Psi u radnice

Psi bývají i na nádraží, v parku, na konečné tramvaje. Dneska potkáš psa i v universitní knihovně. Psa u boudy tak možná na vesnici. Psí prestiž si nezadá s odpovědností platit čtvrtletně odpady. Pes je fenomén, informace o pánovi či paničce.

Pes povyrostl. Už to není to, co bývalo a co si z původního psa mého mládí pamatuji. Pes - konzument všeho, co v domácnosti zbylo. Dnes jde o velké prachy. Jak psa nasytit, ošatit, ošetřit, aby z něho byl zdatný reprezentant všeho, co je člověk pro psa ochoten obětovat.

Jó, když tenkrát za krále zvonce jsem si pořídil chrta barzoje, milé ťulpasové štěňátko s papíry, pak to bylo čistě z mladistvé nerozvážnosti a snaze ukázat sousedům a známým jaký jsem, dnes to vím, blbec. Na psa jsem neměl čas a proč stále vyl jsem netušil. Tloustl o to víc, že jsem do něj cpal kosti, játra, tlačenku i kolínka a rohlíky. Granule a psí hračky ještě v Česku nebyly.

Pořád mi utíkal a nepochopil, že bydlí v nové obrovské psí boudě, kterou mu dodnes závidím. Dal jsem mu tam i knížky, jejichž hřbety miloval a boty na přezutí, které, nové i staré, mu, jak se domnívám, udržovaly chrup. Uvažoval jsem i o černobílé televizi, aby si měl o čem povídat s Peginou od sousedů. Kupoval jsem mu i denní tisk, který kupodivu po přečtení rozcupoval a roznesl do všech koutů zahrady.

Abych to shrnul. Naučil jsem ho žrát cokoli, neodnaučil jsem ho výt, utíkat (to ani nešlo), přemýšlet se rovněž nenaučil ani náhodou. Hlavu měl úplně prázdnou, na poklepání jako zralý meloun, při protřepání mě osprchoval slinami. Miloval jsem ho do té míry, že jsem jej celého myl vlastním osvědčeným březovým šampónem. Zbytečně. První exkrement, co viděl si vetřel do všech záhybů svého zlatavého těla. Snad si ,,myslel“, že jde o krém, proti vráskám, rozhodně však něco účinného na přivábení partnerky.

Miloval jsem ho, i když se ,,vracel“ parfémován lejnem od uší po ocásek stále se vrtící. Psa člověk milovat musí a mnohé mu musí obětovat. Když to nešlo a dorostl mé výšky byl čas se rozloučit. Daroval jsem ho škole v Bedřichově. Nevím, jestli si téhle změny všiml, ale změnu zaregistrovali naši sousedé. Vlaky projíždějící obcí už opět svobodně houkaly bez toho, že by je náš barzoj doprovázel svým melodickým vytím.

Ať tedy žijí psi i jejich majitelé, všichni ti, co jim připravují krmné směsi a věci na přežití. Snad jenom buďme rozumní a poraďme se předtím, než nám pes přeroste přes hlavu.

O dřevu

Kámen nevoní, dřevo ano. Dřevo... Byl-li kámen první, co vzal pračlověk do ruky, tak to druhé bylo dřevo. Víte, jak voní borovice? S chutí bych se zakousl. A co teprve, kdybych měl sanici jako opočlověk!

A dál? To už šlo samo. Dřevo na Noemovu archu. Dřevo ze stromu, co na něm rostlo jablko pro Evu. Dřevo na prak biblických bojovníkům, na rošt prvním křesťanům. Dřevo na kříže Spartakovcům, Ježíši z Nazaretu, na gilotinu. Dřevo ze kterého se dělaly stoly, lavice, židle, jídelní misky, vidličky a lžíce, palisády a strážní věže, šípy, oštěpy, pažby a rukojeti dýk. Dřevo slouží i jako dveře, rámy oken, krovy, schody, podlahy i zábradlí. Ze dřeva mohou být i boty, první letadla a celé generace lodí, vozy, dětské kočárky.

Dřevo voní. Pokud jste byli na pile, v dílně truhláře. Dřevo je krásné, zvýrazněné suky a letokruhy. Dřevo to jsou i dětské hračky, kačeři, bubeníci, šašci, co jsem za mlada tahal za sebou. Ze dřeva se dělají i dýmky, hrací kostky, kredence i šifonéry, hudební hrací automaty, housle, violy a čela. Má první výzbroj, jíž jsem čelil výzvám světa byl dřevěný meč a štít a samostříl. Ze dřeva byla i první tramvaj, co jezdila napříč Prahou a pak u nás doma v Liberci. Ze dřeva jsou šuplata i rakve, celé to poslední vybavení.

Dřevem se topí v kotli, převážně ještě na vesnici. Tam ocení význam dřeva a každé prkno uloží, protože jeden neví, kdy přijde ta správná chvíle a potom - hodí se. Tak, jako berle, nebo hůl. Ty se rovněž nevyhazují. Stane se a člověk se bez nich neobejde. Nevím proč, ale říká se ťulpasům, že jsou dřeváci. Chápu a nechápu. Vždyť i ten Pinokio ze dřeva a s dlouhým nosem byl chytřejší, než kdekterý můj soused, který by měl co závidět. Ze dřeva byla i bedna kapitána Flinta plná pokladů. Abraham Lincoln měl pusu plnou dřevěných implantátů.

Dřevo voní. Voní po lese i po pralese, voní léčivým bahnem, voní po skořici a chlebu s máslem. Chutná, jako zralé rajské jablíčko, svíčková, vepřová a buchty s povidly, těm co je nesmí jíst. Dřevo je všechno, co znám ze zeměpisu: Celebes, Java, Sumatra, Borneo, nekonečné africké a deštné pralesy.  Strašné dálky, pralesy Madagaskaru. Vory a čluny, plné lidí snažící se zachránit z potápějícího se Titaniku.

Dřevo, to jsou i první hodiny na stěně u babičky, co na mě volaly „kuku“ hned po babiččině: ,,Vstávej, jinak zaspíš, venku tě čeká halda kluků!“, a já vyletěl, div jsem si hlavu nesrazil o trám dřevěného stropu.

Dřevo je stále s námi, doprovází nás na každém kroku. Dřevo bereme jako přítele a strom jako jeho matku.

Margarín a máslo na hlavě

Jako dnes krabice od banánů, tak před čtyřiceti lety ovládla českou kotlinu krabice od margarínu. Tak, jako každý Čech pil z ,,hořčicového“ servisu, téměř vše ostatní se měřilo velikostí a obsahem téhle universální krabice.

Prsty žluté, nebo červené od kostičky ,,šumáku“ té nádherně ,,jedovaté“ barevné vody, která vás zářivou barvou donutila pít tehdy tak oblíbený šumák. Margarín, ta dokonalá kostka ,,ztuženého“ tuku, kterou maminka tak nenáviděla a už nikdy si ji nenamazala na chleba. Dožila se margarínu mnoha barev blýskavých obalů a známých výrobců, rok od roku něčím novým dochucené, v miskách a s příchutí všeho možného i nemožného. Ne, nemohla se donutit mazat margarín na chleba. Vždy mi argumentovala tím, že za těch šest let druhé světové války byl margarín jediným, dostupným mazadlem, a že se jej dokonale přejedla… „V době, kdy už je másla dost, nebudeme přeci jíst nějaké náhražky,“ říkala a s láskou mi mazala chleba s máslem, pažitkou a se solí….

Dnes, kdy obchody přetékají margarínem s milionem chutí, v krabičkách s obrázky slunce a krásných, zdravých dětí je těžko si nevybrat a chleba nenamazat. Vždyť máslo je pořád tak tuhé, těžko roztíratelné. To je snad jediný argument, který mě pokaždé přesvědčí přidat do košíku v polské Bogatyni, margarín s nějakým tím vitamínem navíc.

I já patřím k těm, co si vybírají podle kvality i podle toho, co to stojí. Po zkušenostech, co mám s obchoďáky v Česku, kde maso omývají octovou vodou, si skutečně raději zajedu pro benzín k sousedům a nakoupím jejich kvalitní a levné potraviny. Ty ,,naše“ předražené a mnohdy špatné kvality nezachrání cílené kampaně v televizi. Pokud obstojí v konkurenci s polskými a německými, rád se k nim vrátím.

Máme se od sousedů ještě co učit. A co je hlavní, je důležité přesvědčit se na vlastní oči. Nevěřit politikům ani novinářům. Nevím co, kde, od koho a jaké šmejdy naši ,,velkoobchodníci“ v Polsku kupují, ale tam, kde je zisk na prvním místě, tak lze očekávat jen podvody. Všude se najdou podvodníci, ale podle jedné šarže, plechovky nemohu posuzovat trh s potravinami, které konzumují miliony Poláků a zákazníci v mnoha dalších zemích, kam všude se ty polské potraviny dováží…

Chyťte zloděje křičí jen ti, co je sami mají margarín – máslo na hlavě a neumí levně vyrábět. Buďme normální a nebojme se polského jídla. V Polsku se ještě nestalo, že by ohrozilo někoho na zdraví.

Perseidy

Když o prázdninách v Machníně padaly v noci hvězdy, bylo nám kolem šestnácti let. Jarda Kalenský, Ruda Reichl a já jsme spali u nás na zahradě v dřevěném altánu. Spali, no říct se tomu taky tak dalo. Spíš nespali. Perseidy padaly každou noc, výkonný magnetofon Tesla Sonet Duo hrál celý den. Až se dnes divím, že soused Láďa Novotný regoval střelbou ze vzduchovky na nás, přes den se jen pomalu pohybující stíny, jen jednou. Byli jsme snadný terč. Utahaní, nevyspalí, ale šťastní z krásného a dokonalého mládí. Šťastnější prázdniny už jsme neměli nikdy mít. Ani gram tuku navíc, svobodní, bez závazků a spojení ve všem, co jsme dělali.

Udo Jürgens, rakouský zpěvák v té době uřknul svět písničkou – Siebzehn Jahr – Blondes Haar. Byla i o nás, o světě, který se nedá sevřít železnou obručí, hraničními přechody, penězi, stářím, nemocemi…. Náš svět byl náhle světem modré oblohy, ranního holení, mastného hřebenu a  hudby, která děsila sousedy svou hlučností.

A Machnín? Vesnice ztracená mezi poli byla naší poslední velkou štací než přijdou příští velké věci a dospělost. To už se už každý sám pokusí lovit ve velkých řekách, plout na velkých lodích, létat v těch nových „tučkách“ co mají vrtule nahrazené turbínami a burácí nám nad hlavami. Dnes ještě ne. Maminky se o nás bojí a dělají, že strašný magneťák neslyší. On řve a my jsme mladí vlci a lvi. Draví, neposlušní a hladoví…

Paní Kalenská měla zabít kohouta. U nás na vsi měl kohouta každý. Kohout překřičí i zvony na kostele, kohout, to je občas i trápení. Došlo to tak daleko, že v rámci ztrát se doma tiše dohodli kohouta zabít a polovině obce ulevit. Kdo se to dozvěděl poslední, byla stará paní Kalenská, vykonavatelka ortelu.

Kohout kokrhal a nic netuše běhal po dvoře. A že jsme my tři kluci byli něco, jako ti čtyři mušketýři, vzali jsme porážku kohouta ochotně do svých rukou. Nebyl to první kohout, co přišel u Kalenských v Machníně o hlavu. I proto bylo vše v mžiku připraveno. Později, v Londýnském Toweru, u popravčího špalku jsem si to živě připomněl. Babička Kalenská dovlekla těžkou sekeru, špalek stál u kůlny, provaz jsme hodili odsouzenci na krk a teď bylo na nás, kdo bude držet kohoutovi hlavu na špalku a kdo kohoutovy nohy.

Za boha si nevzpomenu, kdo sekerou ťal. Tělo bez hlavy se vzneslo vysoko nad dům, přeletělo jej a dopadlo do zahrádky s mrkví, možná s cibulí, snad i s petrželí, jen očistit a šup s ní do polívky. Mé podvědomí vymazalo podrobnosti, až na to, že jsme byli na svou práci nepatřičně hrdí. Vše, co jsme dělali, jsme si pochválili. Byli jsme na vrcholu sil a svět nám ležel u nohou. Cítili jsme se svobodní, neporazitelní, velmi silní a pracovití.

To dělaly ty vodopády padajících hvězd. Celé roje nám padaly k nohám a plnily naše přání. Už jsme ani nevěděli, co si přát, svět opravdu patřil nám a nebylo, kdo by nás vrátil na zem. Nic nebylo nemožné a věřili jsme, že svět dospělých, až my ho budeme žít, bude úplně o něčem jiném, o zázraku, o nás. Opravdu jsme byli jako oni slavní mušketýři, kteří žili jako my tři sen – jeden za všechny, všichni za jednoho….

To byly naše poslední společné prázdniny. Rok na to Jarda onemocněl rakovinou a Ruda odešel na lesnickou školu do Brna. A v říjnu, kdy jsem rukoval do základní vojenské služby, Jarda umřel. Náš svět byl určen zákony, které padající hvězdy nezměnily. Kam se poděl Ruda, nevím. Snad žije v Jablonci nad Nisou. Možná.

Pošťačka – doručovatelka

Když jsem byl hodně malý, patřila pošta klukům, výhradně chlapům. Ženským určitě ne. I listonošky byly mužští tak, jak to bylo po celá staletí předtím. Kolem roku 1950 nám domů nosil poštu chlap v perelíně. Opřen o kolo podobal se francouzským policistům. O tom, že by svoji práci předal ženským ani neuvažoval, ale nová doba ho nemilosrdně přeonačila.

Za okýnkem poštovního úřadu se objevila první ženská, pak druhá a chlapa v perelíně nahradila osoba sice v kalhotách, ale pořádný chlap to nebyl. Nic proti ženám v sukních a s dlouhými vlasy, jaké má mladá žena mít, ale co je proti přirozenosti, to by nemělo být…. Však už na to dojíždíme a bude asi i hůř. Někteří to už dávno pochopili a migrují, jak stěhovaví ptáci.

Zpět k pošťačce. Pokud jsme se smířili s tím, že pošťáka už není, pak vězte, že ani tohle zaměstnání už dávno není, tím, čím bylo tehdy pro nás, děti. Plné kouzla srovnatelné s prací kočího, popeláře, hrobaře, horníka či potápěče. Jen si vzpomeňte, čím vším chtěl být váš dědeček. A co vše mu odepřeli. Jistě, mohl mít i revolučnější nápady, ale být letcem nebo kosmonautem to přišlo o něco později…

A je tu opět hlas zvonku na jeho druhém konci stojí doručovatelka. Lidé na vesnici si rychle zvykají. Má ještě mastnou bradu, u sousedů ji dali na cestu horký koblížek. Ti nad nimi zase dopis, aby ho za ně hodila do schránky. Chlap měl rajon obejitý za 2-3 hodiny podle toho jak, kdy a koho zastihl za vraty. Ženská na to samé spotřebuje hodiny 4. Chodí i dovnitř. Nemá, ale chodí do kuchyní, protože nosí důchody. A pije s lidmi kafe, dá si grog a přikyvuje, když paní domu odhaluje sousedovic tajemství.

Vidíte? Tady je všem malérům zaděláno na průšvih. Lidi se rádi poslouchají, televize ještě nebyla a tak lidi četli, pomlouvali, vymýšleli si, prali se před hospodou a v kině si od sebe odsedli. Báli se, že pod nimi bydlí taky jeden a mohl by je udat, nebo se jenom zmínit na schůzi. Tak jablíčko, teplou polívku, horký kafe, mlíko od kozy. Teď před sebou tlačí kolo, ani ne, aby na něm jezdila, ale na Bedřichovce běhají volně pod lesem psi a těm kolo brání ve štěstí, kousnout pošťačku do lýtka.

Jó, to byly časy chladných jiter, rosou zmáčených, urousaných nohavic, poledního sluníčka, dohadování, co a z čeho uvařit. Červánky na noční obloze, hvězdičky, co v létě padaly. Nebylo to právě to, co jsi chtěl, nebo zas něco jiného, ale poštu ti donesli… Dřív to prostě bylo jiné. Hlavně jsme byli mladší a nic nás nebolelo.

Jogurtů byly dva druhy, plenky pouze z bavlny, doktoři chodili zadarmo až k posteli, úplatkem byla čerstvá vajíčka, četlo se, lidé si doma povídali, nebyly banány, mobily, pomeranče a mandarinky, pračky a barevné televizory. Tak či onak, dnes by se asi chlap styděl chodit s tou brašnou s letáky.

Nejsou telegramy, pohlednic pomálu a dopisy chodí pouze od bank a soudů. Doručovatelky přežily, nosí reklamy, důchody, upomínky, pojišťují  a dnes zjišťují kolik stojí u čerpacích stanic benzín. To už fakt není práce pro chlapa v perelíně opřeného o kolo…..          

Jak si to kocour se mnou vyřídil a něco z dějin praní

Dnes ráno v 5:30 hodin mi zavolal šestikilový kocour. Přítelkyně mě má v mobilu ve volbách jednoho stisknutí. A právě toho Orm,  kočičí monstrum, využil a poslední den Velikonoc roku 2013 mi zavolal. Udělal to při vědomí toho, že jsem sám a chci spát aspoň do devíti. Už jsem nezabral.

Rád bych Orma obvinil a obžaloval třeba v Oslo, že bojuje s lidmi nečestně a podpásově, nehumánně a brutálně. Mám tu po ruce pomlázku, svrbí mě dlaně a rád bych zneužil své fyzické a intelektuální převahy a jako necita a vesnický zpustlík přikoval bych kocoura k veslům galéry vrazil mu do úst roubík a donutil veslovat a veslovat…. Až by na kilech ztratil….

Bydlím v paneláku a tak vím, co se má a co se patří. Panelák se má budit v 8:00 budíčkem. To sousedky zapínají pračky a řemeslníci vrtačky. Začínají chodit podomní obchodníci s vírou a elektrickou energií. Budí se důchodkyně, psi se dožadují svých procházek a žrádla… A do toho Vám začne dupat, poskakovat sousedova obstarožní pračka… Ó ne. Ty nové, už netančí, perou potichu a když jim něco nevoní tak s Vámi komunikují. Jsou třeba z Turecka a umí česky. No není to báječný? Je, je to báječný.

Když jsme ještě bydleli na vesnici, tak praní to byl obřad. Není to tak dávno, pár desítek let zpátky, konec dvacátého století. Té vody! A pořád dávat pozor a neopařit se. Nebyla to práce pro trasořitky. Žádné zmačknout knoflík, vzít si knížku nebo mobil do ruky a volat kamarádce. Praní byl u nás v pátek čas po koupání, někdy zabralo i celou sobotu. Praním se zabývala pradlena. Praní byla dřina a čím dál hlouběji do dějin je otročina o studené vodě, fyzické náročné dřině, která nikomu neschází.

Nedá se s tím nic dělat, dějinné události spojené s praním jsou za námi. Rovněž tak je to s pračkami, které prošly naší koupelnou. Šlo téměř vždy o valchu, zvlněný plech, později stočený v buben, se šnekem a s odstředivkou. Vše zvlášť, nebo pohromadě se silným motorem, někdy jen s ručním pohonem klikou zakapotováno a pod světovou značkou, nejčastěji v bílém emailu, značka ROMO, Philco, Gorenje…

Je odzvoněno praní na koleně, přelévání vařící vody z vany do hrnců, zvedání mokrého prádla a jeho přenášení z místa na místo, jako když kočka přenáší koťata. Z jednoho takového nošení vyrostl i šestikilový Orm, aprílový telefonista dnešního častého jitra.

Psáno 1.  dubna 2013 a v Liberci je všechno pod sněhem. To není Aprílem….      

Svijany, to není jen sud piva

Na cestě z Prahy do Liberce stojí ve Svijanech při silnici v kopci na mírném svahu, zámek, v jehož zahradě a okolí se našlo mnoho z toho, co zbylo po lidech z dob kamenné, z doby lidu popelnicových polí. Ukázkové pohřebiště z pozdní doby bronzové. Zhruba před 130 lety se tu při hluboké orbě odkryla řada hrobů. V širokém okolí se našly pod odborným vedením další hroby a celá oblast, v šíři mnoha čtverečních kilometrů je dosud nezmapovaným významným sídlištěm Mladolužického charakteru. Západně od pivovaru ve Svijanech se pravděpodobně nalézá další rozsáhlé prehistorické sídliště. Rovněž je tu i nevídaná lokalita nálezů bronzových labutěnek nedaleko Mlýnského ostrova.

Co vše se tu asi skrývá pod povrchem pod pár centimetry travnaté plochy? Svijany, Příšovice, okolí Sychrova... Buď jak buď, dejme se překvapit. Tahle jihozápadní část libereckého kraje, skrývá v podzemí ještě mnoho úžasných překvapení…

Svijany, jak vidno, nejsou jen sud piva, ale i ztracené knížecí dvorce hluboko v podzemí. Jsou i současnou krásnou obcí s okolím, které stojí za návštěvu  autem, na kole i pěšky. Není nad to, zajímat se o kamení, po kterém šlapeme, o trávu, do které si leháme, o stromy, pod které sedáme k odpočinku. A právě v této části Liberecka osídlené už odnepaměti můžeme najít hledanou pohodu a klid, který v ostatních uspěchaných částech kraje často postrádáme. Ono je zde i tepleji, než na severu kraje.  Ovoce, zelenina i obilí tu zraje časněji a možná je i zdravější.

A k tomu pivu? Není co dodat – pivo ze Svijan, z Rohozce, je základem dobrého trávení a mnoha radovánek, které na pití piva navazuje nepřímo. Slavnosti piva se například staly součástí téměř lidové zábavy. Bylo by víc než přínosné rozšířit povědomost návštěvníků i kraje s jeho pradávnou historií. Do velkých muzeí se lidem nechce, takže muzea musí s malými expozicemi za lidmi na dvorky, do škol i na různé slavnosti. Mají se čím pochlubit. Tak se tedy chlubte, muzejníci, rád vás uvidím, ať je to kdekoli.

Hasičský vůz

Byl jsem v muzeu. V Chrastavě, ve městě, které netrpí nezájmem veřejnosti. Chrastava na Liberecku, to nejsou ale jen dějiny, přírodní katastrofy, ale i současnost, lidé, kteří tu žijí. Město významných malířů i prezidentů. Jeden prezidentoval i v sousedním Rakousku. Město, které se probouzí z ospalého hnízda mimo hlavní silnici na krásné město, satelit severočeské metropole Liberce, kde se dá žít, pracovat, ale i odpočívat. Jen těch muzejních expozic od sebe i značně vzdálených je po městě vícero, takže je kam jít.

Já byl v muzeu místních hasičů, kteří zde mají úžasnou tradici. Co jsem viděl u zdejších chrastavských hasičů asi hned tak jinde neuvidím. V prostorách, které nemají ani věhlasná centrální muzea jsou mimo jiné k vidění staré, prastaré, stařičké, vetché, ale i korpulentní hasičské vozy, kočáry srovnatelné s kočáry jeho velebnosti.

Viděl jsem pár kočárů. Na těch chrastavských sice převládala červená barva nad zlatem a polstrováním, ale jejich příjezd vítali lidé u ohně víc, jak kočár samotného biskupa.  A té mosazi, šroubů, ručně řezaných matic, trubek, koleček a šoupátek! Nevěděl jsem, na co se dřív dívat. Kdyby tak uměli vyprávět! Co vůz-kočár, to dějiny jedné epochy 18. – 20. století.

Války, povodně, ohně, katastrofy, živelní pohromy. Síla a obětavost, snaha pomoci, vůle postavit se zlu a dát naději. Madla pro ruční pumpování, nahoru dolů a pořád znovu a znovu. Lidé vodu pumpovali, podávali, běhali s hadicemi, strhávali ze střech tašky, rump, rump, sekerami a háky bušili  do hrázděných stavení našeho pohraničí. Přijeli hasiči. Ohnivý kohout požírá střechy a hasiči hasí, stříkačky stříkají…

Ach, ty jejich nádherné vozy! Tady v muzeu stojí, jako sochy, bez hnutí. Co je z mosazi, tak se třpytí, jako nové, původní, zánovní. Když přimhouřím oči, tak je vidím. Kolem zástupy lidí, které požár přilákal. Je po ohni. Doškové, šindelové střechy a v komínech zazděné dřevěné trámy - odjištěné bomby. Dům vedle domu přichystaná past a oheň přichystaný ochutnat prastaré trámy.

Hasičský vůz první generace, kouzlo a šarm. Ne, nelze jej srovnávat s dnešními super hasičskými vozy. Tenkrát, ale i dnes, když vidím starý „hasičák“ jsem na výstavě prastarých aut. Okouzlující podívaná. Ty staré kočáry sem patří, i dostavník, bryčka, starý původní hasičský vůz, tak jako prosklenný pohřební vůz plný andělíčků, kočár v oknech s palmami.

Ano, to vše na dvou až čtyřech kolech tažené koňským spřežením. Rychle, rychle, aby v čas byli v cíli, nebo pomalu, když je po ohni, aby je viděli. To je kočár – vůz hasičů, jejich stříkačka tažená koňmi musela k svému cíli vždycky spěchat. Lidé tam na ně čekali.

Dnes stojí v chrastavském muzeu, hojí si utrpěné šrámy a chlubí se. Právem. Byli ve skutečném boji. A chrastavští se mají čím chlubit. Vedle krásného města i tímto muzeem, které jim ostatní závidí...

Bez telefonu

Psal se rok 1975 a můj tatínek, už ani nevím po kolikáté žádal o telefonní linku. Žili jsme v Machníně, vesnici, která se stala okrajovou součástí města Liberce. „Tak snad to tentokrát půjde rychleji“, povzdechl si táta a žádost odeslal. Žel, nestalo se. Došla obvyklá odpověď, že z kapacitních důvodů litují, ale nemohou...

O něco později se stalo, že za tatínkem přišel jeho spolužák, tuším, že se jmenoval Absolón. Pracoval právě tam, kam tatínek adresoval své žádosti a ten mu narovinu řekl, že u jeho jména je černý puntík od pracovníka státní bezpečnosti a to znamená – žádný telefon, máme k tomu své důvody, jedná se o nepřítele socialistického zřízení.Černý puntík u jména nejhodnějšího člověka na světě, mého tatínka!

O několik málo let později se otec dozvěděl, že pokud si koupí telefonní sloup (!) a zaplatí jeho zabudování, pak se dráty za slušný obnos natáhnou a může se telefonovat. Stalo se a ledy se hnuly. Sloup dodnes stojí v rohu zahrady MUDr. Rosínové v Machníně, naproti domu pana Jirsy. Měl by být označen jako relikt doby, kdy si mohl kterýkoli úředník  na každé možné pozici dělat v podstatě co chtěl pokud se zaštítil třídním bojem s reakcí.

Jak mnoho se od té doby změnilo v technice, zdravotnictví, ve vědě a vidíte. Omezenců na světě neubylo. Myšlení lidí příliš se nezměnilo a žádat o cokoli závisí i dnes na samolibosti úředníka, jeho chamtivostí a nenažranosti. Tehdy se zaštítil ochranou před nespolehlivým občanem, dnes „evropskými normami“. Nějaké zdůvodnění se vždy najde.

Sloupy si už kupovat nemusíme a černé tečky? Bůh suď, kdo nás odposlouchává a kam co si píše, protože tajní agenti nadále existují, dělají svou práci a bojují. 

A telefon? To jediné by se tatínkovi asi moc líbilo. Připadal by si dobře, jako, že svět pokročil a lidi mají jiné starosti. Já si nejsem zas tak úplně jist. V jisté fázi pokroku jsme, ale zatím přešlapujeme na místě a víříme prach a děláme si schválnosti...

Čtenáři mého blogu, přátelé!

Ve čtvrtek 11. dubna jsem si zlomil neťastně ruku, a tak je podle lékařů pravděpodobné, že toho příštích šest týdnů mnoho nenapíši.

To, co úrazem není ohroženo, je vydání pátého volného pokračování Egonových pohledů a pohlednic, které je plánováno na listopad tohoto roku.
Ve vybraných prodejnách knih v Liberci jsou dosud k dostání druhý, třetí i čtvrtý díl Egonových pohledů a pohlednic. První díl, ač byl vydán dotisk, je zcela rozebrán.

Pokud Vám budou mé příběhy scházet, vraťte se k těm starším a doufejte, spolu se mnou, že se v brzku dočkáte příběhů nových.
                                                                                                  Váš Egon Wiener

Co si pamatuji

Nedávno jsem si přečetl v novinách něco o rychlém občerstvení uprostřed naší severočeské metropole. Žádná sláva. Hlavní aktér McDonald je na útěku od radnice a předzahrádky čtyř restaurací nejsou tím, co myslíme, když říkáme rychlé občerstvení.

My, co pamatujeme měnovou reformu ve třiapadesátém, si rovněž pamatujeme „Jednotěnku“ na Sokoláku a první poloautomatickou výdejnu chlebíčků, smaženek, ruských vajíček, koblih a teplých párků, které naproti radnici připravoval pan Cinke, z druh  strany „Potraviny“ s nedostižnou dršťkovou.

 Největší úspěchy s rychlým občerstvením měla restaurace Radnice s nabídkou kvasnicového piva a ,,Sladký Pepa“, starý Kubišta s cukrárnou Kongo  vzadu s mlékárnou, kde se podávaly i brzké snídaně. Kdeže ty doby a ceny jsou, a kde Šalďák s mléčným barem…..

Proti počtu dnešních pizzerií a podobných ,,stánků“, se to vše opticky může zdát málo, ale nebylo tomu tak. Možná jsme nebyli tak nároční a teplé mléko stačilo tam, kde dnes studenti pijí kafé latté… To máte podobné jako s provozovnami ,,optiky“, kde vám do týdne udělají na objednávku očního lékaře brýle. V Liberci taková provozovna byla jen jedna naproti radnici a  všichni jsme se dočkali a brýle také nosili.

Lékárny byly ve městě dvě, na dolním a na horním náměstí. Ve srovnání se zájmem o léky v dnešním Liberci, se divím, že jsme se dožili dnešních divů. Vemte si autoškoly. V Liberci bývala jediná a dnes se snad spočítat nedají. Sázkové kanceláře byly, ale ne víc než jedna,dvě, cestovních kanceláří asi pět. Dnes jich tolik krachuje. Tramvají jezdili dospělí za korunu…

Z našeho života zmizely čekárny na nádražích a mnoho laviček v parcích  už rovněž nemáme. V televizi byly 2-3 černobílé programy a dnes, díky satelitům, jich sledujeme desítky a barevně. A to se vůbec nezmiňuji o počítačích, chytrých telefonech, laparoskopických operacích, kosmických výzkumech, chemických a biologických pokusech vedoucích k dalšímu poznání světa, ve kterém žijeme. Tolik se toho změnilo od měny v roce 1953! Dá se říct, že tolik, až řadě věcí my starší nerozumíme.

Za padesát let se svět se obohatil i v našem nejbližším okolí. Vždyť z Liberce jsme jezdili do Prahy autobusy ČSAD skoro dvě hodiny. S povinnou přestávkou 10 minut v Mladé Boleslavi. A kluci chodili na vojnu na dva roky. Faktem je, že se mnozí vraceli jako mladí zocelení muži. Někdy jsme prostě při vylévání vaničky spolu se špinavou vodou vylili i dítě….