sobota 2. března 2013

Bejvávalo




Ještě pár dní a zima bude definitivně pryč. Co jsme pro sníh v zimě neviděli bude vidět a hlavně to všechno musí pryč. Bejvávalo, že jsme to uklízeli my všichni. Ne, že bych jásal nadšením po úklidu, co psíci u nás v parku utrousili, ale mám na mysli brigády, které po zimě vyhlašovaly obecní úřady (národní výbory) a společenské organizace národní fronty, buď jednotlivě, nebo veřejně, jako prospěšné pro všechny občany.
Tehdy, na začátku šedesátých let minulého století u nás v Machníně největší snahou všech bylo, co nejdřív zbourat bývalou hospodu – šenk. Já tam šel s ostatními dětmi, matka s děvčaty z Červeného kříže a táta se ulil. Nebyl nikde organizován a  proti šenku neměl nic konkrétního. Brigády si vybíral a nenechal se do ničeho nutit. Horší to měli komunisti v obci. Dali se na vojnu, takže na ně bylo vidět a museli chodit na všechny brigády.
Já šel bourat šenk ze zištného záměru. Byl jsem hluboce a pevně přesvědčen, že na půdě šenku musí být staré pohlednice. A až je objevím, už mi zůstanou a půjdou se mnou domů. Šenk, dlouholetá ostuda obce šla dolů celkem rychle. Dospělých tam bylo víc, než bylo třeba, valníky se sutí se jen míhaly a vypadalo, že bude vše hotovo do odpoledne. Pro mne tehdy rozhodně ne. Dopoledne jsem se propadl dírou podél bouraného komína. Našel jsem sice pár starých pohlednic, ale byly ohlodány od myší. Mrštil jsem s nimi do cihel, ale už jsem brečel bolestí, noha v kotníku byla v jednom ohni. Ženy z Červeného kříže, mě zavolaly sanitku, maminka si sedla vedle mě a už za půl hodiny jsem měl slušivou sádru. Za hodinu jsem už opět stál u šenku, nohu v bílém a volal na kluky, cože tam našli….
Sobotní brigády byly o poznání, sebe sama, jak tělo a duch reaguje na kolektiv, na těžkou fyzickou práci. Mě brigády daly poznat lidi v obci, které jsem jinak vídal v autobusu, v knihovně, v kině. A byli to najednou úplně jiní sousedé, než jsem znal. Mimochodem bylo i moc hezké vidět za sebou kus práce. Opravené hřiště, koupaliště, kino, mateřskou školku… Pozvání na brigádu místním rozhlasem nebyla vždy všemi vítána, ale ani mě nikdo nenutil všechny soboty pracovat na zkrášlení obce. To bylo na mě. Ještě dnes, po tolika letech, pokud jdu kolem něčeho, co jsme společně budovali, tak si v dobrém vzpomenu.

Žádné komentáře: