čtvrtek 30. května 2013

Voda je všude doma




Jen dej se s vodou do řeči. Co si má s tebou povídat? Nedej na řeči. Voda je povídavá. Stojíš si na břehu a díváš se, jako jinému do očí. Voda je jasnozřivá, voda je jistota.
Voda tu byla odjakživa. Co tu je vystoupilo z vody, vlna za vlnou omývala nohy prvních bohů, když si pračlověk pral prakalhoty i prakošili. A pokud  je vám darwinismus drahý, pak tentýž pračlověk se s vodou sbratřil. Prsty od nohou čeřil vlny dokud jej vlna nevzala s sebou na moře a on s vodou nesplynul v jedno.
V tom je síla vody. Umí mnoho. Zavlažit pole, vykolejit vlak, rozsvítit velkoměsto, uhasit žízeň, vodu přetvořit v mléko, dát stéblu sílu vyrůst, dát klas žitu, ovoci šťávu zralého plodu, bramborám vyrůst, uhasí žár ohně. Voda je v Mrtvém moři, s prominutím i v lidské moči. Pro vodu se vedou války, voda je i tam, kde ji nikdo nečekal. Umí vzít i dávat život.
Vodu používám od rána do pozdního večera a nejsem sám. Voda je v pivu, v alkoholu, v opuštěných oázách, snad i na Marsu a v měsíčních horninách. Je rovněž v krůpějích rosy, v lesních tůních a v kalužích, kam chodí pít laně a ptáci kolem posedávají celí žízniví a vodou se i chladí. Voda vysoko v Jizerách odtéká do měst pod nimi. Chutná lesem, voní trávou, spadaným listím, kůrou, pryskyřicí a je slyšet po ptácích, co jí ševelí nad hlavou. To je voda z luk a strání nad Libercem, z Jizerek nad Tanvaldem, co chutná po ořechu v lese, po sněhové vločce, po rampouchu, ze kterého kape. Voda, která dětem prodlužuje spánek, lyžařům zasněžuje stráně a leští vodu v led.
Voda má tisíc převleků. Je v ní doma třeba anakonda, krokodýl a koupe se v ní papoušek. Může být a je i silně slaná. To když člověk pláče. Vodu s octem a cukrem si liju na listy salátu, voda je v rajské polévce i ve skleničkách whisky s ledem. Vody je spousta převysoko v mracích a v chladičích spalovacích motorů. Vodu má pacient v koleně a díky tomu zchromne. Vodu, rýmu mám na špičce nosu, voda je v barvách umělcova štětce, byla i tehdy, když portrétoval Monu Lisu.

Vodu mám v očích, když někdo milovaný zemře, slinami, vodou olizuji poštovní známku, když ji lepím na dopis. Vodou svěcenou se loučí kněz s tím, kdo už nežije. Šátkem máváme těm, co odjíždějí, abychom si jím pak otřeli oči od slziček. Voda má své vodníky a básníky. Voda je mámou života. Voda je potem mého čela. Voda je nekonečná, rychlá i čilá, skáče po kamenech, je divoká i tichá, zpívá, pláče, veselí se. Je náladová jako člověk. Je tu s námi odjakživa a bude s námi stále. Voda čistá, jasnozřivá… 
                                             

čtvrtek 23. května 2013

Trápení




Trápím se a zlomené rameno mě bolí. Co je to proti tomu, co trápí malé děti, slečny v pubertě, nebo naše slibné politické celebrity. Trápení, trápení. Trápit se může malý králíček, trápit ho může bůhví co, třeba chlapeček, o kterém byste to neřekli. Miminko mohou trápit větry, ministry milenky, spalovny množství kouře.
Trápení je universální. Trápí se tlustí černoši, divocí indiáni. Trápí se Hillary, Lešek, Charles i Bolek a Lolek. Trápí se kytky v květináči, rybičky, které nemají co do úst. V Chrastavě, a vedle v Nové Vsi se trápí, když voda v Jeřici stoupá. Kastelán na hradě Grabštejně, že jim v kuchyni praskla voda. Mě trápí noční můra. Trápím se tím, co vidím v televizních zprávách, kde chudí přispívají ještě chudším a bohatých se to netýká.
Trápí se slečna nad počty, zápasí s aritmetikou a vedle se trápí spolužák s obezitou. Ač tomu sám ani za mák nevěřím, trápí se prý i prvoci a brouci v písečných dunách. Trápím se, čím zaplatím, když sedím nad účty. Zda se trápí i bankéři, to opravdu nevím, neposloužím. O to víc se trápím s alergií, se mnou se trápí sestra Karafová i pan doktor Hlavatý v liberecké nemocnici. Trápí se kosmonaut na oběžnici kolem světa, co si obléknout trápí manažera, protože to, co si na sebe vezme musí být důkazem, že banka na to má a  ladí to s tím, když říká: Vše, co děláme, je pro vás. Nemusíte se s ničím trápit, vaše problémy  vyřešíme my. Jsme solidní, jsme solí i cukrem světa.
Trápí se i had, když má hlad, pes, když si pošťáka nekousne do stehna, smrad, když jej vyvětráš. Trápit se může kanárek, nakonec proč ne i blecha? Doktor, vrátný, deviant  i matka Tereza, Karel Čtvrtý, nebo cirkusový ředitel, rodinný přítel tunelář.
Trápení je universální jako esperanto. Budou se trápit i vody v řece, řezník skrze šlachy v mase, holubi na střeše, koza v chlívku, slečna, co jí nenarostla prsa a je s podivem, i ta, co je velké má, kvůli tomu, že tak vyrostla. Známý má syna a toho trápí uhry, třeťáka, že neumí násobilku, sousedku manžel, co má milenku.
Trápím se, trápím, že málo prší, nedostatkem hub, že důchod mám malý, že mi padají vlasy, že si soused nečistí boty už dole před domem, a že mi sviní schody. Trápím se tím, že ubývají deštné pralesy, že už mě nevzrušuje tolik, když v létě děvčata zkracují sukně, kroutí boky a ukazují hezké nohy. Že asi čím dál víc, méně vidím a neslyším, co si sousedky povídají. Trápí mě, že sluníčko málo svítí a kolik prášků musím jíst. Trápím se nad tím, kam ten svět spěje, a kam jednou moje duše poletí.
Trápím se, že mladí nezdraví, a nemají čas si sednout a pořád někam spěchají. Že nevědí, neslyší a nevidí to, co já. Ale asi to tak má být. Mají ještě dost času a trápení stejně neutečou. Teď z toho, co mě trápí mají ujímání, a když se otočím, smíchem se lámou. Trápím se už jen tím, že bych je měl upozornit, že jednou i na ně dojde a trápení si je najde. Není to nemoc, ale trápící se člověk rychle stárne. Trápení je něco jako dýchání. Patří k nám, jako po noci svítání.                                                             

Vůně a zápachy




Za pár desetikorun jsem měl voňavku „živé květy“ a pro maminku dárek. Kolínskou tátovi ze stejné drogerie. Delegace Rusů, které nás navštěvovali na pracovišti „páchli“ voňavkou na sto honů. (Pro ty mladší: Zapach je ruský ekvivalent pro vůni).
Snad horší je pach nemytých těl. Mně utkvěl z mládí pach připáleného mléka, které maminka neuhlídala na plotně. Nejsem si jist, ale i to mohl být spouštěč mé celoživotní averze k pití mléka. A nebudu v tom sám, kdo si z útlého věku nese do dospělosti něco, co je dáno a přes co vlak nejede. Odpor. Strach. Fobii, že někam, na něco nešlápnu, že něco musím obejít, čeho se nemohu dotknout. Neseme si to ssebou celičký život. Strach ze žab, z hadů a pavouků. Z něčeho, co nesním, kam se nekouknu, na co si nikdy nesáhnu…
K tomu ty pachy, vůně, které v nás probouzejí, co dávno odnes čas. Až později jsem zjistil, že maminka ty „živé květy“ nikdy nepoužila. Nesnášela jejich vůni, ale protože byly ode mne, schraňovala je. Našel jsem je, když jsem likvidoval, co po mamince zůstalo.
Připálené mléko, pach kysaného zelí, rozšlápnutý slepičinec, to vše ukládáme kamsi do krabiček paměti a stavíme si z toho zámek obrostlý šípkovými růžemi. A pak se jednou stane, že přijede na bílém koni kdosi, kdo chce spolu s vámi vystoupat na rozhlednu. To přece nejde stejně, jako se napít čerstvého mléka… Co s tím? Nevím.
Kdysi dal tatínek mého dědečka s jeho souhlasem do domova důchodců ve Vratislavicích. Už to bude víc, jak před pětapadesáti lety a já si dodnes pamatuji, jak ti staří páni spali na dubových jednopodlažních postelích a na ten zápach, který mne docela omráčil. Do týdne se děda sbalil a Vratislavice navždy opustil.
Jsou ale pachy a vůně docela jiné. Takové, za které si mnozí platí, aby je čichali. Zhruba před třiceti lety to byl toluen, král ředidel. Tehdy nejčastější smrt narkomana ukrytá v plechovce…
Mně i motýlům voní sladce rozkládající se ovoce. Hrušky pod stromy, švestky v trávě, jižní ovoce, med z plástve, svatební koláče.
Každý z nás někomu mimořádně něčím páchne. Vylučujeme pachy, kterými na druhého voláme, vábíme. Sama příroda připaluje mléko v hrnci s endorfiny a vyvařuje feromony. Jsme jedna velká chemička, která pracuje na sto procent. A vůně? Ty nás skutečně obklopují a naplňují. Jsme jedna velká drogerie, továrna, chemička, co pracuje, i když my spíme. Nemáme barevné peří, takže, když na to přijde, o to víc se navoníme…

neděle 19. května 2013

Za Valtrem Komárkem




Jeho hvězdným časem byl listopad 1989. Pak ho převálcoval jeho podřízený a žák z prognostického ústavu Václav Klaus. Lze jen litovat, že neměl v sobě z Valtra Komárka ani, co by se za nehet vlezlo. Trochu té tolik postrádané slušnosti, vědomí si sebe sama ve společnosti, která holduje úspěšným, rychlým, účelovým rozhodnutím, a která přeje pouze úspěšným. V případě Václava Klause jsme si ani nevšimli, že císař chodí nahý.
            Valtr Komárek už není. Vzpomínám, jak v Liberci papírnictví u radnice prodávali pohlednice s obrázkem komárů s textem: Kéž by bylo více takových komárků… Ano, s tím lze plně souhlasit. Ne každému, kdo si s bývalým režimem zadal, osud dovolil pokračovat v rozdělané práci, a jako by právě on měl dokončit onu pomyslnou přestavbu v revoluční řešení, jak po revoluci dál; navázat na tradice a být úspěšnými.
Schopnosti, vůle a především lidské vlastnosti se staly nosnými pilíři, na kterých se začala stavět Komárkova konstrukce státu po roce 1989. Společně s Václavem Havlem stanul Valtr Komárek úplně na špičce pyramidy tam, kde se formovaly příští cíle, program a cesty k nové společnosti. Snílci, lidé odtržení od reality? Ne, to jenom zoufalý pokus hodný prvních křesťanů. Snaha po slušnosti, schopnosti nevidět za vším jen peníze. Vidět člověka jako osobnost, které patří práva a povinnost, která nesmí být politiky zneužita.
Valtr Komárek byl Žid. Když už nebylo dost argumentů, bylo mu vyčítáno tohle. Stydím se za ty „pogromisty“, kteří klesli tak hluboko.  Být člověkem a hledat porozumění u těch z druhého břehu není obvyklé. Velké myšlenky končí právě tam, kde lidská slabost, touha po moci a bohatství převažují. Tak, jako lékař Kriegel v Moskvě, který jako jediný v roce 1968 nepodepsal. Valtr Komárek rovněž nerezignoval a bojoval až do konce svých sil, byť zůstal jediný.
Odešel bard, tak jako odešel písničkář Kryl. Nesouhlasil s těmi, kteří náš domov rozkradli a morálku znásilnili. Byl dobrým politikem i člověkem. Byl předobrazem lidí, kteří si zasluhují úcty a vzpomínky na promarněná, ale i šťastná léta, která nám bylo umožněno prožít. Díky jemu a tomu, co zbylo z jeho reforem společnosti.
Díky za člověka, který této zemi ukázal, kam má jít. Zemřel člověk, jehož cílem bylo  vytvořit společnost slušných čestných lidí. Jsme schopní být takoví?

Okno do zahrady




Už dlouho to okno znám, a stále nevím, kdo za ním bydlí. Někdy se jen letmo pohne záclona, někdy jakoby škvírou se mi zdá je někdo pootevřel. Stín. Na prstech jedné ruky, bych spočítal, stín, co přejde  po skle. Sklo nikdo, co pamatuji, léta nemyl, a že by větral a měl okno dokořán otevřené, jsem si rovněž nevšiml.
V  pokoji uvnitř určitě někdo bydlí. Nesvítí, nezatahuje žaluzie, závěsy, nepohnou se tam ani záclony. Nic z toho jsem neviděl. V zahradě pod okny mám práce dost a dost. Už jenom ze zvědavosti se o okno zajímám. Okno je tam, kde bylo, stále léta na svém místě. Stromy kolem rostou jako z vody, shazují listy, kvetou, rodí… Sekám trávu, suším seno a stárnu. Jde mi to pomalu, tíž a tíž. Koukám se kolem a tuším, že jednou odejdu a zamknu branku.  To si pak sednu na lavičku u mé staré boudy na nářadí, zavřu oči a obyčejně do minuty spím. Kolem poletují drzí drozdi a dovolují si. Když mraky chodí od Ještědu vylézají žížaly a drozdi se jimi krmí. Když sprchne, vylézají taky šneci s ulitami  a s domečky na zádech.
Pořád si opakuji, že za tím oknem určitě někdo taky sedí a dívá se jako já. Proč nevystrčí aspoň bradu? Vzduch voní deštěm, ozónem a lesem. Jsem k lesu  zády a plný pylu z břízy. Otékají mi oči, jsem, bůhví na co, alergický. Svádím to na chudinku břízu.
A tak sedím, čím dál častěji a odpočívám. V zimě sem nechodím. Raději sedím doma a koukám taky z okna. Těším se na jaro a říkám si, příští rok už toho tolik neudělám, a dovím se, kdo bydlí za tím oknem? Už dávno si říkám půjdu tam a zazvoním, ale bydlí tam víc partají… Nejde to. Jak bych proboha vypadal? No co! Teď chodí po domech spousta svoloče a nabízí leccos. Ne, nejde to, jsem ze staré školy. Jak by to vypadalo? Co mi je vlastně po tom? A pak, co budu dělat, až se to dozvím?
Kašlu na okno, mám svoje starosti. Pokud si nezlomím ruku, neopuchnu a nebudu-li mít ret zas jak havajský domovník, budu dělat na zahradě. Budu kosům a drozdům pro legraci, budu spát na slunci a snít puberťácký sny. Sem tam zase kouknu do okna vilky stojící naproti. Vím, co se stane. Opět to, co vždy. Nic. Jen to okno se bude tvářit, jako by bylo i nebylo, a bude se podobat slepci stojícímu na přechodu s bílou holí, který čeká na zázrak v podobě krásné slečny, která ho uchopí za ruku a řekne: Já vás převedu.
Už i mě bolí oči, kolena a mám strach, jestli na tu mou zahrádku  v kopci budu ještě zítra stačit. Jak dlouho? Čas běží. Řekněme rok, dva, možná tři. Kdoví, doufám, že to bude víc. Čím dál víc si říkám, že trávu neposekám. Stejně ji nikdo nechce. Nenatřu plot, on ještě vydrží, a posedím. Opřu se a nic mi nebrání usnout. Spím, jako ten špalek. Ve snu vidím okno odnaproti. Někdo ho otevřel a slyším hlasy dětí. Zdálo se mi to? Vyletěl odtud ptáček, celý bílý a míří vzhůru ke slunci. Vím, že spím a až se probudím, už vím, co budu chtít. Neotvírejte prosím okno do zahrady. Vím, kdo tam bydlí. Ptáčci a děti a já se bojím, že zase uletí.

Hamrštejn není jen zřícenina hradu




Partička libereckých lékařů toužících po rychlém zbohatnutí, si před léty, když ještě na radnici vládla ODS, koupila dětskou oční léčebnu v Hamrštejnu, coby kamenem dohodil za humny Liberce. A jako správní čeští podnikatelé 20. století,  léčebnu bez náhrady zavřeli. Nabízí se otázka, proč ji kupovali, a jak si magistrát ošetřil postup proti jejímu vytunelování.  Odpověď si jistě rádi poslechnou i lidé, jejichž děti se zde léta léčily i ti, kterým se možnosti léčby nedostalo. Odpověď nám už neposkytne, dětský lékař M.S., který nedávno zemřel. Počkejme si, jak tuhle špinavou kapitolu libereckého zdravotnictví zhodnotí ti odpovědní z liberecké radnice.
Lékař M.S. jediný, a snad se v něm hnulo svědomí, mi na dotaz, zda není čas z bývalé dětské léčebny udělat třeba hospic otevřel hlavní dveře bývalé Švábovy vily. Vily předválečného fabrikanta, majitele přilehlé textilky, který z pozemků kolem vytvořil arboretum srovnatelné s Rohanovým na Sychrově. Pozemek rovněž ,,oplotil“ kamennou  hradbu se švýcarským strážným domkem nevídané krásy a romantickými strážními věžemi. Zkrášlil celé to romantické prostředí, tak že dodnes, kdo cestuje z Machnína přes Hamrštejn do Kryštofova údolí je ohromen tím, co ze silnice vidí.
Když mi doktor M.S. otevřel hlavní dveře bývalého dětského očního ústavu, nestačil se sám divit. Dětští pacienti, lékaři, zdravotní personál opouštěli objekt v naprostém pořádku. Žel to, co jsme spatřili byl šok. Vnitřní prostory zcela zničené, co se dalo odmontovat nebo vytrhnout ze zdi zmizelo. Nebylo co řešit. Samotného spolumajitele, jednoho z těch tří lékařů, co si objekt na ,,kšeft“ koupili stav šokoval. Kam se poděla investice, odvážná spekulace, tunel jako pod Mont Blancem?
Ani liberecká radnice nijak nezareagovala přesto, že je o stavu objektu informována. Ani to málo, co bylo při prodeji oněm spekulantům uloženo nevyžadovala, natož zakoupené vrátit, sankciovat je. Jeden z dalších důvodů, proč nejsou na radnici peníze. V plánu je oprava zříceniny hradu Hamrštejnu, a co bude s lukrativním pozemkem a vilou bývalé dětské oční léčebny by jistě zajímalo i mnoho lidí, rodičů, jejichž děti mají oční problémy.
Vrátí se objekt, který po právu patří městu, zpět jeho právoplatným majitelům, nebo budeme čekat na zázrak, že se v lékařích, kteří to zavinili hne svědomí? Na zázrak, že někdo, kdo na spekulaci prodělal (?) udělá gesto a dá objekt do původního stavu a vrátí jej jeho původnímu poslání… Doufám, že ti dva zbývající spolumajitelé nejsou ve skutečnosti lékaři, a že má informace není pravdivá. Ale to se dozvíme, až někdo z liberecké radnice odpoví. Třeba je všechno jinak a dětská oční léčebna v Hamrštejnu nepřestala nikdy sloužit svému poslání tak, jako její vlastníci svému slibu sloužit nemocným….

sobota 18. května 2013

O lepších časech



Nad Vitebskem se odklání z přímého směru ve výšce zhruba deseti kilometrů letadla, co míří na Moskvu. Zbytek směřuje do Sant Petěrburgu a dál a dál, třeba i nad Severní pól. Pokud by k tomu byla letadla  stavěná, mohla by  letět ještě dál a opustit by mohla naši modrou planetu...
Tak nějak mi to vyprávěl tatínek v lese nad Bedřichovkou u nás v Machníně. Držel mě přitom za ruku a potily se mu při tom dlaně. Tehdy jsem ještě nechodil do školy. Vůbec jsem netušil, co je to Vitebsk, že se tam narodil malíř Chagall, a že tu tatínek jednou nebude.
Seděl jsem s ním na pařezu a nábožně poslouchal, co mi vyprávěl. Byl o 29 let starší a hodně toho zažil. A já na něho koukal s otevřenou pusou. Pokaždé, když mi něco vyprávěl, měl jsem strach, jak příběh skončí.  Měl jsem obavu z toho, že mi ho zase odvedou gestapáci, policajti, „esenbáci“. Ti všichni měli na tátu spadeno. A přitom nikomu nikomu nic neudělal, ale byla zlá doba.  Čeští policajti za První republiky v Liberci mlátili ordnery – fašizující liberecké Němce zrovna tak, jako české i německé antifašisty. Gestapáci mi tátu mlátili v “Pečkárně“ na gestapu v Praze, později i v koncentračním táboře, a esenbáci po válce si s těmi předchozími nezadali a zavřeli mi tátu pro jistotu taky.
Snad proto jsem si tatínka o to víc vážil. Byl přesně takový, jakého jsem si přál mít. Bavil se se mnou jako s dospělým. Nekřičel, nikdy mi nenařezal a uměl se mi dívat do očí. Nevím jestli jsem já byl takovým tátou svému synovi. I já jsem jej bral do lesa sednout si na pařez a povídat si s ním, ale víte jak to chodí. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky....
Můj táta uměl dělat i hlouposti, stejně jako si se mnou povídat. Ukazoval mi mraky na nebi, koruny stromů, co do mraků navrtaly díru a čekaly, kdy z nich zaprší. Tehdy mi řekl: „Vidíš, ty mraky pláčou vodu z nebe a ty brečíš pro hloupost, že tě pokousali malí mravenci. A já pak už nikdy nebrečel, až na jeho pohřbu. Ale to už táta neviděl...
Přesto, že už jsem starý chlap, na tatínka, co toho tolik prožil, nikdy nezapomenu. Vyučil se tkalcem v Rochlicích u Neumannů a byl Čechem, Němcem i Židem právě tolik, aby byl doma právě v tomhle kraji ve správném čase a ve správnou dobu. Nezapomenu na jeho potící se ruku, na bedřichovský les, kam mi chodil vyprávět o světě, kterému jsem tehdy ještě nemohl rozumět. Zůstala mi v paměti jen jednotlivá slova plynoucí nám nad hlavami, jak těžké mraky plné víry v lepší časy, kterých se tatínek už nedožil.
Snad se setkáme jednou v lepších časech, jako v tom bedřichovském lese. V době, kdy lidé si budou rozumět a nebudou na sebe zlí, jedovatí a kousaví. Slunce bude hřát, přitom bude padat déšť a nikomu to vadit nebude. Les kolem Bedřichovky bude plný lidí, kteří se budou držet za ruce. Zpocené ruce starých nebudou vadit mladým, tak jako sen každého z nich i můj, který sním o mém tátovi.  

Vůně šeříku




Je 9. květen. Konec války? My slavili 8. května, ale to už je naše slabost, lézt vítězům do zadnice… Sametovou revoluci vyhráli ti druzí, kteří slaví o den dříve. Tak, jako vždy, jsme otočili a slavíme s vítězi. Co naplat, vítězové od Bílé Hory, Češi, se umí přizpůsobit.
Vůni šeříku cítili všichni stejně, rudoarmějec stejně, jako všichni tatínkovi bratři nosící battledress příslušníků zahraničních vojáků přicházejících od Plzně. Otec přijel do Prahy na rudém tanku ze Sachsenhausenu, strýček Karel dorazil s 2. ukrajinským sborem. Ottl, Truda a Hermína by také přijeli rádi, ale odešli osvětimským komínem do kosmu. Příbuzní kteří přežili, volali slávu Stalinovi, Churchillovi, Montgomerymu, Rybalkovi, Klapálkovi a Benešovi. Řada z nich byla vojáky, krysami od Tobruku.
Šeřík u nás kvete ve dvou barvách. Bíle a fialově. Nevíte, proč se pak odtud mnozí odstěhovali pryč? Prsa plná řádů za odvahu… Čeho se tady báli? Vůně šeříku je tak omamující… Do tří let po válce tu můj otec zůstal sám. Byli nebo nebyli šťastní? Kdo mi za ně odpoví? I tatínek měl lodní lístky do Valparaisa v Chille v Jižní Americe. Stejně na tom byli naši letci. I mnozí svobodovci ztratili důvěru.
Na jaře voní šeříky a ti, kteří ve válce padli, si už dávno odpustili... Kdo odpustí těm, kteří zůstali, a kterým se dostalo nálepky nespolehlivých. Mohli jen tolik, kolik místa jim vykolíkoval místní potentát, který si za to i nechal platit.
Každé jaro přichází čas na šeřík. Na vzpomínání na ty, kteří sami odešli. Nepadli, nebyli zplynováni, šikanováni vítězi ani přisluhovačskými sousedy. Šeřík voní stejně vítězům i poraženým.
Vraceli medaile i hvězdy. Styděli se za to, jak lacino jsme dali svoji kůži. Je naším údělem opět a znovu se umět přizpůsobit? Smuteční krajku vyměnit za nevěstin závojíček. Osmý nebo devátý květen, den vítězství je jen jeden. Poslední z hrdinů umírají. Slaví ti, kteří se narodili po válce, v míru. Právem jsme se klaněli a recitovali básničky padlým vojákům. Bylo to správné. Krev má totiž jen jednu barvu. Rudou.
Takovou měli rudoarmějci i moji strýčkové a tety, kteří se na vítězství podíleli. A že odešli? Četli jste někdy na sociálních sítích, co si kdo o nás myslí? Komu tak hrozně ublížili, že, ač jich zůstalo jak do mariáše, tak stále překážejí a mnoho lidí je stále nenávidí. Šeřík voní všem. Bez rozdílu barvy pleti a náboženství.

