důstojník sloužící v Itálii.
Jo, život tropí hlouposti. Dnes bych se choval rozumněji a tu radost z přeložení bych nevnímal jako své vítězství. Ale k takovým závěrům dojde člověk mnohem později. Suma sumárum, kapitáne Škorničko žádám o potrestání…

Kapitán Škornička poprvé






Cihlové baráky pamatovaly Rakousko-Uhersko. Desítky jich tam stálo a v každém jsme spali my, kluci z Liberce, Opavy, Teplic, ze Šamorína, kteří jsme na dva roky změnili adresu na posádku Milovice. Nic víc, snad jenom –do Prahy hodina jízdy tankem …

Měl jsem službu dozorčího, střídal jsem pozdějšího známého libereckého trafikanta Jirku Nešveru. Po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo… Kéž bych to mohl říci i já o 24 hodin později! Stalo se. A moc to bolelo.

Ty Milovické baráky, řada za řadou, byly stavby mimořádně odolné a přemýšlivě stavěné. Jedním železným, silným prutem byl ovládán systém hlavních venkovních dveří – vstup a výstup budovy. Ovládání měl na starosti službu konající dozorčí. Druhý odpočíval v jiné izolované místnosti. Okna v přízemí byla zamřížována.

Přístup do budovy, ale i ven, byl jen v rukou dozorčího. Tehdy jsem ho měl já, devatenáctiletý vojín. I mých rukou spočíval mír zemí ,,Varšavské smlouvy“. Ve službě k ránu jsem ale usnul tak tvrdě, že jsem neslyšel poplach a zaspal i výjezd patnácti tisíc milovických vojáků. Dokonce jsem, ponořen do spánku, ignoroval hrozbu zastřelením od důstojníků, kteří se snažili dostat do budovy zvenčí, i těch v plné polní, kteří se chtěli dostat se zbraněmi na shromaždiště, aby se připojili k ostatním cvičícím vojskům Varšavské smlouvy – vstříc vítězným zítřkům. To vše v duchu hesla generalissima carských vojsk Suvorova: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Nic z těchto slavných tažení se pro mne a můj útvar nekonalo. Já, já prostě spal jako dřevo a přesto žádný vlak nejel. Za okny poskakovali hrůzou posedlí důstojníci, uvnitř mí děsem posedlí kamarádi, všichni zdivočelí, co bude až oni tam nebudou…

Nestalo se nic. Ostatní odjeli na seřadiště do Jabkenic a já se probudil až v době snídaně. Ihned jsem byl odvlečen k veliteli, ke kapitánu Škorničkou. Ten měl na stole položenou pistoli a jen jednu starost. Jak mě zastřelit a vyváznout z toho živý a bez ztráty povýšení, na které se upřímně a dlouho těšil.

Dohodli jsme se, já mu půjdu z očí, do poddůstojnické školy, do různých armádních kurzů, a pak si zažádám o přeložení třeba na Kamčatku, kam on svou zbraní nedostřelí.  Maniakální snaha po odvetě za to, že nebyl povýšen v něm plála stejně silně, jako chuť mě ihned zastřelit. Exemplárně. A protože to nešlo ani tak, ani onak, čekal kapitán Škornička na svou chvíli. První kurs měl trvat asi sedm týdnů, konal se v Liberci v dolních kasárnách a já tam měl odjet ihned. Odjel jsem. Kapitán ovšem netušil, že jeho osud a jeho povýšení leží nikoli naposledy opět v mých rukou...          

                                                                      

Liberecká přehrada slaví





Liberecká přehrada slaví
Je právě polovina prázdnin a liberecký baron Johan Liebieg slaví narozeniny… Pokaždé vždy 1. srpna od roku 1858, kdy se podruhé narodil. Tehdy stála v Liberci tak vysoko voda, že velkomožný pan jen taktak, že nepřišel o život utonutím, ale zachránil úřední knihy.
V ten čas napáchala velká voda obrovskou škodu. Zatopila 296 domů a i díky zachráněným knihám mohl pan továrník reklamovat od pojišťovny velké peníze. Dá se říci, že povodeň i ta následující  28. července roku 1897 rozhodly o stavbě přehrady, kterou už známe my, současníci Vladimíra Remka a Luise Amstronga.
Na Harcovském potoce nad místem, kde kdysi za socialismu stávala chlouba Československa a bohatého a kvetoucího Liberce,  národní podnik Textilana … Tehdy městu došla trpělivost a ve spolupráci se sousedním Saskem a Pruskem, kam od nás Nisa odtéká, vydali celkem 6 milionů a 600 tisíc zlatek za projekt šesti přehrad, v konečné fázi pěti a rozhodli tak jednou provždy o velké vodě protékající a ničící střed Liberce…
První zprávy o záplavách na Liberecku z roku 1689 se můžeme číst v Ronnově městské kronice z roku 1765. Tehdy, a později už i pravidelně, byly vodou systematicky ničeny ulice spodního centra města. Vše uspíšila i první průmyslová revoluce po roce 1830, kdy textilní magnáti káceli bezohledně lesy. Jejich dřevem topili v parních kotlích a vyráběli páru k pohonu tkalcovských stavů. Odlesněné holé okolní kopce už nemohly zadržet vodu z tajícího sněhu a z prudkých lijáků a na povodně bylo zaděláno.
Dobové fotografie na kartonech a staré pohlednice z roku 1897 ukazují lodičky uprostřed města a dokazují, co všechno voda umí. A nyní něco ke chvále družstevnictví. První bylo ustanoveno družstvo k regulaci z těch nejvíc poškozených z naší první průmyslové zóny z továrníků z Kateřinek z Ruprechtic. To se změnilo na družstvo k vybudování přehrad na Nise a jejich přítocích. V konečném řešení soustavy přehrad na území tehdejších okresů: Jablonec n./N., Liberec a Frýdlant v Čechách.
 Nakonec byly postaveny přehrady v Liberci, dnes jubilejní 1902 – 1904, v Bedřichově, ve Fojtce, v Mlýnci, v Nové vsi u Chrastavy a ve Mšeně u Jablonce nad Nisou. Základní kámen té naší liberecké přehrady byl položen 27. 7. roku 1903 a 29. 4. 1904 se začala plnit jarní vodou. Koupaliště na liberecké přehradě vzniklo 16. června roku 1912. Od té doby přehrada stárne, krásní a voda si pohrává s vlnkami….

neděle 3. února 2013

O Rumcajsovi a sbírání…




Jedeme domů, z Hradce Králové do Liberce. V Aldisu byla burza sběratelů všeho, co člověk sbírá. A protože sbírám půl století, možná i déle mohu prohlásit, a duši na to dát, je nás čím dál míň. Čím to je, raději snad ani vědět nechtějte. Moc mě to na vás mrzí. Moc. Jste líní, pohodlní a šetříte, mí drazí vrstevníci a vaše děti jakbysmet.
Nechce se Vám vstávat ráno v pět, tahat těžké krabice, polykat kilometry, hádat se o stoly, a k tomu ty stálé hrozby, že bude hůř, a co vše kolem nás stagnuje. Zlatý bolševik! To se nám to sbíralo, tlačilo u stolů, kupovalo i prodávalo! Bylo vše a bylo to laciné. Jak je to možné, tenkrát bylo na všech burzách nabito, a dnes je nás jak do mariáše. Mladí nemají zájem, utrácí za jiné, vzdělání, cestování, auta, počítače, půjčky na hlouposti, děti, drahé byty, placené zdravotnictví… Žene je strach o zaměstnání a strach ze ztráty sociálních jistot. To vše jsme za socialismu neměli a tak se dařilo sbírání…
Sněžilo a na cestě to klouzalo. Burza skončila a už o půl jedenácté, všichni balili a my už se viděli na obědě. Žel naše oblíbené restaurace Bílý Lev v Libicích byla zavřena… A tak nezbývalo, než volit další U Rumcajse. Ale nevím, co mě to popadlo a řekl jsem ,,ne“ a ke ,,svatbě“ nedošlo. Škoda, další restaurace už měly na jídelním lístku jen sanitární den a  zavřeno. Byla neděle, uprostřed ledna. Kde asi byli moji restauratéři? Na burze v hradeckém Aldisu ne. Hádal bych, Maledivy, Madagaskar, Mosambik, Mombasa, tam všude, kde se dobře utrácí, opaluje, relaxuje.
Nemám důvod proč to těm pilným, přičinlivým hostinským nepřát. Ať utrácí a veselí se. Ale ať utrácí také doma, za krámy, za sbírání čehokoli, co dělá naše kredence úžasně krásné, plné pucláků, malovaných hrnečků, hmoždířů, mušlí, suvenýr z cest. Nezapomínejte sbírat. Každá stará věc má svou jedinečnou legendu. Co rukama prošla, kdo všechno ji měl, o čem snil.
Nikdo si nic do hrobu nebereme. Ty krásné věci mění svého pána a je proto možno naskočit do rozjetého autobusu a nechat se vézt, jak na surfařském prkně někde v Pacifiku, kolem krásné teplé moře. A to je odpověď, proč lidé nesbírají, a za co utrácejí hříšné peníze… Pro mne však legenda vážící se k dané staré, krásné věci, převáží nad krásou, prchavého okamžiku. A proto, přátelé, sbírejte pro sebe a veďte k tomu taky děti. Kdo sbírá, tak nezlobí, a ještě k tomu se ledasco naučí. Nezhrubne, nezchudne, ,,zbohatne“ o krásné zážitky. Napsal jsem o tom knížku Rub a líc mých pohlednic.
Nic není jenom bílé, natož černé a krajíc chleba namazaný máslem, pokud Vám spadne, tak zaručeně na stranu, kde je namazán. Ale platí tu rovněž, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Zkuste to, ať je nás zase o něco víc…..