Mám těch fotek z okolí
Jablonce a Liberce požehnaně, díky internetu spoustu. Jsou jak nechtěné děti a přitom tahle fotka je archivní víno
z pozdního sběru. Jak chcete. Autorka je mladá, krásná žena a přitom fotí
jako ,,zralý chlap“ - fotograf. To byl žert. Madam fotí par exelance.
Známe se od vidění a focení není,
co bych zvlášť miloval. Je to o kumštu, o který se, přiznejme si to, občas pokouší
každý z nás. S podivem i hejtman Půta mě, coby přítele na facebooku,
zásobuje svými četnými fotkami. I jemu to jde, ale na fotky Vladimíry Dvořákové
zdaleka nemá.
Zpět k tématu. Fotka z 21.
května roku 2013 zveřejněná na internetu ohromuje. Byl jsem v té samé době
s Janou v autě na cestě z Mimoně, směr Jablonné. A tam jsem ve
stejném okamžiku, kdy Vladimíra Dvořáková na Jablonecku stiskla spoušť svého
fotoaparátu, viděl přes přední sklo auta totéž pod Ralskem. Naše země česká je
všude převelice krásná. Věřím, že pokud kdokoli z nás byl někde mimo město
a viděl oblaka, co se v ten podvečer spojila s krajinou kopců, polí a hor
rozsetých kolem cest, byl tou krásou bezesporu ohromen. Viděl jsem pohádku,
květnový podvečer, to, co přede mnou viděl už básník Mácha, bratři Mrštíkové a
Vladimíra Dvořáková… Krajinu, umělecký obraz ve vyřezaném rámu zabalenou
v hedvábném papíru převázanou zlatým motouzem.
Přede mnou se pásly ovce, hlavy
skloněné a na druhé straně silnice, za dřevěným plotem stály nehnutě krávy. Byly
jak tesané do černého kamene. Světlo bylo už jenom proužkem na dalekém
obzoru. Jak bílé plachty na moři, lodí zámořské flotily. Nebem se proháněli bílí
beránci a obloha byla modrá jako šmolka.
Žádné přístavy jen nekonečné dlouhé míle asfaltu s bílou čárou uprostřed.
Tak nějak asi vypadala příroda
dříve. Žádné mrakodrapy, snad sem tam člověk, čáp na komínu na fotce paní
Dvořákové. Úplně v koutku domova, hřbitov. Ano, i ten musí člověk v sobě
mít, nechce-li ulehnout do příkopu, nebo rovnou do kopřiv. Klobouk dolů, kdo
umí vyfotit tuhle atmosféru. Ač se to zdá
být prosté, jak vidno z autorčiných fotek, není to tak. Čest památce toho,
kdo vás učil udělat takovou fotku. Vyfotit českou krajinou, která v nás
probouzí hrdost, ale i strach o ni. Taková fotka by měla být na papírových
desetikorunách, hned vedle velkých lidí, co se zasloužili o stát.
Není jen Říp, Sněžka, soutok Labe
a Vltavy, ale i naše prosté domovy, kde se pasou ovce, krávy, létají vrány a
havrani. Hora Klíč, Hvozd, Tlustec, krásná česká krajina, mé Podještědí,
Jizerky. Dík za vaše umění, paní fotografko, za vaše fotky, za krásu a srdce, co
dáváte do vašeho vidění, paní Vladimíro Dvořáková z Jablonce nad Nisou.
Děkuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat