středa 30. října 2013

Přátelé, sbírejme a třiďme informace




Ještě nedávno bych vás nutil: Třiďme odpad!, ale jak známo, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Těch plastových oblud – kontejnerů na tříděný odpad je jenom před naším domem deset a jejich vzhled a počet přesáhl možnou toleranci vkusu. Tudy cesta nevede. Překáží a nenechám se dál omezovat....
Jiná je o tom, že přestáváme sbírat a o to víc plníme popelnice. Asi tak nějak může sběratel čehokoli popsat současnou situaci na „trhu“ se sběratelskými předměty. Je to tak. My, sběratelé, co sbíráme léta a nenakupujeme u „Soteby“ obcházíme blešáky, inzerujeme a obtěžujeme své přátele, vymíráme a nemáme pokračovatele. Sedíme u stolků na bursách, stojíme pod plachtami na blešácích a s hrůzou zjišťujeme, že vedle nás široko daleko mladších není. Sem tam někdo.
Když se jen člověk podívá, co významných šlechtických rodů vymřelo v průběhu několika století, tak si říká, co čeká nás, co sbíráme, nasbírali jsme, poznali historii? Komu své sbírky a zkušenosti předáme? Nemyslete si, to nejsou jen hromady veteše, ale zkušenosti a obavy z toho, co s tím ty vdovy a děti bez zájmu provedou.
Čert vem prachy, co jsme do sbírek nastrkali, čas i prošlapané boty! Tady jde o poznání, kontinuitu a vědomosti, které není komu předat.... Jakoby mobily současným dětem nahradily mámu. Studentům Wikipedie a internet učebnice a celou universitu. Jako bychom se všichni zapnutím počítače stali neskutečně zkušenými mezky, co znají cestu, aniž by se podívali po čem šlapou.... Jako bychom zabouchli dveře do archivů, a řekli: Dost bylo těch, co si kazí oči. Adrenalin je jen ve vysokých horách, na mořských plážích, v supermarketech a na velkých cenách aut, motorek, na koncertech, v ligách, všude tam, kam přijdu, zaplatím a nechám se bavit, odejdu  domů a znovu našetřím a opět to samé kolo roztočím.
Vím, nebylo nikdy, že by všichni, sbírali něco, co by se pak stalo základem krásné sbírky.... O to nejde. Ale odpoví mi někdo, jak je možné, že před očima nám taje led, že tam, kde včera nás byly dva plné sály, kde jsme se tlačili a končili ve dvanáct, proč teď býváme jen pořád ti samí a v jedenáct jsou sály prázdné?.....Proč si nepřijde pro dědečka vnuk, nebo vnučka a nezeptají se: Dědo proč jsi smutný?.....
Ti, tam někde nahoře, co rychle zbohatli sbírají. Ne pro radost, natož pro poučení z historie, těm jde o prestiž, kterou se chlubí. A tak to bývá se vším. Společnost často slyší volání velryb, ale doma jim myši na půdách a ve starých truhlách žerou vlastní historii. Je dobře hájit Tibeťany, aby nesplynuly s Číňany, ale nám se může stát, že nedopadneme líp. Děti budou mít tituly a budou se smát tomu, co  rodiče nevědí.
Jsem jeden z těch, co podle toho, co slyšel „přej a bude ti přáno“, přeje všem, aby vše bylo na svém místě, aby každý měl svůj hrnek z Číny plný teplého čaje a k tomu něco, co ho nasytí.
Můj šálek je o  dost starší, zespodu dvou mečů zkřížených, a chtěl bych, aby vydržel. Je na něm obrázek ručně prastarý obrázek. Sedávám s ním u stolu a třídím staré pohledy. Zajímá mě, co jsou to ty naše Sudety. Vám, co nesbíráte, nic nevyčítám,  ale zkuste to. Dejte pár známek vnukovi, ať je třeba trousí  po domě. Stane se, ž se k nim jednou vrátí a jak říkal Toník Zápotocký: Vstanou noví bojovníci.... Sběratele, jen sběratele mám na mysli!         

Nahlédnutí do liberecké krajské nemocnice




Nechci tomu věřit, ale mám zážitek, o který se s vámi chci podělit. Odehrál se v naší liberecké krajské nemocnici. Něco jsem snědl, otekla mi tvář, zmenšil se zorný úhel a ústa jsem téměř neotevřel. Večer nic, ve dvě v noci hrůza pohledět a strach, co bude dál. Od čeho jsou nemocnice, noční služba, ambulance?
Bylo po třetí, spíš ke čtvrté ráno. Paní doktorku služba, podotýkám placená z mého zdravotního pojištění, evidentně rozhodila. První, čím mne uvítala, bylo, že mi vyčetla, proč ji budím? Že musí sloužit 32 hodin (?) a proč jsem nepřišel včera, nebo až ráno....? Vyšetření bylo bleskové, ale až po úvodním žalozpěvu - paní doktorka pospíchala zpět do peřin.... Sestře nařídila volat – budit, jen když to bude nutné.
Musel jsem vypadat jako dement. Důchodce s otokem jako vrata a jak se zdá nechápající, co mi to paní doktorka vypráví za story. Být víc při smyslech, zeptal bych se té mlaďoučké paní doktorky, kolik jí stálo studium, kolik že to bere a zda ji ty desetitisíce přijdou málo.... A když jí dělá potíže v noci za ty peníze vstát a mít i odpovědnost, proč nejde dělat za míň, do samoobsluhy. Vyspala by se. Neřekl jsem jí to. Nemocný, starý člověk je vystrašený a bázlivý.
Co to je za zdravotnictví, které chce jen peníze, 90 korun keš, a miliardy ze zdravotních pojistek/pojišťoven, státu, od každého z nás? Hanba mi je, když si vzpomenu, že se mezi tenhle zdravotní personál znovu podívám. Budu za zmetka, co je chudáky nedoceněné tak hrubě, nespravedlivě napadl, osočil a možná, možná zbavil prémií? Ona si totiž sestřička, po odchodu paní doktorky, taky přisadila, abych ji chápal. Probudil jsem ji. Proč jsem nepřišel později, proč ve čtyři, to slušní lidé spí. Byla evidentně na její straně.
Bylo mi špatně, když jsem dorazil, ale jsem se cítil hůř, když jsem z liberecké nemocnice odcházel. A bude hůř, bojím se, až se tam octnu v noci podruhé. To už tam třeba budou mít bdělé vyhazovače, aby doktoři na příjmu mohli spát. Nebo cedulky: Budit až po šesté. Možná mi dají do čekárny budíček a nařídí na šestou...
Už vidím ty šťastné obličeje: On si to rozmyslel, odjel zpátky domů a ráno si půjde k obvoďákovi. Asi to příště tak udělám, na křivé pohledy, jízlivosti už jsem moc starý a vyprávět o liberecké nemocnici to špatné si nechám pro sebe. Jsou i jiná oddělení na interně, která si to nezaslouží....
                                                Říjen 2013           

úterý 29. října 2013

Byli jsme mladí a našimi dětmi byly ty, kterým říkáte Husákovy






Většinou jsme byli svazáky, organizátory a poslušnými vykonavateli režimu, hloupí a žádostiví úspěchů, pochval a pracovních výsledků a světe div se! My jsme je v Liberci měli.  Nebylo měsíce, aby nám krajský nebo ústřední výbor SSM neposlal nějakou tu zahraniční delegaci a chlapci, starejte se. Což o to, byli jsme většinou stejně staří a stejně zkušení, tak jaképak strachy.
Liberec a okolí v sedmdesátých letech byl o nedostatku hotelů a postelí v nich. Psala se sedmdesátá léta, ekonomice se dařilo, lidé vytvářeli hodnoty, ale hotelů bylo málo. Interhotely Imperial a Zlatý lev, byly pokaždé plné, Terminus pod nádražím a Česká beseda, tak pro ty, co je manželky vyhodily z teplých postelí. A tak často končili partneři z  mládežnických  organizací celého světa u nás doma…. Rozebrali jsme si je a ještě jim tvrdili, že poznají to, co v programu nemají, totiž poznávání života přímo v našich domácnostech. A mohu vám potvrdit, že to vzájemné poznání rozličných kultur bylo poučné, náročné a často dřelo.
Nejvíc jsme byli konfrontováni s kulturou ruskou a ukrajinskou. Přezouvání, ano – ne, pokud ano, většinou rovnou k oknu a větrat. Rusové a jim blízcí k nám přijížděli v teniskách a celý týden v jedněch gumových botách nepřispívá k rozptylu zápachu, který se mohl krájet. Po takové návštěvě jsme my, bydlící u rodičů slibovali, že nikdy už nepřivedeme k nám domů takovou návštěvu, což platilo do příští návštěvy. Pak přišlo přesvědčování, že nemají kde spát, a že je to opravdu jen na jednu noc. Vše se opakovalo v bledě modrém.
Mnozí z těchto našich návštěvníků - vrstevníků nikdy neviděli kondom a tak jsme je jeli poučit. V Hrádku nad Nisou už řadu let pracovala fabrika na výrobu umělé pryže a pánských ochran Vulkán, s.p.  Spousta z nás má od té doby doma na kredencích ,,pravé“ ruské samovary, na které se práší, a jsou prakticky k ničemu. Za to naši komsomolci ,,rostli“ zkušenostmi získávanými v Liberci ve svém volném čase. Nabízeli ve městě zlaté prstýnky, náušnice. V Libereckých obchodech proti nim stáli zkušené prodavačky a ruské zlato vypadalo jako měděné, takové vybledlé, a zpracování, jednoduché, humpolácké. Překvapilo mě, že pokaždé se všichni dohodli na takovém obchodu dohodli a mladí ruští lvi a lvice nakupovali další tenisky, džíny, trička, plastové náušnice a podobně.
To vše by se dalo přežít, horší bylo, když Indové, Pákistánci, černoši, Arabové nesměli z rituálních náboženských důvodů něco jíst.. Mladí a nezkušení, učili jsme se za pochodu. Však by číšníci a kuchaři na Ještědu mohli vyprávět. Bez dalšího podnětu již věděli, co a jak, a vytáhli nás z průšvihů…
Dnes bychom si sedli k počítači, pokecali s Dr. Googlem a hned věděli, co kdo jí, co si dá k večeři, a o čem se s ním bavit, kam se s ním jít podívat. Jo, svět jde kupředu mílovými kroky a nás, svazáky a děti, kterým se říká „Husákovy“, míjí mílovými kroky.                 

Hodiny dějepisu – otevřená velká vrata




Sjel jsem autem z kopce dolů přes most a doleva parkem do prázdné ulice. Docela obyčejný měšťanský dům, co stál naproti mně, měl na zdi cedulku, velkou jako vrata na zdi: Zde žil, narodil se, zemřel a pracoval významný člen naší společnosti….
Dlouho jsem si nebyl jist, zda je to on, ale ano, vím, kdo to je.Nehledal bych jeho stopu tady, na konci světa.  A ten zapomenutý kout, tam dole u řeky, mě něčím oslovil. Zhořelec, nyní jsem v jeho západní německé části. Zmíněná osobnost tu žila a cedulka, o něco menší než jakou by si zasloužil tu skutečně je. A takových cedulí vzácných lidí, co tu žili nebo žijí, jistě bude i víc.
V Liberci se na radnici stále dohadujeme, jak město zviditelnit. Co v našich městech žilo chytrých lidí, kteří by si zasloužili připomenout cedulí velkou jako vrata, že „tady žil, chodil do školy, tady napsal, nebo tady tvořil“ člověk. Náš člověk, soused,vzor pro ostatní, na něhož můžeme být hrdí. Jen si vezměte, kolikrát pan doktor Franz Kafka v Liberci na nádraží přesedal z pražského rychlíku na vlak do Frýdlantu v Čechách, kam jezdil úřadovat… Tam všude by mohla být pamětní deska, pár řádek, fotka, žádná „velká vrata“. Stačí zmínka. Hledají se poklady, tak proč nehledat významná místa, kde kdo z těch našich velkých žil, kde odpočíval, kde se bavil.
Trochu se k tomu dějepisu přibližme, hledejme našeho hrdinu. Máme tolik adeptů učitelských míst! Dejme jim tedy téma, ukažme lidem našich měst, kam se jít podívat a koho hledat. Dejme prostor iniciativě – dávné historii po současné dění. Nemusí tam být ti, o kterých víme, že tu byli a „velká vrata“ již mají. Pokud jsou ta místa řádně označena již nyní, není o čem psát, ale o některých vážně pochybuji. Slavná Karolína z Podještěda spala v Liberci snad jen dvakrát, a to dole v Pražské ulici nad Baťou. Žádná „velká vrata,“ stačila by deska, destička a ani tu jsem tam nikdy neviděl.  
Žili tu mezi námi významní politici, váleční hrdinové, interbrigadisté, vůdci dělníků. Náš kraj byl vždy vícejazyčný, studovali zde úžasní lidé, maďarští básníci, němečtí romantici, čeští realisté. Mnozí museli, a navždy, z našeho kraje odejít do plynu v koncentračních táborech, ti, kteří je tam nepřímo poslali, odešli po prohrané válce do odsunu. Vzpomeňme i na ně.
Nemusí jít vše přes radnici. Jsou tu mladí, kteří pracují bez honoráře - stačí jim, když si jich někdo všimne a poznají smysluplnost své práce. Vraťme našim městům a obcím regionální hrdiny, výborné hudebníky, místní sportovce, lékaře, vědce, spisovatele. Starousedlíky, jejichž děti sice zapříčinily zpřetrhání vazeb mezi českým a německým obyvatelstvem po Druhé světové válce, ale jejichž vnuci se snaží vše napravit.
Vrátili jsme se do Jizerských hor, jsou nám blízké, jsou všech. Zrovna tak bychom měli obnovit slávu těch, kteří si ji zasloužili, jednotlivců, spolků, všech, kterým pohraničí – Sudety leží na srdci a nechtějí, aby tato krajina zůstala nepojmenovanou zemí, kde život nikdy neumlkl. Vydat se touto cestou je jednou z možností, jak propojit bohatou historii Sudet se současností a budoucností.  Pojmenujme své hrdiny, naše sousedy ze stejné ulice.

pondělí 14. října 2013

Dušičky 2013




Jsou trochu jako svatba, trochu jako funus. Sjedou se příbuzní, je tam nevěsta, ženich, i ti, co s námi léta nemluví. Fakt je, že se tam nepije. To jsou hřbitovy v době podzimní. Uklízí se a zdobí. A hlavně budou dušičky…
Týden před koncem října to tu vypadá, že mají v hypermarketech výprodej. Kolem dokola samá zaparkovaná auta, spousta babiček a hodně těch, kterým patří i drahá auta. Proč babiček? Přežívají nás a na rozdíl od nás nezapomínají. A auta? Často tímhle způsobem splácí mladí půjčky těm, kteří na hřbitovech leží. Těm to už bude platné jako teplý vaťák, ale z druhé strany, čert ví, jak to kdo myslí... Nechme to být. Jsou svátky všech svatých – Dušičky roku 2013.
Jo, za mého mládí, před šedesáti lety to vypadalo na našich hřbitovech v Sudetech o hodně jinak. Co Rudá armáda osvobodila, to už nepustila. Vítězné mocnosti a vůle lidu vyhostili Němce z tohoto území a Sudety zůstaly bez pozůstalých. Těch pár Němců, co prokázalo, že jsou nepostradatelní pro náš průmysl a k tomu všemu byli antifašisty, se jen pomalu trousilo na hřbitovy. Ale hřbitovy byly neosvětlené a květin pomálu.
Češi jezdili do kraje - domů.... A ještě dlouho po válce, tak deset let, dvacet let. To bylo jako v létě prázdniny. Téměř všichni mí spolužáci mě v létě opouštěli a jeli do domova svých rodičů, do různých krajů Československa. V Sudtech jejich rodiče doma nebyli, tady na hřbitově nikoho neměli.
Ke změnám došlo tak v druhé polovině šedesátých let minulého století. Češi začali měnit fasády na konsfikátech, střechy, okna, ploty a začali sázet stromy a ožívaly i hroby jejich pozůstalých na místních hřbitovech. