sobota 30. března 2013

Žitava




Čtyřicet let nás dělí od podepsání předposlední dohody o spolupráci dvou měst, které k sobě mají jak blízko, tak daleko. Žitava v tomhle spolku byla víc česká než německá, a Liberec víc německý, než český. Liberec – Žitava, Reichenberg – Zittau.  Už jenom těch třicet kilometrů a osm set let společných dějin... Zajímavé a poučné srovnání. 
Primátorka Liberce a primátor Žitavy podepsali novou dohodu o spolupráci a znovu nastartovali ono perpetuum mobile přátelství mezi oběma městy, která k sobě mají tak neuvěřitelně blízko. Co brání většímu rozvoji, a čemu ani dohoda, kus papíru nepomůže? Jednoznačně to je jazyková bariéra, onen minový zátaras, který po celá staletí spojoval i rozděloval sousední města a okolní vesnice, i když dříve, kdo potřeboval, naučil se řeč druhého. Bylo to ale pod tlakem národnostního útisku, nerovného poměru: ty musíš, já jsem tvůj zaměstnavatel…
Dnes jsme na tom sice obdobně, ale na německé straně už bez nacionálního podtextu. Dnes už nic nebrání prázdninovým „handlům“ dětí, celoročnímu styku škol, organizací, ale i jednotlivců, končící svatbami a vychovávání dětí v česko-německém jazykovém prostředí. Svatby Čechů a Němců jsou do budoucna příslibem skutečné, reálné spolupráce.
Dohoda vypočítává nejen, co umíme udělat pro to, aby byl náš svět krásnější, ale dává i prostor pochlubit se zdejší přírodou, dějinami, průmyslem, ale i budoucností, programem univerzit, novými technologiemi výrobních závodů, uměním a sportem.
Mnoho z této dohody je již v praxi realizováno, například společné česko-německé programové brožury na kalendářní rok v oblasti výstavní činnosti galerií a muzeí obou měst. Žitava je srdeční záležitostí každého z nás. Někomu stačí přivézt si odtamtud boty, čokoládu a moderní hadříky, někdo potřebuje víc.
Žitava je současnou i budoucí rekreační oázou klidu a pohody, kterou máme doslova pod nosem, a kterou dosud tak málo využíváme.

Holubem v povětří




V Machníně jsem znal oba. Paleček z Nové čtvrti měl k našemu prádlu asi půl minuty letu, Němeček, můj budoucí tchán asi minutu. Z opačné strany. Kresta z Chrastavy asi 3 minuty. Operační pole všech tří leteckých holubích armád cvičilo nad poli za machnínským kostelem. Tam obvykle docházelo k rozsáhlým manévrům a cvičným útokům. Tak jako jsme kdysi 9. května obdivovali sevřené perutě našich leteckých bitevníků nad Strahovem, tak bylo vidět něco stejně vlastenecky organizovaného nad Machnínem směrem k libereckému letišti.
Spojené holubí svazy, dá-li se to tak říci, terorizovaly své okolí, především sušící se prádlo na šňůrách v celém Podještědí. Teď si nejsem jist, zda mezi holubáře nepatřili i další sousedi. Já byl v té době malý kluk, který tak trochu i koktal a tudíž jsem rezolutní matkou nebyl připouštěn do širších dámských diskuzí… Ono šlo těžko v malé obci někoho si rozkmotřit nepodloženým tvrzením, že právě jeho holubi dělají, co nemají.
 Kdo ví, čí to byl exkrement, ale spadl z mračna holubů vracející z průzkumného letu domů, do Chrastavy, do machnínské Nové čtvrti, nebo k Němečkům. Maminka si stejně šumot holubích křídel vykládala pokaždé jako nálet luftwaffe na Vysočany za války, ale tatínek jí věcně vysvětlil, že doba už je jiná a holubi dnes mají i jiné poslání.
Psala se padesátá léta a byl tu fenomén Picassovy Holubice míru, symbol budoucího světa bez válek a válečných střetnutí. Myslím, že si to uvědomovali i místní holubáři a na konto Picassovy holubice zvyšovali stavy svých výstavních exponátů, jak svým holubům říkali. Faktem je, že nebylo veřejné veselice, aby na ní holubáři z předem připravených bedýnek holuby nevypouštěli a tak i oni demonstrovali za mír na Modré planetě a zároveň tím zavřeli ústa válečným štváčům…
Tatínek důrazně objasnil mamince, že by za někoho takového mohla být považována i ona, kdyby holubí trus na našem sušícím se prádle dál rozmazávala. Nevím jak, ale tomuto argumentu zakrátko podlehly všechny ženy z obce, přistoupily na mírové řešení a holubů si postupně přestaly všímat.
A já? Já jsem se naučil počítat časy holubům, kteří závodili na trasách stovky kilometrů vzdálených od svého domova. Na cestách domů, kde jim už v cestách nestály naše maminky s vypraným prádlem na šňůrách, ozbrojené konflikty, války, přestřelky. Holubářů v Machníně ubylo, stejně jako šňůr s vypraným prádlem i těch, co na holuby vzpomínají. Patřili k obrázku mé milé vesnice mezi Chrastavou a Libercem, vesnice minulého století.             

pátek 22. března 2013

Jubilejní rok 2013




Letos je tomu rovných šedesát let, co jsem se začal vzdělávat. A to rovnou v machnínské škole. Seděli jsme v těžkých dubových lavicích po třech - Chábera, Wiener, Mařica. V nás třech tu sedělo celé první pololetí dvacátého století ve střední Evropě. Jak měli daleko do machnínské školy v kilometrech, Chábera poslední domek před Ostašovem, Mařica z Bedřichovky před Chrastavou, tak jejich rodiče po odsunu Němců do pohraničí.
Ve třídě byla neskutečná směsice národností. Běžně si ani nerozuměli samotní rodiče, jejichž sblížení napomohl až zakoupený konfiskát v Sudetech, koupě stavení od státu po odsunutých Němcích. To jsme my, prvňáci, neřešili, my už tu byli doma.
Rok 1953 byl významný především svým prvním pololetím: úmrtím pánů Stalina a Gottwalda, hvězd na našem nebi, měnovou reformou a zvolením nového presidenta Antonína Zápotockého. Mezi ty významné události lze započítat i to, že jsme se do konce roku 1953 naučili všichni číst, a že nám ředitel školy a náš třídní učitel ve slabé chvilce sdělil: ,,Každý z vás může být československým prezidentem.“
Náš do té doby jednotný kolektiv byl zasažen na svém nejcitlivějším místě. Od toho okamžiku jsme kopali už jenom za sebe a snažili se být lepší než ten druhý. Už to nebyl kolektiv, který by cedil krev za druhého, už tu byli žalobníčci, ti co nosili učiteli, vajíčka, švestky, kytky a některé maminky se chodily dotazovat na své potomky osobně v odpoledních hodinách. A ještě něco, co bylo dáno tím, že naše ves byla hodně o předválečných komunistech německé národnosti. Jejich děti mezi sebou hovořili německy, deset Slováků slovensky, postupně přicházely a odcházely děti volyňských Čechů, cikánů, Rumunů, pologramotných z Podkarpatské Ukrajiny, , že i z belgických z uhelných pánví.
Ve třídách se topilo ve vysokých litinových kamnech velkými kusy uhlí a to při vyučovacích hodinách. Hodina začínala ručním zvoněním zvonu umístěného v prvním poschodí budovy. Škola už neměla na střeše typizovanou zvoničku, jak nařizovaly ještě rakousko-uherské přepisy. Ta byla snesena ze střechy už za první republiky… Psali jsme násadkou a perem, které jsme si namáčeli do kalamáře zabudovaného do našich starých rakouských lavic.
Učili jsme se zpívat národní písničky a náš řídící učitel Jiránek nás doprovázel na housle. Hra řídícího na housle ani zpěv národních písní mě neoslovil, ani možnost hrát divadlo naproti v hospodě U Zeleného stromu naproti škole. O to víc jsem podlehl kouzlu tištěné knihy a začal hltat knížky v místní knihovně.
Dá se říci, že školní rok 1953 - 4, který začal tak ,,nešťastně“ úmrtími Stalina a Gottwalda, byl šťastně zakončen báječným poznáním tištěného slova a filmového týdeníku před hlavním filmem pro děti, sobotu, co sobotu v Machníně naproti škole v hostinci U Zeleného stromu.

Žitavské retro



Vy, co nehledáte v Žitavě jen kvalitní a cenově srovnatelné potraviny, moderní oblečení a levné boty, pak i něco víte o jejích slavných dějinách. Žitava byla v minulosti hodně česká, tak jako Liberec hodně německý. Dnes ještě užší spolupráci brání snad jen jazyková bariéra a předsudky, které jsou v nás zakořeněny hlouběji než bychom chtěli. I to je důvod, proč lze v přátelství hledat lék na boj s lidskou hloupostí a závistí.
Léta jsem stál v čele organizace mládeže v okrese Liberec a z titulu funkce jsem měl i problémy. Mám německé jméno i příjmení, a tak na podepsaných dokumentech nebylo zřetelné, kdo z nás podepsaných je odkud. Zrovna tak v tom neměli jasno novináři, kteří o práci obou mládežnických organizací psali. To neplatilo o paní z redakce Aufbau und Frieden, paní Cibulkové, která ač Němka, měla příjmení krásně české.
Za dvacet let jsem se i já orientoval v partnerské žitavské organizaci. Sídlila v prvním poschodí banky, naproti staré solnici, nejzajímavější budově okresního města našich sousedů. To, že sídlila v bance, nás vedlo k přesvědčení, že banka financuje naše německé přátele. Asi to tak nebylo, ale nám bylo o desítky let míň, a to se to přemýšlí v jiných polohách – hodně naivních…
Ještě dnes mám v zahradním domku na věšáku bundu, kterou jsme dostali před společným odjezdem mimořádného vlaku ze Žitavy do východního Berlína, kde jsme chodili kolem berlínské zdi a manifestovali proti tiskovému magnátu ze západní části Berlína Springerovi. Také jsme jezdili do žitavských závodů a účastnili se soutěží, jak co nejlépe ovládat svěřený stroj, uspořit elektrickou energii, nebo jak vést pionýrské kroužky na společných letních táborech.
Naše vzájemná spolupráce nebyla jen politika spíš naopak. Žitava, to je ,,lautr“ rovina a to my z Liberce a Jablonecka vlastně ani neznáme. Za to Weinau park v Žitavě je ideální místo, na všechno - hry, přehlídky, akce pro děti. Hned vedle sportovní areál, zoo, úžasná místa k posezení i k občerstvení. Myslím, že to vždycky vyhrávalo, slušné žitavské pivo, zavináče v housce, vojenské stany a v nich zábava i v dešti a snaha ukázat, že to, co umí oni, umíme i my.
V Žitavě se potkávali i pionýři a v našich dětech vyvolávaly modré pionýrské šátky úžas. Celý svět je má červené jen němečtí pionýři mají modré. Naše přátelství nebyly samo sebou jen hrátky a tancovačky. Šlo se společně sekat trávu a soutěžilo se, kdo to umí lépe. Měli jsme i společné požární hlídky, soutěže v uplatnění moderní techniky řízení. Občas jsme si vyměnili svazácká vyznamenání. Řada českých děvčat si našla partnery z Žitavě a okolí.
Dnes můžeme současným mládežníkům jen závidět možnosti spolupráce s partnery a přáteli v Žitavě. Každá výměna zkušeností je k užitku oběma stranám a byla by škoda, nevyužít dnešních možností.

pondělí 18. března 2013

Černou Louží - Polesím




Patřím k těm, co ještě dlouhá léta po válce spěchali do Prahy černými hvozdy cest, ne nepodobným těm, o kterých píší historičtí spisovatelé. Cesta hlubokými úbočími, které se vzápětí mění na strmá stoupání, aby opět na dlouhých rovinách potrápila toho kdo spěchá. Ano, to byly první kilometry cesty těch, kteří se rozhodli jet do Prahy přes Černou Louži, Polesí, Jablonné v Podještědí a Boleslav do Prahy. Jet přes Černou Louži, znamenalo zavrhnout cestu do Prahy přes Grabštejn a Bílý Kostel do Liberce, český Semering - Záskalí, Hodkovice nad Mohelkou a dál Sychrovem a Turnovem do Prahy.
Obě cesty hned při nástupu znamenaly lesní serpentiny, a tak trochu něco víc strachu, co se stane, když budu mít poruchu. Ono tehdy to vypadalo na silnicích trochu jinak, než dnes z Hrádku do Liberce. Těch zhruba třicet kilometrů se vaše auto nepotkalo s žádným jiným. A pamatuji, že při sjíždění od Grabštejnu do Bílého Kostela, přesto, že i tenkrát zde byla značka ,,Pozor zvířata“, bylo tu zvířecích sebevrahů tolik, že je počítali na desítky.
I kvůli vojákům z nedaleké posádky Grabštejn, kterým to líp cválalo na koních prostředkem silnice, se jezdilo autem do Prahy raději přes Černou Louži – Polesí nejromantičtějším krajem našeho pohraničí…. Nedivím se Karolině Světlé, že své pašeráky posílala do Žitavy (do Saska) a pak po nich nechala střílet právě tady. Líp se jim tu umíralo a sacharin sládl na jazyku o něco víc. Slunce tu svítilo vysoko a byl tu božský klid.
Cesta to byla celkem oblíbená, i kvůli počtu hospod s kompletní obsluhou až po Údolí sv. Kryštofa. Cesta vedla dál podle hradu Lemberku kopírovala nejstarší místní zemskou stezku kolem Ojbína, pod hrad Karlfríd přes Žitavu do Saska a výš k moři. Kdo by jezdil přes Grabštejn a Záskalí, pod Sychrovem? Každý raději volil Kuřivody a Černou Louži – Polesí, a to ještě v druhém pololetí minulého století.
Všechno změnily obchvaty měst, rychlostní silnice, zpevněné vozovky, zázemí pro automobilisty, auta, co jim nevadily kopce, náledí, protože mají moderní pneumatiky a k dispozici i dobré hospody a jejich rozšířené služby, ubytovací možnosti, přilehlé chatičky. V dobách socialismu se Polesí proslavilo hospodou v Černé Louži při státní silnici, kde společenské organizace Národní fronty připravovaly konference, výroční schůze i oslavy MDŽ. Pracovalo se na nich i přes noc, jen s krátkým odpočinkem, a právě tohle sofistikované počínání ničilo romantický obraz Polesí.
Dnešní Polesí a Černá Louže jsou opět jen lesy a skály, skály, obnovené cesty, lesy a úžasní místní lidé. Není snadné najít soulad mezi všemi, stálými i přechodně pobývajícími, ale když to jde v přírodě v hustém lese, pak to jde i mezi lidmi. Z Polesí totiž kouká romantika a pohoda, jako sláma z bot a  lidé se sem vracejí. Jsou tu doma, což pro nás starší je slovo, které by se mělo psát s velkým písmenem na začátku slova.

čtvrtek 14. března 2013

Chrastavské oko




My, hoši z Machnína, jsme na tom byli zrovna tak, jako hoši od Chrastavy. Opravdové betonové koupaliště s placeným vstupným jsme měli úplně na opačné straně obce. Kam jsme tak asi tedy chodili? Ano, dozajista na Oko. Trochu blíž k Machnínu, malinko dál od Chrastavy. Oko slouží dodnes, Machnínské koupaliště najde sotva archeolog. To chrastavské ani nevím, ale asi by neuspěl ani egyptolog….
Nad Chrastavou plánovali Němci dálnici mezi Berlínem a Prahou. Jejich tisíciletá říše netrvala ani patnáct let, ale rozpracované projekty jsou v terénu vidět dodnes. Mezi Chrastavou a Machnínem se za mého mládí táhl souvislý úrodný „houbonosný“ pás břízek, který byl plný překvapení. Od rybníku (nepochybně vedlejšího produktu skrývek zeminy) po nahrnuté půdní valy, tůně a holiny rostly báječné houby, kozáky a křemenáče.
Byla tam také spousta ještěrek, mloků, žab, užovek, zmijí, půlmetrových přesliček, velkých bodláků, ostrých vysokých travin a rákosu. Vzduch byl plný vážek, motýlů, čmeláků, much a mušek. Patro výš poletovali skřivani, stehlíci a ještě výš zobatí dravci s ostrými pařáty.
V šedesátých letech byly břízky staré víc jak patnáct let. Tvořily les, jak se patří a s krásným průzračným pískovcovým jezírkem Chrastavským okem. Tam se řada z nás, kluků z Machnína a Chrastavy naučila, včetně mě plavat. To si tak jednou plavu a vedle mě užovka se vztyčenou hlavičkou pár centimetrů nad vodou. Dodnes jsem přesvědčen, že to byla jen užovka a ne něco jiného hadovitě-jedovatého. Asi by mě to nepotkalo na koupališti v Chrastavě a ani v Machníně. Ale ten zážitek s maličkou hlavičkou mě stál hodně z mého ega pána tvorstva. Ovšem onu příhodu s onou malou anakondou vyprávím už padesát let a pokaždé na ní něco vylepším...
Pláže Oka jsou za ta léta zatravněny, okolní břízky padly za oběť rychlostní silnici Liberec – Děčín. Zůstal jen rybníček a černé Chrastavské oko uprostřed udusané hlíny, kam chodí rybáři rybařit a ptáci z nouze pít. Romantika písku a modré vody mísící se s oblaky je pryč. Asi bych si tam dnes nesmočil nohy. Nevím, co všechno je u dna, a když vidím, kdo všechno tady dnes koupe psy, neměl bych odvahu namočit si ani kapesník.
Romantika mládí, písku, břízek, přesliček, doutníků, je nenávratně pryč. Snad jenom křik stěhujících se ptáků, je slyšet ozvěnou z nedaleké Ovčí hory. Tisíce aut se žene denně kolem téhle kdysi romantické, tiché vody.
V bláznivém shonu všedního dne je konec snu o tom, že vše zůstane stejné jako dřív. Je plno jiných kouzel, která čekají na ty, co přijdou po nás a budou snít.

Samostatnost - soběstačnost




„Vlastičko,“ slyším, jak říká teta Božena mé mamince. „To máme děti! Visí nám na kapse.“ A maminka se ptá: „Na jaké kapse?“ „No přeci od kalhot.“
Tehdy mi bylo přes dvacet let a přesto se mě to hluboce dotklo. Už jenom být závislý, vědět, že se neumím postarat sám o sebe. To byla tehdy výzva. Pro děvčata, co se neprovdala do pětadvaceti, pro kluky, co ,,chlastali ligu“ a třásly se jim ruce už ve třiceti, které rodiny odepsaly, a kdy sami už nevěřili, že by si jednou začali řídit své věci sami.
Od té doby uteklo hodně vody a je tu nový fenomén, vdávat a ženit se co nejpozději, i bez partnera žít zdarma u rodičů, a ušetřit co nejvíc, a co nejdéle. Už bez zábran a bez uzardění bez výčitek a špatného svědomí… Dříve šlo o jedince, kteří se za ,,vykořisťování“ rodičů málem styděli, dnes o většinu, která dobře ví, kolik ušetří, a kolik může někdo za ušetřené jinde utratit. Nevím, jak se takovému jednání říká dnes, ale my jsme mu říkali vyčůranost a zbabělost. Bože, jak je to všechno jednoduché! Přijít po práci domů k hotovému, teplému, vyžehlenému, ke všemu na svém místě. Jak bych přál sobě i Vám, aby vždy měl každý vše, co potřebuje! Ale to byl ideál právě v té minulé době. Ideál, který neobstál.
A právě to by měli vědět současní mladí ,,rozhněvaní“ muži, kteří nijak od maminek nepospíchají a budují si doma takový malý soukromý socialistický stát, kde se rodiče starají o blaho toho, komu se z bytu nechce, komu je dobře doma u maminky a on to ví.
My, kdysi před tisíci lety, museli jít v devatenácti letech na dva roky od maminky na vojnu. Po dvou letech, která dnes, jak je vidět, mladým mužům k dosažení dospělosti schází, jsme se pod sukni mamince už většinou neschovávali. Začali jsme žít za svoje bez toho, že by nám rodiče dál sloužili a my jim určovali co mají dělat, čím by nás uctili.
Hodně se toho změnilo po roce 1989. Ne všechno ve prospěch starých lidí, jejich sociálního zabezpečení, důchodů, a jistot v době nemoci, následků stáří. Je na vás, mladí přátelé, jak se postavíte k přání svých rodičů, vidět co nejdříve další generaci, jejich vnoučata. Sami by ve svém věku potřebovali pomoci uvařit, vyžehlit, a to hlavní, popovídat si s vámi, posedět v parku, zavzpomínat na to, že jste je kdysi měli rádi. Oni vás stále milují.

pátek 8. března 2013

Radost z vítězství na lince 16




V autobusové lince číslo 16 je možno opět možno svobodně dýchat. Dobrá zpráva pro ty, kteří kritizují, jak ubližujeme těm, kteří se neumějí chovat slušně. Ach, my hlupáci! Ostatní už  v tom mají jasno, jen my se nechceme přizpůsobit a bráníme přirozenému rozvoji násilí.
V libereckém autobusu MHD jsou instalovány kamery. Konečně. Měl by tam být spíš strážník, který by dal nemytému zapáchajícímu výtržníkovi či drzému narušiteli pokutu, případně želízka. A bylo by. Ušetřilo by se za kameru, ale nestojí to za tu administrativu s advokátkou Slámovou a s Bruselem. Celá Evropa, všechny ty spolky, by nás pomluvily, že na lince autobusu číslo 16 panuje snaha upřít ,,lidská“ práva skupinám lidí, kteří se v autobusu chovají jako ,,doma“ – na chodbě, se společným WC, které nikdo léta neuklízí, a tak smrdí, smrdí…
 Je mi líto, že soudy takové osoby neodsoudí k povinnosti tvrdě pracovat. Proč nikdo nevidí, že jsme poníženými my, řádně za jízdu platící cestující, kteří chtějí cestovat bezpečně a kterým proto nevadí, že je bude sledovat kamera. Až pominou důvody, kamera,,zmizí“. Ne proto, že ji ,,někdo“ ukradne, ale proto, že se pasažéři budou chovat jako lidé, a ne jako barbaři, teroristi a s prominutím jako páchnoucí čuňata, z kterých se nám, co se myjeme, dělá šoufl od žaludku, a kteří se oprávněně bojíme, že od nich „něco“ chytíme. Třeba žloutenku z nemytých paží.
Co na tom, co jsem pojmenoval může vadit ,,slušným“ lidem? Nic. A pokud něco ano, tak sundejte kamery a cestujte onou linkou vy v době, kdy výše jmenovaní cestují do Liberce pro sociální podpory, kdy posílají své děti do školy, nebo když se vrací z hospod domů linkou číslo 16, kde zásadně neplatí, chovají se sprostě a vyhrožují ostatním cestujícím.
Nejsme a nemůžeme si být jeden jako druhý. Jeden je z jihu, druhý ze severu, ten má dlouhé vlasy, jiný je věřící, další si dá rád do trumpety, a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Všichni jsme pasažéry linky 16. Kdo a kde vystoupí záleží jen na nás.
Linka 16 je jen o slušných a neslušných, o čistých a špinavých lidech.  Čeho je třeba se bát, je naše zbabělé mlčení. Někdo si šije kabát z hermelínu, někdo ho sprostě ukradne. Je jenom na nás, jak dlouho budeme dělat, že nic nevidíme, že necítíme, že strach je naše přirozená vlastnost.       

Hamrštejn, hrad - nehrad




Asi vám to nepřijde úplně fér, ale byl to skoro hrad na ostrově. Vodní hrad a téměř nikdo o tom neví. Kdyby nebylo železnice, tak by nebylo ani onoho umělého náspu, po kterém dneska spěchá vlak z Liberce do Chrastavy, Hrádku, do Drážďan…
Byly doby, a já ještě pamatuji, že se dráhy staraly o své drážní domky, budovy, čekárny, zastávky,… Už tomu dávno tak není. Slušnost nahradila komerčnost, a kde nemá hlavní slovo párek v rohlíku, tam je neposekaná tráva, kopřiva a bodlák. Plechová klec pro kanára. Tak vypadá zastávka Machnín – hrad. Je ozdobou - neozdobou příležitostné zastávky - nezastávky, která ČD hlavu nedělá, ale zároveň překvapí – nepřekvapí pasažéra, který z vlaku jakoby viděl – neviděl hrad - nehrad, v kraji nekultivovaného pralesa dopravní společnosti, která peníze má – nemá. Tedy spíš má na zlaté padáky svých mimořádně výkonných – nevýkonných úředníků… Tak jsem si pobrečel a zasmál se nad ignorancí Českých drah.
Spějme vzhůru ke hradu, neboť naše hrady a zámky to je Řeků moře, Poláků silniční posypová sůl, Francouzů žabí stehýnka, a islamistů jejich poutě do Mekky. Hrady, zámky, česká muzea, galerie a výstavy. Brzo je představíme nově v jednom z oddělení nákupních center při okraji našich měst a vsí. Ta poloprázdná zastavěná plocha, kde se nepasou bílé ovečky, neběhá za nimi pes a jejich bača, kde boudu a salaš nahradila betonová pasáž. A plocha velká jako kráva, která se tady mimochodem taky pásla.
Už bylo dost pláče ředitelů, všelijakých slavných muzeí, neboť ty je možno přestěhovat do poloprázdných velkonákupních center. Čemu se bránit, je to je byznys a jestli totéž uměli udělat v 16. století páni z Hamrštejna, tedy vzít klíče od hradu a fláknout s nimi do řeky, hrad nechat pánu bohu a jít za lepším, co by ředitelé muzeí a galerií neflákli při svém vzdělání klíče do stejné řeky.
Nic nového pod sluncem. Říká se tomu ekonomie a učí se to od středních po vysoké školy. Je těžké se tomu bránit a není možné prohrát. Zájem lidí už není o husitství, ani o národní obrození, pryč multikulturou, socialistickou vědou, kapitalismem. Přichází doba konzumu, která sama jistě jednou rovněž skončí. Nepomohou jí k záchraně ani implantáty sbírek muzeí a galerií, výstavy a doprovodné programy. Někde za bukem – za palmou se tomu smějí islámisté a čekají na svou oslabenou kořist. Jejich doba rovněž přijde, jde o to, jak dlouho vydrží naftové prameny…
To všechno stojí psáno v mechu na kamenech včas opuštěného vodního hradu mého mládí, na Hamrštejnu. Třeba ne tak úplně doslova, ne všechno na kamenech. Kdo umí číst mezi kameny, ví, co je tam psáno a nemusí jezdit brzo ráno do Prahy studovat ekonomické zákony.
Tady se každý dozví, kdy, jak a úplně přesně a proč se nikdo nestará a neopatruje zastávku ČD, proč nikdo neseká kolem vysokou trávu, proč to tu kolem vypadá, jako když člověk nepotkal ještě člověka a husité tady proběhli kolem před obědem. Dinosauři z Prahy ani neví, kde taková zastávka je a proč tady vlak staví - nestaví.
Nic ve zlém, lidi z Prahy trápí větší věci, kam na dovolenou, kam za vysokou politikou, komu co přišoupnout, jak si udržet teplé místečko… Buďme lidé a, přejme jim to. Budou to oni, kdo se bude muset jako první učit psát zprava doleva arabskými písmeny, nebo opět azbukou. Končím-li, pak ne proto, že mě někdo nutí, ale že se mi chce. A pokud tvrdím, že Hamrštejn byl téměř vodní hrad, pak k tomu mám své osobní důvody – nedůvody.
Hrad – nehrad je tam v lesích úplně sám a téměř zapomenutý.

úterý 5. března 2013

Doktor z Jizerek



Žijeme v době virtuální reality. Málo je toho, na co si skutečně můžeme sáhnout, a proto dnes nepřekvapí ani lékaři, co léčí pohledem do očí, skleněnou koulí, kuřecími kostmi či kartami, nebo sumou peněz. Svět chce být klamán.
Kam ale zařadit mýty a pověsti o zázračných lékařích, jako je ta doktorovi Kittelovi z poloviny 18. století, který žil v Šumburku nad Desnou? Lékař s nevšedními schopnostmi, s klientelou i v Praze a se schopností létat pomocí svého kouzelného pláště, jak svědčí pověst. Kromě pláště prý k přepravě Kittel používal i koš nesený havrany.
Podle pověsti prý kdysi přijel do Jablonce cizinec, který se ubytoval v Šenku (hotel Koruna). Hosté sledovali, jak muže museli z vozu vynést, protože nemohl kvůli nádoru na noze téměř chodit. Jeho poslední nadějí byl právě doktor Kittel, k němuž se druhý den vydal.
Za nějaký čas se muž vrátil zcela uzdraven a vydal svědectví nejen o léčbě: „Ubytován jsem byl u doktora, který mne léčil hlavně svými prášky. Jednou, když už mi bylo lépe, sdělil mi doktor, že musí k nemocnému do Prahy, ale večer bude zpátky. Nikdo přece nedokáže za jeden den vykonat cestu do Prahy a zpět. Pokud – pokud není ve spojení s ďáblem.“
Kittelův pacient se rozhodl, že věci přijde na kloub. Když odbila půlnoc škvírou viděl doktora stojícího v koši u otevřeného okna, jak čte v otevřené knize. V tom přiletělo sedm havranů, uchopilo koš, vznesli se do vzduchu a bleskurychle zmizeli. Kittel se stejným způsobem vrátil.
Že se jednalo o lékaře s velmi dobrým doporučením, lze dokumentovat i tím, že v roce 1827 se oženil s děvčetem z Kokonína a po 50 letech manželství o zlaté svatbě těch dvou se sešla rodina sedmnáct synů, z nichž čtyři byli lékaři, dva lékárníci, pět dcer, čtyřicet osm vnuků. Kittel zemřel v roce 1783, ale již za svého života byl srovnáván s Dr. Faustem.
Kdo ví, co vše může být pravda. Pravdou ale je, že zdejší lidé, těžce zkoušení přírodou a jejími vrtochy, se postupně naučili žít v tomto horském prostředí nehostinných zim a příběhy, tak jako tento o Kittelovi, jim byly vzpruhou v dobách, kdy bývalo v Jizerkách nejobtížněji.

Dosud největší velká voda k nám přišla od Jičína a dosáhla až po Drážďany



Povodeň roku 1858. Známe velké požáry, jejichž plameny dokázaly za noc spolykat městské čtvrti. Známe však i vodu, která umí totéž. V dějinách země, ve které žijeme, byla ta největší před 155 lety. Krásné léto ve dnech z 1. na 2. srpna roku 1858 se změnilo v peklo, či spíše v moře vody které, co historie pamatuje, nikdy nebylo větší. Nechte si vyprávět příběh velké vody roku 1858 ze vzpomínek pamětníků.
Podle nich vody Nisy, Úpy, Kamenice, Jizery a Smědé a řady menších řek, říček a potoků, odplavily v noci z 1. na 2. srpna velký počet domů a ještě větší tak poškodily, že hrozily zřícením. Lesy, pole a louky byly úplně zatopeny, všechna úroda zničena, obrovské plochy orné půdy zaplaveny a zaneseny pískem a blátem nebo vůbec vymlety, a tak na dlouhou dobu i zneúrodněny. Železniční trati byly podemlety a potrhány. Dokonce i největší továrny byly tak poškozeny, že musely býti na čas vůbec zastaveny.
V osudné noci vystoupily mezi 11. – 12. hodinou potok a jižní tok Nisy z břehů tak, že zatopily celou spodní část města Liberce, jako nikdy před tím. Rozbouřené vlny odnášely kusy nábytku, domácí zvířectvo, dříví, keře a stromy, nářadí, a předměty všeho druhu. Černá noc, hrůzné vytí větrů, křik lidí, bolestivý nářek žen a dětí, které v dolní části města hledali spásu hlavně na střechách domů, které stály ve vodě, skýtaly hrůzný pohled.
Voda dostoupila až do druhých poschodí. Mnoho nešťastníků bylo ještě v noci zachráněno, mnoho jich však muselo vyčkat rána, protože záchrana pro tmavou noc a strhující proudy byla naprosto nemožná. Bylo to zejména v nejnižší části města, kde záchranné práce začaly až ráno po čtvrté hodině, a tak mnohé rodiny setrvaly na střechách ještě i po celý druhý den bez jakékoliv potravy.
V Liberci bylo tehdy zatopeno 296 domů, z nich 4 byly povodní úplně strženy, 17 jich hrozilo zřícením a 36 jich bylo povážlivě poškozeno.
V Hrádku nad Nisou, a to v dolní části města a tzv. ,,Novém městě“ a sousedních vsích Doníně, Chotyni a Loučné byly zaplaveny všechny domy. Řeka Nisa se podobala dravému veletoku; odnášela nejen celá bytová zařízení, dobytek, ploty, stromy, ale dokonce i celé štíty domů a střech – a co bylo nejhroznějšího – mnoho mrtvol dětí a dospělých.
Hrozné bylo neustálé volání nešťastníků o pomoc, kteří se vyšplhali až na střechy nebo do vrcholků stromů. Tím tragičtější však byla lidská nemohoucnost poskytnout jim potřebnou pomoc, protože scházely háky, prámy, pontony, čluny i pevné dlouhé provazy. A vory, jen narychlo sbité, dravá voda vzápětí hned zničila. Přesto se dělalo, co se dalo.
Nejvyšší obětavost prokázal v tu noc vrchní lesník Drážďanský, správce hrádeckého dvora Šindelář se svými potahy a jistý Horna, podnikatel železničních staveb s velkým počtem svých lidí, kteří všichni odvážně a s nasazením vlastního života pracovali neúnavně od časného rána, aby zachránili vše, co se zachrániti tehdy dalo.
Nisa zatopila úplně Bílý Kostel, Chotyni, Donín a Loučnou, na saské straně Hartavu, Žitavu a dále skoro celé Sasko. Voda se hnala širokým tokem a valila se, hnána ničivou silou, k Žitavě. Za celnicí byla prolomena silnice do Žitavy a tím přerušeno na čas i spojení. Poměrně vysoko byla položena tenkrát květinová zahrádka hrádeckého dvora, ale i ta byla úplně zatopena a staré mocné duby stály ve vodě až po spodní větve.
Nejen, že byl tehdy stržen most přes Nisu v Chrastavě, ale vodě padla za oběť též i mnohá drahá klenutí a pažení při stavbě železnice mezi Žitavou a Libercem až k dolu v Loučné.
Celkový počet zřícených nebo silně poškozených domů byl 76, nejvíce v Bílém Kostele (36) a v Hrádku (30). I několik lidí se z těchto obcí pohřešovalo. Nalezli svou tragickou smrt v divokých vodách rozbouřené Nisy. Celková hmotná škoda činila jen v chrastavském soudním okrese na 100.000 zlatých, částka tedy na tu dobu neobyčejně vysoká.
V letošním roce budou dozajista ukončeny práce na obnově vozovek, mostů v oblasti nejvíce postižené povodněmi v roce 2011. Zároveň bychom si měli vzít ponaučení z chyb při realizaci obnovy tohoto území tak,  abychom nečekali na opravu škod tak dlouho. Zároveň bychom neměli zapomenout poděkovat za dobrou práci těm, kteří se obnově tohoto území věnovali….      

