Mateřský jazyk

Ze školy si pamatuji jen to, co nemusím. Portrét dvou Janů kdesi v novinách, mi  v mozku vyvolal vzpomínku na stejné tváře v rámečcích na chodbách machnínské školy. Je tomu víc jak šedesát let, kdy mi přísné pohledy Jana Husa a Jana Komenského občas připomněly, že nemám domácí úkol. Ano, přísnost musí být. To věděli jak rakouský císař, tak dobrý voják Švejk a bezesporu i má třídní učitelka. Máš, či nemáš, být či nebýt? Otázka, která zněla jak hrdým Albionem, tak mou pátou obecnou na hodinách češtiny. A tak mi prosím o šedesát let později dejte, paní učitelko, prostor pro můj poslední domácí úkol. Žel, ten mi už rodiče nepodepíší.

Oběma přísným pánům z portrétů v úzkém černém rámečku byla jedna věc víc než blízká. Jazyk český, česká mluva, jazyk jako hrad i zbrojnice v dobách, kdy si nic víc už nemůžeme vzít do batůžku a jít. Mluvit a psát v jazyce, bez kterého si, především J. A. Komenský, musel v cizině připadat zoufalý, opuštěný a zrazený.

Každý z nás, kdo žil a pamatuje dvacáté století ví, o čem mluvím. Nebyly to jen změny v tom, zda psát sirup, či syrup. Chvála češtině. Frustrace z její ztráty pociťujeme jen v mezních situacích a o to víc, čím víc jsme ji měli za samozřejmost. Žil jsem část svého mládí v domě, který lze s určitou dávkou nadsázky pojmenovat Babylonem, kde zmatení jazyků odpovídalo době migrace milionů lidí po skončení války. Statisíce lidí bylo v pohybu. Migrace šla po směru síly větru úspěchů Rudé armády z nejsevernějších konců Baltu, Polskem, celou Evropou, přes moře až ke břehům Ameriky, po země ověnčené Kordilierami a dalekou Austrálii.

Dům, do kterého jsem se krátce po vlně tsunami běženců z celé Evropy narodil, byl vskutku multijazyčný a čeština, jako mateřský jazyk mé maminky byl jazykem naprosto osamělým. V ulici, hned v řadě jeden za druhým žili tatínkovi bratři, co holocaust přežili a válčili v zahraničních armádách proti fašistům. Ověšeni řády a medailemi si přivedli ze světa své cizokrajné manželky. V domě mé babičky, jsme se všichni scházeli a mluvili spolu. A o tom je řeč, o jazycích, kterými spolu komunikovali.

My, děti svých rodičů té prazvláštní doby, jsme měli úplně stejné problémy. Doma se mluvilo jinou řečí, než na ulici, v krámě, ve školkách a ve školách. Děti Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Rumunů, Poláků, „Vasrpoláků“ a děti ze smíšených manželství se v tom velkém kadlubu přetavily ve třídách v děti, co mluvily, psaly a myslely česky pod přísnými pohledy pana Husa, Komenského a třídní učitelky, učitelky jazyka českého. Stala se  mateřským jazykem, všech těch dětí, které si dnes ani už nevzpomenou, že s ní kdy měly takové problémy. Dnes je jim tak blízká, že jim v cizině schází. Rádi jí naslouchají a hrdě se k ní hlásí. Přitom nebylo vůbec lehké vyrůst v Sudetech a zachovat si jazyk tak krásný, jako je čeština. Jazyk dvou Janů zasmušilých tváří z chodby machnínské pětitřídky. Můj mateřský jazyk....