Nevyprávěj mi
pohádky, slýchává recidivista na rozdíl ode mne. Fabulovat a vymýšlet totiž patřilo
k programu, jak uspat nejmenšího z rodiny. Dělal jsem to rád.
Neuchyloval jsem se k Šípkové Růžence, spíš k mocnému pánu hor,
k vílám tančícím na pasekách v lese, k vodníkům, polednicím a ke
skřítkům, co hluboko v zemi chrání poklady a jen v některých dnech
k nim pustí ty, kteří je nejvíce potřebují.
V mých
pohádkách byl kopec Ještěd, žádné paláce ale spíš domek ševce, tkalce, mé
prababičky, která předla len i té druhé, co doma tkalcovala, modlila se a
sbírala na statkářově poli klásky tak, aby ji nikdo neviděl.
I já takové
pohádky jako malý poslouchal s peřinou přitaženou pod bradu a
s hlavou zabořenou v polštáři. Poslouchal jsem je v mohutném
kamenném domu, naproti kterému stály přes ulici staré duby srovnané
v jeden šik. Tou ulicí stále fičel vítr, který strhával čepice
z hlavy. V noci pak vítr měnil dům mé babičky na pohádkový tajemný
hrad kdesi v Krkonoších, či jeskyni Alibaby kdesi v Jizerkách, a kde nám
při poslechu tuhla krev v žilách.
Babička
vyprávěla nejraději o Nise, o pašerácích, uhelných šachtách, o švarných
myslivcích, o těch, kteří spadli z mostu do Nisy a našli je až za hranicí
v Německu, od babičky bratru slabých sto metrů.
To strýček
Walther nám vyprávěl pohádky trochu jiné. O vojácích, celní stráži, o těch,
kteří utíkali bez peněz a neměli s sebou nic, než své knížky, jen aby unikli
před hákovými kříži. Ani jsme nedutali a poslouchali jako zařezaní. Ony to tak
moc ani nebyly pohádky a proto ne vždy dobro zvítězilo nad zlem, ale pokaždé
jsme usínali s tím, že hrdinové dozajista přežili.
Pohádky u nás
doma prostě nebyly takové, jaké si přinesli sousedi z Polabí a od Prahy.
Ty naše byly o tkalcovských stavech, o laskavém pašerákovi, hloupém ševci a
moudré tkadleně, profesorovi, který utekl Hitlerovi z basy…
I když se
v Sudetech prali mezi sebou naši čeští a němečtí tátové i dědové a
dohadovali se, kdo tu byl dřív, nebo odjakživa, všichni byli chudí a pohádky se
tady pod Ještědem jedna druhé podobaly bez ohledu na jazyk, kterým byly
vyprávěny. Prolínaly se do nich příběhy psanců, vyděděnců, loupežníků (i ten
saský Karásek byl vlastně Čech) s životními příběhy obou tady žijících
národností.
Laskavému
pohlazení před spaním se tu moc nevedlo. Přesto babiččina těžká mozolnatá ruka
stihla ještě před usnutím pohladit a bouchnout do peřin. Pak ještě babičku
čekala práce, zatím co my, děti, se už
propadli do snů. V nich bylo plno jídla, aut, která nás svezla, lesy plné
skrýší a zvěře, která se nechala ochočit. Také tam byly zbraně, které neublíží,
lidé, kteří už neprchají nikam a jsou tu jednou provždy doma. Že nastala doba,
kdy nás jazyk nerozděluje a Hitler se nikdy nenarodil.
To byly
pohádky, které se nám zdály, které jsme rádi poslouchali od těch, kteří se
v Sudetech narodili.
Žádné komentáře:
Okomentovat