Když jsem byl hodně malý, patřila pošta klukům, výhradně
chlapům. Ženským určitě ne. I listonošky byly mužští tak, jak to bylo po celá
staletí předtím. Kolem roku 1950 nám domů nosil poštu chlap v perelíně.
Opřen o kolo podobal se francouzským policistům. O tom, že by svoji práci
předal ženským ani neuvažoval, ale nová doba ho nemilosrdně přeonačila.
Za okýnkem poštovního úřadu se objevila první ženská, pak
druhá a chlapa v perelíně nahradila osoba sice v kalhotách, ale
pořádný chlap to nebyl. Nic proti ženám v sukních a s dlouhými vlasy,
jaké má mladá žena mít, ale co je proti přirozenosti, to by nemělo být…. Však
už na to dojíždíme a bude asi i hůř. Někteří to už dávno pochopili a migrují,
jak stěhovaví ptáci.
Zpět k pošťačce. Pokud jsme se smířili s tím, že
pošťáka už není, pak vězte, že ani tohle zaměstnání už dávno není, tím, čím
bylo tehdy pro nás, děti. Plné kouzla srovnatelné s prací kočího,
popeláře, hrobaře, horníka či potápěče. Jen si vzpomeňte, čím vším chtěl být
váš dědeček. A co vše mu odepřeli. Jistě, mohl mít i revolučnější nápady, ale
být letcem nebo kosmonautem to přišlo o něco později…
A je tu opět hlas zvonku na jeho druhém konci stojí
doručovatelka. Lidé na vesnici si rychle zvykají. Má ještě mastnou bradu, u sousedů
ji dali na cestu horký koblížek. Ti nad nimi zase dopis, aby ho za ně hodila do
schránky. Chlap měl rajon obejitý za 2-3 hodiny podle toho jak, kdy a koho
zastihl za vraty. Ženská na to samé spotřebuje hodiny 4. Chodí i dovnitř. Nemá,
ale chodí do kuchyní, protože nosí důchody. A pije s lidmi kafe, dá si
grog a přikyvuje, když paní domu odhaluje sousedovic tajemství.
Vidíte? Tady je všem malérům zaděláno na průšvih. Lidi se
rádi poslouchají, televize ještě nebyla a tak lidi četli, pomlouvali, vymýšleli
si, prali se před hospodou a v kině si od sebe odsedli. Báli se, že pod
nimi bydlí taky jeden a mohl by je udat, nebo se jenom zmínit na schůzi. Tak
jablíčko, teplou polívku, horký kafe, mlíko od kozy. Teď před sebou tlačí kolo,
ani ne, aby na něm jezdila, ale na Bedřichovce běhají volně pod lesem psi a těm
kolo brání ve štěstí, kousnout pošťačku do lýtka.
Jó, to byly časy chladných jiter, rosou zmáčených, urousaných
nohavic, poledního sluníčka, dohadování, co a z čeho uvařit. Červánky na
noční obloze, hvězdičky, co v létě padaly. Nebylo to právě to, co jsi
chtěl, nebo zas něco jiného, ale poštu ti donesli… Dřív to prostě bylo jiné.
Hlavně jsme byli mladší a nic nás nebolelo.
Jogurtů byly dva druhy, plenky pouze z bavlny, doktoři
chodili zadarmo až k posteli, úplatkem byla čerstvá vajíčka, četlo se,
lidé si doma povídali, nebyly banány, mobily, pomeranče a mandarinky, pračky a
barevné televizory. Tak či onak, dnes by se asi chlap styděl chodit s tou
brašnou s letáky.
Nejsou telegramy, pohlednic pomálu a dopisy
chodí pouze od bank a soudů. Doručovatelky přežily, nosí reklamy, důchody,
upomínky, pojišťují a dnes zjišťují
kolik stojí u čerpacích stanic benzín. To už fakt není práce pro chlapa
v perelíně opřeného o kolo…..
Žádné komentáře:
Okomentovat