Když jsem byl v určitém věku, nepřišlo mi divné vlézt si pod
deku a číst, četl jsem hodně. Živilo mně jen to myšlení – číst. Písmena
seřazena ve slova, slova v celé dlouhé věty. Skvělá myšlenka mě vedla
příběhem, k zápletce s dobrým koncem. Vůbec mi na mysl nepřišlo, že řada
z těch knih je šita horkou jehlou vyčichlých příběhů podobných „červené“
knihovně. Dnes bych řekl televizních seriálů, nekonečných příběhů úrovně návodů,
jak zapnout elektrickou troubu, napustit horkou vodu do vany.
Pokud bych rád z něčeho vystřízlivěl, pak z četby
těchto příběhů. Je mnoho dalších příležitostí, jak vyhovět a nezadat si
s pokleslou morálkou televizní produkce. Jídlo? Ano. Mnohé další je o
jídle, o vaření a žel i o hubnutí.
Jídlo je srozumitelné na všech úrovních a ve všech patrech
budovy. Mému synovi – univerzitnímu profesorovi, mně, mé partnerce, sousedovic
paní matce. Dlouho jsem ji neviděl, že přeju hodně zdraví. Však už se nebavíme
o ničem jiném, než o nemocech. Co pomáhá, co léčí, co stojí jedno balení, kdo
z těch vyléčených je seriózní, kdo z doktorů je jen řezník, kdo šarlatán,
arogantní lékař, kterého pacient vůbec nezajímá.
Nezapomeňme na věčné téma - jídlo. Potěšení z toho, co
uvařím, co si o jídle přečtu, co s chutí sním.... Pokec o čisté čerstvé
zelenině, ovoci, co nejen hezky vypadá, ale i voní, o masu bez antibiotik, kde
ho mají, o kuřatech plněných penicilinovou plísní, o restaurantech, kde vám na
talíři zkomponují báseň.... A na to já už v mých letech slyším.
Kumštem kuchařským, kde pokrm je paletou i plátnem a výsledný
obraz hodný štětce Franceska Goyi, mistrů renesance, baroka, snů rokokových,
secesních. Ach, dobré jídlo na zdobeném talíři, stůl plný lahůdek, dobrot, co
nesmím a přesto je rád sním. A je nás tolik, co dříve čtenářů dobrých i
špatných knih. Dívat se, ne moc, to škodí, ale experimentovat se vyplatí, a pak
už jen jíst a jíst. Jedl bych stále, dobrého není nikdy dost. Jídlo je,
připusťme si to: posedlost i závislost. Ta vůně masa z kuchyně, co opouští
hrnce, dílny umělcovy. Jsme jistě zajedno – ďáblovo mámení.
Miluji dobré jídlo a chválím ruce kuchařovy. Dobrého jíst vždy
jen tolik, aby se nepřejedlo, a to si musí každý hlídat sám. Jídlo je nejen
palivo, ale něco, co patří odjakživa k nám. Jako kytka na stůl. Popřát všem
dobrou chuť, smačnego, bon apetit....
Žádné komentáře:
Okomentovat