Dům stojí pevně ve svých základech pořád na stejné adrese.
Hrádek nad Nisou, kdysi Grottau III. č.p. 71, hned vedle mostu přes řeku Nisu
s cedulí ,,U Wienerů“ na strategickém místě, kde se vítr kolem něho točí už
pár století. Dům by mohl vyprávět. Narodil se na konci napoleonských válečných ztečí.
A pokud vím, byla to vždycky báječná hospoda se sálem na tancování. Já ji znám
už jenom pod názvem z minulého století - ,,Kaffe radio“.
V první polovině minulého století dům vlastnil hospodský
pan Herkner, mimo jiné fanda do elektřiny. Ač politicky nevyzrálý ukryl před
Hitlerem mou babičku s mým nejmladším strýčkem na dlouhých šest let té
poslední světové války. Vlastně až do doby, co sovětští vojáci osvobodili
Hrádek nad Nisou.
Za domem přes řeku stojí a stála i tehdy fabrika Spreewerk,
nedávno ještě továrna SVA Pragovka, či bůhví,
jak ještě. A protože to bylo od domu do fabriky přes most jen pár metrů, otec často
mluvil s velitelem těch, co demontovali zařízení továrny, balili a odesílali,
jako válečnou kořist, do Sovětského svazu. Jednalo se o trestnou rotu, v níž
si takto odpykávali provinilí vojáci své tresty v době míru. Za války by
stáli v první linii.
Dům sám steskem nestrádal. Byl pokaždé plný nových a
novějších tváří. Co jsem tam potkal bratranců, sestřenic, strýců a tetiček a
babiččiných sestřiček! Co různých příběhů, vzpomínek, báchorek a pohádek, co
jazyků a revolučních myšlenek jsem odposlechl a do hlavy si uložil… A přesto
jsem se do Hrádku pokaždé těšil nejvíc na to jedno. Krajíc chleba s máslem
a s třemi kolečky salámu…
A pak přišel páteční večer a další noc ze soboty na neděli. Plnilo
se mi přání opět přespat v tom domě u babičky v Hrádku nad Nisou, kde
jsme kdysi bydleli, a kam jsem se těšil víc, jak domů. Ten dům, to byla pevnost
mého dětství. Hrad na pustém vřesovišti, ostrov na moři, kra uprostřed ledového
oceánu. Tam, kde jsem všude byl doma.
Babička naskládala na talíř krajíce chleba s máslem
s kolečky gothajského salámu, k tomu bylo kafe z melty i vánočka. Nejvíc
jsem se ale těšil na ,,dobrou noc“. Večer jsme všichni leželi v posteli a
čekali, až nám dospělí dají dobrou noc. První přišla babička: „Guten nacht,“ a
zhasla světlo. Po deseti minutách našeho šepotu a vejskání přišel strýček Walter.
Ten rozsvítil, přepočítal nás a řekl: „Schlaf gut,“ potichu zavřel dveře a
odešel. V ten moment jsme všichni tři kluci vyskočili z postele,
začali poskakovat a řádit jako smyslů zbavení.
Začala noc duchů. Ležet, znamenalo naslouchat zvukům starého
domu, větvím, co větrem tlačeny se otíraly o okna slibovaly hroznou pomstu za
žaludy, co jsme jim na podzim vzali. Promlouvala prkna v podlaze, trámy na
stropě, z nichž bylo slyšet staré hlasy oběšenců, stěny obložené dřevem, ze
kterých vystupovaly obrazy dávných střetů, pěších i jízdních, lapků, marodérů a
zlodějů. To vše dlouho přes půlnoc.
V tom domě jsme my, kluci, prožívali noci plné
prazvláštní atmosféry tak, jako když jiní sjíždí na kanoi dravé řeky, brodí se
houštím a slézají strmé stráně, kdy v zádech cítí cizí dech. Jako by v tom
domě číhalo cosi, co se skrývá ve tmě a chlapcům šeptá: „Chyť mě, chyť si mě!“
Žádné komentáře:
Okomentovat