sobota 20. dubna 2013

Hasičský vůz




Byl jsem v muzeu. V Chrastavě, ve městě, které netrpí nezájmem veřejnosti. Chrastava na Liberecku, to nejsou ale jen dějiny, přírodní katastrofy, ale i současnost, lidé, kteří tu žijí. Město významných malířů i prezidentů. Jeden prezidentoval i v sousedním Rakousku. Město, které se probouzí z ospalého hnízda mimo hlavní silnici na krásné město, satelit severočeské metropole Liberce, kde se dá žít, pracovat, ale i odpočívat. Jen těch muzejních expozic od sebe i značně vzdálených je po městě vícero, takže je kam jít.
Já byl v muzeu místních hasičů, kteří zde mají úžasnou tradici. Co jsem viděl u zdejších chrastavských hasičů asi hned tak jinde neuvidím. V prostorách, které nemají ani věhlasná centrální muzea jsou mimo jiné k vidění staré, prastaré, stařičké, vetché, ale i korpulentní hasičské vozy, kočáry srovnatelné s kočáry jeho velebnosti.
Viděl jsem pár kočárů. Na těch chrastavských sice převládala červená barva nad zlatem a polstrováním, ale jejich příjezd vítali lidé u ohně víc, jak kočár samotného biskupa.  A té mosazi, šroubů, ručně řezaných matic, trubek, koleček a šoupátek! Nevěděl jsem, na co se dřív dívat. Kdyby tak uměli vyprávět! Co vůz-kočár, to dějiny jedné epochy 18. – 20. století.
Války, povodně, ohně, katastrofy, živelní pohromy. Síla a obětavost, snaha pomoci, vůle postavit se zlu a dát naději. Madla pro ruční pumpování, nahoru dolů a pořád znovu a znovu. Lidé vodu pumpovali, podávali, běhali s hadicemi, strhávali ze střech tašky, rump, rump, sekerami a háky bušili  do hrázděných stavení našeho pohraničí. Přijeli hasiči. Ohnivý kohout požírá střechy a hasiči hasí, stříkačky stříkají…
Ach, ty jejich nádherné vozy! Tady v muzeu stojí, jako sochy, bez hnutí. Co je z mosazi, tak se třpytí, jako nové, původní, zánovní. Když přimhouřím oči, tak je vidím. Kolem zástupy lidí, které požár přilákal. Je po ohni. Doškové, šindelové střechy a v komínech zazděné dřevěné trámy - odjištěné bomby. Dům vedle domu přichystaná past a oheň přichystaný ochutnat prastaré trámy.
Hasičský vůz první generace, kouzlo a šarm. Ne, nelze jej srovnávat s dnešními super hasičskými vozy. Tenkrát, ale i dnes, když vidím starý „hasičák“ jsem na výstavě prastarých aut. Okouzlující podívaná. Ty staré kočáry sem patří, i dostavník, bryčka, starý původní hasičský vůz, tak jako prosklenný pohřební vůz plný andělíčků, kočár v oknech s palmami.
Ano, to vše na dvou až čtyřech kolech tažené koňským spřežením. Rychle, rychle, aby v čas byli v cíli, nebo pomalu, když je po ohni, aby je viděli. To je kočár – vůz hasičů, jejich stříkačka tažená koňmi musela k svému cíli vždycky spěchat. Lidé tam na ně čekali.
Dnes stojí v chrastavském muzeu, hojí si utrpěné šrámy a chlubí se. Právem. Byli ve skutečném boji. A chrastavští se mají čím chlubit. Vedle krásného města i tímto muzeem, které jim ostatní závidí...

Žádné komentáře: