sobota 29. června 2013

Pohádky z Podještědí




„Máš ruce od bahna!“ slyším volat maminku. Sedí pod okny „Nordlichtu“ a baví se Hradcovou, která podepírá plot sousedovic zahrady. Hradcová si vzala Hradce hned po válce a tudíž nešla do odsunu. Česky neumí, aspoň jsem ji neslyšel česky ani žblebtnout.
Máma si myslí, že jim nerozumím, ale to se plete. Jsou mi čtyři roky a děti v pohraničí jsou vnímavé. A mám se od koho učit. Hradcovic  mají dvě holky starší než já. Anne-Marii a Renatu. Máma na tu mladší křičí srandovně: „Renate!“ a ona na to slyší. Fakt je, že doma mluví německy.
Na návštěvu k nim chodí národní správce hospody ze Svárova pan Veselý se synem, kterého k nám do Machnína vozí na kole. A přestože je pan Veselý opilec, myslí to, jak říká, se synem dobře. Řve na něj: „Himl hergot, jak kluku hlópá držíš kola? Va fluktu element, držíš, nebo hapaš!“ Syn brečí smíchy, celý Machnín se popadá za břicho a Veselý přidá: „Přijďte do hospoda! Hraje harmonika, moje harmonika. Móc dobra....“
O mnoho, mnoho let později jsem v Hrádku nad Nisou potkal Veselého juniora a zavzpomínali jsme si na budovatelská padesátá léta v Machníně a hlavně na jeho pana otce. Hospodu ve Svárově propil, zůstalo mu kolo, harmonika a nezměrná síla to kolo mu odkázat. On sám chátral, pil, a hrál po hospodách, hlavně v Loučné, dnes součásti Hrádku. Po půlnoci, když se vracel z hospody na kole, kde hrál na tahací harmoniku, šněroval vozovku od pangejtu k pangejtu a k tomu si zpíval české lidovky a světe div se, už bez německého akcentu. Zavzpomínali jsme si na to, že německy nás vlastně nikdo neučil a co jsme uměli, to jsme odposlouchali. A byla to i naše „tajná“ řeč, před dětmi Slováků a dětmi z Čech, kteří začínali mít v naší vesnici pomalu převahu.
Sami rodiče netušili, když s námi mluvili německy, že to bude průšvih, když jsme ve škole, hlavně v 1. třídě spolu mluvili německy. Taková Sylva Sedláčková, se uměla česky vysmrkat jen do „šnuptychlu“ a slušně k tomu řekla „šuldigen“. Skutečně nevěděla, co je česky kapesník. Rodiče všech z nás tehdy nechtěli mít borce, pracoval většinou otec. Matka byla v domácnosti, psala s námi úkoly, starala se o domácnost, o dědu s babičkou, o hospodářství, vařila, prala, šila.
Nestalo se, aby v poledne předškoláci nedostali oběd u sousedů. Dneska náš Jirka u nich, zítra Jarda Kalenský u nás. Slyšel jsem maminku jak volá: „Jirko, kde jsi? Oběd!“ A já se vyklonil z okna a volal,  že budu jíst tady. A pak to někdo z ulice převzal a volal: „Vlasto, je u Kalenských, chutná mu tam víc!“ Maminku to pěkně štvalo, hlavně, když jsem chválil polívku u sousedů nebo u rodičů mých kamarádů. Polívky mámě moc nešly, ač je zkoušela každý den. To i táta, který byl raději zticha jí jednou řekl: „Netrap se s těmi polívkami, nejsou stejně k jídlu.“ Tím hrnec přetekl a od té doby táta vařil sám ten správný zeleninový eintopf, co se jej naučil v lágru za války, a který vařil tak, že v něm musela lžíce stát.
Ono to všechno bylo o tom, že si lidi dříve víc naslouchali. Přes barák od nás bydleli strašně milí Moraváci Haluzovi, ale když se do sebe pustili, zastavovaly se i ručičky na kostelní věži. Dnes by to bylo na rozvod, i tak se někdy stávalo, že kolemjdoucím tuhla v žilách krev. Bylo co poslouchat. Ale jak říkám, většinou se to doma srovnalo a neletělo se hned na soud. Pro facku doma, co jsme dostali od táty a já od mámy jsem nevolal na Linku bezpečí. Telefon byl jen poště a myslím, že ještě v krámě. A co by mi tam tak asi tehdy řekli? Chytili by mě za ucho a jednu pleskli. Prarodiče žili s námi, a my si mohli dělat co jsme chtěli. Samozřejmě, až když jsme měli za sebou práci v domácnosti, kterou sice dospělí museli často urgovat, ale dočkali se jí....
Dnes žijeme tak trošku na jiné planetě, protože tahle současnost je miliony let vzdálená naší zkušenosti. A jsem tomu rád, že Frída, Anuše, Tonuše, Renate, Anne-Marií, Sylva, mladý Veselý, ale i já ještě žijeme a máme před očima hospodu „Nordlicht, Machnínský kostel, truhlárnu, naši školu, náš starý dobrý Machnín. Ale to jsou jen a jen kulisy, kde jsme v okolí žili, hráli si a dospívali. Naši rodiče, se tam nahoře asi ošívají, a pravděpodobně se už ani raději dolů nedívají. Svět se točí rychle, jako ruské kolo na Matějské pouti. Zavřete oči a dívejte se na svět očima dítěte. Vše je vlastně pohádka. Pohádka, kterou jim nesmíte brát. Je to už jejich svět.

čtvrtek 27. června 2013

Vesmír – pohled zpod Ještěda



Má generace spojovala vesmír s úspěchy ruských vědců v dobývání kosmu, psíků, co poslušně ,,pípali“ a pak zahynuli v husté atmosféře Země, prvních ruských kosmonautů až po americké dosažení Měsíce. To byl vesmír mé druhé poloviny 20. století. V Liberci k tomu patřila i návštěva prvního československého kosmonauta Remka.
Zdá se, že nic moc a přeci… Dnes už jsme při zachování dřívějšího tempa dávno měli být na Marsu, na Venuši, na Jupiteru… V tom nás naše schopnosti zklamaly. Přibrzdily je technické znalosti, finanční i lidské zdroje. Ukázalo se, kdo a proč je na téhle Zemi pánem. Sama příroda stimuluje hloubku poznání a samu podstatu našich přání. Pospíchali jsme a chtěli toho vědět víc, než bychom byli schopni uchopit, zpracovat a využít. Něco nás zastavilo, říkáme Snad i jiné zájmy. A přitom vesmír bylo víc než slovo. Šlo především o obsah. Boj o existenci života versus mír. Šlo o boj. Boj za mír! Mír. Slovo, jehož obsah ani dnes nedokážeme dost ocenit.
Celý, celičký vesmír byl na dosah ruky, mozku a lidského poznání. Pak uhodil hlad v Africe, lokální války, zboření železné opony, pandemie, nové objevy v ,,resortu“ telekomunikací a počítačové techniky, včetně internetu, expanze militantního islámu a s tím spojený až nevídaně krutý terorismus … Vesmír a jeho dobývání spojené s cestami kosmických lodí se odložilo a přednost dostal pohled na naše priority posouzené optikou současných možností, blízké budoucnosti a prostředků, které můžeme využít. 
Chtě nechtě, jsme dosud opět kdesi na začátku cesty v kruzích kolem Země. Navenek vystupují otázky peněz, investic, politické nestability, ekologie a myšlení, které upřednostňuje otázky, jako: Co s neproduktivními v penzijním věku? Bude zachována ,,demokracie“ jako úhelný kámen spravedlnosti a budoucnosti světa? Jak se uživit? Co energetické zdroje?
Kde zůstal vesmír? Ano, člověk musí nejprve řešit to, co nebylo vyřešeno. Až dořešíme, co nám dosud svazuje ruce, pohneme se, vesmír se vrátí do snů obyčejných lidí  do života vědců a kosmonautů. Dnes ještě ne. Jen pomalu se blížíme schůdky k letadlu, co letí na Mars, ale zatím roluje na ploše plné popraskaného betonu. Nejprve musíme dospět, a to ještě není všechno.
Něco musí přijít. Zlom, co osvobodí naše srdce, rozváže nohy a dá srdcím proč bít. Až k sobě nebudeme krutí a přestaneme skládat slova do vět, které bolí, která je o strach je číst. Není vůbec malicherné přiznat si, že nejsme ještě připraveni na to, co přijde a co bude přirozeně za rok, dva, tři...
Zatím hledejme vesmír v nás. Jsou tu pravděpodobně jiné světy a zvítězí, pokud nezvítězí ten náš svět, kde nebude místo pro malicherné lokální války, noci nožů a defenestrací, pro hořící synagogy a děti, bijící se ve škole jen proto, že jsou silnější a tudíž vědí, že musí zvítězit.

Vlaky družby do SSSR


Ani netušíte, kolik těch vlaků do země, kde zítra znamená už včera (podle názvu knihy autora, Julia Fučíka), ročně opustilo naše koleje a bylo nasunuto na širokorozchodné  sovětského typu a pokračovalo dál do nitra šestiny světa. Pak přišla doba, kdy jsme fandili Dubčekovi, házení kamenů na sověty v uniformách, ale i čilé obchodování s nimi a cestování se společenskými organizacemi Národní fronty. Za dotovanou cenu návštěvy Leningradu, Moskvy, Vladimíru, Kovrova, k Černému moři, na Ural, na Bajkal, za Severní polární kruh.
Nejoblíbenější byli týdenní cesty do Kyjeva a Moskvy spojené s nákupy. Každý hned zapomněl na politiku a kupoval mechanické hračky, žádný čínský plast, ale kovové tanky, děla, obrovské panenky, chlast – koňak, vodku, kaviár, čaj, kávu, pochutiny z Asie, věci dovážené z Ameriky, vše laciné a neokoukané. A ještě něco, co jsme neznali, nebo aspoň málo. Černý trh s džínami, sklem, bižuterií, botami a s čím já vím, tak skoro se vším.
V Rusku každý sháněl cokoli, co bylo vyrobeno na západ od jejich hranic. Kdyby chudáci věděli to, co dnes víme o řadě výrobků ze západu my… Tím mám na mysli že třeba zavřít továrnu Bytex na koberce v Česku, znamenalo růst produkce koberců např. v Belgii. A tak se čile obchodovalo. Naši prodali i kalhoty, co měli na sobě i boty, ve kterých přijeli. Viděl jsem u nás doma vystupovat z vlaku chlapy v trenýrkách a v ponožkách. To si nevymýšlím. Viděl jsem děcka, co se nudila v Rostově na Donu, ale ta by se nudila i v Yelowstonském parku. Děvčata, kterým učarovali mládenci z Kavkazu, naše ženský, co viděly v tržnici ovoce, co dosud neznaly a daly jí přednost před návštěvou zlatého hřebu programu – návštěvou mauzolea V. I. Lenina s jeho nabalzamovanou mrtvolou. Viděl jsem jej vícekrát a mohu říci, že v Treťjakovské galerii byly k vidění hezčí věci….
Kam taky v té době jezdit jinam? Na západ jednou za tři roky s almužnou zvanou „devizový příslib“? Lidé jsou úplatní (vždycky byli), a tak se na každého nedostalo. Ještě do Jugoslávie, zemí socialistického bloku, či na Kubu s mezipřistáním v Kanadě. Jo, být tak sportovcem, hudebníkem, nebo členem oficiální delegace! Ti jezdili na západ hojně, ale na Vlak družby neměli. Všichni nadávali, ale skoro každý si vezl domů samovar, prodal co mohl a koupil, na co mu ruce stačili.
Byla to jiná doba, taková schizofrenní,  nepodobná té dnešní. Zeptejte těch starších, zda se i oni nesvezli Vlakem družby za nákupy, za laciným dobrodružstvím? Neodsuzujte své rodiče. I vy máte dnes své výhry a prohry, na které jednou v budoucnu nebudete hrdí.   

pondělí 24. června 2013

O slunci nad Českou Vsí u Jablonného v Podještědí


Byl jsem tam jedno pozdní odpoledne. Slunce si prostě jen tak stálo na obloze a pod ním samá hora, kopec, zase hora, údolí, v úvoze kdesi v dálce vlak. A mezi těmi stráněmi se pásla stáda ovcí, někde na mezi seděl a štěkal cizí pes. Slunce už nepražilo, ale přesto hřálo psa a taky i mě. Zůstal jsem ohromen tou prostou krásou v zahradě domku v České Vsi v Jablonném. Stál jsem chvilku, možná dvě, oči upřené do dálky, až někam k Waltrsdorfu, na samé hranici od nás do Němec.
A slunce? Kdo se ptá? Jak křídla nesmělého anděla. Když vítr šeptá, přilétá návštěva a světlem pokrývá celý širý kraj. Nikdo z přítomných nevidí, co jsem tam viděl já. Slunce, jakoby přibité na velikém plátnu, nevzrušeně stálo kousek za Českou Vsí směrem na Cvikov nad kopci, které ještě ani jménem neznám. Ale co vím, hned za hranicí je už Německo a v něm přepevný hrad Ojbín, ze kterého nezbylo už nic, než hora kamení.
Všechno kolem Jablonného se utápí v zeleni, tak brčálové a zelené, jak lesníkova kamizola. Vpravo, kam už nevidím, je velký chrám a chlouba Jablonného a za ním hrad Svaté Zdislavy. Lev nebo orlice, co já vím, co měl otec Markvart na helmici  v brnění? Vždyť je to jedno. Orel, lev, či panna. Našel jsem místo, kde jsem unášen sluncem, světlem, krásnou brčálovou zelení. Jsem jeden mezi ovcemi, stojícími už věčnost v dlouhém údolí za kopcem směrem na Mimoň a Zákupy… Jak krásný a prapodivný je tenhle kraj sopek oblečených do kabátů z lesů se zlatými knoflíky a jelenů s divotvornými parohy!
Mezitím slunce pozlatilo ovečkám rouno a měnilo jejich nevzhledný šat. V klášteře, v potůčcích a příkopech podél cest se to jen blýskalo drahým kamením, které tam ještě včera nebylo. To všechno voda a sluníčko. Na cestě naši zemí se rozhodlo odměnit Českou Ves zlatými poklady. Ti, co mají vlasy havraní i bílé jako sníh, ti všichni měli ve vlasech zlaté nitky. To všechno slunce v České Vsi u Jablonného.
A já tam stál jako tvrdé y a díval se slunci do očí. Neoslepl jsem, slunce už bylo připraveno schovat se za poslední český kopec, odejít, byť jenom na nocleh, do teplých peřin zemí německých…
Nezbylo mi, než se rozloučit, otočit se, přejít silnici a vrátit se domů, kde sice z balkónu vidím celý svět, ale ten není celý, z něhož slunce vypadá tak trochu jako chudý příbuzný, sluníčka v Jablonném kdesi v Podještědí…                                                           

Pozor protinožci



Protinožci jsou a není tudíž o čem uvažovat. Jen zemská přitažlivost je drží s námi na naší zeměkouli, jinak by uletěli. Vláli by dlouho a pevně se drželi, co by jim síly stačili… Tak nějak jsem se přel já, malý kluk před lety, s mým velkým tatínkem a moc jsem se divil. Táta se smál, v očích měl mokro, kroutil hlavou a pořád mlel tu svou: „Počkej, nekřič, poslouchej!“ A já pořád, nevím už ani proč, mu nechtěl vyhovět. Jsou protinožci, tak chodí po hlavě a spadnou ze země a uletí pryč, neudrží se….
Neměl to táta se mnou lehký. Nejsem si jist, ale máma měla tehdy přítele. Nevím zda to víte, ale mohlo za to socialistické zdravotnictví. Každý si jezdil, třeba jen po operaci se žlučníkem do lázní. No a matka byla přebornice a tak jezdila do lázní často. Světe div se, ani moje máti nebyla vůči svodům velké příležitosti imunní. Obdobné problémy měli i ti, co cestovali do Ruska Vlaky  družby. Pokaždé se našly příležitosti být partnerovi nevěrný.
Jak jsou na tom s tímhle problémem dnes a jak na tom byli tehdy protinožci nevím. Vím jen, že co malý kluk jsem o ně měl oprávněné obavy. Na plácku před kostelem, před těžkou bránou machnínské hřbitovní zdi jsme s klukama řešili nejednou podobnou světobornou záhadu. Vezměte si třeba vítr. Kde se tu bere? Nebo: Kam až se dá dojít pozpátku? Proč koza nejde, když se jí nechce, jak to, že my se nesmíme držet na zem spadlých drátů a ptákům se nic neděje? Zuby.  Skoro každý člověk má v puse klapačky. Jak může jíst, když pospíchá? Jak slepec pozná kolik je hodin, bankovky a když leze do postele, že už tam někdo jiný není?
To máte tak. Měli jsme na záskok v Machníně ve 3. třídě nového hodně starého učitele a já ho stále něčím provokoval, stále se ho na něco ptal. Nevydržel to a řekl mi, že jsem extrovert téhle společnosti a jestli nakonec nejsem Žid. Táta mi pak doma vysvětlil, že půjde do školy, a že si to s ním vyřídí. A já trouba se každému chlubil, že mě ten starý učitel má rád a mluví na mě latinsky.
Má specialista byla každého pozdravit. V Liberci ještě metli ulice opravdoví metaři a ne žádní trestanci, či feťáci v odvykací kůře. Byli to cvoci, ještě ze starý školy v dobovém oblečení. A já je uctivě zdravil. Jen němě přihlíželi a vyčkávali, až na jednoho, který mě poslal vysokou fistoulkou a hovorově do paďous, druhý mi odpověděl ,,nur deutsch“, třetí mě poplival a čtvrtý mi nabídl pivo z lahve. Vyhodnotit to, byl bych dneska bakalář a na soukromé škole magistr a v Plzni doktor.
Svět se mění, ale lidská hloupost je věčná. Nevěry kvetou stále a člověk nemusí ani do lázní, ani do Ruska Vlakem družby. Stačí služební cesty, vládní posty a posedávání v kancelářích. Zůstali mi jen ti protinožci. Já vlastně tehdy nedal tátovi šanci. Chtěl mi to vysvětlit, ale já nechtěl nic slyšet. Solnohrad je hlavní město Solnohrad, protinožci mají smůlu, pustí se palmy a letí. Proto mají tak benevolentní emigrační zákony. Pořád jich je málo. Ti slabí v pažích se neudrží a odlétají. Považte, co všechno je možné ještě na počátku jednadvacátého století! A to jsou jen protinožci. My, staří zkušení Evropané, abychom se dívali ve zprávách, co všechno dokáží.
 Budiž mají právo se držet ale i pustit, ovšem my tu byli první. Oni se malovali hlínou a my už nadívali holuby. My vynalezli kolo a oni stále ještě jedli tučné červy. Carl Zeiss z Jeny vynalezl optiku, oni si udělali z dlaně trubičku a skrz ni koukali. My už pili nejlepší vína, koňak a whisky a oni, oni to, co vylili odspodu, když jim zkvasili hrušky. A tak to je se vším. To jednou vám na dveře někdo zabuší a ejhle! Pošťák: ,,Píše Vám synátor z Kanady,“ ani to číst nemusím. Má se líp. Tady každému vadí i to, že za sebou necháváte stín.                                   

Hřbitovy


Protože mi Hitler vzal tu možnost mít hroby svých blízkých na jednom místě na dosah ruky, zamiloval jsem si cizí hřbitovy. Začnu tím, na který jsem měl nerušený výhled.
Od tří let jsem z okna bytu sledoval pomalu kráčející pohřební průvody na místní hřbitov. To jsem se pak přesunul od jednoho okna ke druhému, a přes maminčiny protesty pozoroval sled událostí a úkonů katolického pohřbu.
Můj děda, přeživší, jak se říkalo těm, co Hitlerovi zdrhli z lopaty, se stal později správcem židovského hřbitova v Liberci. Tam měl fakticky pohodu. Kdo z Židů v padesátých letech by umíral? Ještě tak vystěhovat se. Při balení liftu jsem rád asistoval. On to byl fakticky vzato vlastně taky pohřeb. Pohřeb všech nadějí, že bude jinak….
V té době mi umřela třetí babička a tu si pohřbil děda Artur právě na svém hřbitově. A byl to fantastický pohřeb. Pamatuji si vůně, i co kdo říkal, nápěv melodií, i to, kde byl  v době pohřbu zavřený psí kříženec Ferda, strašně hodný pes.
Židovský a křesťanský pohřeb se nedá vůbec srovnávat. Ten první je o emocích. Bzučí, jako strom, rozkvetlá třešeň s milionem včel, co si povídají, kolik pylu snesou domů do úlu, kolik z toho pylu bude medu, kolik lidí si tím medem vyléčí kašel a rýmu.
V té době jsem v Mníšku ztratil křesťanskou babičku. Podle byzantského ritu byla vystavena v chrámu, a pak koňmo dovezena na hřbitov s doprovodem hudby a mužů v třírohých kloboucích, funebráky, jako z toho předválečného Burianova filmu.
Hřbitovy… Od malička jsem na nich obdivoval jejich úžasné kované brány, které ani nešly otevřít. Kliky. Jak těžko mi bylo stisknout je do polohy dolů a zatlačit! A potom kříže, kamenné stély, sádroví holubi a piety. Kříž jako nástroj výkonu hrdelního trestu, gilotina, katova sekera. Kříž, jako symbol, kterému jsem nerozuměl, byl všude. Byl i v Terezíně na národním hřbitově. Davidova hvězda k nim přibyla až mnohem později.
Hřbitov kolem krematoria. V Liberci, ač bylo krematorium dostavěno, muselo léta čekat, než padlo Rakousko. Teprve pak se smělo spalovat a co zbylo dávat do uren a do zdí i do země, případně rozsypat do trávy.
Pak jsou tu hřbitovy našich sousedů za rohem. Ohrádky kolem hrobů, nádherné kamenné konstrukce, barokní sousoší a lavičky v loubí. To je hřbitov v blízké Žitavě.
Pro mě se hřbitovy až mnohem později staly malými velkými muzei, součástí kultury, galerií předků, etnografickým průvodcem, možností, kam si zajít posedět. Sednu si a poslouchám, jak ptáci zpívají, zavřu oči a mluvím s tátou, pak s mámou a s Věrkou, maminkou Evičky, s generacemi, které jsem nepotkal, ale bez kterých bych nebyl nic…

úterý 18. června 2013

Když nemůžeš spát




Je noc a ty nemůžeš spát. Už se ti to párkrát stalo. Co teď? Ležet, čekat a přemýšlet? Raději něco dělat! Vstaneš, venku je ticho jako v noci bývá. Svět kolem spí a ty si myslíš, že jsi jediný v široširém okolí, kdo nespí, protože žádné okno nesvítí…. Není tomu tak. Já také zrovna nespím.
Nespí spousta lidí, kteří se v noci probudí a neví co s tím. Chvilku se díváme okny ven, posloucháme, zda jsme na tom ostrově beze spánku sami. Asi ano, nic neslyšíme. Není tomu tak. Spousta lidí v našem věku v noci takhle spí, nebo chcete-li je vzhůru – nespí. Na chvilku si rozsvítí, chodí po bytě, zapnou si počítač, tlumeně i televizi, pak ji vypnou a raději poslouchají to absolutní ticho.
Nic kolem, než ticho, a tolik nás čeká na ráno! Stydíme se za to, že nespíme. Děti to nezajímá, většina jich spí. Netuší, že s léty to bude stále horší a i ony nebudou spát a jejich děti to pustí jedním uchem do hlavy a druhým, aniž by o tom přemýšleli, ven. Mají jiné starosti.
Je možné to říci doktorovi, ale ten taky nespí. A kamarádům. Ty každá vaše bolest více méně potěší. Taky nespí, ale už se tím nechlubí. Čekají, aby mohli říct: Já spím celou noc. Jak lehnu, usnu. V duchu jsou zajedno s vámi. Lapají, co řeknete vy, jak se s tím ponocováním perete vy. Většinou jde o projevy stáří tak, jako jsou skvrny na hřbetě dlaně, křečové žíly, padající a šedivějící vlasy, vysoký tlak, cukrovka, prostata, hybnost kolen, šedý zákal, kyčle, záda, zubní náhrada, naslouchátka….
Na co jsem zapomněl, vážení? Trápí to, co jsem vyjmenoval i vás? Tak k tomu všemu připojte i to spaní a jsme doma – ve svém pokoji. A k tomu trápení s dětmi, žaludkem, migrénou, přechodem, alergií, ostruhou na patě, sem tam s nějakou zlomeninou, ozařováním, s osmi prášky ráno a pěti večer… Svátky, narozeniny, nepředpokládané výdaje, je o čem přemýšlet a co řešit. A to raději nemluvím o cigaretách, alkoholu, výdajích s autem a vším dalším, co se musí koupit…. A pokud někdo něco sbírá, má psa, kočku, rybičky a nepřizpůsobivé sousedy, není o co stát a jak říkala moje máti. Rozčiluje mě, jen si na to vzpomenu.
Jak má někdo po půlnoci, blíže k ránu ještě spát? Jsme úplně jiní lidé, než jací jsme byli, když jsme byli mladí. Pokud někdo ještě čte noviny a poslouchá zprávy v televizi pak, když na to myslí, z toho taky nespí. Nespat je opravdu únavné a vyčerpávající.
Jen nebrat prášky, nejíst další chemii! Pomáhá čaj, suché sušenky, které si máčím v čaji, ne moc, ale stačí to, aby si toho ostatní všimli a komentovali to. Je nutné vracet se ke kořenům, vzpomínat na hezké chvíle, na pracovní kolektiv, na školu, na učení, na vojnu, nevracet se k šikaně a buzeraci režimu. Každý ví, kde ho bota tlačí. Nejlepší bude, vrátit se do postele a zavřít oči. Může se stát, že ten východoněmecký bradatý chlapík z večerníčků pro děti se staví i u vás, nasype vám písek do očí a uspí. Stává se to, nechte se překvapit!
Kdo je optimista, a to buďme všichni, usne za malou chvíli… Dobrou noc přeje za všechny vám všem.

čtvrtek 13. června 2013

Zemřel chrastavský rodák Willi Sitte





            Tam, kde Mexičan Diego Rivera bravurně zvládl pomalovat stěny paláců neskutečnou a burcující výzvou, tam nedávno zesnulý chrastavský Willi Sitte, vedle totožných námětů, pěkně po Rubensovsku vystihl i krásu žen. Tam, kde miniaturista 18. věku zvládl představit světu v rokokovém rámečku kdejakou krásku, Willi Sitte zvedl rudý prapor a stal se ikonou proletářského umění – předsedou svazu malířů bývalé Německé demokratické republiky.
            Chrastavský rodák, komunista, antifašista dobrovolně odešel při odsunu Němců z pohraničí s ostatními do nové, demokratické německé vlasti, kde plně uplatnil své nadání a mistrovský kumšt.
            Chrastava, rodiště rytíře Führicha nazaréna par exellance, šlechtice štětce, učitele, malíře, kterému nebylo cizí prostředí Čech, dějiny českého národa, přitahovala Willi Sitta stará vlast. Ač kolektivní vina, přiznaná jeho národu jej nevyhostila z města, kde se narodil, přidává se k ostatním a chápe osudovost vykořenění, jako výzvu k naplnění socialistických ideí – spojení proletariátu. Jen umělec tak vysokých kvalit prorazil a jeho dílo z doby socialismu je vysoce ceněno a hledáno.
Byl vzorem pro další generace umělců Německé demokratické republiky. Jeho díla z této doby jsou vysoce hodnocena. Stal se vzorem pro další generace umělců. Jeho umění zdobilo nejpřednější místa  Německé demokratické republiky, kulturní instituce, velvyslanectví, ministerstva, galerie. Jeho tvorba se objevuje na poštovních známkách, v učebnicích malířství i dějepisu, byla oceněna nejen doma, ale v celém kulturním světě.
 Willi Sitte před lety zavítal do rodné Chrastavy, kde, mimo jiné, překvapil i dobrou znalostí češtiny. Pan profesor Willi Sitte byl vskutku velkou osobností s vyhraněným politickým přesvědčením, které nehodlal změnit a jemuž zůstal věrný po celý činorodý, úspěšný život angažovaného umělce.
Jeho demokratické myšlenky překovány z „mečů na rádla“ jsou symbolická a v boji za mír významně napomohly k udržení nevídaného jevu v historii střední Evropy, k udržení míru, který trvá od roku 1945 do současnosti. Sitteho obrazy plné syté barevnosti a pohybu jsou klíčem pochopení života předchozích generací, které své pocity a touhy prezentovaly souzněním s uměním i chrastavského rodáka, malíře a demokrata Willi Sitta.

pondělí 10. června 2013

Pohádky v Sudetech




Nevyprávěj mi pohádky, slýchává recidivista na rozdíl ode mne. Fabulovat a vymýšlet totiž patřilo k programu, jak uspat nejmenšího z rodiny. Dělal jsem to rád. Neuchyloval jsem se k Šípkové Růžence, spíš k mocnému pánu hor, k vílám tančícím na pasekách v lese, k vodníkům, polednicím a ke skřítkům, co hluboko v zemi chrání poklady a jen v některých dnech k nim pustí ty, kteří je nejvíce potřebují.
V mých pohádkách byl kopec Ještěd, žádné paláce ale spíš domek ševce, tkalce, mé prababičky, která předla len i té druhé, co doma tkalcovala, modlila se a sbírala na statkářově poli klásky tak, aby ji nikdo neviděl.
I já takové pohádky jako malý poslouchal s peřinou přitaženou pod bradu a s hlavou zabořenou v polštáři. Poslouchal jsem je v mohutném kamenném domu, naproti kterému stály přes ulici staré duby srovnané v jeden šik. Tou ulicí stále fičel vítr, který strhával čepice z hlavy. V noci pak vítr měnil dům mé babičky na pohádkový tajemný hrad kdesi v Krkonoších, či jeskyni Alibaby kdesi v Jizerkách, a kde nám při poslechu tuhla krev v žilách.
Babička vyprávěla nejraději o Nise, o pašerácích, uhelných šachtách, o švarných myslivcích, o těch, kteří spadli z mostu do Nisy a našli je až za hranicí v Německu, od babičky bratru slabých sto metrů.
To strýček Walther nám vyprávěl pohádky trochu jiné. O vojácích, celní stráži, o těch, kteří utíkali bez peněz a neměli s sebou nic, než své knížky, jen aby unikli před hákovými kříži. Ani jsme nedutali a poslouchali jako zařezaní. Ony to tak moc ani nebyly pohádky a proto ne vždy dobro zvítězilo nad zlem, ale pokaždé jsme usínali s tím, že hrdinové dozajista přežili.
Pohádky u nás doma prostě nebyly takové, jaké si přinesli sousedi z Polabí a od Prahy. Ty naše byly o tkalcovských stavech, o laskavém pašerákovi, hloupém ševci a moudré tkadleně, profesorovi, který utekl Hitlerovi z basy… 
I když se v Sudetech prali mezi sebou naši čeští a němečtí tátové i dědové a dohadovali se, kdo tu byl dřív, nebo odjakživa, všichni byli chudí a pohádky se tady pod Ještědem jedna druhé podobaly bez ohledu na jazyk, kterým byly vyprávěny. Prolínaly se do nich příběhy psanců, vyděděnců, loupežníků (i ten saský Karásek byl vlastně Čech) s životními příběhy obou tady žijících národností.
Laskavému pohlazení před spaním se tu moc nevedlo. Přesto babiččina těžká mozolnatá ruka stihla ještě před usnutím pohladit a bouchnout do peřin. Pak ještě babičku čekala práce, zatím co my, děti,  se už propadli do snů. V nich bylo plno jídla, aut, která nás svezla, lesy plné skrýší a zvěře, která se nechala ochočit. Také tam byly zbraně, které neublíží, lidé, kteří už neprchají nikam a jsou tu jednou provždy doma. Že nastala doba, kdy nás jazyk nerozděluje a Hitler se nikdy nenarodil.
To byly pohádky, které se nám zdály, které jsme rádi poslouchali od těch, kteří se v Sudetech narodili.

O češtině a schopnosti se dorozumět



„Dobrý den, paní Vránová, jak se daří panu Vranému? Promiňte, chtěl jsem říct, panu Vránovi…“ Ano, čeština je prapodivně složitá a matoucí alespoň pro ty, kteří se ji museli učit jako druhý jazyk. Teprve pak plně vnímáte její úskalí, bohatou slovní zásobu, dvojí významy a chytáky.
Před pětačtyřiceti lety se mi při nějaké slavnosti podařilo oslovit přítomné pionýry slovy: Dnes, když vidím na vašich krkou pionýrské šátky…“ Tady jsem si uvědomil, že mi je třiadvacet, a že neumím správně česky.
Tatínek měl německou i měšťanku, dědeček se česky učil až v sirotčinci, strýček Horst až u Tobruku mezi českými vojáky, strejda Uri se česky nenaučil nikdy a babička Amálka na mě mluvila jen německy. Dědeček Artur, ten z sirotčince, si na moji maminku pokaždé chystal češtinářské lahůdky: „Vlastičko, co to je mrťafa? A taky mi hned řekni, jak to slovo vzniklo, jeho ekvivalent, no prostě všechno, co víš!“
Maminka prodávala v obchodě, kde bylo pokaždé plno zákazníků:“Vlastičko, proč měkké i a ne ypsilon? Je to přece jasná předpona, tak mi to pěkně vysvětli! Zákazníci minutu posečkají, taky si to rádi poslechnou.“
Maminka patřila k těm, o nichž se říká, že mají dar na jazyky. V jejím případě to byla, kromě bravurní češtiny i odposlouchaná němčina. Němčina byla v naší kosmopolitní rodině běžná řeč, přeskakovala do češtiny a uprostřed věty se vracela zpět k němčině. A co víc, maminka nedělala nikdy, ano nikdy žádné gramatické chyby. Čím to bylo, když měla jen měšťanku a rodiče stále na poli, takže jí při sezónních pracích ani pomoci nemohli?
Možná to bylo tím, že když byla jako malá často nemocná, tak za ní, jako za malou nemocnou holčičkou jezdil přítel jejího tatínka, pan doktor a slavný spisovatel Vladimír Vančura, velký mág českého jazyka. O čem si s mou maminkou povídal nevím, ale celá dlouhá léta maminčina dětství na Zbraslavi byla o jejich přátelství a povídání, na které maminka tak ráda vzpomínala.
Mě fascinovaly překlady z ruštiny do češtiny spisovatelů Babela a Erenburga, čeština Karla Poláčka, Julia Fučíka a Františka Langra. Nikdy jsem plně neporozuměl češtině Václava Havla a dlouho trvalo, než jsem vzal na vědomí Bohumila Hrabala. Mám se správnou stavbou české věty problémy a mí korektoři si zoufají a pokud jim něco uteče, tak jistě jen proto, že věkem se ten můj hendikep nijak nelepší..
Čeština je krásný jazyk, ale ne všichni jsou povoláni a vyvoleni ji rozvíjet. Při vší úctě – řada čtenářů je na mé poklesky již zvyklá a nevnímá je. Je to škoda. Nejde o purismus za každou cenu, ale o dar řeči, která je na roveň královským insigniím a jako taková by měla být zachována příštím generacím. Snažme se ať neupadne do marastu.

sobota 8. června 2013

Moje babička





Jak se to říká o takových lidech? Že byli silní? Pak moje babička byla z těch nejsilnějších. Povím vám příběh, který dá jistě za pravdu tomu, co tvrdím. Málokdo měl tak silnou a statečnou babičku.
V osudný den, později nazvaný „Křišťálová noc“ v roce 1938, byl její syn, nejmladší bratr mého tatínka, strýček Walther, vyveden učitelem ze třídy se slovy: „Dnes jsi byl naposled v naší škole! Židi mezi námi nemají co dělat!“ Strýčkovi v té době nebylo ještě ani deset let a Liberec, to krásné město pod Ještědem mělo o jednoho žáka méně.
V ty dny se rozpadla celá tatínkova rodina. Německá branná moc vzala mého dědečka do „ochranné vazby“ a Waltherovi bratři, tatínek a mí dva strýcové, utekli z obsazeného Liberce do vnitrozemí. Zůstala zde pouze babička s nejmladším synem. Zůstali v naději, že nikam nebudou muset, když Waltherovi je jen deset let a chodí do základní školy. Jak se mýlila! Příštích šest let se pro všechny aktéry tohoto příběhu stalo osudným, plným nečekaných zvratů, dramat, tragédií i šťastných konců. Významnou roli v nich hrála moje babička Amálie Wienerová rozená Köhlerová, Němka z Liberce – Reichenbergu, dámská krejčová, maminka čtyř synů, která se postavila nepřízni osudu.
Babiččin příběh nezačal oním svévolným aktem učitele, který inspirován ohněm a kouřem hořící synagogy vyvlekl židovského kluka před školu. Začal obsazením Sudet, když v Liberci začaly platit Norimberské zákony. Kdo mohl, nečekal na jejich uplatňování v praxi. Po útěku starších synů do vnitrozemí babička doufala, že Němci budou k ní a nejmladšímu synovi shovívaví. Shovívavost však vzala za své s hořící synagogou a demonstrativním vyloučením syna ze školy.  Tehdy babička usoudila, že je čas radikálního řešení situace.
Požádala rodinného přítele, Němce pana Herknera, majitele prosperující hrádecké restaurace „Café rádio“ o pomoc. Ten jí nabídl možnost přestěhovat se k němu, do dvaadvacet kilometrů vzdáleného Hrádku nad Nisou. Babičku v restauraci nejen zaměstnal, ale souhlasil, vlastně sám jí navrhnul, aby strýčka Walthera ukryla v domě, ve členité stavbě staré hospody. Ukryt před zraky personálu, hostů restaurace a před zvědavými sousedy žil strýček Walter v malé místnůstce na půdě, kterou mohl opouštět jen na chvíli po půlnoci, když ostatní už spali. Tak strávil předlouhých šest let. Stal se, řečeno dnešní terminologií, ukrývaným židovským dítětem, kategorií, kterou se dnes měří utrpení přeživších obětí Druhé světové války.
Babička musela později zvládnout i roli majitelky hospody, když skutečný majitel, pan Herkner, musel narukovat do wehrmachtu a poté odejít na frontu, odkud se už nikdy nevrátil. Vedla si ale zdatně a dokonce si získala i důvěru místních německých občanů.
Válka se pro Německo nevyvíjela příznivě a tak všeobecná branná povinnost odvedla na frontu většinu mužů. Na jejich místo v Říši, kam patřilo i naše zabrané pohraničí, přišli čeští dělníci z vnitrozemí. Ubytováni byli různě. Ty, o kterých chci mluvit, byli ubytováni v restauraci „Café Rádio“ v tanečním sálu a pracovali v továrně Hermann Göring Werke. Všeříkající název nesla bývalá textilka, z níž se stala továrna vyrábějící pistole pro německou armádu.
Nasazení, jak se těmto dělníkům říkalo, se měli v Říši různě. Od toho nejhoršího, kdy byli vystaveni dennímu bombardování nebo šikaně ne nepodobné zajateckým a koncentračním táborům, až po téměř rodinné zázemí, podobné tomu, jaké pro Čechy vytvořila moje babička v hrádeckém „Café Rádio“. Vařila jim, uklízela a starala se o ně v hospodě, kde na půdě v komůrce za komínem v hluboké ilegalitě skrývala svého syna před persekucí Norimberských zákonů. Chránila ho před transportem do vyhlazovacího tábora kdesi v Polsku, Bělorusku či Pobaltí s mezipřistáním v Teresienstadtu v českém Terezíně. Čeští dělníci byli s ubytováním a službami, které jim babička poskytovala spokojeni a o skrývaném mladíkovi nic netušili. Babička nevěřila nikomu, a jak se později ukázalo, asi právem.
Fašistické Německo válku prohávalo. Čím dál častěji se jejich branná moc přeskupovala do předem připravených pozic, až jednoho dne dunění děl Sovětské armády z nedalekého Slezska a nekonečné proudy k smrti vyděšených německých utečenců, obávajících se, že budou muset platit za hrůzy páchané fašisty v Rusku, přivedlo české nasazené dělníky ubytované u babičky na myšlenku, aby jí, Němce, nabídli dohodu o věcech příštích.
Až Němci válku prohrají, potvrdí jí, že nebyla nacistka. Sepíše, co a kde Němci po okolí mají a nebude muset předat hospodu a utíkat, jako slezští běženci. Babička řekla, že to neudělá. Dostalo se jí výhrůžky, že bude litovat, že nasazení dělníci hospodu převezmou a babičku z ní vyženou.
Nečekali dlouho. S bílou páskou na rukávu babička s ostatními Němci zametala náměstí, prala, žehlila a dál vyvařovala pro ty, co zůstali. Nespěchali domů, chtěli pro sebe hospodu a vše, co by v okolí pobrali.
Světlým bodem těchto dní bylo, že z půdy mohl sejít mezi lidi vyhublý, bledý černovlasý chlapec, ale opatrná babička všem tvrdila, že to je jedno z těch slezských bezprizorních dětí, a že tu chvíli zůstane, než zesílí.
Ti z českých ubytovaných dělníků, kteří zůstali, se k babičce nechovali přátelsky, byli na ni zlí a užívali si proměnu svého postavení, kdy je najednou museli všichni poslouchat. Jednoho dne ale před starou hospodou „Café rádio“ zastavil džíp s nevídanou posádkou. Řidičem byl kapitán americké armády,  vedle něho seděl starší poručík „krysa od Tobruku“ a vzadu se tísnil můj tatínek v různě poskládané ruské uniformě tak, jak obdržel jednotlivé kusy od osvoboditelů koncentračního tábora spolu s dalším v zahraniční uniformě, který v Plzni jen taktak džíp stihl. Osádka auta vyskákala a všichni bouchali na  dveře hospody „Café rádio“, jako zběsilí.
Dveře otevřeli ti, kteří babičce nejvíce vyhrožovali a čekali, až po babičce vše převezmou. Na dotaz, kde je majitel, se ostří hoši jen smáli a s hrdostí ukazovali dozadu do hospody, jak ta stará Němka, co jí to tu patřilo, teď myje záchody.  Posádka vozu nějak špatně tomu hrdinství porozuměla a za použití nepřiměřené síly povedené hrdiny přivedli na docela jiné myšlenky.
Děda Artur, poručík z vojska generála Klapálka, můj tatínek a jeho bratři teď stáli před babičkou a strýčkem Waltherem a jako malí kluci brečeli štěstím, že se všichni tak šťastně setkali. Nepodaření budoucí národní správci hospody „Café rádio“ to odnesli modřinami a potrhanou garderobou. Bez bot a zavazadel spěchali na nádraží k vlaku. Aby snáze našli k vlaku cestu, doprovázel je v džípu kapitán armády USA, o mnoho let později kapitán izraelského zaoceánského parníku, strýček Uri, kterému jsem říkával Pipi.
Co chcete od malého kluka? Dost na tom, že jsem si zapamatoval to podstatné, vzrušující, čím si prošla naše liberecká rodina a hlavně má německá babička. Mluvívala takovou prazvláštní češtinou, která by se vám jistě líbila. Češtinou, která sice nebyla gramaticky nejčistší, ale byla to řeč, v níž mi zpívala a dávala dobrou noc…

O jídle, hospodách a stravenkách





            Začněme pěkně odzadu. Kdo zruší stravenky, Kalousku, ten si v Česku ani neškrtne, viďte, Julínku! Kde je pivo, máslo, housky, jízdné v tramvajích, vodné a stočné? Láska k vlasti a k politikům prochází žaludkem, a tady je v sázce vaše politická kariéra.
            Na Primě každý všední den večer vaří pět amatérů a je prima se na to dívat. Nechat si šéfovat hospodu kuchařem Pohlreichem je adrenalin, na který by se neměly dívat děti.
Teprve poslední léta, kdy se národu nechce vařit doma, chodíme do vývařoven typu jídelny v libereckém Globusu, kde z mražených polotovarů kouzlí potravu, kterou během 24 hodin konzumují tisíce strávníků. A pak jsou tu hospody, kam v ten samý čas přijde jenom pár nešťastníků. Přitom hospodští zdražují nejvíc. Mnohem víc než ti, kteří jim suroviny prodávají. Proto se v žebříčku těch, kterým Češi nejvíce závidí, hospodští řadí mezi elitu nejvíce vydělávajících vedle politiků, právníků, lékařů, lékárníků, velkých podnikatelů.
            Jo, mít hospodu na správném místě, mít dobrého kuchaře, vnadnou servírku, zaměstnance, z nichž nikdo nekrade, pak vám ve vlastní hospodě chutná a zapomenete, jak to vypadá v kuchyni.
            To, co kamera často vidí v zázemí kuchyně, je obrázek nás všech. Že mají nepořádek v zázemí kuchyní Vietnamci, je i o tom, kdo je to měl naučit, ale český kuchař je, s prominutím, prase, když po směně neuklidí a v lednici skladuje možné i nemožné…
            Kdysi jsem posuzoval stav společnosti podle čistoty veřejných záchodků třeba i na úřadech. No, pro naše východní a severní sousedy test  nedopadl dobře. Až jsem se divil, že ten nalezený život ohrožující stav přežívají. Přežili a dnes to tam už vypadá jinak a nevím, zda se to nehorší u nás. Vezměte si opuštěné nádražní budovy, dlouhodobě uzavřené továrny, vybydlené domy… To jsou obrazy hrůzy, apokalypsy, zmartu a smíření se s osudem.
Divím se, jak dobře zvládá stav opuštěnosti německá Žitava odkud polovina obyvatel emigrovala do západního Německa. Dovedete si představit, co našich spoluobčanů s vozíky by bylo v pohotovosti? Vše, co se dá by odmontovali a odvezli do sběren.
Je spousta věcí, které nemusí řešit politici, ale máme je v kompetenci sami. A jak je známo, láska prochází žaludkem. A platí i další rčení, že nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Zaměňme slečnu s hospodou, do které chodíme, a kde jíme. Bude na nás, jestli se smíříme s cenami a kvalitou jídla, nebo zda změníme chování i lokál, a budeme vařit doma…

úterý 4. června 2013

Moje maminka




Moje maminka uměla všechno. Měla jen pár tříd základní obecné školy a to ještě za první republiky a na vesnici, i když Zbraslav u Prahy už zas tak vzdálený venkov není… Křivdím jí, měla školu měšťanskou ale nic víc. To, co uměla bylo víc, než bych si pomyslil. Psát česky, gramaticky bez jediné chyby, počítat, sčítat, násobit a dělit z hlavy, to se už za mého mládí, ale i dnes nevidí. Uměla srovnat mě, tátu a naše problémy do ,,lajny“. Šla s tátou do ,,obchodu“ bez jakékoli zkušenosti a za pár let dělala vedoucí. To všechno uměla moje máma, takříkajíc holka z Nemanic.
A jak uměla prát! Nejdřív jen tak ve vařící vodě v kotli nad ohněm. To s ní zápasila dlouhou tyčí, prádlo vytahovala a přesouvala, poradila si s valchou i s ruční ždímačkou. Později, když prádlo prala zvonem přisála je ke dnu a pak znova dolů a nahoru. To jsem se i poprvé dozvěděl, jaký je rozdíl mezi vločkami a vločkami. Ty první padají a halí věci sněhem, ty druhé konkurují mýdlu s jelenem. Mýdlové vločky a namáčení prádla ve vaně, bělení sluncem na trávě ve dvoře… To vše zvládala moje máma.
 Ach maminko, vím, že to byla těžká dřina a přitom jsi chodila oblékaná šik. Táta musel mít vyžehlené puky na kalhotách, já sněhobílé ponožky a týden, co týden, jsem pod tvým velením čistil boty, že se blýskaly, jak ze zlata….
Maminka byla, co do hodnosti, generál, přinejmenším velitelka kadetky nebo divize. Její nápady mě s tátou dovedly k závěru, že bychom bez její pomoci jistě, když to tvrdí, umřeli ve špíně. Neradi, ale věcně logicky jsme přiznali, že nejde nám žít bez ženy. Tatínek se s tím ztotožnil s jistými rozpaky, mně matka nasadila laťku výš, než kterákoli má příští žena měla přeskočit… To jsou ty nedostižné vzory, piedestaly soch velkých žen. Jejich stín padá na okolí a mnohým trvá celý život, než to změní. I já jsem zprvu neuspěl. Tak hluboko se vetřel do mého života pomyslný vzor, jehož těžko hledat repliku.
Má drahá maminko, až mnohem později jsem sezdal, co je a co není možné.  Nikdo už nikdy nezvládne to, co ty, a nebude jiné první hvězdy na nebi. Svět by si měl zvykat. Matky, hrdinky, jako třeba Dolores Ibarruri, jsou jen v beletrii a ve vzpomínkách pamětníků. Tam, má dráha máti, patříš i ty. Téměř bez chyby, vždy připravená přinést oběť, kdykoli zatopit v kamnech, uvařit, vyprat, vyžehlit, nakrmit mě i tátu.
Svět je dnes o mikrovlnách, o pračkách s mozkem, o dálkovém topení. Svět si s námi ošklivě hraje. Nepotřebujeme pracovitých žen. Máme na vše knoflíky, senzory, chytré telefony, tablety, internet… Škoda. My měli maminky, které chodily do práce a všechno uměly…..

Co jsme jednou provždy s tím deštěm v Liberci udělali




Prší a pršet už nikdy nepřestane. To není katastrofický scénář letošního léta, ale stav duše a těla, které strádá nedostatkem slunečního světla. Co bychom dali za teplo přímořského kraje! Jen kdyby ten studený Liberec s okolím ležel na tichomořském ostrově. Kolem palmy, vrtné věže a usměvavé milé dívky nahoře spořené oblečené… Už vidím naše bezdomovce a nepřizpůsobivé, jak leží na pláži a čekají, až jim pečení holubi a krocani vletí rovnou do úst (huby), pijí k tomu krabicové a všude jsou pro ně přichystány kovy, kovy….
Studenti si čtou Karla Marxe a po těžkém mejdanu i Karla Hynka Máchu v přestávkách mezi surfováním na drahých prknech v zálivu. Lehká děvčata si jen těžce vydělávají peníze na rozpáleném asfaltu a my, co chodili do Textilany a do Liazu v pět ráno, si necháme projít hlavou, zda na práci kašlat a po celý den jen udržovat siestu. Máme tu i vysokou školu, průmyslovku, lyceum, gymnázium a zdravotku, knihovnu, kino, sportovní halu na písku, zimní areál a stadion pro kočku, divadlo, muzeum, galerii, obchodní komoru. Žel, všechno je jen ze dřeva rychlerostoucích palem a má jen přední stěnu. Na ostatní nezbyly money. Nic nového  pod sluncem… Tohle staří Liberečané znají a vědí, že za všechno mohou komunisti.
Takže, když v Liberci tehdy tolik pršelo, tak jsme vše rychle a pod cenou prodali. Přišlo se ale záhy na to, že to nebyl dobrý obchod. Obchod s deštěm. Městu zůstaly jen prošlapané chodníky a děravé ulice, a  tak se rozhodlo, že radnice koupí všem letenky. Nakonec z toho byly lodní lístky, vlastně jen místa u vesel, ale už se pádlovalo až tam, kde jsme nyní. Na ostrově, kde neprší.
Krásná děvčata a zrcátka jsme vyměnili s chamtivými domorodci a věčně hladovými lidojedy za semena kaktusů, ohnivou vodu, pily a sekery. A pak jsme stavěli sruby, hlídkové věže, hatě, vyráběli a slušně exportovali plácačky na komáry, rybářské sítě, sbírali med a učili opičky, jak se před turisty stavět na zadní, předními šoupat o sebe a říkat: My jsme z Liberce. Jednu opici naučili mluvit dva profesoři, docent a jeden kandidát věd. Dostali za odměnu sladké brambory a jako ocenění od primátorky sukni z mořské trávy, co tolik netlačí a méně dře v místech, kde obyčejně tlačí slipy.
Protože tady neprší, chodíme všichni na boso, vzpomínáme na Pražskou ulici, Gottwaldovo náměstí, na Bytex, Teslu, Textilanu, na Ještěd, na to, co bylo, když se řeklo“ Turisti. A taky na Liberecké výstavní trhy, na plnbé hotely, na hloupé komunisty, na pasy a víza, fronty na banány, na cestu v noci po městech, kde nikoho nepřepadávali, na pracující Romy, na díry v asfaltu, které si sami spravovali, na československé státní normy, které ztěžovaly šizení zákazníků...
Máme dnes fajnové politické strany. Nejvíc hlasů dostali zbožní lidojedi. Jsou to potomci libereckých nafoukanců, co tu dnes vlastní hrady  z písku a splachovací toalety. Sice jen v období dešťů, ale stejně jim všichni závidí. Hovoří mezi s sebou po anglicku a používají dřevěné příbory. My ostatní jíme převážně rukama. O to víc chodíme rádi v průvodu na 1. máje, zvoníme před radnicí lasturami a volíme, volíme, volíme – budoucnost našich dětí – bez zadlužení, s dobrou náladou a volíme všechny,jen ne komunisty…

Žvýkačky, mé drahé žvýkačky




Žvýkačky, coca-cola, džíny, ,,západní hudba“ to byly ještě nedávno v Československu symboly ,,západního“ stylu života. A my, mladí hoši poloviny minulého století, ne a ne realitu pochopit. Byly to, zdá se, ony pomyslné drobnosti, co utrápily osla, kamínky, co uvedly do pohybu lavinu, která vzala s sebou složitou stavbu socialismu u nás doma i ve světě….
Národní podnik Lipo, který vyráběl v Liberci cukrovinky, měl jistou dobu ve výrobním programu něco, co zdánlivě připomínalo žvýkačku, pod názvem Pedro. Ale blíž to mělo ke čtverečku keramického dekorativního obkladu podél oken, tolik oblíbeného zkrášlování domů vesnic, českých měst a městeček první poloviny minulého století. Aby symbolika národního podniku Lipa – Pedro seděla, tak můj děda Artur, jinak správce hřbitova o sto metrů dál po Ruprechtické třídě, ,,chlubící“ se starobním důchodem i na tehdejší dobu ohromující výší 200,- Kč měsíčně, se rozhodl přivydělat si a parazitovat na tom, že vláda stále jen přešlapovala mezi kvalitním žvýkáním zahraničních žvýkaček a výrobou jejich hnusných napodobenin…
Dědečkovi synové, pomýlení vojáci západních armád, emigrovali a aby dokázali svou ,,nenávist“ k zemi, kterou opustili, posílali dědečkovi originální americké žvýkačky. A děda je skrze otevřené okno svého bytu prodával dětem, které po nich šílely. Vidíte, kam až může dojít dealer, pohrdající všeobjímací láskou společnosti? Nerad to říkám, ale ještě dneska, smekám jarmulku dolů před takovým činem, dědečkovým organizovaným zločinem.
Ach dědečku, omlouvám se ti i za ně, za mocné, arogantní, nvšímavé, pokrytecké vládce světa. To bylo dvacáté století. Nezavřeli tě, zavřeli ti jen to otevřené hřbitovní okno a dali ti pokutu. Mastnou, aby tě převychovali…. Stát časem  leccos pochopil a do dárkových balíčků potravin, kde se na sebe vázaly nedostatkové konzervy, drahý alkohol, rybinou zapáchající vepřové čínské konzervy, byly přidávány, světe div se, i originální americké žvýkačky.
Co jenom moje maminka s tátou museli v  prodejně dárkových potravin v Pražské ulici vyslechnout proseb, hlavně od dětí: „Prodejte mi jen ty žvýkačky…“  Až jednou to už tatínek nevydržel, naštval se jako nikdy, a strašně se na podniku s pány chytil. A hle! Šlo to! Mohl volně prodat i pár krabic se žvýkačkami.
To se pak jednou už ode dveří ozval hlas dětí: „Děkujeme pane vedoucí,“ a hned bylo zle. Prodávat takové ideové nebezpečí – americké plátkové žvýkačky! Kam bychom se dostali!
To byly časy! A hlavně, co bylo pokrytců… Když se nikdo nekoukal, chodili zadem do krámu i soudruzi tajemníci. Každý měl děti, hádavé manželky a chutě, které se tak málo podobaly těm Husákovým, který, co by generální tajemník evidentně nežvýkal…. Nebo jen potají….

sobota 1. června 2013

Vladimíra Dvořáková



Mám těch fotek z okolí Jablonce a Liberce požehnaně, díky internetu spoustu. Jsou jak nechtěné   děti a přitom tahle fotka je archivní víno z pozdního sběru. Jak chcete. Autorka je mladá, krásná žena a přitom fotí jako ,,zralý chlap“ - fotograf. To byl žert. Madam fotí par exelance.
Známe se od vidění a focení není, co bych zvlášť miloval. Je to o kumštu, o který se, přiznejme si to, občas pokouší každý z nás. S podivem i hejtman Půta mě, coby přítele na facebooku, zásobuje svými četnými fotkami. I jemu to jde, ale na fotky Vladimíry Dvořákové zdaleka nemá.
Zpět k tématu. Fotka z 21. května roku 2013 zveřejněná na internetu ohromuje. Byl jsem v té samé době s Janou v autě na cestě z Mimoně, směr Jablonné. A tam jsem ve stejném okamžiku, kdy Vladimíra Dvořáková na Jablonecku stiskla spoušť svého fotoaparátu, viděl přes přední sklo auta totéž pod Ralskem. Naše země česká je všude převelice krásná. Věřím, že pokud kdokoli z nás byl někde mimo město a viděl oblaka, co se v ten podvečer spojila s krajinou kopců, polí a hor rozsetých kolem cest, byl tou krásou bezesporu ohromen. Viděl jsem pohádku, květnový podvečer, to, co přede mnou viděl už básník Mácha, bratři Mrštíkové a Vladimíra Dvořáková… Krajinu, umělecký obraz ve vyřezaném rámu zabalenou v hedvábném papíru převázanou zlatým motouzem.
Přede mnou se pásly ovce, hlavy skloněné a na druhé straně silnice, za dřevěným plotem stály nehnutě krávy. Byly jak tesané do černého kamene. Světlo bylo už jenom proužkem na dalekém obzoru. Jak bílé plachty na moři, lodí zámořské flotily. Nebem se proháněli bílí beránci a obloha  byla modrá jako šmolka. Žádné přístavy jen nekonečné dlouhé míle asfaltu s bílou čárou uprostřed.
Tak nějak asi vypadala příroda dříve. Žádné mrakodrapy, snad sem tam člověk, čáp na komínu na fotce paní Dvořákové. Úplně v koutku domova, hřbitov. Ano, i ten musí člověk v sobě mít, nechce-li ulehnout do příkopu, nebo rovnou do kopřiv. Klobouk dolů, kdo umí vyfotit tuhle atmosféru. Ač se to  zdá být prosté, jak vidno z autorčiných fotek, není to tak. Čest památce toho, kdo vás učil udělat takovou fotku. Vyfotit českou krajinou, která v nás probouzí hrdost, ale i strach o ni. Taková fotka by měla být na papírových desetikorunách, hned vedle velkých lidí, co se zasloužili o stát.
Není jen Říp, Sněžka, soutok Labe a Vltavy, ale i naše prosté domovy, kde se pasou ovce, krávy, létají vrány a havrani. Hora Klíč, Hvozd, Tlustec, krásná česká krajina, mé Podještědí, Jizerky. Dík za vaše umění, paní fotografko, za vaše fotky, za krásu a srdce, co dáváte do vašeho vidění, paní Vladimíro Dvořáková z Jablonce nad Nisou. Děkuji.

Na houbách



Kolem města je lesa a občas i hub habaděj. Naštve vás fakt, že rostou i uprostřed města v zahradách, v parcích, ale i tam, kam chodí bezdomovci nejenom spát… V okolí města jsou kopce plné lesů, od Ještědu po Bedřichovku, od Vratislavic po Hamrštejn a k tomu lesy nad bývalou elektrárnou v Andělské hoře, stanice vlaků – Machnín hrad, Kryštofově údolí. Lesů je plné Podještědí.  Tam všude houby najdete.
Ač nejsme na Šumavě, nebo na Vysočině i u nás občas rostou. Houby si každý musí zasloužit a v kopcích vyšlapat. Tady nejsme v rovinách Kuřivod na východ od houbařského ráje v Mimoni, srdci bývalého vojenského kraje až po Mnichovo Hradiště.
Rostou rovněž blíže Liberci, v Lázních Kundraticích, v kopci jim za zády. Ač se to říkat nemá, to vám je místo, kde rostou, že slepý nepotřebuje hůl. Kosou by se mohl ohánět. To na Ještědu a kolem rovněž bývalo houbařům veselo, ale už to není ono. Spousta lidí a hub málo. Kdo má auto, tak si sem dnes zajede a přitom pošlape i to, co ještě nevyrostlo.
Kolem Machnína hub dříve rostlo požehnaně, jako v lesích kolem Chrastavy. Nyní je ale s houbami svízel. Když začnou růst, do lidí, jako když střelí. Všichni míří na Bedřichovku, nebo na Ovčí horu, a je úplně jasné, že z lesů mizí houby dřív, než bys řekl „švec“. A to si ještě živě pamatuji právě v téhle lokalitě, že jich bylo až k nevíře. Každý, kdo na houby šel i našel a vybíral si. Žádné holubinky a pařezovky, ale ty co znal a co chtěl.  S houbami je to jako v tanečních, řekl bych. Ale já do tanečních moc nechodil a co vím, tak tam stojíte a nevíte kam s nohama a partnerku vám stejně přidělí. Houby si také vybírají. Nejdou s každým, štěstí přeje opravdu jen některým.
Prázdný les mě vybízí: Sbírej holubinky, pařezovky, muchomůrky! A to já zase ne! Je toho plná televize, otrav, jak s  alkoholem, lidé jsou tvorové nepoučitelní, a když je něco zadarmo, tak by snědli i psí obojek. Fuj! Takový já zas nejsem, ale viděl jsem tuhle v lese pýchavku. To je taková velká bílá mycí houba a chutná prý jako dršťky v polívce…
Houby mám rád a co víc, nemají kosti, jako ryby, tudíž, dá se při jídle mluvit. Což já taky rád. Houby s bramborami, kombinace možná i s různými omáčkami. Divím se, proč kdosi šetří s  hvězdičkami kuchařovi, co vaří, peče a smaží z hub. Vím jistě: Houby a smažený květák patří k tomu nejlepšímu co jsem kdy jedl… A pak. Nemusím zrovna lanýže. Ostatní houby jsou přeci taky houby a ty se i u nás občas nachází. Ať tedy rostou, ať žijí houbaři a košíky se plní!