středa 28. srpna 2013

Buchty




Maminka pekla v pátek, sobota byla stále ještě pracovní i školní den. Buchty chladly a voněly. Celá vesnice voněla vanilkou, marmeládou, meruňkami a různým domácím ovocem. Zpitomělé mouchy tomu ani za mák nerozuměly. Kdo by se taky namáhal hloupým mouchám něco vysvětlovat, mouchám.Buchty byly samozřejmě i s mákem a s tvarohem. Cukr moučka se rozprostíral na buchtách v souvislé rovině. Buchta vedle buchty. V deseti letech mi připadaly jako přepevná zeď kolem hradu nahoře s cimbuřím ze šlehačky. Ani škvírečka mezi nimi nebyla. Jako zeď z kvádrů, opevnění z pevného kamene, tak nějak vypadala ta maminčina dobrota, než jsem ji rozbil svými chvátajícími nedočkavými prsty.
Plech s buchtami. To nejlepší, co jsem si mohl v pátek odpoledne přát, byly buchty, se švestkovými povidly. To jsem byl vždy ve střehu, připraven mamince pomoci. Především vylízat mísu od povidel a co zbylo na pekáči. Přípečky, ocásky, kousky čehokoli, jen když jsem věděl, že budou povidlové buchty, a že mi je nikdo nevyčudí.
Maminka tohle všechno věděla a předem byla připravena mě odměnit. Však taky ten den ve škole patřil vždy k těm, kdy jsem dostával ze všeho jedničky. Co jednička, nebo písemná pochvala v žákovské knížce, to celá řada buchet na plechu, ještě teplých, nevychladlých. Maminka říkala: „Nechápu, jak to, že tě po nich nebolí břicho,“ a táta dodával: „A nepálí žáha.“ Všechno mělo přijít s věkem, jako neměnné zákony přírody zvané stáří. Vím, že kdybych je tehdy snědl všechny, tak by mi nic nebylo. Když je někomu deset let, přečká ve dřepu i lavinu, natož nějaké kručení ve střevech a spěch na cestě ke klozetu.
Ach, kde jsou ta léta povidlových buchet, tisíců vůní linoucích se z oken našich i sousedů? Časy neasfaltovaných silnic, tekutých pudrů, octanů hlinitých a peroxidů vodíků. Co kolen a loktů jsme si tehdy odřeli, co škrábanců, štípanců, kousnutí a vyvrknutých kotníků jsme měli podomácku ajatinem ošetřených. Co bolení břicha po požití rychlokvašných okurek, nezralých jablek a mrkve umyté v sudu pod okapem nás prohánělo, ale k doktorovi do města nedohnalo. Sami doma léčeni černým uhlím přes noc s běhavkou. Taky to šlo. Muselo to jít.... A ráno bez pardonu do školy.
Však se taky všechno rychle uzdravovalo a pokud vím, tak byla hanba být doma a marodit. Čím víc jsi byl statečnější a na bolest nemyslel, tím víc tě parta brala, tím větší hrdina jsi byl. Nebo to tak nebylo, asi jak kde. Mě doma marodit nenechali, sami se tak chovali.
Buchty ještě jednou a naposledy. Buchty jsou naše česká specialita a ty, co dělají ve Vídni mají od českých kuchařek, co tam přišly zhruba tak před sto padesáti lety. Viděl jsem buchty vypadlé ze současného stroje na pečení. Jsou jako z těsta na rohlíky. Babiččiny buchty a ty od maminky byly pokaždé o něčem jiném. O sluníčku, měsíci i o hvězdách. O švestkách, které umí zázraky – dva zázraky: povidla a slivovici. Řekněte sami, není to na olympijskou medaili? O vůni nemluvě a sladkém na jazyku. Jsou hned vedle těch, co se plní tvarohem.   A teď mi poraďte, pokud taky chodíte jednou za tři měsíce na kontrolu s cukrem. Jak to děláte? Podařilo se vám obelstít glukometr? Mně ještě ne…

Mléko, a jak chutnalo po válce




Bandaska měla víčko, které ke spodní části přilnulo, i když se bandaskou točilo  a mohla být i plná piva. Paní Jungová, naše mlékařka, byla vdova po německém vojákovi, který se nevrátil z války. Nikdy mě nenapadlo zeptat se maminky, zda je i ona Němka....Tenkrát to bylo důležité, dnes by těžko někoho napadlo.
V machnínském krámu i pět let po válce mluvili téměř všichni zúčastnění německy, i když bylo po odsunu Němců. Ti co zbyli, byli nepostradatelní ve výrobě, odpůrci fašismu a jinak pronásledovaní, ze smíšených manželství a příbuzní Čechů, jejich známí a konzumenti mléka paní Jungové.
Co tohle objasňování má společného s machnínskou mlékárnou a mou dobře těsnící bandaskou na mléko? Pro mléko jsme do té staré budovy chodili z vesnice všichni, co neměli doma krávu nebo kozu. Byli jsme příměstská, taková poloindustriální  obec. O 6 km dál začínal Liberec, o 3 km opačným směrem městečko Chrastava a polská hranice o 12 kilometrů severněji, Hrádek  n/Nisou kilometrů 18 a hranice s právě vytvořenou Německou demokratickou republikou na řece Nise.
A mléko? Každý den do bandasky nalévané speciální velkou naběračkou uzpůsobenou pro ty velké hliníkové konve a hrnce.... Z hospod dnes zbývá vlastně už jen jedna a co jich tu u nás za První republiky bylo! A tak si dospělí chodili po válce popovídat a postěžovat do krámů, do obchodů. V nich ještě často byli původní majitelé - národní správci a ti se stávali onou pověstnou vrbou krále Líra, oním podhoubím námětů dnešních nikdy nekončících televizních seriálů o všem a o ničem...
Vedoucí, jak se jim začalo říkat od třiapadesátého po měně, už neodstříhávali lístky, které měli udržet státní obchod od černého trhu. Měnová reforma zamíchala všemi kartami, ale mléko dál u nás doma ve vsi prodávala paní Jungová. Vidím ji jako dnes. Noří puncované naběráky do mléka a to nalévá do našich puncovaných bandasek po Němcích, ze kterých mléko nevytéká i přes točení bandaskou kolem hlavy. A jak jsme to rádi dělávali, protože.. Dovedete si to vůbec představit…
Pamatuji si paní Jungovou velmi dobře. Jak vypadala (byla trochu při těle), co mi říkala, co vzkazovala mamince. Znala nás kluky všechny jménem. Později jsme se s rodiči přestěhovali naproti dvojdomku, kde s dětmi bydlela. Ač její krámek nic jiného než mléko nenabízel, byl přirozeným centrem, kam se chodilo povídat si.... Ženský za dveřmi uvnitř před pultem a my děti poslouchali, co si dospělí povídali a nejen to.
Jednou jsem tam kopnul do holeně o dva roky starší holku. Jmenovala se Koňáková a její maminka vařila ve školce. A co mě mrzí je, že jsem se jí za to nikdy neomluvil. Teď jí bude sedmdesát a pokud jí to někdo řeknete, tak že se dodatečně omlouvám. A že to muselo bolet! Do holeně… To opravdu bolí a dlouho…
Mlékárna, ta veliká budova dosud stojí hned po pravé straně, při vjezdu do centra obce. Bydlí v ní zahraniční dělníci – Moldávci. Krámek s mlíkem v ní už dávno není. Tak jako paní Jungová. A nalévané mléko? Prosím vás, nedejte se vysmát! To s tím dnešním mlékem v lahvích nemá vůbec nic společného. Víte, jak to myslím?...

Křišťálové noci je 75 let

    
Vy, kterým té a jí podobných nocí v Praze, Augsburgu, Mogilevu, Wormsu nebo v Oděse neuhořela babička s dědečkem, neuvěříte. Letos je v listopadu 75 let těm tzv. Křišťálovým nocím z roku 1938 a nezadaly si s těmi ve středověku.
Tatínkovi sousedé z jednoho domu, jedné pavlače, z patra, z jednoho WC v mezipatře, které společně používali v Sudetech v Německu, v Jablonci, Liberci, v České Lípě zapálili  ohně nastávající Křišťálové noci hrůzy a pogromů. Když přijeli hasiči, tak je k ohni nepustili. Nikdo nikoho a nic nechránil.
 Ani Vy, kterým v té pražské, v Augsburku, ve Vitebsku, v Mogilu nebo v Oděse neupekli v minulosti za posledních tisíc let libru masa na živém člověku nemějte nikdy dobrý pocit půjdete-li kolem synagogy. Na nebi budou plát už jen hvězdy a souhvězdí, souhvězdí Kasiopeiy, Velký a Malý vůz, Mléčná dráha....
Ti, co nepodlehli ohni a vyhnuli se střelám ochotných vojáků, kápů v koncentrácích a vrátili se domů živí, jen se divili, proč vrátit Židům peřiny, hrnce, ručníky.... Je problém, proč se vraceli?
Co je to 75 let? To sotva zestárne strom, omítka na radnici, chodník před nemocnicí. V Liberci si oheň nesměli ani fotit, nesměli hasit, jen směli  křičet od radosti, když Židé plakali. Strýčka Walthera v deseti letech vyhodili ze školní třídy navždy. Tak dlouho měla trvat Německá říše a Norimberské zákony…
Tatínek měl v České Lípě strýčka, ten šel ještě týž den na nádraží, skočil pod vlak a tím své trápení jednou provždy ukončil.... V Liberci vyrostla nová synagoga, asi první na sever od Alp po Druhé světové válce. Žije zde s bídou Židů, co bys na prstech ruky spočítal, a kdyby nepřišli konvertité, tak k Bohu modlitby ani nedoletí. Přesto, když jdu kolem synagogy v Praze, Augsburgu, stále cítím ten „pach“ spáleného masa, slyším ty rány do zavřených dveří... Pískání lokomotiv na českolipském nádraží, skřípění kol, když přejedou člověka....
Věřte mi, není to usměvavé téma, v době, kdy českými městy chodí ostříhané hlavy a chtějí učit  cikány klacky, jak se mají chovat, co jíst a pít... Až jednou přestanou hořet synagogy, Romové budou kontrolovat docházku svých dětí do školy, až slunce na obzoru zůstane stát a vítr s oblaky bude hřát a Země se přestane točit a člověk člověka bude milovat, jak bych si neskutečně chtěl přát.
 To říkám Vám, kteří se v teple svého pokoje díváte na zprávy, a co se děje venku, se Vás netýká.... Vám, kterým se v Praze, v Liberci, Lípě, v Jablonci nikdy nic podobného nemůže stát? Věřte, že se stalo jiným, Vašim sousedům a přeživším, jejich dětem, vnukům a pravnukům. A těm se jen těžko vzpomíná.
Křišťálová noc – noc holínek, nožů, obušků a přihlížejících davů. Mlčících davů…                    

Doma v Jablonném v Podještědí




Uhranul mě sobotní život v malých městečkách mého kraje. Ten ruch, šum a spěch před polednem v Jablonném nebude jiný, než je v Mimoni, Zákupech, nebo v Chrastavě, ale ten v Jablonném je až nápadně podobný němým filmům, spěchu grotesek z první poloviny minulého století. Je nesmírně půvabný.
V zádech nádherný kostel s náměstím a hlavní ulice, kde stojí auto na autě a všichni kolem běhají, jako by němí herci hasili zapálenou stodolu nebo místní vězení. Všichni, co sem na víkend přijeli nakupovat  z chalup v okolí, od Černé louže, Rynoltic, Markvartic, ti všichni statisté jsou herci jedné velké filmové role. Rychle nakoupí a hurá pryč. Nejde to tak snadno, všude na rychlík čeká ruka brzdaře. Vždyť koho rok nepotkáš v Liberci, potkáš před krámem Vietnamce.

Tuhle mě někdo „záměrně kopl do holeně“. Kdo jiný, než Pavel Göre, zdravý a s vnoučaty. Chtěl si poklábosit? Co já vím. Je tu spousta lidí, co si mohli nakoupit v supermarketu v Liberci, nebo v Lípě. Přesto nakupují tady. Koně napojí, koně si odpočinou…

To máte tak. Jablonné v Podještědí je vlastně celé schizofrenní, rozdělené. Patří k Liberci a taky do nedávna patřilo k České Lípě, a tak lidé zlatí nevědí, co s tím. Rozhodně je to netrápí. Vyřešili to opět na náměstí, tam, co prodávají i noviny. Liberecký deník ani nevedou, jen Českolipský. Ono je to odtud asi tak do obou okresních měst stejně daleko a starého osla z Jablonného nenaučíš chodit jinam, než tam, kam celý život chodil. Do Lípy.

Nechtěl jsem si postěžovat. Já a asi všichni milujeme a vyhovuje nám ta nádherná atmosféra malého, milého městečka někde uprostřed, 20 minut autem od obou velkých měst. Lidé jsou tu spokojeni, to je vidět na první pohled. Jen si běžte, jako já, něco koupit, nechat si poradit na náměstí třeba do Elektry, či jak se jmenuje prodejna s elektrospotřebiči. Čekal mě tam vedoucí, majitel, co já vím a nepustil mě ke slovu. Odpovídal mi větou rozvitou a zaujatou, a měl se v krámě rozhodně čím pochlubit.

Jsou prostě lidé optimističtí a lidé zapšklí, morousi a stěžovatelé. Já v Jablonném takové nevnímám. Jsou tu jistě, jako všude a každý má doma skříně, nebo skříň a svého v ní svého kostlivce. V Jablonném  a to vím jistě, se ale necpou v sobotu dopoledne do ulic, aby obtěžovali okolí svými nezáviděnými osudy.

Je tu krásně, i když prší.... Zmáčení lidé se schovávají pod deštník a do řeči se sousedy jim moc není. Ale jakmile se opět ukáže slunce a pozlatí do sousoší na náměstí, všem je hned líp. To se opět těším s kým si popovídám. Jana mezitím nakoupí, pozdraví svoje známé z Preciosy a skočíme do auta, co parkuje bez poplatku na náměstí a hurá těch pár metrů do České Vsi.

Všude na světě je krásně, proč ne tady a teď? Znám stovky měst, ale jsem doma tady, kde mi na pozdrav odpoví, kde lavičky jsou a jsou k sezení. Kde potkám souseda, a ten, ač taky pospíchá, se  mnou se dá do řeči, poradí a řekne mi , jak je to s tím počasím, a kdy už konečně porostou.

Telefonem v Liberci to ani nezačalo, ani neskončilo


Před 130 lety bylo v severočeské metropoli deset účastníků telefonní sítě. Psal se listopad roku 1883, a abych byl úplně přesný a spravedlivý, pak dvanáct slovutných občanů čekalo na zavedení telefonní linky...
Jedním z těch, kterým byste mohli zavolat oním kouzelným „štylem“ do trubky ve zdi, končící trychtýřem, byl i slovutný rytíř Johann, v druhé generaci podnikatel v textilním průmyslu. Zaujalo mne, že kromě zájmu o telefon byl i poslancem Zemského sněmu, kurátorem Severočeského muzea a především donátorem řady staveb ve městě pod Ještědem. Pozdější svobodný pán, šlechtic, rytíř, otec patnácti dětí štědře podporující špinavé, nešlechtické, česko-německo-židovské město, sevřené mezi kopci, trápené inverzemi i nedýchatelným vzduchem, trápené kouřem desítek továrních komínů, polétavým popílkem, kalnou barevnou Nisou, špatnými pracovními podmínkami, národnostními problémy. Přesto zde staví, renovuje a hlavně přispívá tam, kde na to radnice nemá.
Málokdo byl tak velkorysý, jako tenhle liberecký německý fabrikant. Tam, kde radní probendili na co a kam až dosáhli, tam se objevují peníze od bratří Liebiegů, kteří staví novorenesanční klasicistní a secesní Liberec a nejsou v tom sami. Staví se Liberec moderní dopravy, tramvají, továren a nových pracovních míst. A znovu je tu liberecká radnice: přebujelá byrokracie, spousta drahých úředníků, zbytečných mezičlánků, společností parazitujících na hlavní budově. Ano i to tehdy byl Liberec. A víte jak to řešil místodržitel z Prahy ? Pan hrabě nechal rozehnat liberecký magistrát – volené zastupitelstvo. Nic neponechal náhodě. Město se muselo oddlužit v co nejkratší době.
Pro úplnost předestírám, že popisuji děj konce 19. Století v Liberci. Překlenovací – úřednická liberecká vláda to zvládla. Radnice zeštíhlela,  noví radní už nekradli jako ti předešlí a peníze našli u donátorů, Liebiga a jemu podobných průmyslových a obchodních oligarchů, řečeno dnešním jazykem. Odtamtud peníze začaly téct do rozpočtu města, a tak tomu bylo až do počátku 21. století.
Nikomu nic nevnucuji, ale nabízí se tu cesta i pro dnešní garnituru libereckých radních. Jít cestou, kde peníze jsou a často jen zbůhdarma leží. Stačí se pro ně jen maličko sehnout a oslovit i ty, co z města před lety odešli a jsou úspěšní jinde.  Když to umí liberecký kamelot, proč by to neuměl i liberecký entuziasta, který má praxi v soukromém podnikání a ví, jak na to. Dejme mu co chce – šanci. Je to možná jediná šance, jak přivést peníze do města pod Ještědem.

čtvrtek 22. srpna 2013

Nůžky




Můj obdiv patřil mamince. V ruce držela nůžky a stříhala pečenou husu. Bylo mi pět, nebo šest let a nůžky jsem doposud znal pouze ty, které stříhaly vlasy, nehty nebo papír. Tyhle byly masivní a maminka evidentně musela vyvinout sílu paží, aby ustřihla voňavé křidélko, libový kousek masíčka z nebohé husy. Ach, maminko, co jsem to všechno miloval! Tvoji sílu, ty zvláštní nůžky, vůni co se linula z pekáče vytaženého právě z trouby. Dnes bych řekl, že věk zamíchal pořadím....
Vraťme se k době, kdy mě zaujaly nůžky. Co mi jich později prošlo rukama, co lidí jsem viděl stříhat  a leccos. Ovečky mezi koleny australského chovatele neměly šanci. V Pražské ulici, když se šlo dolů od Radnice, prodávali někde uprostřed bytový textil a koberce. Pan Futera tam rukou jistou, jako kdyby chirurg vedl skalpel, stříhal a stříhal textilie, až mi šla z toho hlava kolem...
To tedy prrr! Nemyslete si, že stříhat látku je snadná věc, to tedy vůbec není. K tomu byla potřeba síla, rozhodnost, grif, jisté oko a v ruce švih. Pomalý střih  a potom delší na jeden zátah a nůžky prolétají látkou, jako máslem. Ani nitka, nic co by se třepilo. Jako, když sekne šavlí. My mladí na něj koukali a jen si říkali, že to nikdy nezvládneme.  Že to jsou abnormální nůžky ještě po Němcích. Bylo dvacet let po válce a ve většině příhraničních domácností se spalo pod peřinami, jedlo z talířů a dveře se otevíraly klikou – po Němcích. Proč ne nůžky? Já měl trofejní kolo, Ruda vzduchovku, o motorkách, ani nemluvě, to samé bych mohl říci o psacích strojích, žehličkách, bandaskách na mléko. Bylo to o kvalitním materiálu a dobrém zpracování.
Nůžky, to je a byl i nástroj politiky. Mnohokrát mi byly svěřeny, abych s nimi střihnul do pásky a otevřel pionýrskou klubovnu, zahájil výstavu , otevřel dětské nebo mládežnické závody. Jak čas běžel, dostával jsem nůžky čím dál tupější, abych si něco neudělal. Samé legrační výmluvy....
Nyní jsem v péči paní Janecké, úžasné jablonecké holičky z firmy Šmik šmik. Té létají nůžky v ruce jak čínští draci. Pohádky? Vůbec ne! Někdo to s nůžkami prostě umí. Mám doma spoustu nůžek, ale ať si každý říká co chce, lepší jsou tupější, než ty ostré a ostřejší, co způsobují sečné a bodné rány. I nůžky posloužily jako zbraň, když vystřihly písmena k anonymnímu udání. Nůžkami přeštípne porodník šňůru, se kterou jste s matkou v jedno svázáni. Nůžkami byly od sebe odděleny první známky – black penny, byly jimi stříhány potravinové lístky v době, než se trh nasytil požadovaným zbožím.
Bez nůžek se neobejde krejčí ani švadlena. Nůžkami se stříhá niť a nití je svázána i kdekterá ptákovina. Nití je svázána moje i vaše řeč. Přestřihnout niť znamená ztratit souvislost, proto mi dovolte skončit, ustřihnout něco v půli věty, neboť vše má mít svůj konec. I povídání o báječném vynálezu, dvou nožíků uprostřed propojených, o nůžkách a jejich používání....                                                                                                                                                     

středa 21. srpna 2013

Za teplem



Tam někde za hruškou, co stojí sama v poli nad Jablonným jsem viděl tisícihlavé mračno ptáků, co se chystá a řadí v houf na cestě pryč ze země Maud.
Ne, to není vytrženo z textu pohádky na dobrou noc. To se na obloze řadí pochodový roj špačků na odlet do teplých krajin. A je to impozantní jev. Jeden každý, jen co hrstička černého peří, zobáček, malá hlavička, dole malé drápky. Jeden je skoro nic. A najednou jich vidím tisíc, možná i víc.
Ženou se oblohou, jako velmi pohyblivý mrak měnící směr. Jsou mi povědomí, jako bych je viděl už na starých obrazech, kde vítr má podobu muže červených nadutých tváří co fouká z plných plic do válečných polnic a halí svět kolem do šatů z tmavého tylu, chcete-li modročerného zlatem protkávaného brokátu.
Ptačí sněm na lípě v České Vsi při cestě v zatáčce, naproti domu se svatou Zdislavou ve štítu. Milión, napsal by o nich Marco Polo a sotva by se o moc spletl. Přiletí jich pokaždé tolik, že se až strom prohne a každý jeden z těch malých opeřenců se hlásí o slovo. Dupe, volá, mává křídly. Esemeskuje. Křičí z plna hrdla a svých sil. Dělejte něco, ráno už mrzne, letíme, letíme do teplých krajin. Někam na jih, kde je špaččí ráj.
Vyřiďte si všichni cestovní formality, pasy, očkování, fotky, celní prohlášení, kolky, a kdo poletí letadlem váhu svého zavazadla a pro děti kinedril. Razítko do pasu a ještě si vyměnit peníze a letí se. Končí ptačí sněm i velká srdcervoucí loučení. Potom šup do řady a za hrušku, co stojí v poli a zároveň je orientační maják. Ještě se musí nacvičit různé manévry. Pozor na vítr, co může formaci rozfoukat. Pozor na Italy co do houfu střílí. Pozor na umrznutí, vyčerpání.
Je to dlouhá cesta, vydrží jen ti nejstatečnější ze statečných. Přece jen, co je ten ptáček? Jen za groš peří, co se vejde do ruky. Hlavička jak pětník v ní za míň rozumu. Z ničeho nic vidíte nad sebou mrak zakrývající oblohu. Tisíce pětníků, tisíce ptačích mozečků s jedinou vidinou. Pryč od zimy, do tepla Afriky.
Čím pro nás je ta kulička peří utkvělého nutkání odletět na jih? Já sním, když vidím, jak každý z nás má chuť vlézt si za kamna. Sebrat se a odletět někam, kde šplouchá mořská voda o korálový útes. To ale my prostě neumíme, nemáme křídla a ani ptačí mozeček. Stačí, že jim závidíme. A přitom my navždy zůstáváme tady a oni tam.
Asi to tak má být, někdo to tak zařídil a je to správné. Nechtěl bych rok co rok balit kufry, houfovat se někde na drátech, letět přes Alpy a nechat po sobě střílet Italy. S obdivem se dívám na ty malé nezmary, jak jsou odolní. Je v nich víra v to lepší…. V teplé počasí.

pondělí 19. srpna 2013

Mluví s přízvukem




Nevím, jestli se mám radovat, nebo brečet. Dnes mi to už tak nevadí, ale když jsem ještě chodil do školy bylo to hrozné. Kam jsem se podíval, kdo na mě promluvil, měl šílený německý akcent a co víc, byl to příslušník mé rodiny. Kromě mé maminky, ta byla od Berouna, z Mníšku pod Brdy, z Trnové, od Příbramě. I kdyby byla z Kilimanžara (to byla a je snad ještě hora v Africe) tak by mi to nevadilo, hlavně že mluvila hezky česky...
Kouzelnou češtinu měla babička Amálka. Její sestry nemluvily pro jistotu česky vůbec. Brzo po válce umřely. Pamatuji si, jak ještě společně obdivovaly černobílou televizní obrazovku a tím obdivem k češtině končily. Leží na hrádeckém hřbitově mezi svými.
Můj tatínek tvrdil, že před válkou chodil do české měšťanky v Liberci. Žel, moc nevěřím, že se tam něco naučil. Moc si té češtiny neodnesl. Maminka, jej poznala až jako uprchlíka v Praze za okupace a vážně si myslela, že je Rumun. Omlouvá ji jenom to, že do té doby žádného Rumuna neviděla, ani neslyšela.
Táta se celý život snažil mluvit správně česky. Byla to úporná dřina a o to větší zklamání. Mátlo mě, že vyluštil každou českou křížovku. Tajenky posílal do redakcí až mi jednou redaktor libereckého Vpředu řekl, že si ty knížky, co mu za vyluštění posílají, může jít vyměnit do knihkupectví třeba za mapy, knižní losy, slovníky... Tatínka jsem miloval i pro tu jeho jazykovou neobratnost, a když česky psal, pak to byl teprve horor. Neznal jsem nikoho jiného, kdo by celý svůj život bojoval s češtinou s takovou zarputilostí.
Zato dědeček Artur, to byl češtinářský fajnšmekr. Nepoužíval ani germanismy, natož aby v jeho řeči zazněl cizí akcent. Mluvil tak spisovně, až se za tím jeho libozvučným jazykem lidé otáčeli. Chudák maminka. Jediná, kdo v rodině uměl opravdu česky, řešila s dědou  jeho lingvistické problémy. Děda se snažil proniknout do češtiny zadními vrátky, přes skladbu slov, přes jejich význam, vyhledával i dávno zaniklá slova. Fascinovala ho čeština Jana Husa, do všeho strkal svůj zahnutý nos, konstatovala, ani trochu se nezlobící, maminka.
Stýček Walther, nejmladší tatínkův bratr, je převelice aktivní. Hrál po válce v Hrádku nad Nisou i německé divadlo, napsal spoustu odborných ornitologických knih, rovněž německy. Byl předsedou řady společností, zájmových sdružení, chovatelů, filatelistů. Jen jednou jsem byl na schůzi, kterou řídil. Donutil mě k tomu řidič služebního auta, rodem Polák, co se češtinu naučil později. „Musíš strejdu slyšet, jak řídí schůzi!“ Nemusel jsem, šel jsem a nezapomenu... 
Jednou přijel, ještě za socialismu, za strýčkem televizní štáb, aby s ním natočili rozhovor a ukázali jeho chovatelské úspěchy. Žel, z rozhovoru kvůli akcentu sešlo. Přízvuk – akcent, jak se zdá, je všem jednou provždy daný.
To prý je, jako s chrápáním. Kdo chrápe nic neslyší.... Ten hrozný přízvuk ale měl  po válce v Liberci a okolí skoro každý druhý.  Nejsme žádní lingvisté a já, čím jsem starší - nechci o tom mluvit. Berme to jako kolorit, hezkou kytičku ve starém květináči. S ním jednou odejdou všichni, kdo milovali i tuhle zemi, ale mluvili s ní s německým, nebo jiným přízvukem.

Mladý Kouba, rámař z Mimoně




Být to tak za Rakouska a být aspoň Orlíkem, vévodou z blízkých Zákup, to by pak přítel Kouba z Mimoně byl dvorním dodavatelem. Žádný pucifous, nebo ten, kdo vodí koně kolem dvora. Živnost, co do způsobu obživy a důležitosti na úrovni dodavatelů nejlepšího sortimentu, v té nejlepší kvalitě (té rakouské)....
To byla a je práce rámaře, v mém případě pana Kouby z Mimoně. Jako, že jinak mám smůlu a chodím do lesa na houby, když nerostou a koupat se, když rybník zamrzne. Jindy mám zase štěstí já, když moje holička z Jablonce (ve firmě Šmik a Šmik) brilantně stříhá a k tomku si báječně povídáme.  
Našel jsem a do portfolia jsem si vedle jména Kouba založil vizitku s královskou korunou a dovětkem „královský dodavatel“. Rámař, co umí a ústa rovněž nezavře. Vzácné, vzácné koření! Spojení dovednosti rukou a kapacity mozkové tkáně. Jsem u něho, a jako bych byl u holiče, nebo v cukrárně, na peroně u vlaku, u doktora v čekárně. Nemusím na úřad, ani ptát se nemusím. Je jako encyklopedie, místní „bedekr“ a k tomu kronika okolí, podrobná mapa od Matouška, letecké snímkování, googlovské zmapování světa, ulička po uličce.
Můj milý pane Koubo, klobouk před vámi smekám a vaši práci obdivuji. Jste machr par exelance. K tomu umíte okořenit vše znalostmi, které jsem nečekal. A přitom se toho v Mimoni a okolí jen za posledních „pár let“ tolik událo! Připadáte mi, jako národní buditel někdy z první poloviny 18. století. Jste pro mne zdrojem informací, které bych jinde nezískal, nesetkat se s vámi. Žel jste  výjimkou a té já si dovedu vážit. Nerámujete mi jenom obrázky, ale seznamujete mne s vaším okolím. Je to fajn mít přítele, co umí a je na správném místě.
Nemá každé město tak zapáleného kustoda a zároveň zručného mistra svého řemesla. Takoví, jako on, ať kandidují a zastupují své spoluobčany a tvoří vládu městu, svému kraji, neboť takoví jako on jsou mízou i krví současnosti, ale i budoucnosti.
I mé obrázky v jeho rukou jsou tam, kde mají být. V dílně, kde čekají, jako já u svého doktora na ošetření. On totiž není rámař, jako rámař. Tenhle má o jedno oko víc. Jakoby opatřen ještě jedním, umí si poradit a na vysoké úrovni zhotovit, co si kdo objednal, někdy i víc.
Nechci, než poděkovat a říci, že v Mimoni mají velké štěstí na opravdového zručného a chytrého řemeslníka, který má i dar slušného chování, vedle toho, že umí, jako málokdo jiný. V Mimoni prostě zapršelo a já našel kousek od náměstí toho, který umí víc, než ti druzí. Zvládnout řemeslo je dar, a umět prodat svoji práci? I to pan Kouba umí  stejně, jako chcete-li exkurzi do dějin malování. I o tom ví hodně. No, řekněte, není to pro Mimoň výhra v loterii?                                                                                                          

Když na LVT pršelo…




Kancelář Průboje byla hned vedle našich dveří a redaktor co chvíli bušil na přepážku, která nás oddělovala. Nakonec proč ne? Někdy to byla vyrušení příjemná.
Vyšel jsem na chodbu a on na mě mával negativy právě vyvolaných fotek: „Jen se pojď podívat, tahle, ta je!!!“  Známý sudič a manžel zpěvačky Heleny Vondráčkové by se dnes pominul. Zpěvačka byla na fotce do půli těla nahá.  Abych to upřesnil, od pasu nahoru. Tak tenhle poloakt neměl chybu!
Fotograf Průboje bloumal po LVT, a protože žádná osobnost se ten den nedostavila, šel se do „muldy“ LVT podívat na program. Dnes tu sice žádná hvězda vystupovat neměla, ale aspoň si vyfotí Waldu a zajdou na pivo.... Hned z kraje programu Láďa Bareš, vydupávaje botou rytmus své kapely, chtěl sedící zmoklé diváky rozehřát. Koho tam poslat prvního? Přece Helenku, tu mladou z Chrudimi. Je jako za groš kudla, postavou spíš po tátovi, ale zpívat umí. A že prší? Aspoň jí porostou vlasy. Jestli jste znali Láďu jako já, tak zrovna to o těch vlasech byste mu nevěřili.
Na jevišťátko LVT tehdy vyběhla velmi mlaďoučká Helena Vondráčková. Pár dlaní o sebe tlesklo, ostatní seděli a čekali. Drobně pršelo, ale zpěvačce to evidentně nevadilo. Nakonec rozehřála Láďu Bareše, kapelu i posluchače. Redaktor stál u sloupu z tvárnic podpírajíci lešení, flexaretu v pohotovosti, ale co fotit? To kuře ve žluté halence s mikrofonem, podupávajícího Bareše, těch pár lidí v lavicích, kterým se písnička líbila...? Nakonec přece jen zmáčkl spoušť a vyfotil toho mladýho diblíka s mikrofonem ve žluté halence.
Druhý den, když ve fotokomoře vyvolával film z předešlého dne zpozorněl. Při focení sice pršelo, ale přesto, skrze padající déšť, svítilo odpolední sluníčko na muldu LVT přímo. Vytvořil se tak efekt, se kterým výrobce dederonu (východoněmeckého silonu) nepočítal. Helenka, začínající zpěvačka Vondráčková, byla na fotkách nahoře bez…. Došlo k chemické reakci potu, slunce, deště, fotoblesku a fotka šla místo do novin do všech přilehlých kanceláří. Rozmnožená na vícero kusů oběhla rychlostí blesku všechny tři poschodí budovy.
Zpěvačka se o ní ani nedozvěděla. Autorovi došlo, že ač šlo o neznámou zpěvačku mohl by mít malér. Já svoji kopii někam zasel a raději ji ani hledat nebudu, nerad se soudím...
Jak to dopadlo s tím pivem, na které chtěl jít redaktor s Matuškou?  Šli všichni a s nimi i Olinka, spolužačka z gymplu, co nejdřív chodila s Pepou Kubištou, a která se s ním kvůli Waldovi rozešla. To už je zase jiný příběh, ale taky pravdivý.
A co se stalo s LVT? Běžte se podívat sami. To je úplně jiný příběh pro řadu z nás, kdo chodili  rádi na program do muldy LVT. Příběh víc než hororový, patřící do černé kroniky....                                                                                                                                  

středa 14. srpna 2013

Píši Vám, pane Jindřichu Weitzene!




Vím, že jsem vás nezastihl na poslední cestě, ale vy mi to jistě odpustíte. Kolikrát jsem jen seděl s Vámi v Synagoze a Vy jste mi vyprávěl. Patřil jste mezi ty šťastnější, tak jako můj otec. Vy jste byl kohen, z rodu kněží, a takoví na hřbitov nesmějí, než na poslední cestě.
Vaším domovem byla Podkarpatská Rus, Zakarpatí, domovina lidí Ivana Olbrachta. Domov ubohých a ještě ubožejších. Domov Warhola, Nikoli loupežníka statisíců, bezejmenných, Vaší rodiny i Váš, Jindřicha Weitzena, v důchodu duchovního židovské komunity v Liberci, předtím, většinu svého života řidiče libereckých tramvají.
Byla to zlá doba, do které jste se narodil. Žid mezi Rusíny, chudý mezi ještě chudšími. A pak, ta zloba, alkohol, závist a víra v Boha, to nejde dohromady. A válka? Ta přišla do Karpat zleva i i zprava. Hory, ty věčně zelené kopce a hluboká údolí, stružky horských potoků, které tající sněhy měnily v koryta zhoubu nosících řek. Kam utéct, kde se skrýt před lidmi, kteří ještě před chvílí byli dobrými sousedy?
Píši Vám, pane Jindřichu. Sedím přitom opět proti Vám v Synagoze a poslouchám Vaše vyprávění. Nejste Balzac, ani Zola, Vy jste muž, co přeplaval oceán. Vám kdosi klestil cestu a Vy jste vyhrál cenu. Život. Každý chtěl Vaši smrt, Vaše tělo na pokusy, ruce aby kopaly Maďarům zákopy. Vaše vlasy, Vaši kůži na stínidlo od lampy. Vaši matku, otce, bratry, sestry, bratrance, babičky i dědy. Všem Vám přáli jenom smrt. A Vy jste je přežil. Ukázal jste jim vztyčený prst s jednou paží za zády.
Skončila válka a Vy jste tu byl s námi. Znal jsem i Vaši ženu. Patřila vedle naší rodiny k těm málo Židům z Liberce, kteří se vrátili, a co hlavní, zůstali tady.
Na Vás bylo to krásné, co už mě nepotkalo. Zůstat ortodoxní, věrný náboženským předpisům a být i nám všem duchovním. Píši Vám, a ač se to nemá, závidím. Bože, mít za sebou tolik staletí služby Bohu a lidem, včetně té krásné práce v Liberci – jezdit tramvají. Byl jste tolerantní, ale dovedl jste poznat i mezi námi hochštaplerky a karieristy.
Píši Vám proto, Vašim dcerám i vnukům proto, aby nezapomněli, jakého měli tátu a dědečka. A to je víc jak šlechtický titul, milióny v bance, auto v garáži. Vy jste mě přivedl na myšlenku, že být tím, kým jsem, je mé rozhodnutí a štěstí je jen o cílech. V rukou, které žehnají a hladí po tváři.
Píši Vám, abych ani já nezapomněl na slunce, déšť, zimu, záplavy a na člověka, který přežil všechny nástrahy světa. Jestli je vskutku nebe, pak Vy v něm jste. Držte mi, prosím, místo blízko Vás. S Vámi bych se ale rád dělil i o pouhou mez, rád bych opět slyšel, jak se má žít.
Píši Vám a závidím všem, co Vás znali mnohem lépe. Chtěl bych, aby Vám lidé ve vzpomínkách postavili pomník, a ve svých motlitbách Vám i za mě poděkovali. Za lásku a za vše, co jste lidem dal. Díky Vám, pane Weitzene! Jsem optimista a věřím, že svět se nikdy nevrátí tam, odkud přišel. Do nicoty, závisti, zloby a krutosti, a že to, co bylo, už nikdy víc světlo světa nespatří...

Vejšlap do libereckých hor




Někdo by měl ten kilometr přeměřit. Rozhodně to není jeden. Prý po žluté do kopce, asi tak hodinu z konečné tramvaje č. 3. Do zad Vám dýchají Rothschildovy žirafy, slon, co si háže písek na záda, zevlující zebry. Zleva vás zdraví dětský vláček a hrající si děti a před vámi je „vysokohorský“ vzestup i samovolný pád při návratu z Liberecké výšiny.
Co jmen měla a má! Je čím dál tím výš, pro nás mírně při těle doprovázející zbytek výpravy, určitě. Tím zbytkem vedle mne nebyl nikdo jiný, než má jednadvacetiletá dcera Sára. Kdeže jsou ta nezapomenutelná léta, kdy jsem ji nosil na ramenou a zpíval si, aby mi na zádech neusnula: Jen dál rudí námořníci, přiložte pušky k líci...Byla jiná doba a já byl zhruba o dvacet let krásnější.
Výšina byla jedna z mála rozhleden nad Libercem, které jsem v poslední době navštívil, dá se říci i zdolal, neboť byste nevěřili, jak jsem ty vysokohorské metry, ze kterých je složen kilometr, počítal. A k tomu mluvit, klást dceři otázky, snažit se být vtipný, ke konci už se omezit na: ano – ne. Kdo to má vydýchat? Ten kopec je značně vyšší, než Ještěd a nemá to, co Ještěd ano – lanovku. Těší mě, že tyhle problémy má i prezident při cestě na Sněžku a liberečtí sociální demokrati na Pláních.
Před sto lety, kdy lidé byli programově hubení, to se jim to šlapalo na tábory lidu, procesím na hory ke kapličkám, za zdravím! I program měli jiný a přitom krásně hubli bez diet, týrání se ve fitcentrech, bez utrácení peněz za prášky.
A tak jsme s dcerou došli až nahoru, někam, kam bych se sám tak hluboko lesem nikdy nevydal, kde si liberecký Liebieg postavil romantický hrad. Současný majitel nás u  stolu obsluhoval a nabízel i koninu z vlastního ekologického stáda. Já si dal vepřový řízek a došel k poznání, proč mohamedáni a židé vepřové nejedí. Měl jsem zůstat u toho, co nejedli babička s dědečkem a dát si meruňkové, nebo špekové knedlíky, co tak nádherně voněly.
Z vyhlídkové věže nevidíte skoro nic. Na starých pohlednicích je kolem holina a vidět snad, možná, Berlín. Nyní je vidět sotva na špičku nosu. Majitel nás vzal do sklepů, k šibenici, k hromadám dřeva na zimu. Liebieg by se divil, jak majitel ještě nedávno zchátralé ruiny romantickou stavbu obnovil. Postavil si tu i šibenici, kdyby se mu vložené investice neměly vrátit. Řekl jsem mu, že je tu fajn, dal dvacku „diškreci“, stiskl mu pravici a vydal se zpět do civilizace hluboko pod hradby, dolů lesem, stezkou sotva pro jednoho koně a jednoho zbrojnoše.
Faktem je, že dolů to šlo snadněji, než vzhůru. Dcera stihla asi milion mobilních hovorů a odpovědět na tisíc esemesek. Já oželel kyčle, dvakrát jsem dost tvrdě dosedl na mokrý šutr. Zajímavé je, že mladým nic pod nohama neklouže. Skáčí si jen tak, od radosti, a mě se  vyrojily v hlavě vzpomínky, když jsme s Fořtovými jeli vlakem na výlet na Malou skálu. To se psal rok 1958 a byl konec léta a zrovna po povodních. My, děti, ten vejšlap nahoru na vyhlídku stihly nejmíň dvakrát, rodiče sotva jednou.
Bude to stejné jako u kamzíků a ledních medvědů. My staří už šetříme silami a preferujeme snazší aktivity. Nakonec i má dcera si výlet pochvalovala. Bylo tu všechno. Adrenalin, dobrý oběd, vyhlídka z rozhledny, a chvíle s tátou. Vždyť se už tak často nevídáme. Jednou bude i tohle jen hrstí hezkých vzpomínek.

Všední den uprostřed léta roku 2013



Byl jsem na Kristýně, jak jinak to mám říct. Kdo dá třicet pět korun, může si tu radost jít okusit. Koupání na dolech, jmenovitě na bývalém zatopeném povrchovém dolu Kristýna v Hrádku nad Nisou je něco, co za třicet pět korun je stále směnou hodnotou, která se vám vyplatí. Dnes už nelezu dírou v drátěném plotě, ani se neplížím kukuřičným polem. Už chodím hlavní bránou, nebo vstupem na jihu od Nisy.
Letní koupání v přírodě, nemá chybu. Ponořit se v podvečer po šesté hodině do ztichlé, mlčící vody, když sluníčko už nemá tu sílu a strká svůj nos do stromořadí na západním břehu je něco, kdy se mi zdá, že svět kolem mne se zastavil. Vše utichá, jako před bouřkou a světlo kolem modrá, jakoby nás někdo shůry rentgenoval. Těch pár lidí, co sedí na břehu, i nás, co ve vodě plavou, jako omámení.
Kachnám zmodraly zobáky, přestaly žadonit o chleba, děti se přestaly dožadovat zmrzliny. Všichni jsme, jako v němém filmu naprázdno hýbali ústy, jako by v okolí přistáli mimozemšťani v létajícím talíři. V Praze se ještě hádal parlament o osudy Rusnokovy vlády a poslanec Rath se chystal od soudu na Ruzyň zpátky do cely.  Hrádecký důl Kristýna se do vody docela ponořil, koukala z ní jenom moje hlava a vše kolem se začalo halit do mlhy.
Jana dočetla Zpravodaj a mě naštvalo, že obec nezve zástupce země, jejíž Rudá armáda válku de facto vyhrála. Praskla mi guma od trenýrek, kamínek mi vlezl pod řemínek do boty a začal mě tlačit. Voda, ze které jsem právě vylezl prý skrývá i krokodýla a někde na dně i mé drahé titanové brýle, co mi kdysi sklouzly z nosu do vody.
Svět kolem Kristýny se začal vylidňovat, přeci jen bylo už pozdě večer. Škoda, všude kolem nádherné teplo a voda jako med. Zítra už má opět pršet. Kdo má ty teploty vydržet? Červenec a srpen se opravdu povedl. Ve dne vedro, v noci prší z horka, houby nerostou, ale všude kolem prodávají kanadské borůvky, meruňky, broskve a ještě pořád jahody. Sto metrů za státní hranicí, pět minut od Kristýny otevřeli Poláci obchoďáček „Bedruňku“, jako součást série příhraničních benzínových stanic.
Poláci umějí prodat levné a kvalitní zboží. Naši čeští obchodníci jen těžko obstojí, pokud konkurenci pomlouvají a dál drží vysoké marže. Poláci to umí taky, ale rovněž vědí, kdy moc je moc a raději zboží prodávají, než aby se na ně jen dívali.
To byl zas rušný den. Jana měla v kanceláři v 8. patře pod střechou 40 stupňů Celsia. V zimě bude vzpomínat, ale dnes byla pečená, vařená, a přesto se mnou jela na doly do Hrádku vykoupat se…. Den, na který se nezapomíná….

,,Žaluji“




Ač nejsem Emil Zola a neznal jsem kapitána generální štábu francouzské republiky Dreyfuse a osobně neznám ani bývalého hejtmana Dr. Ratha, přesto se stavím do pozoru a zdravím oba pány. Nesbírám pod stromy vypadlá ptačí vajíčka z vysoko umístěných hnízd, nepláči na cizích hrobech, přesto mi dovolte říct: Věřím, že Rath je nevinný.
Nebude to nevinnost dvanáctileté dívenky, chovanky z klášterní školy, čtenářky červené knihovny, ani psíka neposluchy, co čeká před prodejnou ,,Masny“, nespadne-li někomu z tašky buřt, aby ho bafnul a hledal tichý kout, kde si ho v klidu a pohodě sní. Věřím v nevinu všech a doufám, že mě nezklamou mé instinkty. Pokud bych si měl vybrat, komu by víc slušely okovy, tak denně ty adepty potkávám i u nás v Liberci. Chodí a sedí si v předzahradách, zevlují, na jednáních si berou slovo, napomínají, stále jsou obdivováni a přesvědčováni, že oni tam, kde nyní nejsou byli by těmi praváky, hřiby dubáky.
Zaplať pánbů brzo budou volby, a přesto, že mám věk na to být už konečně moudrý, bojím se, že se opět spletu ve svých spoluobčanech a oni opět zvolí někoho, kdo by měl spíš sedět místo Ratha, neboť ten je nevinný….
 Jak málo jsme se pohnuli od doby, kdy lidé uvěřili v padesátých letech monstrprocesům s opravdovými čestnými komunisty, duchovními, letci a vojáky, co nic neprovedli. Že sebrat fabriky je pro dobro všech, že pokud někdo nejde s davem je nepřítel a patří za mříže, nebo ještě lépe zabít ho. Pro tohle hlasoval v padesátých letech i váš táta, ale on už to ani neví, zapomněl strachem z toho, že se nevzepřel.
Tak nějak i nás dnes masíruje tisk, televize, politici, a především novináři své čtenáře, že Rath je zloděj a bandy zlodějů táta. Vsadil bych příčesek, že jej osvobodí ve spravedlivém procesu a přál bych mu to, co Husákovi, Masarykovi, Havlovi. Aby po propuštění z vazby, z kriminálu tak, jako oni, se i on stal naším prezidentem. Po zásluze, až bude rehabilitován, že se ničeho nedopustil. Že to byla jen nordická lest, těch, co si  mysleli, že budou vládnout nadosmrti, a že se nenajde nikdo, kdo je odhalí a pošle za mříže.
 Tímto, pane doktore, bývalý hejtmane vám přeji, a nejsem sám, abyste svůj proces vyhrál. Není nad uspokojení, vidět věci tak, jak mají být, že pravdu nemá ten, kdo má pod zadnicí polstrované křeslo a že pravda vítězí.                

pátek 9. srpna 2013

Pomníčky




Neznám městečko a snad ani žádnou zapadlou ves, kde lišky dávají dobrou noc, aby tam nestál pomníček, někde blízko plotu či na zdi obecního úřadu nebyla deska se spoustou jmen. Dokonce i u nás v pohraničí, chcete-li v Sudetech, se jich ještě dost skrývá pod hustým břečťanem v loubí odlehlých zahrad u hřbitovních vrat, na zdech zadních traktů honosných německých radnic, na domech, odkud mladé muže vedla společná cesta na bojiště světových válek…
Neznám se k obcím, spolkům, a veledůležitým politickým stranám, odborům, které nemají ve svém záhlaví aspoň trochu, špetku vzpomínek a díků těm, co složili své kosti daleko, daleko od těch, kteří je milovali…
Kamenné stély s prapodivnými kříži, jmény, místy, kde padli, umřeli vyčerpáním, na tyfus, úplavici, na zanedbané a špatně ošetřené rány. Jména pod sebou seřazená podle abecedy, jak schody k nebesům, příčky v žebříku na vysokou rozhlednu. Jméno, datum narození, a odkdy už není s námi.
 Mladí, mladí, byli tak mladí! Je mezi nimi málo šarží, hejtmanů, majorů. Tohle byli většinou ti, co se brodili v blátě, po ramena ve sněhu. Na Piavě, v Rusku, na Balkánu, všude se prali se zubatou, všude, kde padli dnes rostou stromy a po kamenech skáčou řeky. Doma jim místy, často i na náměstí postavili z vděčnosti pomník. Pomník těm, co padli v První světové válce těm, co se nevrátili domů z té druhé. Od moří, oceánů, z hor i z písečných dun, z koryt řek alpských hor, lazaretů plných amputovaných noh a rukou.
Byli tak mladí! Ševci, tkalci, příručí, malíři pokojů, kočí ze statků, voraři, skláři, dělníci z továren. Málokde na pomníčku zůstalo místo, kam napsat k mrtvým i jejich povolání,  koho milovali, kde která máma s tátou se syna nedočkali…
Už tolik let uběhlo a tolik toho odvál čas... Písmena, ať německá ze Sudet, nebo česká od Nymburka na stélách vybledla. Nejsou tady věnce ani květiny, není kdo by je zaléval, okopával zahradu a občas umyl pomníček. Lidé si neumějí najít čas na chvíli se zastavit. Nemají čas na živé příbuzné, natož na ty, kteří už nežijí. Lidi, dělejme s tím něco! Je to naše do nebe volající ostuda.
Na našich hřbitovech leží i ti, co občas bojovali proti nám. Němci, Turci, Maďaři, Ukrajinci, Italové, Balkánci. Ti všichni, podle konvencí, které jsme podepsali, mají být v úctě a hroby opečovávány příkladným způsobem. Pakliže tomu tak není, není nic jednoduššího, než to co nejrychleji napravit.
Nevrátíme těm chlapcům zpět jejich mladé životy, mladistvé tváře, milenkám jejich objetí, nenarozeným dětem jejich otce. Najděme alespoň vzpomínkou cestu k jejich domovům, k těm, co jim mávali na cestu do války, odkud nebylo  pro ně návratu.
Položme kytičku a zastavme se. Já rovněž, díky tobě příteli Petře T., který si mi o nich řekl, když já už skoro zapomněl. I v tom je lidská síla, schopnost nezapomínat, že kdosi tady zaplatil účet a položil vlastní život. Mít na paměti, že oni také chtěli žít, milovat i trápit se, mít děti, své sny a touhy…
Poděkujme těm ležícím pod mramorovými anděly a nápisy Padli, abychom my mohli žít…

Hrnce, hloupé hrnce



Nevíte, kde prodávají chytré hrnce? Koupí je hloupý kuchař. Probudila mě ani ne tak televize, ale to, že jsem pro kouř skoro nic neviděl. Rozhodně jsem si nebyl jist, kdeže to jsem. Odhadoval jsem to na srub plný kouře z blízkého táboráku někde v Osadě Havranů na dolním toku řeky Lužnice. Mátlo mě jen to, že jsem tam nikdy nebyl a pokoj, kde tak nahlas hraje televize mi připomíná ten můj...
Spalo se mi dobře, až doteď. Pud sebezáchovy mi zavelel vstát, najít brýle a znovu a znovu hledat orientační záchytný bod, který by mi s jistotou řekl, kde jsem. Nevím jak jsem našel kuchyň. Podobala se té mé v paneláku. Na sporáku, odkud vanul pach spáleného masa, bylo v hrnci to, co bývalo masem ještě před 3 – 4 hodinami. Flákota nyní proměněná v mrak štiplavého kouře. Ten by v dýmu schoval Napoleonovo bojiště u Waterloo, lodě Nelsonovy válečné flotily, prostě cokoli, co nemělo být spatřeno. Veliký a poslední hrnec mé svatební soupravy vzal za své a zůstal jen zápach, jako v doupěti medvěda, co kouřil celou zimu partyzánky, nebo rovnou mokrou bramborovou nať...
Jako v mátohách jsem našel sporý oděv, oblékl se a hrnec putoval před dům do popelnice i s černým obsahem. V bytě jsem otevřel všechna okna, vypnul televizi a přesto, že už bylo po půlnoci, šel jsem se osprchovat.
Průvan vyhnal z bytu i tu  poslední mouchu, co jsem vpodvečer sledoval, jak posledního svého druhu sedí na zácloně a hledá partnera k milostným hrám. I ta se sebrala, zamávala mi křídly a odlétla ze zamořeného bytu bůhví kam. Venku se mezitím dalo do deště a bezvětří vystřídal noční letní vánek....
 Já ale potřeboval uragán! Kouř se v bytě držel jako to, co raději neřeknu, ale helvítská víra byla jen slabý odvar toho, co smrdělo jako sto čertů a nechtělo z bytu ven. Teď ještě, abych to nějak zaonačil, až ráno sousedky budou dělat v přízemí sněm a odhad, která z těch mladých neumí vařit a spálila večeři. Přidám se k nim a rovněž odsoudím tu dnešní mládež, cynismus a sex, který z mladých dělá závisláky. Kouř, že mi vlez i do skříní, kde mám prádlo, a sám nevím kam ještě... Pak se rozloučím a poběžím kolem popelnice, kam jsem hrnec s masem na troud spáleným odhodil. Nebudu tím směrem ani koukat. Byl to můj poslední hrnec.
Nebylo to poprvé, kdy někdo z těch mladých sousedů „něco“ spálil a zahalil panelák do bílé tmy.... Jen já vím, že dnes tomu tak není. To já jenom občas tvrdě usnu, když vařím.... Konečně se rozpršelo, větřík dorazil i do mého bytu, a tak větrám, větrám....

V Liberci se něco děje





Černé díry mizí v nenávratnu. Velká trápení Liberečáků, zdaleka neřeší první vlaštovka, ale že by se v Liberci opravdu něco dělo? Tak, jako mají v Rusku ministra řešícího katastrofy, že by si Magistrát najal muže (ženu) řešícího „pomníčky“ bývalého vedení. I když pokud by se mu to podařilo, vyhrál by ten muž či žena příští volby... Bez legrace. A začíná to tak nevinně, první vlaštovkou:
Liberecký zámek – na spadnutí je dohoda o využití Libereckého zámku a tím jeho otevření  veřejnosti.... Domnívám se, že se konečně našlo místo pro poděkování spoluobčanům, kteří pracovali v textilu, ve všech fázích jeho výroby, včetně expedice (vývoz) a prodeje (LVT, obchod). Z Libereckého zámku by bylo důstojné muzeum textilního průmyslu továren Libereckého kraje po vzoru Leedsu, Augsburgu, všude, kde textilní výroba skončila tak, jako u nás..
Bývalá Galerie – muzeum dějin osobností textilních magnátů, výzkumu a vývoje textilního průmyslu až po současný program textilní fakulty Technické univerzity v Liberci.
Následovat by mělo řešení dalších černých děr krajského města: Skloexport, Imperiál,mulda po bývalé Textilaně, mulda naproti terminálu MHD, oživení středu města – Pražská ulice (obch. Dům Jiskra - Brouk a Babka), rekonstrukce dolního náměstí – změna pojetí  Kavárna  Nisa, Park na Rybníčku, Nádražní ulice…
Pokud město Liberec skutečně zaplatí krizového manažera, který umí oslovit příští donátory a dnešní úspěšné podnikatele, rodáky a emigranty, kteří tu kdysi byli doma, pak Liberec přestane mít nálepku tonoucího Titaniku. A co víc. Investice se do města jistě jen pohrnou. Dobrým příkladem je budoucí provázanost Liberce a Žitavy při realizaci propojených turistických tras v návaznosti na poznávání památek obou měst a jejich shlédnutí na společné trase turistických autobusů pro ty, co chtějí poznat obě města vzdálená 20 minut jízdy autem.
Je toho dost, co může vrátit Liberec tam, kam vždy patřil. Mezi metropole a oblastní centra, kam lidé cestovali za prací, zábavou i poučením. Vše je o lidech, jejich schopnosti nacházet řešení, která by měla být nekonvenční a moderní.
Krizový manažer sice něco stojí, ale nepřipustil by takové kousky proti dobrému vkusu, jako rekonstruované náměstí mezi Palácem Dunaj a Kavárnou Nisa a zbytečnost městských společností typu libereckého Spacia. Najde se liberecký milionář, který zaplatí městu krizového manažera, který by mu pomohl na nohy tak, jak se to běžně dělá u fotbalových či hokejových klubů? Podaří se to městu i Liberci? Proč ne? Za pokus to stojí.

Čekám na důchod


Vykopal jsem na zahradě kus zlata. Ležel tam jen tak, pod kořeny dubu, jak ho asi ve spěchu uschoval domácí pán. Jak zřejmě dopadl vypovídá za něj vykopaná hrouda zlata. Divil bych se, že pokud byl by zdráv, nechal by ji jen tak ležet mezi kořeny v blátě, u cesty bůhví odkud bůhví kam. Držím nalezené  zlato v ruce a říkám si, co s ním udělám. Kus, ten větší, patří mně, ten menší státu, ještě menší manželce a ten nejmenší, z toho si dám udělat zubní protézu.
Co řeknu sousedům? Jak vysvětlím, že tak rychle bohatnu? Nové auto, dovolená, nová střecha, super oblečení, dětem motorky, psovi boudu, nový holubník, sem tam lahev dobrého bílého. A to nemám na oknech ani záclonu. Ono se řekne od nebe klíč, ale kus zlata, to je o něčem, o čem jsem vůbec nevěděl, že existuje.
Mám nepříjemné svědění v zádech, spíš mě to svědí až dole, jak končí záda, a když už nevím kudy kam, tak to svědí jako čert a zrovna teď. Už dávno jsem s tím měl jít k doktorovi. Poškrábal bych se, ale v ruce mám kus zlata, nový plot, vydlážděný chodník, do dílny spoustu věcí, nábytek do kuchyně.... A tak tam stojím, jako vidle zabodnuté do hnoje a přemýšlím.... Usilovně přemýšlím.
Nebo větší kus státu, menší pro mne, malým holkám kočárky a panenky, klukům ty zatracený motorky, traktůrek, studnu vyčistit… Kde na to vzít? Dole pod námi potřebuje vyčistit potok, stará chtěla ovce, na co sekačku, prý kolik stojí benzín, takže raději berana ovcím i pro radost. Nikdy jsme neměli auto, to taky něco stojí, řidičák, ten nejlevnější 6 tisíc, nové schody, staré na půdu natřít. Bazén od Mountfieldů, chtějí bazén... Nejsem blázen, na to vše ta hrouda zlata nestačí.
Podívám se ještě jednou do zahrady, jestli tam ten starý šizunk neschoval ještě něco od zlata. Hodily by se i stříbrné příbory, brokát na šaty, šmuk na krk, do uší, prsteny. Fuj! Jen samé bláto, žádné zlato. To bejvá sakra těžký! Škoda je, že tu nejsou třeba jen zlaté mince. Všude teď čtu: Vykoupíme zlaté mince, zuby, tabatěrky, zlaté ověsky.
No a, co teď? Jemně mží, bude dozajista pršet a já tu stojím se zlatem v ruce a honí se mi hlavou, jak to hned všechno utratit... Něco si musím nechat na potom, na důchod, až mě žena a děti opustí. Na inkaso, na rádio s televizí, ta taky už dohrála, barvy jsou v tahu, ale mně se u ní dobře spí.
Koupit novou? Vždyť sousedi se budou zase ptát, kde jsem na to vzal a pak nevím, jak jim říct, že jsem opět a poněkolikáté vyhrál v loterii. V loni to byla cesta kolem světa a zrenovovaná kaplička u cesty. Copak je to normální? Pod tím druhým dubem v loni ležel bratr téhle hroudy zlata. Taky jsem ho našel v takovém dešti jako dneska. V mokré hlíně, celý umazaný od bláta, ale znáte lidi, jsou chamtiví a závistiví. Já ne, mně stačí důchod... Bazén, potřebuju ještě jeden bazén pro kachny a pro lachtany....                    

úterý 6. srpna 2013

Ztráty a nálezy


Co jsme kdo kdy ztratil. Jen si vzpomeňte. Spíš komu, co jsme vzali a doma se pak hračkou pochlubili. Co nám kdo vzal, co jsme obrečeli.
Mou první ztrátou byla ztráta dětské peněženky se třemi korunami. Ztrátu řešil rovnou náš ředitel školy. Chodil jsem do první třídy, bylo pár měsíců po měnové reformě. Psal se podzim  roku 1953. Má první finanční ztráta mně ohromila. Byla to opravdová zlodějina v mém dosud krátkém životě. Nevěděl jsem nic o finančních machinacích, defraudacích, bankách a jejích věřitelích. Neznal jsem pojem černý pátek, osobní bankrot, exekutor, nesplacené pohledávky…
Byly  to tehdy všechny moje peníze a k tomu žlutá peněženka na cvoček o třech přihrádkách. Ředitel znalý domácích poměrů všech žáků národní školy v naší obci šel najisto. Pachatelka, spolužačka, se s pláčem přiznala, a prozradila i to, kam peněženku hodila pod mostem do řeky Nisy. Tam ji obětavý sbor učitelů národní školy nalezl, očistil a odevzdal do mých drobných spořivých rukou. Ačkoli v peněžence nebylo nic víc, než trochu vody z Nisy, byl jsem nadmíru spokojen. Už jen ten dav čumilů na mostě a pod mostem, učitelský sbor po kolena ve splašcích, spousta natěšených spolužáků, celá škola, všichni  vzhlíží k řediteli a on volá: „Je to ona?“, a já: „Dozajista! To je moje peněženka.“ Co všechno si řeka pamatuje. Potom mi matka delikventky ony tři koruny vrátila i za to, že jsme to nehlásili dál. Peněženku, jako relikt doby jsem si uchoval, ale celkem zbytečně, už nikdy jsem ji nepoužíval.
Vrátilo se mi toho v životě víc, možná víc, než jsem ztratil. To už je osud. Vrácena mi byla milostná korespondence slečnou, kterou jsem o vrácení textů určitě nežádal. Přesto mi byla poštou vrácena, což dodnes chápu jako ránu pod pás... Na vojně mi byly zcizeny odcházejícími „mazáky“ jisté součásti výstroje s ujištěním, že až půjdu do civilu, ať hodím veslo bažantům, jako v té pohádce Tři vlasy děda Vševěda.
Ve vlaku jsem zapomněl ruční mechanickou kalkulačku na kliku. Jak jinak, než že se jmenovala také  Nisa. Byla mi v Liberci na nádraží vrácena s odůvodněním, že by stěží ten těžký počítací vrak kradl někdo při smyslech. Psal se rok 1968 a doba lehkých elektrických Ollivetek a kalkulaček do kapsy teprve měla přijít.
Ještě jednou jsem ztratil peněženku s penězi a doklady. Mezi nimi byla i vizitka polistky nad policisty, snad jejich šéfové. Asi ten, který mi ji ukradl se zalekl a futrál bez peněz, ale s doklady včetně důležité vizitky mi poslal zpět....
Jo, dát se okrást je jednoduché, horší je to ustát a jít dál s hlavou vztyčenou. Být připraven a říkat si už nikdy se nedám okrást.... To snad ani není možné, to jsou pohádky...