Byl jsem tam jedno pozdní odpoledne. Slunce si prostě jen tak
stálo na obloze a pod ním samá hora, kopec, zase hora, údolí, v úvoze
kdesi v dálce vlak. A mezi těmi stráněmi se pásla stáda ovcí, někde na mezi
seděl a štěkal cizí pes. Slunce už nepražilo, ale přesto hřálo psa a taky i mě.
Zůstal jsem ohromen tou prostou krásou v zahradě domku v České Vsi v
Jablonném. Stál jsem chvilku, možná dvě, oči upřené do dálky, až někam
k Waltrsdorfu, na samé hranici od nás do Němec.
A slunce? Kdo se ptá? Jak křídla nesmělého anděla. Když vítr
šeptá, přilétá návštěva a světlem pokrývá celý širý kraj. Nikdo
z přítomných nevidí, co jsem tam viděl já. Slunce, jakoby přibité na
velikém plátnu, nevzrušeně stálo kousek za Českou Vsí směrem na Cvikov nad
kopci, které ještě ani jménem neznám. Ale co vím, hned za hranicí je už Německo
a v něm přepevný hrad Ojbín, ze kterého nezbylo už nic, než hora kamení.
Všechno kolem Jablonného se utápí v zeleni, tak brčálové
a zelené, jak lesníkova kamizola. Vpravo, kam už nevidím, je velký chrám a
chlouba Jablonného a za ním hrad Svaté Zdislavy. Lev nebo orlice, co já vím, co
měl otec Markvart na helmici v brnění?
Vždyť je to jedno. Orel, lev, či panna. Našel jsem místo, kde jsem unášen sluncem,
světlem, krásnou brčálovou zelení. Jsem jeden mezi ovcemi, stojícími už věčnost
v dlouhém údolí za kopcem směrem na Mimoň a Zákupy… Jak krásný a
prapodivný je tenhle kraj sopek oblečených do kabátů z lesů se zlatými
knoflíky a jelenů s divotvornými parohy!
Mezitím slunce pozlatilo ovečkám rouno a měnilo jejich
nevzhledný šat. V klášteře, v potůčcích a příkopech podél cest se to
jen blýskalo drahým kamením, které tam ještě včera nebylo. To všechno voda a
sluníčko. Na cestě naši zemí se rozhodlo odměnit Českou Ves zlatými poklady.
Ti, co mají vlasy havraní i bílé jako sníh, ti všichni měli ve vlasech zlaté
nitky. To všechno slunce v České Vsi u Jablonného.
A já tam stál jako tvrdé y a díval se slunci do očí. Neoslepl
jsem, slunce už bylo připraveno schovat se za poslední český kopec, odejít, byť
jenom na nocleh, do teplých peřin zemí německých…
Nezbylo mi, než se rozloučit, otočit se, přejít
silnici a vrátit se domů, kde sice z balkónu vidím celý svět, ale ten není
celý, z něhož slunce vypadá tak trochu jako chudý příbuzný, sluníčka
v Jablonném kdesi v Podještědí…
Žádné komentáře:
Okomentovat