Vodní sklo

Mé mládí a s ním spojené radosti a strasti provázela skromnost, jedna z pozitivních vlastností maminky. Té, která v naší domácnosti uměla hospodařit s tatínkovým platem, jako s jediným příjmem naší rodiny. Zdraví jí nedovolovalo najít si práci, a tak se doma šetřilo a zbytečnosti se nekupovaly. Vše se zužitkovalo a mělo své místo. A tak se i zavařovalo.

Matka nebyla troškař a dala si tu práci nedělat nic polovičatě. Došlo i na vajíčka, v létě levnější, než v zimě. Na půdě staré hospody, kde jsme bydleli, byly pětilitrové sklenice od okurek, do nich se vešlo zhruba padesát vajíček a ty se zalily vodním sklem… Experimenty, mé drahé matky neměly hranic. My s tátou koukali a nevěřili vlastním očím. Vodní sklo, jako lák na vajíčka. Ta v nálevu vodního skla tak nějak změkla a zatvrdla jim slupka, ne víc už nevím, je to dobrých šedesát let, možná víc, už si  vše nepamatuji. Vím ale, že by dnes mé mamince rozuměl její vnuk, universitní profesor chemie spíš, než já tehdy s tátou.

My s tátou jsme neznámou chemickou operaci odmítali stejně, jako v zimě jíst vajíčka ve vodním skle. Ještě dnes mne ta představa děsí, i když asi o tom byl i film Tři vejce do skla, nebo ne? Možná tak vejce ruská s majonézou, ta mi chutnají, to je jiná marináda, jiné pochutnání… Vezměme to z jiné strany. Stát v této době budoval Třinecké elektrárny, hutě a šachty dostávaly jména členů vlády. Proč by moje máti nemohla experimentovat v rámci rodiny a vyrovnaného rozpočtu? Už tehdy znělo hezky žít z rozpočtového provizoria.

Až mnohem později jsem se opět dostal k vodnímu sklu v době, kdy se českým světem hrnula kamna značky ,,Club“, mezi lidmi známá jako klubky. Když kamna, tak stejná v celé ulici. Pokud odešel jejich šamot, tak jsme je s otcem vyspravili vodním sklem. Vzpomínali jsme na vajíčka a na maminčin experiment. V té souvislosti jsem si vzpomněl Lucemburka na českém trůnu, kterého  Češi od nepaměti nazývali Otcem vlasti. Ten v Praze do základů mostu přes Vltavu přispěl vozem vajec a mně napadá, zda to nebyla vajíčka obdobného charakteru jako ta, co máma konzervovala pomocí vodního skla v roce 1950 v malé obci na sever od Alp, v českých Sudetech.

Aby nebyl konec vší té slávě vodního skla a celý příběh nevyšuměl do ztracena, tak prosím vězte, že ti, co byli na vojně dva roky, mi jistojistě porozumí. Ve vojenském útvaru 6154 v Milovicích jsem měl speciální rajóny - kamna v kancelářích. Jaké jiné, než klubky. Ty poruchové jsem repasoval ničím jiným, než mnou oblíbeným vodním sklem. A tak šel čas a vy jste mohli v klidu spát, protože já za vás v Milovicích bděl u kamen, abych na konci oněch 24 měsíců obdržel hodnost poddůstojníka a mohl velet četě nosičů raněných.

Vzpomeňte si, až vám přestane hřát ústřední topení, nebo pokud bude opět nedostatek vajec, nebo budou příliš drahá. Je tu precedent mé drahé spořivé maminky – vše vkládat do skla, nejlépe vodního.

             Pokud se něco stane a já budu na blízku, obstarám bezporuchový chod kancelářských kamen. Klidně spěte, vodní sklo a já už patříme k sobě.