středa 31. července 2013

Neberte už nikdy dětem jejich hračky




Má nevlastní babička ze staré rabínské mikulovické židovské rodiny měla dvě sestry. Jednu ve Vídni a druhou v Londýně. Babička Matylda z mých tří babiček zemřela jako první. Bylo mi deset.
Seznámila se s dědečkem na Blízkém Východě a do Liberce se stěhovala po válce, už jako jeho manželka. Další babička… Je zvláštní, že mi to nepřišlo divné. Většina kamarádů  měla babičky po jedné, maximálně po dvou. Já měl babičky tři a těm, co byly z Hrádku nad Nisou jsem říkal Babička Holí a té druhé Teta tante. Ani jedna z těch dvou neuměla česky, babička z Mikulova excelentně.
Jó, pohraničí – Sudety po válce, to byl námět mnoha tragédií ale i veseloher. V tomhle kotli národnostního mišmaše jsem dlouho žil v domnění, že tak to má být a všude je to stejné. Bylo i nebylo. Zpět k babiččiným sestrám. Faktem zůstává, že obě pratety nechodily na ulici a k procházkám jim musel stačit vydlážděný dvorek. Nikdo se s nimi nechlubil. Tehdy snad nikdo ze sousedů nepouštěl své německé příbuzné daleko od svého domova. Přece jen tu byli komunisté, kteří, ač měli plná ústa internacionalismu, sami tomu, co hlásali moc nevěřili. Když jich většina starých Němců do deseti let umřela, oddechli si všichni, i my, kluci, stále poučovaní, že co se doma mluvívá, se nesmí opakovat venku. Fajn bylo, když byli takoví zahraniční příbuzní aspoň trochu bohatí a žili na západě, neboť jsem neznal kamaráda, který by chtěl něco od příbuzných z východu. V tom jsme se shodovali všichni, včetně dětí komunistů…
Sestry mé třetí babičky z Mikulova se měly k světu, ač jsem jim byl synovcem až po té, co si babička Tylda vzala dědu Artura. Posílaly mi, co jsem chtěl a co jsem nutně potřeboval nejvíc. Plastové skládačky lodí, aut, stavebnice hradů. Má první propiska, co ještě barvila prsty, byla z Vídně, a první malé rádio z jejího okolí. Faktem zůstává, že jsem přesto byl dobrým pionýrem, který pomáhal starým lidem přes ulici a nosil jim tašku s nákupem, ač mi to máma zakázala.
Doma jsem zavíral okno, když táta zapomněl a poslouchal zprávy rádia Vídeň s okny dokořán. Četl jsem Marxův Kapitál, ač jsem mu nerozuměl ani slovo. Vyčítal jsem české buržoazní republice střelbu v Mostu do horníků, a potichu  souhlasil s rodiči, když odsuzovali politické vraždy, popravy Slánského a dalších komunistů, opravdových internacionalistů. Začal jsem rozumět domácímu Babylonu a začal mi být srozumitelný i svět kolem nás venku, za okny…
Škoda, že mi jedna po druhé zemřely všechny mé milé babičky. Schází mi jejich smích, ztvrdlé dlaně, měkká náruč a nezbývá mi, než vyzvat vás, které žijete: Babičky celého světa spojte se a posílejte klukům báječné slepovací stavebnice! Nejlepší jsou auta, pak lodě a letadla taky. Vše, co se vejde do velké, velikánské krabice…                                                                     

Vodní sklo



Mé mládí a s ním spojené radosti a strasti provázela skromnost, jedna z pozitivních vlastností maminky. Té, která v naší domácnosti uměla hospodařit s tatínkovým platem, jako s jediným příjmem naší rodiny. Zdraví jí nedovolovalo najít si práci, a tak se doma šetřilo a zbytečnosti se nekupovaly. Vše se zužitkovalo a mělo své místo. A tak se i zavařovalo.
Matka nebyla troškař a dala si tu práci nedělat nic polovičatě. Došlo i na vajíčka, v létě levnější, než v zimě. Na půdě staré hospody, kde jsme bydleli, byly pětilitrové sklenice od okurek, do nich se vešlo zhruba padesát vajíček a ty se zalily vodním sklem… Experimenty, mé drahé matky neměly hranic. My s tátou koukali a nevěřili vlastním očím. Vodní sklo, jako lák na vajíčka. Ta v nálevu vodního skla tak nějak změkla a zatvrdla jim slupka, ne víc už nevím, je to dobrých šedesát let, možná víc, už si  vše nepamatuji. Vím ale, že by dnes mé mamince rozuměl její vnuk, universitní profesor chemie spíš, než já tehdy s tátou.
My s tátou jsme neznámou chemickou operaci odmítali stejně, jako v zimě jíst vajíčka ve vodním skle. Ještě dnes mne ta představa děsí, i když asi o tom byl i film Tři vejce do skla, nebo ne? Možná tak vejce ruská s majonézou, ta mi chutnají, to je jiná marináda, jiné pochutnání… Vezměme to z jiné strany. Stát v této době budoval Třinecké elektrárny, hutě a šachty dostávaly jména členů vlády. Proč by moje máti nemohla experimentovat v rámci rodiny a vyrovnaného rozpočtu? Už tehdy znělo hezky žít z rozpočtového provizoria.
Až mnohem později jsem se opět dostal k vodnímu sklu v době, kdy se českým světem hrnula kamna značky ,,Club“, mezi lidmi známá jako klubky. Když kamna, tak stejná v celé ulici. Pokud odešel jejich šamot, tak jsme je s otcem vyspravili vodním sklem. Vzpomínali jsme na vajíčka a na maminčin experiment. V té souvislosti jsem si vzpomněl Lucemburka na českém trůnu, kterého  Češi od nepaměti nazývali Otcem vlasti. Ten v Praze do základů mostu přes Vltavu přispěl vozem vajec a mně napadá, zda to nebyla vajíčka obdobného charakteru jako ta, co máma konzervovala pomocí vodního skla v roce 1950 v malé obci na sever od Alp, v českých Sudetech.
Aby nebyl konec vší té slávě vodního skla a celý příběh nevyšuměl do ztracena, tak prosím vězte, že ti, co byli na vojně dva roky, mi jistojistě porozumí. Ve vojenském útvaru 6154 v Milovicích jsem měl speciální rajóny - kamna v kancelářích. Jaké jiné, než klubky. Ty poruchové jsem repasoval ničím jiným, než mnou oblíbeným vodním sklem. A tak šel čas a vy jste mohli v klidu spát, protože já za vás v Milovicích bděl u kamen, abych na konci oněch 24 měsíců obdržel hodnost poddůstojníka a mohl velet četě nosičů raněných.
Vzpomeňte si, až vám přestane hřát ústřední topení, nebo pokud bude opět nedostatek vajec, nebo budou příliš drahá. Je tu precedent mé drahé spořivé maminky – vše vkládat do skla, nejlépe vodního.
             Pokud se něco stane a já budu na blízku, obstarám bezporuchový chod kancelářských kamen. Klidně spěte, vodní sklo a já už patříme k sobě.           

úterý 30. července 2013

Poutě patří k životu

Když pominu ty na horu Sinaj, do Jeruzaléma, ke hrobům mučedníků a Mariánské poutě s cílem vždy o něco prosit, zůstávají mi v hledáčku už jenom poutě ve Všelibicích, v Hrádku nad Nisou, v Chrastavě, Hejnicích a v Kryštofově údolí. I když, i zde si lidé rovněž odskočí do kostela dát něco do kasičky a vzpomenout na ty, jejichž pouť už skončila, a kteří kdysi s těmi živými taky rádi na pouť chodili a užívali si té zvláštní atmosféry, kterou má světská pouť.
Pouť kdysi a dnes, nebe a dudy, řekl by můj tatínek. Ten, jako dítě prožíval poutě i z té strany pultu, odkud se prodává. Prodával doma dělané cukrovinky na poutích, které na rozdíl od dnešních byly o rukodělné práci a ne o čínské strojní výrobě. To, co se dnes těžce obnovuje získává opět na oblibě. V červenci jsem viděl v čele procesí slavné mníšecké poutě na Skalku místního faráře. Takových poutí není mnoho, ale pár lidí je na ateismus poválečných let dost.
Dnešní poutě se liší i od těch z počátku padesátých let. To mi tehdy papoušek, ten veliký barevný ara, vytáhl obálku se ,,štěstím“, které nebylo ničím proti komunikaci s barevným opeřencem. Cukrová vata byla nějak sladší, než ta současná, bylo i víc zmrzliny v jednom kopečku a hlavně byla levnější. Kolotoče byly tvarovány tak, že jsem se do nich pohodlně usadil a jezdil. Dnes ta sedátka dělají příliš malá, připadají mi zoufale těsná…
V Hejnicích na pouti jsem si navíc oblíbil na oválu z kmene břízy nalepený obrázek s textem „Na památku z Hejnic“. Ze sladkostí mejdlíčka, turecký med, bonbóny fialky, mandlové bonbóny, želé, no a samozřejmě perník – srdce, podkovy, čtyřlístky pro štěstí, pro příbuzné… Kyselé okurky přímo ze sudu, preclíky, čokolády, třeba v podobě čokoládových cigaret.
Sem tam, před lety se prodávaly na poutích i losy i písničky. U těch byla opička v krátkých kalhotách, prodávala se i živá drůbež, kůzlata, ovečky, sem tam koťata i štěňata a holubi. Veterináři byli asi tolerantnější, než ti dnešní. Potom ty houpačky, labutě, řetízkáč, lochneska, střelnice a hádání od cikánky z ruky. Jo a na pouť se chodilo v nóbl oblečení, s vyčištěnými botami, učesaný a s penězi. Vždyť na pouť se šetřilo a těšilo celý rok. A k tomu všemu hrála hudba z šelakových starých desek na 78 otáček. Ty se občas kously a jehla brázdila povrch desky stále na stejném místě. To se smála celá pouť a nejvíc ti na řetízkovém kolotoči….
Růže z poutě, srdce z lásky. Žaludek přecpaný a jako na vodě. Oči navrch hlavy a pusa v jednom ohni, pálivé, horké, kyselé, studené, nezralé a přeci se točí, pouť je a bude, nic dětskou duši víc nepotěší než když dospělák řekne – příští rok tu budou zase.
„Není štace jako štace, ale u nás pouť muší bejt, i kdyby prase na koni rajtovalo,“ a teď šup do postele…

Sen Noci všech svatých, a ty bdíš

                                                                                                                              


Dám si hlavu na polštář a přitáhnu deku pod bradu.... A spím. Žel, není tomu tak pokaždé. Svět nocí je záhadným světem a je pokaždé jiný, rozhodně čilejší než jsem já a nechce spát. Noc městeček a malých vsí je jiná, liší se od sídlišť velkých měst. V noci městečky burácí silné kubatury motorů děcek, co si půjčila tátovo auto, nebo aspoň silnou motorku. Kde není zákaz vjezdu, tam  ruší klid noci střelba z výfuků, přidání plynu, kvílení pneumatik, smích a radost z rychlé jízdy těch, co jsou ještě naživu. Všeho do času...
Městští, co mají blízko hospodu zase nemohou ani s  peřinou pod bradou usnout z důvodů, že všechno slyší zřetelně, jako obžalovaní u soudu. Už po hlasu poznají každého známého štamgasta, co pije nad míru i to, jak zatočí se světem, koho pověsí, koho nožem vyděsí, komu příspěvky na děti a bydlení nestačí. Někdy pláčí, jindy se rvou. Cestou domů se staví u každé popelnice, opřou se o ní, porvou se s ní, často si s ní na vozovce i zatančí. Jsou veselí, opilí a chtiví si povídat, lustrovat, koho potkají a všem se svěřují, opilci opilí....
Tak si, spáči, vyber. Noc s dekou pod bradou a v uších silné motory, nebo hlučné a opilé spoluobčany. Oboje je nepříjemné, pokud je jedna v noci a ty v tom provozu, uprostřed pátečních či pondělních oslav, dosud bdíš. Tohle dilema má jen jedno řešení. Zavřená okna, špunty do uší, deku přes hlavu a počítat ovečky. Že jich je! Jen vyjedete z Jablonného z obou stran na Mimoň. Prý to tam skoupil všechno „exprezident“ Klaus z Prahy a teď pase stádo čítající asi tak bratru 200 ovčích hlav. Možná i víc. Co z toho? Je nasnadě, asi taky nemůže spát. Místo, aby si před spaním četl, pil teplé mléko, zajde si do České Vsi a počítá živé, bečící sekačky na trávu.
Jak usnout v tomhle světě? Před spaním lze virtuálně počítat i  peníze.  Je to složité. Kdo nic nemá uvažuje o tom jak je získá, ten, co je má přemýšlí o tom, jak a kam je odklonit před manželkou, úřady, před zvědavými sousedy. Takhle nějak se v Čechách usíná. Není to na vavřínech, není to únavou po rušném dni. Spánek není něco, nač se Češi těší, co je od starostí osvobodí.
Podívejte se na děti. Usínají s plyšáky v podpaží. Zkusme to taky. Nic se tím nezkazí, ovšem dejte si pozor, ať vás při tom nikdo nefotí. Prý je to infantilní. Já si nejsem tak jistý. Někteří ti medvědi i mluví. Proč tedy ne? Popovídejme si některým. Kdo má větší zásobu slov? Vy nebo medvědi?                                                                                                                                 

čtvrtek 25. července 2013

Barevná móda z Varnsdorfu




Národní podnik Textil Liberec, můj zaměstnavatel, mě poslal do velkoskladu ve Varnsdorfu na revizi. Cesta městem k nádraží v Liberci nebyla zdaleka tak zajímavá, jako ta hodinka ve vlaku a potom 20 minut chůze Varnsdorfem k velkoskladům Národního podniku Textil.
Varnsdorf nevím proč, má pro mě osobité kouzlo. Jako bych se tu narodil, cítím se v něm jako doma. Zvláštní je, že není ničím výjimečný, nemá nic co by mělo město mít, ale už ta cesta vlakem projíždějícího během hodiny třemi zeměmi! Podobná krajina, za okny podobní lidé, ale vše ostatní trošku jiné, a po chvíli už zase doma, pár metrů za hranicí, opět české nádraží. Dnes už to nikomu zvláštní nepřijde, ale v  šedesátých a sedmdesátých letech minulého století to bylo spojeno s dobrodružstvím. Vidět z okna pomalu jedoucího vlaku Čechy, Polsko, Německo a opět Čechy oddělené dráty vysokého napětí...
A města? Varnsdorf, Rumburk, Šluknov. Jeden by neřekl, že tu pramení Spréva, řeka, co protéká Berlínem. Vím, že když měl do blízkého Rumburku v roce 68 nebo 69 přijet prezident, generál Ludvík Svoboda, panovala obava, aby větší část města nespadla ještě v době návštěvy hlavy státu. Takový byl celý ten výběžek republiky. Prapodivný, zanedbaný, opomíjený, ale mající své kouzlo.
Já tehdy přijel s ostatními na inventuru. Velkosklad byl narván k prasknutí spodním i vrchním prádlem z dovozu a mohu zodpovědně říct, že tehdy bylo zakoupeno pro náš maloobchod jen to nejlepší. Politika tehdy zasahovala i do dámských kalhotek, takže ty z Izraele a Jižní Afriky byly zaměňovány za české neutrální formou výměny originálních visaček za politicky přijatelné visačky české…. Vedoucí úloha strany by neunesla, kdyby se sousedka cítila dobře v podprsence ze země, kde bičují černochy a vyhánějí agresivní Palestince z jejich hliněných chatrčí. Ona to sice nebyla pravda, ale pocit viny by tu dozajista byl, hlavně členové strany by to neunesli. A tak se visačky vyměnily a zázrak tu byl dřív, než bys řekl švec. Jó, to byly časy, doba úplně jiná, bojů a lží, kterým jsme věřili, doba i jiných absurdit.
Lidé si libují v hloupostech a absurditách, nic, co bychom neznali i dnes. Ten sklad byl tehdy nabit barevným acetátem, metry a metry látek na šaty, svetříky, košilemi, které normálně na pultech nebyly a tak se zde vedle evidování nakupovalo pro sebe, pro celou ulici. V létě na vánoce, pod stromeček. A těch krásných děvčat všude kolem! Kdykoli a kamkoli se člověk podíval, bylo se na co dívat. Peněz moc nebylo, ale nevím už ani nevím, jak jsme to dělali, že bylo za co pít, jíst, sehnat si něco hezkého a doplnit šatník. Nějak mi to hezké i prapodivné s Varnsdorfem v jedno splynulo a mohu vzpomínat jen v dobrém. Bylo to i mládím, kdy vše, co člověk má, mu slouží, a kdy spal, kolik mu stačilo, aby se mu bez problémů ráno dobře stávalo.                                    

Mníšek pod Brdy a lidé, co v něm žijí


V ty dny, kdy Egon Bondy s partnerkou našel azyl v mníšecké sokolovně, já našel azyl u své babičky Hanzlíkové naproti přes ulici pod truhlárnou. Kolik mi to bylo? Kdo by to počítal, je to víc jak šedesát let…
Letní prázdniny byly o Mníšku pod Brdy, o městečku pod Skalkou, kam situovala spisovatelka, místní farská kuchařka děj příběhu Káji Maříka. Městečko, tajemného zámku, rybníků, hrudkovny a nádherných parcel v překrásném okolí, příběhů lidí, jako byl předválečný kancléř presidenta republiky Přemysl Šámal, nerozlučný kamarád a můj bratranec Ivan Talián, autor historických studií, Milan Minařík sběratel dobových mníšeckých pohlednic.
Pozvání na tradiční pouť v červenci roku 2013 jsem nemohl nevyslyšet. Z Liberce je to sotva 140 km, ale, pokud je k pozvání přiložen informační letáček – pozvání na výstavu „Starý Mníšek“ v sále kláštera na Skalce, na krásné vyhlídce z Brdského hřebene tyčící se nad tímto malebným krajem, nelze odmítnout. Mníšek pod Brdy je mi blízký i tím, že se zde skrýval můj tatínek před nacisty v období druhé světové války, a že za velké vody před třemi lety právě Mníšek pomohl tomu našemu Mníšku v Libereckém kraji.
Vernisáž jsem sice už nestihl, ale její kurátor a místní patriot pan Milan Minařík mi podal vyčerpávající informace. Nádherné počasí, procesí vedené zdejším farářem, sakrální hudební produkce před kostelíkem, rozkvetlé lípy, lekníny, všude čisto a sváteční přátelská atmosféra. Mníšek pod Brdy starý, ale i nový, stále stejně krásný,  žijící a pulsující satelit, kam se dnes tak rádi stěhují znavení Pražáci....
Procházel jsem ojedinělou výstavou za doprovodu jejího autora Milana Minaříka, patriota a znalce místních dějin. Mníšek je tu představen ze všech stran a na všechny způsoby. Historie válek i míru, hospody a lidé, kteří do nich chodili, spolky a živnostníci, kteří Mníšek zkrášlovali, genius loci místa, kde se snoubí staré s novým tak dokonale, že jim tajně závidím....
Mrzelo mě, že jsem se ani o pouti se nemohl podívat na obraz Petra Brandla sv. Máří Magdalena přenesený do kostela sv. Václava. To ale byla jen malá muška na tváři krasavice. Zdařilé místní akce dokazují, jak je třeba sběratelů, milovníků místní historie, a že na nich stojí a s nimi padá povědomí ostatních o místě, kde žijí, o jeho historii, ale i současnosti.
Byl jsem mile potěšen profesionalitou a odborností místních, se kterou výstavu připravili. Poděkování za ni patří jak Janě Buchtové tak Milanu Minaříkovi i všem těm, kteří přiložili ruku k dílu, které se víc než podařilo....Děkuji a rád se opět do Mníšku vrátím.  Je tu krásně a žijí tu nádherní lidé, pracovití a houževnatí a na to já slyším.

Obležená koupaliště



Ležím na dece a smažím se, sluníčko mi stojí nad hlavou, vzduch se tetelí horkem a kolem je hlava na hlavě, když se prázdniny povedou. Nejblíž se opalují chovanci „děcáku“, co jsou ubytováni v bývalém hotelu  nad náměstím. Na hrádeckém koupališti je nabito a ti „darebáčci“ z děcáku leží namačkáni na dvou starých dekách, houních, kterými v bývalém hotelu na přelomu století přikrývali koně, aby nenastydli. A vůbec, co tu dělají? Ať chodí na doly! Bývalý povrchový důl na lignit, přímo u hranic, se prý už napouští…  To by sem mohli za chvíli chodit i místní cikáni.
Psala se šedesátá léta 20. století a já uvažoval v pojmech, jako bych žil někde v Alabamě, na jihu Spojených států.... Pravda je, že tehdy místní cikáni na hrádecké koupaliště popravdě ani zájem chodit neměli. Chodit začali až mnohem později a právě na doly, na zatopený důl Kristina, když už hradecké koupaliště patřilo minulosti....
Ležím na dece, koukám nikam, přemýšlím. Dnes uvažuji, o čem jsem v těch letech o prázdninách asi tak přemýšlel. Dospěl jsem mnohem později k názoru, že jsem byl v těch letech pěkný hajzlík, had křovinář. Do vody, na deku, pořádně se opálit, opět do vody, koupit si zmrzlinu u vchodu, na deku pod sluncem, pod modré nebe bez jediného obláčku. Ležím si a říkám si potichu, že ta děcka z děcáku by mi mohla ukrást tři koruny. Dal jsem si je do boty, ale co když je tam najdou? To už je neuvidím. Radši se přesvědčím. Koruny tam jsou,  ale hodinky ne. Kde mám hodinky? Hodinky počátkem šedesátých let minulého století byly vzácností a téměř vůbec nebyly na pultech obchodů. Já měl „Ruhly“ z východního Německa, jak říkal táta s ironií v hlase, od těch hodných pracovitých Němců. „Přesný čas, vem je ďas“, říkával.
 Hodinky nemám. Ještě před chvílí tu byly a teď nejsou. Kdo je mohl vzít? Nemusel jsem dlouho přemýšlet. Chovanci, mladiství delikventi, zloději z děcáku! Vyletěl jsem a hned na ně: „Vraťte mi hodinky, zloději zlodějský! Ukradli jste mi hodinky! Úplně nový, co jsem dostal za vysvědčení! Německý Ruhly!“ Ještě, že mě neslyšeli ostatní. Na koupalištích je hlučno, můj nářek a prapodivné posunkování před dětmi z děcáků nikdo neregistroval a to bylo dobře. Moc dobře.
Hodinky mi nespravedlivě nařčení chovanci našli v druhé botě. V první byli ty tři koruny. Bylo mi zle z toho, co jsem provedl. Oni to totiž nebyli žádní delikventi, ale děti, co ztratily rodiče při autonehodě a tak se po jistou dobu musel o ně postarat stát.
Je vlastně dobře, že člověk si sáhne na rozpálená dvířka od kamen nebo dostane jednu do zubů. Uvědomí si odpovědnost za své činy a podruhé to už neudělá. Dávám si od té doby pozor a než něco řeknu, řádně si to rozmyslím.

čtvrtek 18. července 2013

Jak ke svému jméno přišly Kuřivody




Ne a ne usnout. Babička dovyprávěla a my, malí hadi v postýlkách, stále nespali. Babička, očividně ospalá, rozhodila své ruce do stran a řekla: ,,Tak kterou, kterou chcete vy malí nezbedové?“ ,,Kuřivody, Kuřivody!“ volali jsme dětskými hlásky, hlásky zvonků andělských. A tak poslouchejte i vy. A nespěte! Spát se má doma a je k tomu dán i čas, od deseti večer do rána…
Tak tady je ta pohádka. Byla nebyla, v lesích mezi Mimoní a mocným Ralskem osada, ves plná blech, tam, kde po medvědích kůžích a vlčích tlapách chodili v teplých ovčích kožíšcích z jedné strany náměstí na druhý radní, konšelé i sám pan starosta obce Kuřivody. Chodili sem a tam a nahlas přemýšleli, rukama rozhazovali o kámen škobrtali. Pořád jen pusou mleli, sami sobě nerozuměli. A to den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Chodili takhle po náměstí už roky… A přitom kolem nich v lesích rostly třeba krásné, zdravé houby velké, jak kuchyňské stoly. Jen jít vzít pilu a sekeru, houbu porazit a sníst.
Jen z jedné by měla vesnice dost. Pro každý krk hladový spousta polívky, hlavní chod, dezert z hub, houbové pivo, co hrdlo ráčí…. Neráčí, páni konšelé, radní, starosta, věrní poddaní? Drží se za hlavu, chodí po náměstí a pořád nic. Nic je nenapadá. A přitom, co jen za tím je, že se tak divně všichni chovají? Těžko uvěříte. Ptají se jeden druhého, proč zrovna oni se museli narodit a proč žijí ve vesnici zvané, tak nějak prapodivně Kuřivody. Proč mají ve znaku, tam kde jiní zubra, Turka, meč nad hradbami, proč oni mají kuře v hrnci? A když už kuře, tak proč ne v plné zbroji, co létá, mává křídly nad oceány, bez špetky soucitu k těm, co odtud denně dojíždějí autobusem do Mnichova hradiště, do Lípy do škol, do fabrik za prací…
A pak se jich někdo, zeptá: „Odkud jste?“ Co jim zbývá, než se přidat k těm, co chodí po náměstí a čekají, až přijede a vysvobodí je hloupý Honza. Ten zabije draka, políbí princeznu, sní kus hada, otázku pochopí a vysvětlí ji všem, co ještě neusnuli. My nespali. Babičce oči padaly a my jsme na ni syčeli a mlaskali, dokud opět nechytila niť a pokračovala ve svých úvahách proč Kuřivody jsou Kuřivody a ne Drakovou, Koněprusy, Puškohledy nebo aspoň Šavlozuby...
Na obvyklou pohádku o tom, jak Honza zabil draka a k tomu dostal princeznu, už obyčejně nedošlo. Náš kraj, mé milé Podještědí, jak vidno sluje dobrotou, a tak místní hrdinové pohádek nejsou drakobijci. Proto Kuřivody, žádné pasti na medvědy, dobrodruzi nebo Baby Jagy. Jen kuřátka, pěkně za sebou, nožkou sem, nožkou tam, za kvočnou, od Mimoně lesem pořád dál…                  

Věk zpomalí




Bylo jí něco kolem pěti let, a co řekla, mi utkvělo mi v paměti: „Já jsem, tatínku, rychlá, ale tak rychlá, jako ty, asi nikdy nebudu.“
 Jak se ta moje dnes už velká krásná dcera tehdy před mnoha lety mýlila! Rychlost už dávno není jednotkou mé pomalejší chůze. Z bodu A do bodu B jdu zvolna, nepospíchám. Svět se mi rozprostřel před očima, a vidím to, co jsem dříve neviděl. Čím dál, tím více pokukuji, kam radnice umístila pro nás starší pány a fešné babičky, lavičky. Po děvčatech se už tolik neohlížím, protože, nedej bože, pokud by to některá z nich zjistila, pak by došla k závěru, že je mi pravděpodobně hodně špatně a volala by stoprocentně sanitku. A tak se raději dívám nahoru, nebude-li pršet a jsem rád, že nebude, protože se v poslední době vícekrát stalo, že jsem zapomněl deštník a zaboha si nevzpomenu kde…
To samé mám s taškami. Jak jich je víc než dvě, stále si je hlídám. Ne před zloději. Sám ze sebe mám strach, co zas provedu, kde, kam a co  položím. Doma se divím, kde co mám, kam jsem co položil. Teď právě, sotva mžik, se Jana ohradila, že ji nepustím k slovu. To jediné mi z té původní rychlosti zůstalo. Svaly kolem pusy a chuť něco sníst. Už dávno to není o tom, že mi kolem uší bzučelo maminčino: „Jez!“ a já si vymýšlel triky, jak tu přísnou paní obelstít, od stolu zapudit a být v cuku letu pryč. Jídlo ne, nechci. ,,Jen se podívej“, říkala matka, ,,máš propadlý hrudník, břicho jako lavor, zadek (asi malej) jako dva kmínky.“ Řekla by toho víc, ale já už byl z dosahu, jak jejích rukou, tak hlasu, který tátu budil ze spaní.
Pořád jsem někam a před něčím utíkal. Asi to bude i velikostí boty. Mám číslo bot 48. Jak já vám normálním lidem závidím, že můžete mít bot, co si kdo poručí! My, mastodonti, to máme příšerné. Levní Vietnamci, ale i ti, co doma šijí boty, kašlou na nohy, které máme my, velcí chlapi. Jak vidno, ani v jiném světadílu větší boty nešijí.
Nějak mi to v poslední době přestává vadit. Nebudu se chlubit, kolik prášků jím ráno, odpoledne, večer, kolikrát chodím v noci, proč miluji výtahy… Jsou dny, kdy závidím těm, co musí ráno na šichtu, řidičům tramvají, dětem, co pospíchají do školy. Ležím si a říkám, taky jsem spěchal, teď už se nikam nehoním. Ještě že máme televizi. Žel, v poslední době zjišťuji, že u ní často a dobře a dlouho spím. Málokdy vidím film kompletní. Buď si toho ten, co je pouští nevšiml, že jsou bez začátků a končí někde uprostřed, nebo jsem opět kousek prospal. Jak je to doopravdy nevím, stydím se zeptat. Už nejsem ani moc hrr do toho psaní, ale co já vím. Třeba si to někdo přečte, zvedne sluchátko a zavolá mi: ,,Egonku, jsem na tom stejně. To je věkem. Ten jednoho zpomalí…“      

O nerudnosti




Když se řekne Jan Neruda, mám od jisté doby před očima nerudného starce s holí, který postižen „parkinsonem“, nemocen na těle a víc na duchu, buší holí do židovských výkladních skříní v pražských ulicích a hlásá ideologii dnešních holých lebek, hitlerových pohrobků, mladých neonacistů. Až se stydím za to, co dělal. Neruda byl antisemita a moc si tím u slušných lidí ublížil. Z barda se stal součástí špíny, hrubého násilí, radikálních řešení, rychlé roty prapodivných, na okraji společnosti stojících individuí.
Dnes takových lidí, jako by přibývalo i těch VIP, včetně samolibých politiků. Těch, co jsou sprostí na operátory telefonnních společností, na posádky sanitek, zaměstnance v obchodech, ve službách, na ty, co žijí bez domova, na staré, invalidy a postižené. Lidé se radikalizují, vyhraňují se proti cikánům, Ukrajincům, muslimům, černochům a stále víc a víc. Kdyby tu byli Židi, byl by tu antisemitismus, ale Židů je málo, zato tu jsou cikánští Romové, a ti jsou, tak jako mohamedáni, nepoučitelní. Buď na to „nemají“, nebo se nechtějí zařadit do většinové společnosti. A pak přichází násilí, osočování a střety, fanatismus a nekonečné půtky.
Vyrůstal jsem v prostředí, kdy se mě multikulturní vztahy bytostně dotýkaly, ale jejich řešení probíhalo nějak jinak, než ty dnešní verbální a fyzické ataky na menšiny, cizí etnika, na spoluobčany, kteří to často v Česku nemají lehké a kde je stále podezírají. Ono to nebude lepší ani jinde ve světě. Cikáni už nejsou „slušní“ cikáni z dřívějška, jak jsme je znali my, dříve narození v Česku. Žel většina těch dnešních arogantních Romů ze své „negramotnosti“ viní ostatní. Roste vliv radikálů a není se, žel čemu divit, když se nic nemění.
Kde jsou doby slušných cikánů? Současnost je o fyzických střetech s Romy, kteří nenávidí Čechy (ve větší části populace) o době, která teprve přijde. Čas střetů s militantním islámem, s mohamedány a jejich ženami, zahalenými od hlavy k patě a dávající nám tak najevo, že jejich zákony stojí vysoce nad zákony naší země...
Nerudnost v naší společnosti vskutku roste. A jak se dnes říká, bude hůř. Lidé se mají dobře a zabezpečují plný servis svým dětem, které „roupami“ nevědí, co dělat. Jsou nerudní? Ne, jsou arogantní, nedočkaví a nejsou ani trochu připraveni  hledat společnou řeč s námi seniory, s cikány, s cizinci. Na rozdíl od nás starších je netlačí materiální problémy. Rodiče jim zametají cestičky. Život, ten opravdový, je před nimi. Jen o jedno prosím. Nebuďte při jeho realizaci nerudní. Smích léčí i leccos na Vás prozradí.

sobota 13. července 2013

Národní správci

Národní správci
Národním správcem je pan X.Y… Byl to fenomén prvních poválečných let našeho osvobozeného pohraničí. Všude kolem ještě německá jména továren a malých dílen. Ač se nový majitel snažil jak chtěl se štětcem a vápnem, německá jména a příjmení se skvěla všude. Pod nádražím ve Vansdorfu se vyjímala firma Prase, u nás v Machníně truhlárna Simm a Wagner, kde byl populárním národním správcem i můj tatínek.
Národním správcem je… Nevím, jaká musel onen nový muž splňovat kritéria, byly mi tři roky a nepřemýšlel jsem o tom. Asi nesměl být Němec a kolaborant. První kritérium mě později vždy rozesmálo. Táta se jmenoval jako já, Egon, a příjmení Wiener mi rovněž nepřipadá úplně slovanské. Ale budiž, táta nedostatky v české gramatice nahradil jistě něčím, co ti druzí neměli. Nechci hanit tatínkovi pověst, ale jednou mu v tom poválečném fofru dala Věrka Vaňkátová, sekretářka a ozdoba znárodněné truhlárny, k podpisu objednávku na tisíc kusů štětek na…. Ne, to tatínkovi nemůžu udělat. Stačilo, že tatínek ve spěchu podepsal a do smrti litoval.
Tatínek truhlařině moc nerozuměl, byl vyučením tkadlec, ale na rozdíl od řady svých příbuzných měl v politice jasno. Hitler byl pacholek a trotl, který ho donutil během okupace nosit žlutou Davidovu hvězdu a shánět zbraně proti Němcům. Někdo po válce dostal trafiku, někdo pásku RG na rukáv, jiný sháněl svědky, jak hájil malinkatou, téměř neexistující barikádu, jinému, jako mému tatínkovi, vytloukli Němci zuby a donutili ho nosit štráfkatý  mundůr. Někdo správcoval v truhlárně, ač nepoznal fošnu od prkna, a ještě k tomu objednal tisíc kusů štětek na vytírání pozadí….
Já jsem tátu a tátovu práci miloval. Správcoval naproti přes ulici. Dům, ve kterém jsme bydleli, měl ve štítu stále ještě původní německý nápis ,,Nordlicht – Restaurant – Severní (polární) záře“. Původní majitel se rozhodl pro Říši a tudíž jistě s radostí složil kosti u Charkova. Táta nebyl v té truhlárně prvním národním správcem. Ti před ním si odvezli rádio, vanu i kohoutky od vany a psa, co uměl jen německy. Truhlárně se však, vzhledem k tátově „odbornosti“ s podivem dařilo.
Než se táta rozhodl usadit, rozdával jménem republiky tahle národní správcovství jiným, třeba i těm, co nosili na rukávu písmena RG (Revoluční gardy). A to se pak děly věci! V pátek převzal takový nový národní správce klíče od ředitelské vily a od fabriky. V pondělí táta kouká, jako vyoraná myš. Továrna je prázdná, stroje, zásoby, fuč, vila prázdná bez obrazů, nábytku, zavařovacích sklenic, bez šňůry na prádlo s kolíčky. Vzali i psa od boudy.
Všechno je o lidech, říkával tatínek, na rozdíl od dnešních pragmatiků, co říkají, že vše je o penězích. Já jenom tuším, že ani jedna strana neznala mého tatínka, ten byl nepoučitelný, ale i nezničitelný. Zavřeli jej všichni. I komunisti. Nebyl žádný mimořádný národní správce, ale byl to můj táta, který celý život prožil v tom podivném, zarputilém, mimořádně toxickém 20. století. Století elektřiny a atomové bomby.          

Mateřský jazyk

Ze školy si pamatuji jen to, co nemusím. Portrét dvou Janů kdesi v novinách, mi  v mozku vyvolal vzpomínku na stejné tváře v rámečcích na chodbách machnínské školy. Je tomu víc jak šedesát let, kdy mi přísné pohledy Jana Husa a Jana Komenského občas připomněly, že nemám domácí úkol. Ano, přísnost musí být. To věděli jak rakouský císař, tak dobrý voják Švejk a bezesporu i má třídní učitelka. Máš, či nemáš, být či nebýt? Otázka, která zněla jak hrdým Albionem, tak mou pátou obecnou na hodinách češtiny. A tak mi prosím o šedesát let později dejte, paní učitelko, prostor pro můj poslední domácí úkol. Žel, ten mi už rodiče nepodepíší.
Oběma přísným pánům z portrétů v úzkém černém rámečku byla jedna věc víc než blízká. Jazyk český, česká mluva, jazyk jako hrad i zbrojnice v dobách, kdy si nic víc už nemůžeme vzít do batůžku a jít. Mluvit a psát v jazyce, bez kterého si, především J. A. Komenský, musel v cizině připadat zoufalý, opuštěný a zrazený.
Každý z nás, kdo žil a pamatuje dvacáté století ví, o čem mluvím. Nebyly to jen změny v tom, zda psát sirup, či syrup. Chvála češtině. Frustrace z její ztráty pociťujeme jen v mezních situacích a o to víc, čím víc jsme ji měli za samozřejmost. Žil jsem část svého mládí v domě, který lze s určitou dávkou nadsázky pojmenovat Babylonem, kde zmatení jazyků odpovídalo době migrace milionů lidí po skončení války. Statisíce lidí bylo v pohybu. Migrace šla po směru síly větru úspěchů Rudé armády z nejsevernějších konců Baltu, Polskem, celou Evropou, přes moře až ke břehům Ameriky, po země ověnčené Kordilierami a dalekou Austrálii.
Dům, do kterého jsem se krátce po vlně tsunami běženců z celé Evropy narodil, byl vskutku multijazyčný a čeština, jako mateřský jazyk mé maminky byl jazykem naprosto osamělým. V ulici, hned v řadě jeden za druhým žili tatínkovi bratři, co holocaust přežili a válčili v zahraničních armádách proti fašistům. Ověšeni řády a medailemi si přivedli ze světa své cizokrajné manželky. V domě mé babičky, jsme se všichni scházeli a mluvili spolu. A o tom je řeč, o jazycích, kterými spolu komunikovali.
My, děti svých rodičů té prazvláštní doby, jsme měli úplně stejné problémy. Doma se mluvilo jinou řečí, než na ulici, v krámě, ve školkách a ve školách. Děti Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Rumunů, Poláků, „Vasrpoláků“ a děti ze smíšených manželství se v tom velkém kadlubu přetavily ve třídách v děti, co mluvily, psaly a myslely česky pod přísnými pohledy pana Husa, Komenského a třídní učitelky, učitelky jazyka českého. Stala se  mateřským jazykem, všech těch dětí, které si dnes ani už nevzpomenou, že s ní kdy měly takové problémy. Dnes je jim tak blízká, že jim v cizině schází. Rádi jí naslouchají a hrdě se k ní hlásí. Přitom nebylo vůbec lehké vyrůst v Sudetech a zachovat si jazyk tak krásný, jako je čeština. Jazyk dvou Janů zasmušilých tváří z chodby machnínské pětitřídky. Můj mateřský jazyk....
                                                                                                          

středa 10. července 2013

Kus životopisu




Je-li Chrastava městečkem, kam jsem v zástupu ostatních dětí z Machnína chodil na Prvního máje, k lékaři, na větší nákupy a jeden den do gymnázia, pak Hrádek nad Nisou je městečko spojené s vůní a chutí zakázaného ovoce, spaní u babičky v komůrce na půdě, telecími léty, láskami a prvními polibky.
Ach, mládí, čase osychání křídel zmáčených ranní rosou, kdy noční chlad hřeje a noční koupání v blízké řece je výzvou. Výpravy k blízkým hranicím střeženými vojskem, dětskou hrou na dospělé s cigaretami a vínem. Ano, co scházelo Chrastavě, nacházel jsem v Hrádku nad Nisou. Ta města, jako korále na šňůře, jsou od sebe vzdálená jen pár kilometrů, a jako sousedé si podobná.
Mé dětské srdíčko patřilo hrádecké babičce a tajemné budově v níž žila, staré hospodě, kam mě přivezli z liberecké porodnice. Když jsem se narodil, měl jsem potíže s nohama a starý masér, Němec, ještě než šel do odsunu, mi je s úspěchem, za mého hlasitého protestu vyléčil. Chtěli jste životopis, máte jej mít…
Machnín, kde jsme později bydleli, nebyl opravdovou vsí. Spíš něco mezi psem a kočkou, vzdáleným koncem Liberce s prašnou silnicí. Jako pro jiné výhrou ve sportce, bylo pro mne v pátek odjet vlakem za babičkou do Hrádku nad Nisou. Bydlela až u hranic, v Loučné. Hlídá-li prezidenta v Praze hradní stráž, stejný pohled se naskytl cestujícím při výstupu z vlaku v Hrádku. Vojáci v plné zbroji a všude.
Z Nádražní ulice po celé trase až k babičce v Loučné voněla usychající oloupaná kůra z opracovaných kmenů z blízké chemičky pana prezidenta Antonína Zápotockého. Tou vůní jsem pokaždé ožil. Cesta byla lemovaná malými domky dlážděná lesklými černými čedičovými kostkami. Žádný asfalt. Ulice i náměstí se v dešti jen leskly, zrcadlili se v nich lidé, koňské povozy, cyklisté i děti, které tu chodily do školy a podkovy koní pohraničníků tu zvonivě klapaly.
Pár kroků od babičky, na okraji blízkého lesa byly vysoko natažené dráty. Dodneška tam leží ve zrezavělých kolech. Hranice do Polska i do Německa byly tenkrát neprodyšně uzavřeny, ale přebrodit Nisu, kde bylo vody po kotníky, nebyl problém. Ten by byl, kdyby nás při tom chytili pohraničníci.
Hrádek byl plný Němců, kteří tu, coby horníci zůstali a nemuseli odejít. Dnes je důl Kristýna, ve kterém těžili lignit, zatopený a slouží jako koupaliště.  V té době byl ale Hrádek o lignitu, o květáku na polích, o nádraží plném naložených vagónů, o továrně vyrábějící prezervativy a dávající domácí práci i mé babičce. Také tu byla samá textilka, ale i velká továrna na ozubená kola, kam jsem chodil o prázdninách, když babička nevařila obědy, a která celá voněla olejem od soustruhů. Na podzim to bylo o žaludech, o úrodě na stromech u sousedů, spadaném listí a větru, který mě vždy provázel celým Hrádkem.
Hrádek nad Nisou byl o mém dospívání, o lásce k městu a lidem, o kusu jednoho životopisu, který jsem poctivě složil písmenko po písmenku…

čtvrtek 4. července 2013

Komu věřit?


Když vidím, jak se ti malí, úplně malí drží mámy za ruku, je mi hezky, ale i ouzko. Později přijdou ve školce k někomu, kdo je hned preventivně praští třeba botou a rovnou do nosu. Dotyčná maminčina slečna, co dosud nepoznala, co to je dostat po hlavě, ztvrdne, jako cibulové semínko a po chvíli se rozeřve, jako by ji tloukli dva hromotluci v noci na nádraží a chtěli peníze. Omyl. Přes nos ji dal budoucí spolužák, třídní premiant, vítěz matematické olympiády, výborný angličtinář, budoucí Bc., Mgr., Ing. a PhD., možná i manžel, co já vím. Teď slečna tiše fňuká v náručí učitelky a vůbec netuší a neví, co ji čeká, co je to domácí násilí. Holá realita. Říkalo se: Takoví jsou nejhorší. V kanceláři, na pracovišti, jsou samé srandičky, ale doma nepromluví, večeři musí mít na stole, kdy poručí a děti se jich bojí. A někdy i uhodí....
Chlapeček, co dal botou slečně do nosu provinile stojí a mlčí. Proč ta nána křičí? Teče jí krev? Neteče a učitelka prudí! Být to tak v páté třídě, tak jí něco řeknu, pak přijde táta s mámou a vyškrábou jí oči. Chlapeček ví, jak to chodí. Má sourozence a taky zná rodiče. Mají čas, tak si svých práv hledí. Nikdo je ponižovat nesmí a oni to vědí....
Pak tu jsou děti bez zkušeností, co na ně teprve čekají. A jsou tu první volby. Ti mladí, co si od voleb stále a znova něco slibují, vědí, že jít volit je čest, právo a nakonec i povinnost, má-li se něco změnit. Krásné ideály. Hlavně se umět trefit. Pak přijde čas pochlubit se diplomem na svém prvním pracovišti. Chyba. Buď si čím chceš, ale ostatní už vědí, že je chceš přeskočit, čí jsi dítě, kdo tě sem dostal, kde koho máš, o čem s tebou mluvit a o čem ne. Je to silné probuzení ze sna, žel holá realita. Práce polidštila opici, lidé jsou teprve v pořadí. Člověk a má stále v sobě pudy zvířecí.
Do toho přijdou manželské nevěry, podniková školení, odměny a nezbytné děti. Dá-li Bůh. Poslanci změní původní strany, církve stále bohatnou, T. G. Masaryk se opět obrací v hrobě, někde spadlo letadlo, a jak jinak, po deštích přišly záplavy. Slunce vyšlo na východě, zapadlo na západě. Je vše tak, jak má být? Je na místě se zeptat: Změnilo se něco? Nevím.  Člověk nemůže vědět všechno. Nikdo není dokonalý. A věřit? Komu věřit, že se Země točí?  Nevěřte! Jsou tu advokáti a ti se vás rovnou zeptají, jak chcete, aby to nakonec bylo. Co z toho plyne? Jen otázka, komu věřit a v co věřit. Není víra něco nepatřičného v jednadvacátém století?

Prezident dodržuje předvolební sliby




Mám už dost těch zastřených i nezastřených narážek na prezidenta republika. Je takový, jakého si přála většina voličů tohoto státu. Je naším zrcadlem nastaveným našim tvářím. Reaguje a dělá to, co bych dělal v jeho funkci já.... Nezpronevěřil se svým předvolebním slibům, nesliboval víc, než dneska plní. I to je víc, než jsem od něj čekal.
Vyčítají mu, že je na hraně Ústavy. Jisté je, že ji neporušil. Tu radost druhé straně neudělá, a jsem si jist, že zůstane v mezích zákonů, a že jeho rozhodnutí budou ve prospěch republiky a ne těch, kteří zneužívají moci, svěřené jim „lidem“. Ano je levicově zaměřený, vidí v islámu nebezpečí, tak jako v renesanci fašismu. Chce, aby byli potrestání podle zákonů ti, kteří kradli, upláceli, zneužívali, přihlíželi a ponoukali k trestným činům. Copak ještě dneska někdo věří v justici? V potrestání oněch miliardových podvodů, tunelů, kterými odklonili většinou pravicoví politici penězotok na své účty?
V televizních zprávách vidíme, jak si obyčejní lidé pomáhají v nesnázích. Naši miliardáři už dávno televizi nezapínají natož, aby se vzdali části svých příjmů ve prospěch potřebných. Peníze nejsou na radnicích, nejsou na hejtmanstvích, na ministerstvech? Jak to ti komunisti a lidovci za minulého režimu dělali, že nebyli žebráci, bezdomovci, nezaměstnaní, lidé na pokraji hmotné nouze?
Tohle leží na srdci panu prezidentovi, když nechce, aby vládla pravice. Ano, v tom je ten zakopaný pes. Bohatí a chudí, ti si nikdy nerozumí. Prezident byl zvolen převážně lidmi, kteří byli znechuceni aférami ODS, které naši republiku staví svou korupcí a chamtivostí někam mezi africké republiky a muslimské samovládce přesvědčené, že jen oni umí vládnou a není lepších než jsou oni...
Prezident byl zvolen těmi, kteří nechtějí praktiky, které v Čechách nemají obdoby. Snad jenom vítězní Habsburkové po Třicetileté válce a církev svatá se chovali podobně. Pokud nechceme opět prezidenta, kterého jsme tu už měli, narcise a toho „nejlepšího“ na světě, važme si toho současného, který je a zůstává jedním z nás, člověkem. S našimi chybami a přednostmi. Prezidentem, který se nedá zkorumpovat, kterému jde o to, jak chlívek vyčistit a dezinfikovat..... 

O ruce



Co s ní máš? Jsi bez ní, jako bez ruky. Ruky políbení milostivá paní, jsem slýchával za dob mého zrání. Ruku dám za něho do ohně, ruku bozkávám. Co všechno ruka nepřejímá? Ruky stisk, ruka jako leklá ryba.... Pápá, snad první projevený cit, ruka, co objímá, ruka, co ruku myje, ruka, co dává i bere. Ruka se s druhou dohodla. 
Rukou se salutuje, rukou se hlasuje. Ruka je důležitá při jídle, rukou si otíráme z čela pot. Dědeček Artur špatně slyšel, aby to napravil dal si ruku k uchu a co nejhlasitěji řekl“ „Promiňte já vás neslyšel.“
Ruka je téměř nezbytná pokud vaříte. Kdo jiný omáčkou zamíchá, kdo zvedne pokličku, nakrájí cibuli a prostírá? Ručičky, prstíčky, to je to první co maminka právě narozenému miminku počítá.  Ruka udrží těžký kolt, třímá kord i šavli a umí šermovat, střílet, mačkat spoušť. Rukama se myjeme, češeme, zapínáme knoflíky, natahujeme kalhoty přes boky a na nahé tělo si dáváme od tatérů vpichovat psí kusy i husy ve formaci, viď Janičko? I když, přiznejme si, velmi sluší i tvé levé paži.
Pokud máme obě ruce, pak jimi i lomíme. To neplatí pro  střední Evropu, rukama lomí spíš na jihu, na Balkáně. Je to dramatické a působivé. Když se to povede a dohoda je jistá říká se, že je ruka v rukávu. Človíček v dětském věku z ruky nedá to, s čím si hraje: medvěda, autíčko na klíček, panenku, i co chutná – zmrzlinu, čokoládovou tyčinku…
Dospělý rukou objímá, vedle své zákonité manželky rovněž milenku, a abych nezapomněl i volant auta. Ten stále pevněji. Ruka je tu od toho, aby dělala vše, co si pán usmyslel. Rukou se škrábeme, v pěst zaťatá byla a je hrozbou, zdvižený prostředníček je něco na italský způsob. Na ruce je vidět, zda jde o ženatého, či svobodného muže, zda točí klikou od soustruhu, či podepisuje akta, zda umí něco i rukama udělat. O tom, co neumí se říká, že má obě ruce levé. Rukama papež žehná, ruce sepneme, když se modlíme, rukama chirurg operuje, ruce jsou důležité, když veslujeme, chceme se vysmrkat, když něco bereme do rukou a rozhodujeme se, zda koupit, či vrátit do regálu a šetřit dál korunu po koruně.
Rukama strkáme do kamen kusy dřeva, aby se oheň rozhořel. Rukama se opíráme ve stáří o hůl. Bílá hůl v očích slepce jsou vlastně ruce dvě. Rukama tlačíme kočárek. V ruce držíme karty, rukama vztyčujeme vlajky, stiskem zapínáme rádio, televizi. V ruce máme stále mobil, nebo je máme na klávesnici počítače. Prsty na ruce si oblizujeme po dobrém jídle. Ruce jsou velmi důležité. Bývají různé. Někdy nemyté, nehty okousané.....   Tak či tak jsou naše. Patří k nám, jak se říká, jako ovce na pastvu, kouř do komína, nebo šlofík po obědě.

Chvála dobrému jídlu


Když jsem byl v určitém věku, nepřišlo mi divné vlézt si pod deku a číst, četl jsem hodně. Živilo mně jen to myšlení – číst. Písmena seřazena ve slova, slova v celé dlouhé věty. Skvělá myšlenka mě vedla příběhem, k zápletce s dobrým koncem. Vůbec mi na mysl nepřišlo, že řada z těch knih je šita horkou jehlou vyčichlých příběhů podobných „červené“ knihovně. Dnes bych řekl televizních seriálů, nekonečných příběhů úrovně návodů, jak zapnout elektrickou troubu, napustit horkou vodu do vany.
Pokud bych rád z něčeho vystřízlivěl, pak z četby těchto příběhů. Je mnoho dalších příležitostí, jak vyhovět a nezadat si s pokleslou morálkou televizní produkce. Jídlo? Ano. Mnohé další je o jídle, o vaření a žel i o hubnutí.
Jídlo je srozumitelné na všech úrovních a ve všech patrech budovy. Mému synovi – univerzitnímu profesorovi, mně, mé partnerce, sousedovic paní matce. Dlouho jsem ji neviděl, že přeju hodně zdraví. Však už se nebavíme o ničem jiném, než o nemocech. Co pomáhá, co léčí, co stojí jedno balení, kdo z těch vyléčených je seriózní, kdo z doktorů je jen řezník, kdo šarlatán, arogantní lékař, kterého pacient vůbec nezajímá. 
Nezapomeňme na věčné téma - jídlo. Potěšení z toho, co uvařím, co si o jídle přečtu, co s chutí sním.... Pokec o čisté čerstvé zelenině, ovoci, co nejen hezky vypadá, ale i voní, o masu bez antibiotik, kde ho mají, o kuřatech plněných penicilinovou plísní, o restaurantech, kde vám na talíři zkomponují báseň.... A na to já už v mých letech slyším.
Kumštem kuchařským, kde pokrm je paletou i plátnem a výsledný obraz hodný štětce Franceska Goyi, mistrů renesance, baroka, snů rokokových, secesních. Ach, dobré jídlo na zdobeném talíři, stůl plný lahůdek, dobrot, co nesmím a přesto je rád sním. A je nás tolik, co dříve čtenářů dobrých i špatných knih. Dívat se, ne moc, to škodí, ale experimentovat se vyplatí, a pak už jen jíst a jíst. Jedl bych stále, dobrého není nikdy dost. Jídlo je, připusťme si to: posedlost i závislost. Ta vůně masa z kuchyně, co opouští hrnce, dílny umělcovy. Jsme jistě zajedno – ďáblovo mámení.
Miluji dobré jídlo a chválím ruce kuchařovy. Dobrého jíst vždy jen tolik, aby se nepřejedlo, a to si musí každý hlídat sám. Jídlo je nejen palivo, ale něco, co patří odjakživa k nám. Jako kytka na stůl. Popřát všem dobrou chuť, smačnego, bon apetit....

úterý 2. července 2013

Můj dědeček




Někdy na počátku padesátých let minulého století se mi, co předškoláku, dostal do rukou ruský satirický časopis ,,Krokodýl“. Na jednom obrázku parodujícího starého ošklivého bankéře z Wall Streetu jsem jej bezpečně poznal : ,,To je můj dědeček“, vykřikl jsem do všech stran. Jeden z kolemstojících uvědomělých občanů přiskočil, vytrhl mi časopis z dětských rukou, podíval se na obrázek a řekl se zadostiučiněním bdělého soudruha: „Nic se neděje, občané, mladej se spletl, to je obrázek nějakého amerického Žida.“ S tím jsem se nehodlal smířit a dál jsem řval, že ne, že není, to je můj dědeček, má přeci stejné chlupaté uši. Co já tehdy věděl o genetice… Ano, až do detailu došli sovětští karikaturisté. Chlupaté uši asi viděli i tehdy, když se ráno sami holili.
Když se tak vracím a vzpomínám na ona třeskutá léta, pak mi na mysli vyvstává otázka. Mají všichni Židé chlupaté uši? Proletáři, marxisti, včetně Ježíše Krista i Karla Marxe? Nemám v tom jasno, ale co vím, můj dědeček byl chytrý, milý a hodný pán. Nevyčítám mu vůbec nic, natož to, že nebyl nikdy bohatý. Nebydlel v New Yorku, ale v Liberci, kde se i narodil v Měsíční ulici. Rodiče mu umřeli a tak jej ještě chudší příbuzní dali do sirotčince do Prahy, čímž se mu dostalo nečekaně i českého vzdělání.
Škola dědečka obdobně jako mě ani trošku nebavila, a tak jako jednoroční dobrovolník bojoval už v První světové válce. A protože si nevážil svého zdraví a života, byl často vyznamenán za statečnost a chrabrost a válku skončil v hodnosti nadporučíka. Ještě v zákopech odmaturoval na liberecké obchodní akademii, korespondenčně a prý i s výrazně neslušnými výrazy. Oženil se celkem dvakrát. Můj táta byl nejstarší syn z prvního manželství.
Za Masarykovy republiky se dědeček věnoval kartám, které rodinu živily. Sem tam zabrousil slovně do politiky. Neměl rád křiklouny, nacisty a demagogy, kteří mu po uchopení moci nic neodpustili. Hned po 1. říjnu 1938, po převzetí úřadů místními a později říšskými nacisty došlo i na jeho, jak babička tvrdila, nevymáchanou hubu. Děda skončil v zajišťovací vazbě snad jako první. V libereckých novinách se objevila fotka, která se moc nelišila od té z ,,Krokodýla“. Čtyřicátník, tmavé obroučky brýlí, chlupaté uši, výrazná pleš, zahnutý nos. Ani jméno přidávat nemuseli, vypadali tak skoro všichni… Místní fašisté, snad i milí sousedé ze stejné ulice, jej poslali na převýchovu do Sachsenhausenu…
Dědovi synové měli štěstí, včetně mého táty. I proto jsem tady a mohu a rád vydám svědectví, jak to bylo s dědou dál a doopravdy. Jaký on byl Žid? Ani do synagogy moc nechodil i předtím, než ji zdivočelý dav zfanatizovaných obyvatel města zpod Ještěda zapálil. Chodil tam, ale jen na Vysoké svátky, když měli synové bar micva, popovídat si s přáteli, asi jako já dnes.
Jsem po něm nepraktický. Ani řidičák jsme si neudělali. Já nekouřím, on kouřil jako fabrika, prosím, neplést se slovem fabrikant. Co prožil v koncentráku, s tím se nikdy nechlubil až na to, jak Sachsenhausen opustil. To si  zrovna Áda vzpomněl, že na frontách První světové války bojovali pospolu Němci s Rakušany i Češi a ti stateční dostali i nějaká vyznamenání. Byli však mezi nimi i Židi, a tak bylo 200 Židů vyhoštěno z Říše a do 48 hodin ji museli opustit.
Dědečkovi se to podařilo a přes Rumunsko skončil v Palestině v uniformě nadporučíka Československé armády. Vrátil se domů, až když válka skončila. Pracoval a do důchodu šel jako hrobník, správce židovského hřbitova. Fakt je, že Židů se domů umřít moc nevrátilo, takže děda měl v práci leháro. Penzi mu vděčná republika vyměřila ve výši 200 korun československých. Moc to nebylo, ale dědečka to  na kolena nedostalo. Proč taky? Měl lidi kolem sebe rád a děti jej hlady umřít nenechaly.
Můj dědeček „Chlupaté ucho“, jak jsem mu potají říkal, miloval češtinu, jako jazyk a doslova si s ní hrál. Stále se ptal a vyptával. Jsem celý on. Ptám se celý život. Ptal jsem se i dědy a on z toho měl radost. Pořád mi doporučoval číst knížky a do knihovny chodil celý život. Byl pro mne nedostižným vzorem, učitelem, vychovatelem i kamarádem. Měl jsem jej moc rád a ti, co jej nepoznali, mi mohou jen závidět.
 Můj dědeček byl člověk, chlap s chlupatýma ušima, který měl všechno a nikdy doopravdy nic. Právě proto, že byl takový obyčejný a pravdivý, nikdy na něj nezapomenu… Zasloužil by si a s ním spousta jemu podobných, aby mu město, kde žil, postavilo pomník, desku na pamětnou. Takoví lidé jako on vdechli městu život a kouzlo, které Liberec – Reichenberg už nikdy neztratí.                                          

Větře, Petře ...




Vítr mi obrací deštník naruby, až dráty praskají. Jednou jsem zažil vítr v lese, a co si pamatuji, dodnes mě hrůza objímá, jak v dešti, v bouřce, náhlým poryvem rozštípl mohutný kmen stromu, který mě vyděsil, jako nikdy nic před tím.
Vím, že jiným čechrá vlasy, chladí nastavenou tvář, umí a zná možná víc, než oheň a velká voda dohromady. Kdo zažil sílu větru, viděl, jak se umí stočit do kornoutu, a jaký hluk přitom  všem nadělá, tomu jistě ještě dnes tuhne krev v žilách a zuby drkotají, už jen při vzpomínce.
Zaplať bůh za místa, kde vítr jen zašumí a odnese to jenom střecha, kde se zatočí na hladině rybníka, kde za silného větru spadlé listí ze stromů je rozfoukáno do široka, do daleka tam, kde vítr osuší slzy za zdí hřbitova, kde zafouká skulinami ve zdi, aby zněl jako píšťalka a zabzučel melodii stromů, cest, pošetilých lidí, všech, kteří mu chtějí rozumět.
Vítr v kamnech, v komíně volá na všechny: Pojďte domů, pojďte posedět a poslechnout si, co babička zažila, když ještě byla mladá. To z větříku, který si tehdy jen hrál s dětmi, je dnes vítr, co si hraje s draky z papíru a fouká ze strnišť, do ohýnku z bramborové natě. Zvedá to, co nebylo přitlučeno, a bere s sebou vše, co si má vítr na podzim s sebou vzít. Bolesti ucha, kam ti nafoukalo, prach, který ti v tom větru vletěl do očí a řasu otočil.
Vítr umí rozfoukat ohýnek, umí se postavit autu do cesty. Umí rozkývat železnou konstrukci, vehnat slzy do očí, zahnat psa do boudy, sfouknout svíčku. Rozvalit do všech stran hromady kamení, polámat stromy, strhnout elektrické vedení. Vytvořit na silnici ledovku, zrcadlo z ledu, sfouknout z pole sníh, který jako peřina chránil osení před holomrazem.
Vítr dovede být zlý. To se pak prohání po kopcích,  na horách, všude se cpe a řádí jako posedlý z kopce na kopec. Je skotačivý jako kůzle. Rád shazuje ze stromů na podzim nejen listí, ale i hrušky, švestky, jablka a vše, co rád jím, a co mi zahrada urodila a rád by mne i ze žebříku shodil. Vítr mi suší mokré boty, prádlo na šňůře, omítku, mokré zdi. Vítr zvedá horkovzdušné balóny i dětské balónky. Čistí vzduch po dešti, a když silně fouká,  vidíš na hřebenech kopců každý strom a na nich snad i větve s lístečky.
Čerstvý vítr potřebuje každý byt, každý úřad, vláda, aby vyfoukal, co lidé zapomněli vymést a vyhodit. Vítr je doma všude. Vše, co bylo mokré, je za chvilku suché. Osuší pláč, i slzy smíchu. Je přece jen víc kamarád, než rváč. Vítr si s námi víc hraje, než bere a škodí, když j v kapse, kde není, co brát. Někdy je trochu popudlivý, ale kdo z nás lidí je jiný? Větře Petře, zůstaň tu s námi napořád…