pondělí 10. června 2013

O češtině a schopnosti se dorozumět



„Dobrý den, paní Vránová, jak se daří panu Vranému? Promiňte, chtěl jsem říct, panu Vránovi…“ Ano, čeština je prapodivně složitá a matoucí alespoň pro ty, kteří se ji museli učit jako druhý jazyk. Teprve pak plně vnímáte její úskalí, bohatou slovní zásobu, dvojí významy a chytáky.
Před pětačtyřiceti lety se mi při nějaké slavnosti podařilo oslovit přítomné pionýry slovy: Dnes, když vidím na vašich krkou pionýrské šátky…“ Tady jsem si uvědomil, že mi je třiadvacet, a že neumím správně česky.
Tatínek měl německou i měšťanku, dědeček se česky učil až v sirotčinci, strýček Horst až u Tobruku mezi českými vojáky, strejda Uri se česky nenaučil nikdy a babička Amálka na mě mluvila jen německy. Dědeček Artur, ten z sirotčince, si na moji maminku pokaždé chystal češtinářské lahůdky: „Vlastičko, co to je mrťafa? A taky mi hned řekni, jak to slovo vzniklo, jeho ekvivalent, no prostě všechno, co víš!“
Maminka prodávala v obchodě, kde bylo pokaždé plno zákazníků:“Vlastičko, proč měkké i a ne ypsilon? Je to přece jasná předpona, tak mi to pěkně vysvětli! Zákazníci minutu posečkají, taky si to rádi poslechnou.“
Maminka patřila k těm, o nichž se říká, že mají dar na jazyky. V jejím případě to byla, kromě bravurní češtiny i odposlouchaná němčina. Němčina byla v naší kosmopolitní rodině běžná řeč, přeskakovala do češtiny a uprostřed věty se vracela zpět k němčině. A co víc, maminka nedělala nikdy, ano nikdy žádné gramatické chyby. Čím to bylo, když měla jen měšťanku a rodiče stále na poli, takže jí při sezónních pracích ani pomoci nemohli?
Možná to bylo tím, že když byla jako malá často nemocná, tak za ní, jako za malou nemocnou holčičkou jezdil přítel jejího tatínka, pan doktor a slavný spisovatel Vladimír Vančura, velký mág českého jazyka. O čem si s mou maminkou povídal nevím, ale celá dlouhá léta maminčina dětství na Zbraslavi byla o jejich přátelství a povídání, na které maminka tak ráda vzpomínala.
Mě fascinovaly překlady z ruštiny do češtiny spisovatelů Babela a Erenburga, čeština Karla Poláčka, Julia Fučíka a Františka Langra. Nikdy jsem plně neporozuměl češtině Václava Havla a dlouho trvalo, než jsem vzal na vědomí Bohumila Hrabala. Mám se správnou stavbou české věty problémy a mí korektoři si zoufají a pokud jim něco uteče, tak jistě jen proto, že věkem se ten můj hendikep nijak nelepší..
Čeština je krásný jazyk, ale ne všichni jsou povoláni a vyvoleni ji rozvíjet. Při vší úctě – řada čtenářů je na mé poklesky již zvyklá a nevnímá je. Je to škoda. Nejde o purismus za každou cenu, ale o dar řeči, která je na roveň královským insigniím a jako taková by měla být zachována příštím generacím. Snažme se ať neupadne do marastu.

Žádné komentáře: