čtvrtek 4. července 2013

Komu věřit?


Když vidím, jak se ti malí, úplně malí drží mámy za ruku, je mi hezky, ale i ouzko. Později přijdou ve školce k někomu, kdo je hned preventivně praští třeba botou a rovnou do nosu. Dotyčná maminčina slečna, co dosud nepoznala, co to je dostat po hlavě, ztvrdne, jako cibulové semínko a po chvíli se rozeřve, jako by ji tloukli dva hromotluci v noci na nádraží a chtěli peníze. Omyl. Přes nos ji dal budoucí spolužák, třídní premiant, vítěz matematické olympiády, výborný angličtinář, budoucí Bc., Mgr., Ing. a PhD., možná i manžel, co já vím. Teď slečna tiše fňuká v náručí učitelky a vůbec netuší a neví, co ji čeká, co je to domácí násilí. Holá realita. Říkalo se: Takoví jsou nejhorší. V kanceláři, na pracovišti, jsou samé srandičky, ale doma nepromluví, večeři musí mít na stole, kdy poručí a děti se jich bojí. A někdy i uhodí....
Chlapeček, co dal botou slečně do nosu provinile stojí a mlčí. Proč ta nána křičí? Teče jí krev? Neteče a učitelka prudí! Být to tak v páté třídě, tak jí něco řeknu, pak přijde táta s mámou a vyškrábou jí oči. Chlapeček ví, jak to chodí. Má sourozence a taky zná rodiče. Mají čas, tak si svých práv hledí. Nikdo je ponižovat nesmí a oni to vědí....
Pak tu jsou děti bez zkušeností, co na ně teprve čekají. A jsou tu první volby. Ti mladí, co si od voleb stále a znova něco slibují, vědí, že jít volit je čest, právo a nakonec i povinnost, má-li se něco změnit. Krásné ideály. Hlavně se umět trefit. Pak přijde čas pochlubit se diplomem na svém prvním pracovišti. Chyba. Buď si čím chceš, ale ostatní už vědí, že je chceš přeskočit, čí jsi dítě, kdo tě sem dostal, kde koho máš, o čem s tebou mluvit a o čem ne. Je to silné probuzení ze sna, žel holá realita. Práce polidštila opici, lidé jsou teprve v pořadí. Člověk a má stále v sobě pudy zvířecí.
Do toho přijdou manželské nevěry, podniková školení, odměny a nezbytné děti. Dá-li Bůh. Poslanci změní původní strany, církve stále bohatnou, T. G. Masaryk se opět obrací v hrobě, někde spadlo letadlo, a jak jinak, po deštích přišly záplavy. Slunce vyšlo na východě, zapadlo na západě. Je vše tak, jak má být? Je na místě se zeptat: Změnilo se něco? Nevím.  Člověk nemůže vědět všechno. Nikdo není dokonalý. A věřit? Komu věřit, že se Země točí?  Nevěřte! Jsou tu advokáti a ti se vás rovnou zeptají, jak chcete, aby to nakonec bylo. Co z toho plyne? Jen otázka, komu věřit a v co věřit. Není víra něco nepatřičného v jednadvacátém století?

Žádné komentáře: