Mít správné kladívko nic mi už
nebrání najít to, co ostatní hledají. Pokud je vám deset let, pak si dozajista
rozumíme. Jste-li starší a chováte-li se tak, zdravím vaše mladá léta. Staří a
mladí dohromady, nevíte, co mladí léty nastřádají. Nebudou to jen ony vzácné
kameny, pro které je prvním krokem k jejich nalezení ta povinná výbava
geologické kladívko a umění jím pořádně praštit.
Tatínku, táto, jak jsi mě musel
mít rád, když jsi podstoupil řeholi – prosit u vrat Geologického průzkumu uranového
průmyslu v Liberci pod nádražím a oslovoval ráno při vstupu do budovy
zaměstnance, zda nemají k prodeji volné nadbytečné geologické kladívko....
A jak to dopadlo? Ustrnula se
skála, otevřela vrata dokořán a vydala kladívko pro umanutého syna. Jen proboha
už běžte a nedělejte nám tu šlendrián.... Tak nějak, nebo podobně se kají
otcové za své hříchy a vykupují svá dřívější pochybení. Dosáhnou až do nejvyšších pater, píší
bůhvíkam, urgují a volají, jen aby to špatné svědomí už tolik netlačilo. Mezi
tyhle prosebníky se zařadil i můj tatínek. Sehnal vybavení, horské oblečení a
nic nebránilo k cestě pod a na horu Kozákov.
Hodkovice. Turnov. Kozákov. Mekka.
A cíl, neboť znovu říkám, v deseti nic nevidíte, neslyšíte a ve stavu beztíže
stoupáte vzhůru mokrou trávou k blízkému kopci, kde lámat kámen
v množství přiměřeném je umožněno všem. Kladívko mi v rukách hrálo
jako rádio na plné pecky a já je našel. Pecky zhruba velikosti tenisových
míčků. Někdo nahoře mě má rád....
Bušil jsem do skal, jako hluchý
do vrat a táta jenom přihlížel a stále se mě ptal, zda to všechno chci vzít
domů, vždyť nás máma zabije. Rezignovaně cpal kameny, kam to šlo a stále si
říkal, po kom ten kluk je, po mně určitě ne. Co jsem měl na sobě, to jsem si
ušpinil a rozerval, ale šťastný jsem byl, to mi věřte. To bylo moje El Dorado,
Klondyke, Texas, naftová pole v Baku, venezuelské Maracaibo…
Kladívko je dosud někde na skříni
a čeká, kdo v rodině se potatí, vezme si holínky, staré kalhoty,
kostkovanou košili a řekne tátovi: „Táto pojď!“
Bude se dít jev stejný, opakovaný. Půjde Jakub s Honzíkem? Psst!
Ten to ještě neví. Je malý, ale co je malé, bude jednou velké a kdo je mladý,
zestárne. Tomu se myslím říká koloběh přírody. Pozná se to obyčejně na
kladívku, kolik lidí táta osloví: „Neměl byste, prosím, něco, já to potřebuji
pro syna....“ Geologické kladívko? Co já vím, o čem dnes takový desetiletý kluk
sní?
Časy se trochu pozměnily, ale sny
a touhy zůstávají. Nic moc se za šedesát let nezměnilo. Leda, že řekne vnouček
dědovi: „Dědo, co to bylo geologické kladívko? Co je to Klondyke, zima, co
zalézá za nehty, psí spřežení, Baku? Co je valoun?“
Žádné komentáře:
Okomentovat