čtvrtek 7. února 2013

My a čas




Děti ze školy v Údolí sv. Kryštofa chodily na oslavy 1. máje do Chrastavy. Takže vlastně šly na prvomájový průvod dvakrát. Dobrých šest kilometrů do Chrastavy a odtud s ostatními na náměstí. My, z Machnína od jihu, Kryštofáci od západu, z Panské hůrky a Barandova vlastně taky. Od Nové vsi to bylo z východu.
První máj byl pro satelitní obce jako dělaný. Občané a děti se při té příležitosti mezi sebou poznávali. To samé poznávání bylo nastaveno v Hrádku nad Nisou, ve Frýdlantu i v Českém Dubu, prostě všude kolem nás. Svátek práce tak suploval dávné církevní poutě, cesty za Panenkou Marií do Hejnic, Jiříkova, na Svatou horu. Nic nového pod sluncem. Vše mělo svůj rytmus, čas, své rituály. Ty církevní i ty civilní na 1. máje.
Postupně, jak šel čas, čím dál tím víc lidí se rozešlo s tradicemi a našlo si zábavu a povyražení, chcete-li i duchovno v něčem jiném. Vesnické děti v hasičárnách, v tělocvičnách, na hřištích, v okolních lesích, na polích a zahradách. Naše byly i okolní rybníky, řeka, knihovna, kino a party, které bouraly staré a stavěly něco nového. Tak, jako ochladl náš vztah k církvi, ochladlo nadšení být správným pionýrem, svazákem či soudruhem. Začali jsme se hledat v místní turistice, sportu, v cestování po světě, v adrenalinových zážitcích zahrádkářských kolonií…
Vzpomínám si, jak sovětští státníci projížděli po cestě I. Třídy horní částí obce, Bedřichovkou, a my je tam vítali s praporky v ruce a zuřivě mávali na kolonu aut jedoucí stodvacítkou od Ústí nad Labem do Liberce. Auta nikdy nezpomalila, nikdo nám nemával. Pokaždé nás to ohromilo. Jel kolem nás někdo, kdo o nás rozhodoval a neviděl nás. To v nás, klucích, zanechávalo cestou domů naštvanost, chuť cestou domů něco rozmlátit, rozkopat a zničit. Svět virtuální radosti a zlosti byl postupně nahrazen rozumem, skepsí a pochybnostmi. Nechápavě jsme hodnotili svá vystoupení na besídkách, u hrobů rudoarmějců, na aktivech a schůzích, na manifestacích.
Postupně jsme se dopracovali k názorům, že to vše, čím jsme prošli, byly dějinné blbosti druhé poloviny dvacátého století a bylo to něco podobného, čím prochází ve svém vývoji všichni šneci, vlci i my, lidé…

Žádné komentáře: