Neznám městečko a snad ani žádnou zapadlou ves, kde lišky
dávají dobrou noc, aby tam nestál pomníček, někde blízko plotu či na zdi
obecního úřadu nebyla deska se spoustou jmen. Dokonce i u nás v pohraničí,
chcete-li v Sudetech, se jich ještě dost skrývá pod hustým břečťanem
v loubí odlehlých zahrad u hřbitovních vrat, na zdech zadních traktů
honosných německých radnic, na domech, odkud mladé muže vedla společná cesta na
bojiště světových válek…
Neznám se k obcím, spolkům, a veledůležitým politickým
stranám, odborům, které nemají ve svém záhlaví aspoň trochu, špetku vzpomínek a
díků těm, co složili své kosti daleko, daleko od těch, kteří je milovali…
Kamenné stély s prapodivnými kříži, jmény, místy, kde
padli, umřeli vyčerpáním, na tyfus, úplavici, na zanedbané a špatně ošetřené
rány. Jména pod sebou seřazená podle abecedy, jak schody k nebesům, příčky
v žebříku na vysokou rozhlednu. Jméno, datum narození, a odkdy už není
s námi.
Mladí, mladí, byli tak
mladí! Je mezi nimi málo šarží, hejtmanů, majorů. Tohle byli většinou ti, co se
brodili v blátě, po ramena ve sněhu. Na Piavě, v Rusku, na Balkánu,
všude se prali se zubatou, všude, kde padli dnes rostou stromy a po kamenech
skáčou řeky. Doma jim místy, často i na náměstí postavili z vděčnosti
pomník. Pomník těm, co padli v První světové válce těm, co se nevrátili
domů z té druhé. Od moří, oceánů, z hor i z písečných dun, z
koryt řek alpských hor, lazaretů plných amputovaných noh a rukou.
Byli tak mladí! Ševci, tkalci, příručí, malíři pokojů, kočí
ze statků, voraři, skláři, dělníci z továren. Málokde na pomníčku zůstalo
místo, kam napsat k mrtvým i jejich povolání, koho milovali, kde která máma s tátou se
syna nedočkali…
Už tolik let uběhlo a tolik toho odvál čas... Písmena, ať
německá ze Sudet, nebo česká od Nymburka na stélách vybledla. Nejsou tady věnce
ani květiny, není kdo by je zaléval, okopával zahradu a občas umyl pomníček.
Lidé si neumějí najít čas na chvíli se zastavit. Nemají čas na živé příbuzné,
natož na ty, kteří už nežijí. Lidi, dělejme s tím něco! Je to naše do nebe
volající ostuda.
Na našich hřbitovech leží i ti, co občas bojovali proti nám.
Němci, Turci, Maďaři, Ukrajinci, Italové, Balkánci. Ti všichni, podle konvencí,
které jsme podepsali, mají být v úctě a hroby opečovávány příkladným
způsobem. Pakliže tomu tak není, není nic jednoduššího, než to co nejrychleji
napravit.
Nevrátíme těm chlapcům zpět jejich mladé životy, mladistvé
tváře, milenkám jejich objetí, nenarozeným dětem jejich otce. Najděme alespoň
vzpomínkou cestu k jejich domovům, k těm, co jim mávali na cestu do
války, odkud nebylo pro ně návratu.
Položme kytičku a zastavme se. Já rovněž, díky tobě příteli
Petře T., který si mi o nich řekl, když já už skoro zapomněl. I v tom je
lidská síla, schopnost nezapomínat, že kdosi tady zaplatil účet a položil
vlastní život. Mít na paměti, že oni také chtěli žít, milovat i trápit se, mít
děti, své sny a touhy…
Poděkujme těm ležícím pod mramorovými anděly a
nápisy Padli, abychom my mohli žít…
Žádné komentáře:
Okomentovat