Tabák a trafika jsou stále velmi lukrativní




V Maďarsku se rvou o každou trafiku, a Bůh ví, zda kvůli tomu nepadne vláda. U nás v Čechách to platí, když se zdražuje pivo. Vláda nepadla nikdy, ale dopad na pijáky to má pokaždé stejný. Lidé jsou naštvaní, vyjadřují se vulgárně až neurvale. Na tabák a pivo by se šahat nemělo. Ale známe to. Na chudý lidi musí být přísnost, jinak si těch nahoře neváží, i když, připusťme si to, lidem z Horní Dolní je šumafuk, jestli je lidé milují.
Trafiky a tabák. Hospody a pivo. Dnes bych přidal hry, hokej, zimní stadiony, fotbal bezedné studny, v nichž se ztrácí miliony. Hry a požitky z nich. Adrenalin a cosi, co po cigaretě, tabáku protéká krví. Dědeček kouřil jako fabrický komín, jeho záclony ve vaně nebylo vidět, byly to jen černé šmouhy a prouhy. Jako když se na statku myjí brambory. Z nich bývá voda čistší. Děda kouřil lípy i camelky to, co bylo. Kouřil by bramborovou nať, jako my, malí kluci v Machníně za kostelem. To bylo ovšem z hlouposti. Chytřejší byli ti, co tabák prodávali a měli na to koncesi a měli místo ruky pahýl, nebo prsa plná vyznamenání. Nebo to byly válečné vdovy.  Trafika byla státním poděkováním.
Trafika byla pokaždé odměnou a byly o ni rvačky. Závislost na tabáku bude větší než na pivu. Tabák je opravdu drogou, pro kterou jsou lidé schopni udělat cokoli. Prosperující tabákový průmysl je příkladem velkého balíku peněz, které se kolem kouření točí a nic to kolo nezastaví. Kouř z cigaret nesmí do řady míst, ale vůně tabáku je ještě silnější než bývala před lety. Tabák zabíjí nejen vztahy mezi lidmi, ale je příčinou časté kuřákovy smrti.
Vraťme se na zem. Vše je o penězích. Pokud si tohle pravdu přiznáme, není co řešit. Za peníze si lze koupit téměř vše. Měl jsem přítele, na vojně téměř před padesáti lety v Milovicích. Vedle na kavalci spal jistý, dnes známý politik, Jarda Kubera a kouřil. Dnes kouří asi víc a kouření ještě navíc spojuje s osobními svobodami, dělat si svobodně, co chci. Nejsem sám, kdo tomu oponuje. Tam, kde začíná jeho svoboda, moje končí. Dýcháme jeden vzduch, jedno povětří. On a jemu podobní mi upírají vzduch bez tabákového kouře.
Neumím si představit příběh o „Šerlocku Holmesovi“, kde dotyčný přemýšlí  a nekouří. Ani Maigreta a mého dědečka, Stalina a ani Jardu Kuberu, že by ubrali. Kouření dnes moderní už není a přece se mění jen málo. V Maďarsku je vládní krize, kvůli tomu, kdo a za co dostal lukrativní koncese na trafiky, které jsou zdrojem této neřesti.
V obci Machnínu, kousek od Chrastavy stávala trafika desítky let, kde byla trafikantkou paní Špidlenová. Trafika jí slušela a živila. Byla nedílnou součástí obce, informačním, turistickým a poutním centrem žití malé obce. Co na to říct? Přimlouvám se za takové trafiky. Za samočistící koncesované studny plné vody, která bude jen pro ty, co mají velkou žízeň, a kde budou prodávat lidé podobní paní Špidlenové z trafiky v Machníně u mostu přes Lužickou Nisu.   

středa 15. května 2013

Nisa pod Machnínem




Plazím se po břiše. Ruda s sebou plácl rovnou do vody a zafuněl. Slyším, jak šeptá, že uplavou, že už je neuvidím, že už je to v háji. Po Nise plavaly dvířka od kurníku a na nich seděla slepice, zpod které vykukovala žlutohnědá kuřátka.
Nisa vzedmutá asi o dva metry zmohutněla a vydávala zvláštní zvuky. Její barva přecházela ze šedivé v tmavou, místy srovnatelnou s černým krémem na boty, shodně se zataženou oblohou.  Po Nise jsem viděl plavat už mnoho věcí. V padesátém osmém, to mi bylo jedenáct, jsem viděl, jak Nisa vzala uprostřed Pfeifrovy továrny velký most a usadila ho o sto metrů níž, jako by se nic nestalo.
Viděl jsem po Nise plout železná vrata, mrtvého psa, pavlačové schody, psí boudy, dveře, dvoukolák, ale slepici s kuřaty ještě ne. Dvířka se slepicí a s kuřaty jsme sledovali už od mostu. Stála tam spousta lidí a koukali, jak  voda stoupá. Dvířka s drůbeží viděli taky. Jen já a Ruda jsme běželi podél břehů řeky, abychom je zachránili. Uplavali nám dole, za školkou v zatáčce, co dřív bydlel Pelant, ten, co kdysi opravoval boty.
Voda zrychlila a dvířka se dostala do hlavního stále silnějšího proudu. Celí zmáčení jsme běželi dál, ale voda po deštích stála už i na loukách pod železničním viaduktem. Zapadali jsme čím dál víc do kaluží, až jsme zůstali bezradně stát. Dvířka nám dočista zmizela z očí. Sílil hluk kolem nás. Voda, jako by cosi šeptala vysokými hlasy. Bylo jí náhle kolem nás čím dál tím víc.
Mraky s drobným deštěm se téměř dotýkaly našich hlav. Stáli jsme po kolena v jezeře. Vlevo hluk vařící se vody, vpravo od nás dobrých padesát metrů jezera na loukách. Rychle ke břehu! Nohy nám ztěžkly. Mlčeli jsme, měli jsme strach. Strašně jsme se báli. Jen pomalu a hodně ztěžka jsme se dostávali k cestě, která už byla také pod vodou, ale ta byla už zpevněná štěrkem. Louka pod našima nohama nás nechtěla pustit. Nohy nám zapadávaly do krtinců, vysoká tráva nám omotávala boty.
 Ztratili jsme pojem o čase, necítili jsme chlad, nebyla nám kupodivu zima. Zbyla jen touha dostat se pryč od vody, která pomalu zaplavovala celý obzor až splynula s oblohou. Chytli jsme se za ruce a jako hlubokým sněhem, z vysoka jsme tahali nohu po noze z té kaše, co jsme si sami navařili. Až někde u školky na asfaltce jsme začali mluvit: „Vole, vole, my jsme se znovu narodili… To bylo vody!“ „Už nikdy nebudu topit koťata,“ řekl kamarád a já mu uvěřil.
Řekne se  řeka Nisa. V létě ji přejdeš po kamení… „Trochu víc respektu,“ řekla by, kdyby uměla mluvit. Ruda i já už jsme věděli, co je to velká voda a proč ostatní zůstali na mostě. Na rozpálená kamna si musí sáhnout každý sám, i když, platí to i pro velkou vodu, co studí i zebe? 

O studnách aktuálně



O studnách moc toho nevím. Snad, že jí má každý pevný hrad, třeba Karlštejn, Karlfríd, Křivoklát... Kam nos strčím, tam je hluboká studna, Ve Frýdlantu, na Lemberku, Hamrštejnu… Padesát, šedesát metrů studená díra, tesaná, lámaná metr po metru hloubená takovými lidmi, jako jsem já. Zebe mne, jen si to představím.
Doktor řekl, že mi schází vápník a vitamín D. Sluníčko, prý taky, a že nejím ryby. Co asi scházelo kopáčům studní, jaké vitamíny? Nechci ani domýšlet, jak vypadali. Studna, ono se řekne hradním kastelánům: Tady je studna, je v ní stále voda, bez ní by hrad nevydržel obléhání. Studna je obyčejně krátkou zastávkou, návštěvníci ji obejdou a pokračují v prohlídce, aniž by tušili, že třeba dědeček jejich pradědečka tu studnu taky kopal. A když ne váš, tak možná ten můj.
Studna nebyla jen zdroj vody, ale i život a možná i smrt. I proto, že kopat studnu ve skále bylo něco, co si ani ve snu nedovedu představit. Na skále vysoké, jako orlí hnízdo, stojí hrady, v nich páni, jejich čeleď a krásné dcery, princezny. Všichni pijí vodu. Vodu z hradní studny, čistou, průzračnou, pramenitou.
Bavme se ale i o vodě k mytí. Naše současná voda už není z té klasické studny tesané do skály. Máme ji možná i ze studny na zahradě. Neznám domek v  Machníně, kde by studna nebyla. Pár metrů do země a voda plní konve. Jsou ale studny a studny. Ty zvlášť hluboké na hradech a v afrických oázách jsou lidmi hýčkané a dobře hlídané. Pak jsou tu ty naše zahradní studny v zástavbě u vesnických domů. Než postavili lidé vodovod vážili si studny. Vesničané dnes zmoudřeli a díky ceně vody se ke studnám rozumně vracejí. Mít vlastní vodu se opět vyplácí. O vodě by asi mohli vyprávět právě ti z hradních orlích hnízd bez vody. To prostě nejde.
Napít se vody je víc, než se dobře najíst. Má chuť, říz, je cítit po všem dobrém i zlém, má v sobě železo i sílu horských bystřin, vysokých hor, sílu deště, průtrže mračen, protržených přehrad a vln valících se údolím a beroucích vše včetně lidských životů. I to může být voda, co ve studnách pramení.
Voda léčí, pomáhá a točí vodními koly. Hasí požáry. Kdo tuhle vodu má „neshoří“ žízní a neshoří mu ani dům. Má sílu pevné měny i solingenské oceli. Voda je ostrá a řeže na jazyku. Chladí. Je lehká jako vzduch, co dýcháš, je taková, jak má být voda ze studny. Není z kašny z náměstí na rynku před radnicí. Není to voda s tím, co do ní ve vodárně přidají. Voda ze studny je voda ze studny tak, jako Solnohrad je hlavní město Solnohrad, děl mladý Kisch, kdy babička kvůli tomu sdělení rodinu vydědila.
 Studna je a bude pokaždé vždy studnou poznání a dobré chladné vody. Bezedné, čisté v každém nedobytném hradu, na každé zahradě, u domku na vsi, na každé zahrádce, v každém z nás....                                                                                                 

Ohlédnutí za městem



Pomůže mu dotazník? Měl jsem to město stále rád dokonce, i když se v centru tak mohutně stavělo. Vše jednou skončí i mandát radního. O lásce radši nemluvím. Na vysezené polstrované židli je ještě vidět zadek předešlého radního a nový se už vrtí a blahem přede. Neví, že sedět tady je stejné, jako být odsouzencem na samotce dlouhé čtyři v cele smrti. Kolik je to dní, kolik bezesných nocí? Je úžasné být opojen mocí!
Město dostavělo. Skončila konjunktura, mělo se šetřit. Blbě se šetří, když už není z čeho. Zní to jako pohádka, pokud by na konci příběhu přijel princ na bílém koni a rozhazoval kolem sebe zlaťáky, pojal princeznu za ženu a zplodil s ní spoustu chytrých dětí. To mému městu zřejmě nehrozí. Sudičky tomu nechtěli. Máme se jako v Bibli. Sedm tučných let a následují hladové a hladovější.
Vzpomínám s nostalgií na LVT, na obchodníky, co do města jezdili, aby tu nakupovali látky, sklo, koberce, utráceli za služby. Na firmy Skloexport, Textilanu, Bytex,… Na plné hotely, autobusy přeplněné turisty, ve švech praskající hrady a zámky, obchody plné zákazníků a návštěvníků, kam se člověk podíval.  Nevážili jsme si jich. Mysleli jsme, že nemůže být jinak, že nemůže být hůř.
No, a je to tady. Z města se stala periferie, kterou nezachrání ani aktivity Babylonu. Nebýt však jeho a tamních iniciativ, město by asi všichni už dávno vymazali z mapy… Zůstal nám Ještěd, něco z botanické a zoologické zahrady, museum, galerie, zimní sporty. A co dál? Dluhy a radní, co se neslušně zachovali a žijí si dnes, jako v bavlnce. No prostě, kdo uměl, tak uměl a zbytek nás, co ve městě bydlíme, stále nemůžeme uvěřit, jak se hospodařilo.
Městu dnes schází třeba takový chrchel Kaplického architektury, něco, čím Hubáček proslavil Ještěd. My se tu hrdlíme o lavičky a město je zbaveno svého kouzla. Schází mu pevná ruka ale i pohlazení, něco, co jinde mají.
Mám své město rád a přesto mi na jeho kráse tolik věcí vadí v porovnání s minulostí. Žijeme, a co bylo dřív, zmizelo s posledním vlakem, jehož lokomotiva se krmila uhlím, se zbouráním Textilany, s cenou vody a s penězi, které platíme za lístek městské hromadné dopravy, kodrcající s námi na děravých silnicích.
Ti, co už nejsou nějakou dobu mezi námi, by své město nepoznali. S nimi odešel svět LVT, Radničního sklípku, vojáků v kasárnách, libereckých jatek, mlékárny a staré pekárny. Jsme město drahých služeb, předražené zimní – sportovní haly, zbytečného areálu ve Vesci a poloprázdných megagalerijních nákupních center. Dejme se překvapit. Najde se někdo, kdo tohle změní? Až k tomu dojde, buďme připraveni. Bude to ve městě opět hučet jako ve včelím úlu? Pomůže městu dotazník? Kdo a na co nám půjčí peníze? A zbyde z toho úředníkům na výplaty?           

úterý 14. května 2013

Mám Chrastavu opravdu rád




Chrastava, město, kde ke „slávě Boží“ někdejšího prezidenta přispěl i „atentát“, či  spíš parodie atentátu, nevydařený happening. Samolibý a ješitný starý pán se zde konfrontoval s  druhou odvrácenou tváří, nepodlézající a nevychvalující jeho prezidentování. Dík Chrastavě a odvážnému mladému „atentátníkovi“ jsme se nasmáli připravenosti prezidentovy ochranky i úprku na vyšetření do Ústřední vojenské nemocnice do Prahy. Vystřelené antiperle asi hodně štípaly. Chrastava se díky tomu zapsala do dějin, ryze českých, jako jsou defenestrace, Pražské povstání v květnu 45, Únor 48, Pražské jaro, tunel Blanka, Opus karta a další......
 Je dobře, že tu máme mladíka o něco chytřejšího než byl třeba řidič autobusu s tykadly a natěrače semaforů. I to byli bojovníci, žel s vlastní nemocí. Ale ten náš chrastavský se zapsal do dějin. No vida, jde to i ve 21. století.
Chrastava by měla „střelci“ dát na zeď přilehlé hospody pamětní desku, poslední varování. Tím by se město zasloužilo o další rozvoj turistiky o novou trasu autobusů s turisty, kteří by rádi stanuli na místě podobném Sarajevu roku 1914, kde ukončil svůj život následník rakouského trůnu.
Já sám bych přidal tabulku na pamětnou v místě, kde se na náměstí prodávaly knihy. Tam jsem si před 50 lety kupoval knihy typu Bublíkovy „Páteře“ a jiné z té doby šedesátých let minulého století. Za pultem, stál vedoucí i prodavač v jedné osobě a měl knížky, co jinde už neměli. Cedulek slušných lidí, co v Chrastavě žili a dnes už nežijí by bylo dobré připevnit víc. Já chodil třeba k MUDr. Fišerovi, který přežil holocaust. Ordinoval v Chrastavě a byl nejlepší.
Těch, kteří nepřežili Hitlerovu Třetí říši bylo víc. Nestálo by za to, napsat o nich něco do mramoru a desku přitlouct na radnici? Nedávno jsem byl v Mníšku pod Brdy a tam se k tomu právě chystají. Něco jiného je happening spojený se „střílením„ na presidenta a vážně míněné návrhy na poděkování chrastavským osobnostem žijícím ve dvacátém století. Umět najít sponzora a poděkovat za noblesní dar a postavení něčeho, co přetrvá a bude tu věčně, mnohem déle než donátor a vzpomínky na něj.
Chrastava jednou objeví i ten svůj silný minerální pramen vody a bude navštěvována i těmi, co jenom kolem projížděli. Záleží, zda budou proutkařit a hledat tak dlouho, až objeví. Chcete to chytit se každé možné události a umět ji využít. Hledat zdroj prosperity. Tohle město má k tomu nakročeno víc, než jiná města. O tom jsem přesvědčen. 

Hrst vzpomínek





Často se peru s představou, kdy by se něco stalo, kam by se kolo otočilo....
A tak i dnes vzpomínám. Závidím slečnám sukně nad kolena, chlapcům odolat tomu náporu. O co ti dnešní mladí mají věci lehčí, o to víc se s tím dnes peru. V letech šedesátých jsem narukoval na vojnu, na dva roky do Milovic. Kluci z Košic to měli tehdy o poznání dál. Maďaři ze Žitného ostrova neuměli ani česky, ani slovensky, mluvili jen a jen po jejich.
Byla to doba objevení Kafky, studentských majáles, LVT, výstav Jablonecké bižuterie, slavného magnetofonu Sonet duo a kalhot tesilek, prvních zbohatlíků zelinářů, uzenářů, chlapů od  benzínových čerpadel. Zájezdů s Čedokem na Rujanu, Picundu, do Rumunska, Bulgarie a do Tater. Já byl s tátou v novém voze Renault R-8 na Rujaně.
FKK – to byl velký hit, svobodná kultura nahého těla při Baltickém moři v NDR. Ve východním Německu vyrobili první nový Wartburg v Eisenachu, který se od toho starého velmi lišil. Východní  Němci a nudisté na Baltu a na Rujaně, marka za 3 koruny a trochu jiný svět než bylo naše staré dobré Československo. Přes Polsko do Zhořelce, přes Nisu z města do Německa. Tam někde horlivá Gudrun z východoněmecké hraniční policie při kontrole pasů a víz vytočila mého tatínka. Dala se do čtení  jeho soukromé korespondence, která ležela na zadním okénku našeho auta. Tohle táta neunesl a počastoval ji  nelichotivými tituly ze světa zvířat, a i tím, že je mrcha, jaké poznal za nacistů v koncentráku.
Jo, dvacáté století! Všude bylo něco, co stojí za vzpomínku a přání, aby se nevracelo. Doba zrání. A přesto žijeme. Sice bez sociálních jistot, ve světě korupce, ale už skoro 70 let ve střední Evropě a bez války. Zavrhli jsme slovo mír, ale je veledůležité, jako ta holubička na Šaldově náměstí v Liberci. Sundat ji by bylo plivnutí do tváří všech, kteří mír v poslední válce vybojovali!
Nic není jednobarevné. Dvacáté století přísluší hodnotit nezaujatým. I dobrým sedlákům se urodí špatné brambory. Není to o barvě, je to o lidech. Jak se kdo vyspí, co ho trápí, nebo bolí. A když sluníčko vyjde, je po starostech a vše kolem je hned krásnější.

pátek 3. května 2013

Vůně benzínu




Ojetiny, nová auta, auta a zase auta, mobily, televizory, drogy, léky na cokoli, obezita…
Aut po válce bylo jak šafránu a provoz na silnicích první třídy byl srovnatelný s provozem na dnešních lesních cestách... Ale i tehdy srdce každého chlapa plálo mocným ohněm motoristy o to víc, i když aut nebylo.  I proto generace našich otců milovala motory ve všech modifikacích – na lodích, v letadlech a nejvíc v motorkách .
Na silnicích bez dělících čar ohraničených kamennými patníky byla vidět motokola z počátku 20. století, kola příšlapná, motorky se sajdkou, skútry, a co já vím, jaká ještě jiná existovala. Záleželo hlavně na velikosti kol, obsahu motoru, místu výroby, značce na bříšku benzínové nádrže.
Tak, jako u aut té doby, mě fascinovaly ukazatele změny směru. Byly vysouvací, v rámečku, svítící fajfky náhle vytrčené z  okénka a zase se vracející zpět k tělu karoserie. Trubky s gumovým zásobníkem zvuku, který po zmáčknutí vydal zvuk týraného zvířete a klika, nezbytné vybavení aut všech značek minulého století. První zlomená ruka mého tatínka ve čtrnácti letech byla zaviněna právě klikou při „natáčení“ dědečkova T-Forda v černém odění. Auto našeho souseda – „amerika“, mělo dřevěnou konstrukci a dřevěné obložení, ne nepodobné trámům podstávkových domů našeho příhraničí.
Ano, to byla auta mého mládí. Obrázky křižníků, korábů  amerických silnic a dálnic, aut ruských potentátů a černých krabic, londýnských taxíků. Svět evropských značek ještě bez japonské a korejské konkurence. Svět domácích tatřiček a škodovek, značek motocyklů „JAWA“ a ČZ, kejvaček včetně těch plochodrážních. Svět automobilových silničních závodů, ale především motorek, kdy jsme všichni milovali Frantu Šťastného, Gustava Havla, Bartoše i Čemuse a další. Svět vonící benzínem s takovou diváckou účastí, která se dá srovnat pouze s  velkými světovými závody.
Dnes u každé venkovské rekreační chalupy stojí garáž, dřív tak maximálně kozí chlívek, protože garáž by stála mnohonásobně víc. Šetřilo se, zapisovalo se do seznamů (pořadníků) čekatelů na něco, co Mototechna doveze, co domácí produkce vyrobí. A to vše bylo o letech ne tento rok, možná napřesrok...
Dočkali jsme se a ve zdraví. Aut je dost. Je až k nevíře, že se ještě vejdeme na přeplněné ulice. To by ti naši tátové koukali, jak z okrajů cest zmizely kamenné patníky a přibyly krásné stopařky. Jen vůně benzínu zůstala stejná.

Stmívání




Máme v rodině ornitologa, poctami ověšeného strýčka, který uspěl ve vědě a dosud patří ke špičce těch, co něco vědí o genetice kanárů. Pro mě je exotický ptáček, jako pro jiného moje staré pohlednice, které tak vášnivě sbírám. Nevím, kde se v nás bere chuť dávat tak velký kus sama sebe svým snům a velkým hračkám. Znám lidi, co mají na zahradě lva, druzí za dveřmi bytu spoustu koček, o psech nemluvě, další mají v akváriích rybičky, hady, ještěrky a pavouky. Co nás vede k tomu, abychom dělali to nad čím druhému zůstává rozum stát?
Strýc z Hrádku nad Nisou snad úplně od malička, beze škol a na koleně postavil sám sobě a svým ptáčkům věž z alabastru a mramoru, já s kolegy, kteří sbíráme pohledy, jsme popsali mnoho stran o tom, co na těch papírcích hledáme, a co jsme našli. Další chodí na ryby nebo do lesa a nosí si domů pro ostatní fůru pravd i lhaní o krásách nalezených u vody, v lese, na posezu, u krmelce v zimě, kde na ně zvířata vděčně vzpomínají.
Co to v  nás je, že se brodíme hlubokým sněhem, s foťákem, s lanem a v pevných botách v horách, veslujeme, zvedáme těžké činky, házíme oštěpem, staráme se o slabé, nebo o čistá koryta řek... Máme v rodině legendu, doyena ornitologů strýčka Waltra, kterého nacisté nenechali dokončit ani  základní školu, který se učil sám a pro něhož papoušci představovali celý jemu odpíraný svět.
Většina z nás si mohla vybrat: já budu pekař, já letec, elektrikář, já budu chodit dálkové výšlapy, já budu sbírat mince, já staré pohledy. A tak se stalo, že skoro každý z nás je do něčeho blázen a ví kam strkat úspory. Auta, chaty, motorky, cestování, vzdělání, děti… Už to není ta prapůvodní vášeň polibků v patnácti, a často to není víc, než chladný kalkul, kam s penězi, kam na víkend.
Kde jsou, kde zůstali ti slavní filatelisté, sběratelé hotelových a sirkových nálepek,obalů od žvýkaček a pivních plechovek, odznakáři? Nějak se nám poztráceli. A dorost? Kdo se chopí vesel až my tu nebudeme? Kdo bude mít po nás rád to, co jsme my ve svých sbírkách milovali? Není mi to jedno, a proto se ptám. Ona každá láska něco stojí a je to i přemáhání, odříkání a pochopení ze strany partnera.
Nejsem sám, kdo má strach. Je málo pulců a potěru v našich řekách a v hnízdech silných orlů málo otevřených zobáčků a zakloněných hlaviček hltajících potravu. Je čas mladé učit létat, dělat si hlavu s tím, co stíhají a co ne. Učit je hledat a nacházet správnou míru v tom, co dělají.

Čekárna na náměstí




Ten svět je ale obluda! Buďme rádi, že to dolní náměstí v Liberci je, jaké je, i když snad nemůže vypadat hůř. Teď, když vysvitlo sluníčko někdo si přeci jen na tamní lavičky sedne. Člověk se však neubrání povzdechu, že se i hrůza dá přežít. Ve spěchu, abychom přehodili tašky z ruky do ruky, ano. Ale sednout si a vychutnat to, že sedím, dýchám, odpočívám, to prosím, ne. O to tady skutečně nejde.
Asi byl problém, aby se na místo všechny lavičky vešly. Ale podařilo se! Někdo musí být spokojen, i když už tam mohly být i lavičky patrové se žebříkem... Nevím, co ty radniční vzdělance přes architekturu ve škole učili, ale lavičky mají plnit svůj účel a ladit k prostředí, do kterého jsou umístěny. S jistotou ovšem můžeme říci, že jsou poslední, které nám, nevděčníkům, město dalo. Příště si sedněte na paty, prachy došly.
Nyní dolní náměstí po uši zadluženého Liberce snad ani nepřipomíná náměstí, ale opuštěné nákladové nádraží daleko na severu Aljašky. A ty vilně se vlnící dlažební kostky! Kosodřevina, žádná intimita, spíš perón vesnického nádraží než náměstí…
Tak si tak říkám, co by za takovou realizaci tvůrci dostali za Rakouska, za První republiky, za Německa, za komunistů... Krucinál, když už není z čeho platit, neměla by radnice hledat bohaté a štědré kapitalisty, továrníky, velkoobchodníky, co nevědí co s penězi a tak, jak se to dělalo dříve, prosit je o park, fontánu, kašnu, lavičky, sochy, podporu umění, mládeže, tělovýchovy, divadla, knihovny, hospice, heliportu v nemocnici? Vždyť to minulosti v Liberci šlo a bohatí si to brali za čest něco pro město vykonat.
Je zřejmé, že to nebude snadné a nebude to hned, ale výsledek může překonat očekávání. Město ožije smíchem a radostným křikem, a zpěvem ptactva. Všichni se opět budeme radovat, z lidské sounáležitosti a solidarity bohatých s chudými. Je čas, kdy by bohatí měli vyjít na veřejnost pochlubit se, čím chtějí přispět a město zkrášlit. Liebigové, by jistě měli radost, že nebudou v dějinách Liberce sami, kdo uměl druhému vytrhnout trn z paty. Ti dnešní donátoři by mohli město pod Ještědem vrátit zpět mezi města bez dluhů a zbavit město hanby z toho, že neumí hospodařit.