středa 28. srpna 2013

Mléko, a jak chutnalo po válce




Bandaska měla víčko, které ke spodní části přilnulo, i když se bandaskou točilo  a mohla být i plná piva. Paní Jungová, naše mlékařka, byla vdova po německém vojákovi, který se nevrátil z války. Nikdy mě nenapadlo zeptat se maminky, zda je i ona Němka....Tenkrát to bylo důležité, dnes by těžko někoho napadlo.
V machnínském krámu i pět let po válce mluvili téměř všichni zúčastnění německy, i když bylo po odsunu Němců. Ti co zbyli, byli nepostradatelní ve výrobě, odpůrci fašismu a jinak pronásledovaní, ze smíšených manželství a příbuzní Čechů, jejich známí a konzumenti mléka paní Jungové.
Co tohle objasňování má společného s machnínskou mlékárnou a mou dobře těsnící bandaskou na mléko? Pro mléko jsme do té staré budovy chodili z vesnice všichni, co neměli doma krávu nebo kozu. Byli jsme příměstská, taková poloindustriální  obec. O 6 km dál začínal Liberec, o 3 km opačným směrem městečko Chrastava a polská hranice o 12 kilometrů severněji, Hrádek  n/Nisou kilometrů 18 a hranice s právě vytvořenou Německou demokratickou republikou na řece Nise.
A mléko? Každý den do bandasky nalévané speciální velkou naběračkou uzpůsobenou pro ty velké hliníkové konve a hrnce.... Z hospod dnes zbývá vlastně už jen jedna a co jich tu u nás za První republiky bylo! A tak si dospělí chodili po válce popovídat a postěžovat do krámů, do obchodů. V nich ještě často byli původní majitelé - národní správci a ti se stávali onou pověstnou vrbou krále Líra, oním podhoubím námětů dnešních nikdy nekončících televizních seriálů o všem a o ničem...
Vedoucí, jak se jim začalo říkat od třiapadesátého po měně, už neodstříhávali lístky, které měli udržet státní obchod od černého trhu. Měnová reforma zamíchala všemi kartami, ale mléko dál u nás doma ve vsi prodávala paní Jungová. Vidím ji jako dnes. Noří puncované naběráky do mléka a to nalévá do našich puncovaných bandasek po Němcích, ze kterých mléko nevytéká i přes točení bandaskou kolem hlavy. A jak jsme to rádi dělávali, protože.. Dovedete si to vůbec představit…
Pamatuji si paní Jungovou velmi dobře. Jak vypadala (byla trochu při těle), co mi říkala, co vzkazovala mamince. Znala nás kluky všechny jménem. Později jsme se s rodiči přestěhovali naproti dvojdomku, kde s dětmi bydlela. Ač její krámek nic jiného než mléko nenabízel, byl přirozeným centrem, kam se chodilo povídat si.... Ženský za dveřmi uvnitř před pultem a my děti poslouchali, co si dospělí povídali a nejen to.
Jednou jsem tam kopnul do holeně o dva roky starší holku. Jmenovala se Koňáková a její maminka vařila ve školce. A co mě mrzí je, že jsem se jí za to nikdy neomluvil. Teď jí bude sedmdesát a pokud jí to někdo řeknete, tak že se dodatečně omlouvám. A že to muselo bolet! Do holeně… To opravdu bolí a dlouho…
Mlékárna, ta veliká budova dosud stojí hned po pravé straně, při vjezdu do centra obce. Bydlí v ní zahraniční dělníci – Moldávci. Krámek s mlíkem v ní už dávno není. Tak jako paní Jungová. A nalévané mléko? Prosím vás, nedejte se vysmát! To s tím dnešním mlékem v lahvích nemá vůbec nic společného. Víte, jak to myslím?...

Žádné komentáře: