Plazím se po břiše. Ruda
s sebou plácl rovnou do vody a zafuněl. Slyším, jak šeptá, že uplavou, že
už je neuvidím, že už je to v háji. Po Nise plavaly dvířka od kurníku a na
nich seděla slepice, zpod které vykukovala žlutohnědá kuřátka.
Nisa vzedmutá asi o dva metry
zmohutněla a vydávala zvláštní zvuky. Její barva přecházela ze šedivé
v tmavou, místy srovnatelnou s černým krémem na boty, shodně se
zataženou oblohou. Po Nise jsem viděl
plavat už mnoho věcí. V padesátém osmém, to mi bylo jedenáct, jsem viděl,
jak Nisa vzala uprostřed Pfeifrovy továrny velký most a usadila ho o sto metrů
níž, jako by se nic nestalo.
Viděl jsem po Nise plout železná
vrata, mrtvého psa, pavlačové schody, psí boudy, dveře, dvoukolák, ale slepici
s kuřaty ještě ne. Dvířka se slepicí a s kuřaty jsme sledovali už od
mostu. Stála tam spousta lidí a koukali, jak
voda stoupá. Dvířka s drůbeží viděli taky. Jen já a Ruda jsme
běželi podél břehů řeky, abychom je zachránili. Uplavali nám dole, za školkou
v zatáčce, co dřív bydlel Pelant, ten, co kdysi opravoval boty.
Voda zrychlila a dvířka se dostala
do hlavního stále silnějšího proudu. Celí zmáčení jsme běželi dál, ale voda po
deštích stála už i na loukách pod železničním viaduktem. Zapadali jsme čím dál
víc do kaluží, až jsme zůstali bezradně stát. Dvířka nám dočista zmizela
z očí. Sílil hluk kolem nás. Voda, jako by cosi šeptala vysokými hlasy.
Bylo jí náhle kolem nás čím dál tím víc.
Mraky s drobným deštěm se
téměř dotýkaly našich hlav. Stáli jsme po kolena v jezeře. Vlevo hluk
vařící se vody, vpravo od nás dobrých padesát metrů jezera na loukách. Rychle
ke břehu! Nohy nám ztěžkly. Mlčeli jsme, měli jsme strach. Strašně jsme se
báli. Jen pomalu a hodně ztěžka jsme se dostávali k cestě, která už byla
také pod vodou, ale ta byla už zpevněná štěrkem. Louka pod našima nohama nás
nechtěla pustit. Nohy nám zapadávaly do krtinců, vysoká tráva nám omotávala
boty.
Ztratili jsme pojem o čase, necítili jsme
chlad, nebyla nám kupodivu zima. Zbyla jen touha dostat se pryč od vody, která
pomalu zaplavovala celý obzor až splynula s oblohou. Chytli jsme se za
ruce a jako hlubokým sněhem, z vysoka jsme tahali nohu po noze z té
kaše, co jsme si sami navařili. Až někde u školky na asfaltce jsme začali
mluvit: „Vole, vole, my jsme se znovu narodili… To bylo vody!“ „Už nikdy nebudu
topit koťata,“ řekl kamarád a já mu uvěřil.
Řekne se řeka Nisa. V létě ji přejdeš po kamení…
„Trochu víc respektu,“ řekla by, kdyby uměla mluvit. Ruda i já už jsme věděli,
co je to velká voda a proč ostatní zůstali na mostě. Na rozpálená kamna si musí
sáhnout každý sám, i když, platí to i pro velkou vodu, co studí i zebe?
Žádné komentáře:
Okomentovat