pondělí 24. června 2013

Pozor protinožci



Protinožci jsou a není tudíž o čem uvažovat. Jen zemská přitažlivost je drží s námi na naší zeměkouli, jinak by uletěli. Vláli by dlouho a pevně se drželi, co by jim síly stačili… Tak nějak jsem se přel já, malý kluk před lety, s mým velkým tatínkem a moc jsem se divil. Táta se smál, v očích měl mokro, kroutil hlavou a pořád mlel tu svou: „Počkej, nekřič, poslouchej!“ A já pořád, nevím už ani proč, mu nechtěl vyhovět. Jsou protinožci, tak chodí po hlavě a spadnou ze země a uletí pryč, neudrží se….
Neměl to táta se mnou lehký. Nejsem si jist, ale máma měla tehdy přítele. Nevím zda to víte, ale mohlo za to socialistické zdravotnictví. Každý si jezdil, třeba jen po operaci se žlučníkem do lázní. No a matka byla přebornice a tak jezdila do lázní často. Světe div se, ani moje máti nebyla vůči svodům velké příležitosti imunní. Obdobné problémy měli i ti, co cestovali do Ruska Vlaky  družby. Pokaždé se našly příležitosti být partnerovi nevěrný.
Jak jsou na tom s tímhle problémem dnes a jak na tom byli tehdy protinožci nevím. Vím jen, že co malý kluk jsem o ně měl oprávněné obavy. Na plácku před kostelem, před těžkou bránou machnínské hřbitovní zdi jsme s klukama řešili nejednou podobnou světobornou záhadu. Vezměte si třeba vítr. Kde se tu bere? Nebo: Kam až se dá dojít pozpátku? Proč koza nejde, když se jí nechce, jak to, že my se nesmíme držet na zem spadlých drátů a ptákům se nic neděje? Zuby.  Skoro každý člověk má v puse klapačky. Jak může jíst, když pospíchá? Jak slepec pozná kolik je hodin, bankovky a když leze do postele, že už tam někdo jiný není?
To máte tak. Měli jsme na záskok v Machníně ve 3. třídě nového hodně starého učitele a já ho stále něčím provokoval, stále se ho na něco ptal. Nevydržel to a řekl mi, že jsem extrovert téhle společnosti a jestli nakonec nejsem Žid. Táta mi pak doma vysvětlil, že půjde do školy, a že si to s ním vyřídí. A já trouba se každému chlubil, že mě ten starý učitel má rád a mluví na mě latinsky.
Má specialista byla každého pozdravit. V Liberci ještě metli ulice opravdoví metaři a ne žádní trestanci, či feťáci v odvykací kůře. Byli to cvoci, ještě ze starý školy v dobovém oblečení. A já je uctivě zdravil. Jen němě přihlíželi a vyčkávali, až na jednoho, který mě poslal vysokou fistoulkou a hovorově do paďous, druhý mi odpověděl ,,nur deutsch“, třetí mě poplival a čtvrtý mi nabídl pivo z lahve. Vyhodnotit to, byl bych dneska bakalář a na soukromé škole magistr a v Plzni doktor.
Svět se mění, ale lidská hloupost je věčná. Nevěry kvetou stále a člověk nemusí ani do lázní, ani do Ruska Vlakem družby. Stačí služební cesty, vládní posty a posedávání v kancelářích. Zůstali mi jen ti protinožci. Já vlastně tehdy nedal tátovi šanci. Chtěl mi to vysvětlit, ale já nechtěl nic slyšet. Solnohrad je hlavní město Solnohrad, protinožci mají smůlu, pustí se palmy a letí. Proto mají tak benevolentní emigrační zákony. Pořád jich je málo. Ti slabí v pažích se neudrží a odlétají. Považte, co všechno je možné ještě na počátku jednadvacátého století! A to jsou jen protinožci. My, staří zkušení Evropané, abychom se dívali ve zprávách, co všechno dokáží.
 Budiž mají právo se držet ale i pustit, ovšem my tu byli první. Oni se malovali hlínou a my už nadívali holuby. My vynalezli kolo a oni stále ještě jedli tučné červy. Carl Zeiss z Jeny vynalezl optiku, oni si udělali z dlaně trubičku a skrz ni koukali. My už pili nejlepší vína, koňak a whisky a oni, oni to, co vylili odspodu, když jim zkvasili hrušky. A tak to je se vším. To jednou vám na dveře někdo zabuší a ejhle! Pošťák: ,,Píše Vám synátor z Kanady,“ ani to číst nemusím. Má se líp. Tady každému vadí i to, že za sebou necháváte stín.                                   

Žádné komentáře: