Můj dědeček

Někdy na počátku padesátých let minulého století se mi, co předškoláku, dostal do rukou ruský satirický časopis ,,Krokodýl“. Na jednom obrázku parodujícího starého ošklivého bankéře z Wall Streetu jsem jej bezpečně poznal : ,,To je můj dědeček“, vykřikl jsem do všech stran. Jeden z kolemstojících uvědomělých občanů přiskočil, vytrhl mi časopis z dětských rukou, podíval se na obrázek a řekl se zadostiučiněním bdělého soudruha: „Nic se neděje, občané, mladej se spletl, to je obrázek nějakého amerického Žida.“ S tím jsem se nehodlal smířit a dál jsem řval, že ne, že není, to je můj dědeček, má přeci stejné chlupaté uši. Co já tehdy věděl o genetice… Ano, až do detailu došli sovětští karikaturisté. Chlupaté uši asi viděli i tehdy, když se ráno sami holili.

Když se tak vracím a vzpomínám na ona třeskutá léta, pak mi na mysli vyvstává otázka. Mají všichni Židé chlupaté uši? Proletáři, marxisti, včetně Ježíše Krista i Karla Marxe? Nemám v tom jasno, ale co vím, můj dědeček byl chytrý, milý a hodný pán. Nevyčítám mu vůbec nic, natož to, že nebyl nikdy bohatý. Nebydlel v New Yorku, ale v Liberci, kde se i narodil v Měsíční ulici. Rodiče mu umřeli a tak jej ještě chudší příbuzní dali do sirotčince do Prahy, čímž se mu dostalo nečekaně i českého vzdělání.

Škola dědečka obdobně jako mě ani trošku nebavila, a tak jako jednoroční dobrovolník bojoval už v První světové válce. A protože si nevážil svého zdraví a života, byl často vyznamenán za statečnost a chrabrost a válku skončil v hodnosti nadporučíka. Ještě v zákopech odmaturoval na liberecké obchodní akademii, korespondenčně a prý i s výrazně neslušnými výrazy. Oženil se celkem dvakrát. Můj táta byl nejstarší syn z prvního manželství.

Za Masarykovy republiky se dědeček věnoval kartám, které rodinu živily. Sem tam zabrousil slovně do politiky. Neměl rád křiklouny, nacisty a demagogy, kteří mu po uchopení moci nic neodpustili. Hned po 1. říjnu 1938, po převzetí úřadů místními a později říšskými nacisty došlo i na jeho, jak babička tvrdila, nevymáchanou hubu. Děda skončil v zajišťovací vazbě snad jako první. V libereckých novinách se objevila fotka, která se moc nelišila od té z ,,Krokodýla“. Čtyřicátník, tmavé obroučky brýlí, chlupaté uši, výrazná pleš, zahnutý nos. Ani jméno přidávat nemuseli, vypadali tak skoro všichni… Místní fašisté, snad i milí sousedé ze stejné ulice, jej poslali na převýchovu do Sachsenhausenu…

Dědovi synové měli štěstí, včetně mého táty. I proto jsem tady a mohu a rád vydám svědectví, jak to bylo s dědou dál a doopravdy. Jaký on byl Žid? Ani do synagogy moc nechodil i předtím, než ji zdivočelý dav zfanatizovaných obyvatel města zpod Ještěda zapálil. Chodil tam, ale jen na Vysoké svátky, když měli synové bar micva, popovídat si s přáteli, asi jako já dnes.

Jsem po něm nepraktický. Ani řidičák jsme si neudělali. Já nekouřím, on kouřil jako fabrika, prosím, neplést se slovem fabrikant. Co prožil v koncentráku, s tím se nikdy nechlubil až na to, jak Sachsenhausen opustil. To si  zrovna Áda vzpomněl, že na frontách První světové války bojovali pospolu Němci s Rakušany i Češi a ti stateční dostali i nějaká vyznamenání. Byli však mezi nimi i Židi, a tak bylo 200 Židů vyhoštěno z Říše a do 48 hodin ji museli opustit.

Dědečkovi se to podařilo a přes Rumunsko skončil v Palestině v uniformě nadporučíka Československé armády. Vrátil se domů, až když válka skončila. Pracoval a do důchodu šel jako hrobník, správce židovského hřbitova. Fakt je, že Židů se domů umřít moc nevrátilo, takže děda měl v práci leháro. Penzi mu vděčná republika vyměřila ve výši 200 korun československých. Moc to nebylo, ale dědečka to  na kolena nedostalo. Proč taky? Měl lidi kolem sebe rád a děti jej hlady umřít nenechaly.

Můj dědeček „Chlupaté ucho“, jak jsem mu potají říkal, miloval češtinu, jako jazyk a doslova si s ní hrál. Stále se ptal a vyptával. Jsem celý on. Ptám se celý život. Ptal jsem se i dědy a on z toho měl radost. Pořád mi doporučoval číst knížky a do knihovny chodil celý život. Byl pro mne nedostižným vzorem, učitelem, vychovatelem i kamarádem. Měl jsem jej moc rád a ti, co jej nepoznali, mi mohou jen závidět.

 Můj dědeček byl člověk, chlap s chlupatýma ušima, který měl všechno a nikdy doopravdy nic. Právě proto, že byl takový obyčejný a pravdivý, nikdy na něj nezapomenu… Zasloužil by si a s ním spousta jemu podobných, aby mu město, kde žil, postavilo pomník, desku na pamětnou. Takoví lidé jako on vdechli městu život a kouzlo, které Liberec – Reichenberg už nikdy neztratí.