sobota 2. března 2013

Bejvávalo




Ještě pár dní a zima bude definitivně pryč. Co jsme pro sníh v zimě neviděli bude vidět a hlavně to všechno musí pryč. Bejvávalo, že jsme to uklízeli my všichni. Ne, že bych jásal nadšením po úklidu, co psíci u nás v parku utrousili, ale mám na mysli brigády, které po zimě vyhlašovaly obecní úřady (národní výbory) a společenské organizace národní fronty, buď jednotlivě, nebo veřejně, jako prospěšné pro všechny občany.
Tehdy, na začátku šedesátých let minulého století u nás v Machníně největší snahou všech bylo, co nejdřív zbourat bývalou hospodu – šenk. Já tam šel s ostatními dětmi, matka s děvčaty z Červeného kříže a táta se ulil. Nebyl nikde organizován a  proti šenku neměl nic konkrétního. Brigády si vybíral a nenechal se do ničeho nutit. Horší to měli komunisti v obci. Dali se na vojnu, takže na ně bylo vidět a museli chodit na všechny brigády.
Já šel bourat šenk ze zištného záměru. Byl jsem hluboce a pevně přesvědčen, že na půdě šenku musí být staré pohlednice. A až je objevím, už mi zůstanou a půjdou se mnou domů. Šenk, dlouholetá ostuda obce šla dolů celkem rychle. Dospělých tam bylo víc, než bylo třeba, valníky se sutí se jen míhaly a vypadalo, že bude vše hotovo do odpoledne. Pro mne tehdy rozhodně ne. Dopoledne jsem se propadl dírou podél bouraného komína. Našel jsem sice pár starých pohlednic, ale byly ohlodány od myší. Mrštil jsem s nimi do cihel, ale už jsem brečel bolestí, noha v kotníku byla v jednom ohni. Ženy z Červeného kříže, mě zavolaly sanitku, maminka si sedla vedle mě a už za půl hodiny jsem měl slušivou sádru. Za hodinu jsem už opět stál u šenku, nohu v bílém a volal na kluky, cože tam našli….
Sobotní brigády byly o poznání, sebe sama, jak tělo a duch reaguje na kolektiv, na těžkou fyzickou práci. Mě brigády daly poznat lidi v obci, které jsem jinak vídal v autobusu, v knihovně, v kině. A byli to najednou úplně jiní sousedé, než jsem znal. Mimochodem bylo i moc hezké vidět za sebou kus práce. Opravené hřiště, koupaliště, kino, mateřskou školku… Pozvání na brigádu místním rozhlasem nebyla vždy všemi vítána, ale ani mě nikdo nenutil všechny soboty pracovat na zkrášlení obce. To bylo na mě. Ještě dnes, po tolika letech, pokud jdu kolem něčeho, co jsme společně budovali, tak si v dobrém vzpomenu.

Malujeme




Protože babička zakázala tatínkovi výhodně koupit jakýkoliv ,,konfiskát“ v pohraničí po válce, tak se u nás maloval maximálně dvoupokojový byt a žádná vila, nebo něco podobného. Ale i tak, z pohledu malého kluka, kterým jsem byl v poválečných letech minulého století, to byl horor. Každé čtyři roky si matka umanula, že budeme malovat a podřídila tomu chod domácnosti na dlouhý čas.
První den se mi ze školy ani nechtělo. To, co mě doma čekalo nebyl domov, ale domácí teror. Okna bez záclon, nábytek uprostřed pokoje, lustr zabalen do novin, sporák zabalen do hadrů, domácí oheň uhašen. Uprostřed toho všeho papíry na podlaze, kýble s vodou, sádrou, štafle a máma s vlasy do drdolu a s šátkem kolem čela s uzlem vzadu na temeni hlavy. A když už nemohla, tak zaskočil některý z okruhu známých sousedů, strýčků a profesionálních malířů, protože nebylo malování, aby se něco nepředělávalo.
Začalo to tím, zda nahoře linku, nebo ne? Váleček? Někde kus tapety? Kdo ten svinčík umeje? Pane, za tu chvilku takové moře peněz! Co zbylo, to si můžete ponechat. Ten kyblík tady nechte, já si je umyju… 
Jen jednou matka uprostřed malování odešla s tím, že strýček to se mnou s tátou zvládne. Táta to naštěstí odnesl jen ledvinovou kolikou a já štěstím zářil, neboť konečně budu mít vlaštovky na stropě. Můj dávný sen. Jen ta odvaha si o ně říct. Otec ten se podvolil. Vlastně se ho doma nikdy nikdo na nic neptal. Fungovalo to tak, že táta platil a dohadovat se s mámou si nedovolil.
Matka ale dala na sousedky Fořtovou, Hradcovou, nebo Ešnerovou. Každá přišla s něčím novým. Ovšem vlaštovky na bílém stropě a modrou barvu stěn se mnou vymyslel táta. Co to bude stát? Malíři maluj! Mít větší prostory, táta by nechal podle sebe vymalovat vše a měli bychom doma Sixtinskou kapli. Ta symbolika, ten boj s větry, ta touha jednou mít navrch, ten věčný boj s inkvizicí. Táta to v sobě vybojoval a malovalo se nejen bez mámy, ale i bez sousedek. A jak to dopadlo? Nemluvili spolu půl roku. Svaz žen se cítil uražen, v obci bydlela hrbatá, co dělala u soudu a radili se i s ní, jestli to není na žalobu.
Kamarádi se k nám chodili dívat, protože doma slyšeli, jak daleko mohou chlapi zajít, když je manželky přestanou hlídat. Úplně nejvíc chvály získaly mé vlaštovky, neboť ty si nedovolil mít doma na stropě nikdo jiný. A tak malování, to krásné milování,  bylo u nás hororovým příznakem ne nepodobnému stěhování, přímému ohrožení ohněm či velkou vodou.
Jinak to ani u nás doma nešlo. Bylo to v  dobách minulých, dávno již ztracených v šerosvitu dávných věků, kdy doma vládly Ženy s r.o.