úterý 6. srpna 2013

Ztráty a nálezy


Co jsme kdo kdy ztratil. Jen si vzpomeňte. Spíš komu, co jsme vzali a doma se pak hračkou pochlubili. Co nám kdo vzal, co jsme obrečeli.
Mou první ztrátou byla ztráta dětské peněženky se třemi korunami. Ztrátu řešil rovnou náš ředitel školy. Chodil jsem do první třídy, bylo pár měsíců po měnové reformě. Psal se podzim  roku 1953. Má první finanční ztráta mně ohromila. Byla to opravdová zlodějina v mém dosud krátkém životě. Nevěděl jsem nic o finančních machinacích, defraudacích, bankách a jejích věřitelích. Neznal jsem pojem černý pátek, osobní bankrot, exekutor, nesplacené pohledávky…
Byly  to tehdy všechny moje peníze a k tomu žlutá peněženka na cvoček o třech přihrádkách. Ředitel znalý domácích poměrů všech žáků národní školy v naší obci šel najisto. Pachatelka, spolužačka, se s pláčem přiznala, a prozradila i to, kam peněženku hodila pod mostem do řeky Nisy. Tam ji obětavý sbor učitelů národní školy nalezl, očistil a odevzdal do mých drobných spořivých rukou. Ačkoli v peněžence nebylo nic víc, než trochu vody z Nisy, byl jsem nadmíru spokojen. Už jen ten dav čumilů na mostě a pod mostem, učitelský sbor po kolena ve splašcích, spousta natěšených spolužáků, celá škola, všichni  vzhlíží k řediteli a on volá: „Je to ona?“, a já: „Dozajista! To je moje peněženka.“ Co všechno si řeka pamatuje. Potom mi matka delikventky ony tři koruny vrátila i za to, že jsme to nehlásili dál. Peněženku, jako relikt doby jsem si uchoval, ale celkem zbytečně, už nikdy jsem ji nepoužíval.
Vrátilo se mi toho v životě víc, možná víc, než jsem ztratil. To už je osud. Vrácena mi byla milostná korespondence slečnou, kterou jsem o vrácení textů určitě nežádal. Přesto mi byla poštou vrácena, což dodnes chápu jako ránu pod pás... Na vojně mi byly zcizeny odcházejícími „mazáky“ jisté součásti výstroje s ujištěním, že až půjdu do civilu, ať hodím veslo bažantům, jako v té pohádce Tři vlasy děda Vševěda.
Ve vlaku jsem zapomněl ruční mechanickou kalkulačku na kliku. Jak jinak, než že se jmenovala také  Nisa. Byla mi v Liberci na nádraží vrácena s odůvodněním, že by stěží ten těžký počítací vrak kradl někdo při smyslech. Psal se rok 1968 a doba lehkých elektrických Ollivetek a kalkulaček do kapsy teprve měla přijít.
Ještě jednou jsem ztratil peněženku s penězi a doklady. Mezi nimi byla i vizitka polistky nad policisty, snad jejich šéfové. Asi ten, který mi ji ukradl se zalekl a futrál bez peněz, ale s doklady včetně důležité vizitky mi poslal zpět....
Jo, dát se okrást je jednoduché, horší je to ustát a jít dál s hlavou vztyčenou. Být připraven a říkat si už nikdy se nedám okrást.... To snad ani není možné, to jsou pohádky...  

Žádné komentáře: