Já se ptát nemusím. Já to vím. Neměl mě rád, nebo i tak: měl
mě rád, ale ne víc, než ostatní. Jeho vojenská kariéra začínala a končila tím,
jak mu šlapala svěřená rota. Pokud ano, bylo dobře. Pokud rota šlapala,
vyjížděla na poplachy, vojáci nepáchali sebevraždy, pak jeho kariérní řád byl
v souladu s jeho přáním. Proto často, až příliš často, takový
důstojník někomu šlápl na kotník.
S námi brýlatými to neměl lehké. Byl to dvouletý tanec záklaďáků,
co mohli jedním výstřelem znehodnotit jeho celoživotní práci. Tehdy, když jsem
při poplachu nepustil rotu z ubytovny, vznikl mezi námi nový vztah
plný zoufalé snahy nic dalšího neposr…
Podle slibu mne poslal do přeškolovacího kurzu
k chemikům do Liberce na sedm týdnů. Přenosná laboratoř v ruce, batoh
na zádech, přes ramena nezbytný samopal s dřevěnou pažbou. Doma v Machníně
mi matka nachystala svíčkovou, ale moc času nebylo. Do čtyř jsem se musel
hlásit v libereckých dolních kasárnách. Stihnul jsem to jen tak tak.
Za bránou mě ovšem polilo horko. Zpětně bych to vyjádřil
pocitem, kdy v předvánoční TV - reklamě otec řeže vánoční stromeček a
dcerunka na něj křičí: ,,Já nemusím, já už ho vidím!“ Nechal jsem u maminky
v Machníně v šatní skříni samopal…
Batoh jsem měl na zádech, přenosný krám k ničemu –
laboratoř v ruce, a samopal byl v pr… V hlavě se mi mihl funus kapitána
Škorničky, který se svatosvatě zastřelil, a zároveň můj funus, protože
zastřelil i mě. Co dělat? Udělal jsem, co jsem udělat musel. Kulomet zůstal
u matčiných spodních kalhot a podprsenek skoro dva měsíce. Když jsem se
vracel do Milovic, tak mi ho naši přivezli na nádraží. Asi při nás stál duch
svatý, protože jim to prošlo taky. Šli s ním přes celé nádraží…
To až Škornička: „Absolvoval jsi tam střelby?“ Mé ano ho
zvedlo ze židle a zkontroloval mi zbraň: „Ale z téhle jsi nestřílel…“ A
tak jsem mu to všechno řekl. Zatoužil jsem po rychlé, spolehlivé, bezbolestné
smrti z ruky kata, který nemine…
Proč k tomu nedošlo vlastně dodnes nevím. Snad se něco
lidského pohnulo v kapitánu Škorničkovi. Velkoryse mi nabídl, abych
požádal o možnost změny vojenské posádky, že mi žádost doporučí, a že mi
zaručuje, že převelení bude rychlé. Požádal jsem o převelení do Liberce, domů…
A přesto, že jsem nevěřil, byl jsem tam přeložen. Z posádky „tankem hodinu
cesty do Prahy“, kde dosud sloužili Svobodovi důstojníci od Dukly do Liberce, a
kde mým velitelem byl ,,vladař“ – český protektorátní důstojník sloužící
v Itálii.
Jo, život tropí hlouposti. Dnes bych se choval rozumněji a tu
radost z přeložení bych nevnímal jako své vítězství. Ale k takovým
závěrům dojde člověk mnohem později. Suma sumárum, kapitáne Škorničko žádám o
potrestání…
Žádné komentáře:
Okomentovat