středa 18. září 2013

Dobrého piva není nikdy dost




O pivu jen dobře a při pivu si můžeme povídat, co chceme. Přesto budu snažit být opatrný a v moři toho piva se neutopit. Snad jenom, že jsme v Česku trochu povolili a, jak se říká „na hlavu“, vypili o 10 litrů méně než v loňském roce…
Pije se více doma z lahví a víc piva z malých pivovarů, než z těch světaznalých. Stále víc se pije pivo ochucené a pivo je stále dražší a dražší. Suma sumárum, buďme ostražití, něco se na nás valí. Pije se víc a víc prodává v plastových lahvích a v plechovkách. Stále víc pijí ženy a větší oblibu mají pivní dny oblíbené značky. Reklamy na pivo jsou stále víc a víc oblíbené, pivo se častěji prodává v akcích, v dárkovém balení.
A kde jsou v tomto výčtu pivaři? To okřídleno: „Jdu na jedno, na pět, těch svých deset lehce udělám…“ Leze to do financí, tloustne z toho břicho, nepřidává to eleganci a houstne domácí ovzduší.
Přestat s pitím piva… Je to vůbec možné v národě s takovou pivní historií? Snad jenom Moravané se vymkli. O to víc musí pít v Praze, ve Varech, v Jablonci nebo v Jičíně. Někdo těch 140 litrů na hlavu vypije… Asi to přeci jenom bude dobrý obchod - byznys. Nadnárodní. Mimo emoce, na úrovni výroby a prodeje léků, potravin, aut, cigaret, kosmetiky, benzínu a nafty, cukru, cestovního ruchu, zbraní, energií a moderních informačních technologií.
Řekne se obyčejné pivo, ale v naší historii posilněných pivem bylo dost. Pili ti, co byli s králem i ti, co byli proti králi, pili husiti, klerici i ateisti. Pilo se z hliněných džbánů, z vysokých broušených sklenic, z panských i měšťanských pivovarů. Pili Češi i Němci. V Sudetech sociální demokrati, komunisti i fašisti. Pijí fotbaloví fanoušci, holé kolébky, cikáni i městští radní, naši poslanci, pije vláda, pivo pila i matka Járy Cimrmana.
V Čechách pijí všichni, s cenou piva se nemá hýbat, jinak padne vláda. To bylo dřív. Dnes stabilitu vlády ovlivňuje spíš zamilovaná sekretářka. Pivo není burčák (doufám) a neředí se moštem ani vodou (?) má jistou normu (bývala standardem zaručené jakosti, což mnozí pamatujeme). A hlavně! Ti, co pijí těch 140 litrů na hlavu mají svůj ,,testostroj“ na jazyku. Nepotřebují, aby za ně někdo testoval, co oni denně s chutí konzumují.
Vlády nepadají, pivo je stále dražší, výčepní občas na míře šidí. Ošetřit pivo umí jen zkušení odborníci. Pivo z plastového kelímku, z PVC lahví, ochuceno celerem a mrkví… Vše už tu bylo, ale vyvoláno krizí nebo válkou – první a světové. Sládci do ní narukovali a nevraceli se z ní. To samé ti, co pěstovali ječmen, chmel, pečovali o vodu, sudy, hlídali, co v pivu má být. V onu, pro celé Rakousko-Uhersko pohnutou dobu, kdy z plenek vystrkovalo hlavičku i ono vysněné české dítě, se udál tento zaručeně ověřený příběh.
Na dosah mého příhraničního sudetského kraje se starý pan kníže rozhodl, že pivovar bude opět obnoven a bude se v něm vařit pivo. I povolal sládka z jeho vejminku a rozhodl v jeho ruce svěřit výrobu piva z ingrediencí netradičních, neb ty tradiční už nebyly k mání. A tak vedle bylinek byla do vany naložena i ječná sláma – došky ze střechy. „Došková sláma ze stvolů ječmene má přeci jen blízko k ječmenu v tradičním pivu,“ mínil starý kníže pán. A tak, jako kočičku s pejskem, ani jeho nic nezastavilo: „Než, milý sládku, várku začneš čepovat, první sklenici chci vypít sám.“ Jak pravil, tak se i událo. Pivo mělo jiskru proti světlu, barvu zlatavou. Kníže pozvedl sklenku a napil se. Odložil sklo a dal sládkovi hroznou facku. Ten udělal, co kníže pán. Pozvedl sklenici, pochválil, napil se, sklenici položil, vrazil knížeti facku a řekl: ,,Hergot, jasnosti, to je pivo! Jen jsme si lízli, už se pereme!“
S tím pivem to bude opravdu prazvláštní. Pili je Keltové, Římané, Germáni i Slované. A jak chutnalo? Čert ví, zda to nebyla víc medovina ze slupek bůhví čeho. Zda pivo víc neléčilo, nebylo kosmetikou, co zahánělo, či vyhánělo…
O pivu jen dobře. Pil je dobrý voják Švejk, komunista Hašek, antisemita Jan Neruda, protektorátní sluha ministr Moravec, dozorci z Terezína i na Mírově, Černí baroni, Václav Havel. Ochlasta, co skončil na záchytce. Pil a ničil si játra břichomluvec i náš zadlužený známý europoslanec. Co z dějin piva nebylo v čítankách: pila Tonka šibenice, Tonda Sauer, redaktor Kisch, papež Jan Pavel, krotitel šelem i matka Tereza.
Snad nejhůř pro pivo a pro pivaře bylo za první války v Čechách, kdy hospody měly otevřeno, ale nebylo co pít… Pivo nebylo z čeho vařit, místo toho se vařil pivolín. Koňský potah přivezl hospodskému na jeden sud piva, čtyři sudy pivolínu. Chodilo to tak, že když jich přišlo do hospody pět, čtyři pili pivolín a ten pátý pivo….? Opravdu to tak bylo? Nevím, zní to jako fór, ale kdo ví.
To, co jsou ochucená piva, to může být tehdejší ,,pivolín“. A tak to chodí se vším. Ještě, že u piva, zatím jen ve výjimečně na vinětách čteme: Vyrobeno v čínské lidové republice. To pak bude s příchutí po pečené pekingské kachně, jak chutná panda, po pejskovi, pivo s bambusem, s čínskými nudlemi. Proč ne? Ve Stráži pod Ralskem prodávají zmrzliny s příchutí svíčkové na smetaně a desítky dalších zvráceností, tak proč ne pivo. I když, co nám ještě říká „rodinné stříbro“? Už asi nikomu nic.
Svět kolem nás doznává změn a možná zůstáváme na jeho chvostíku. Spotřebou piva zatím ne. Jsme sice jen druzí, ale měli bychom se dívat, než se napijeme a polkneme. Příště to může být pivo s pulcem a ten setsakra rychle roste. To potom přestaneme mluvit zřetelně a jasně a začneme kuňkat. Našim přáním obrousíme rohy, něco nám bude scházet, z nás i našich dětí budou tradiční pivaři. Žádné barikády, jen hospodské řeči… Sláva pivu a všem činům z piva vzešlých, neboť si dám ještě jeden kousek a jdu domů.        

Žádné komentáře: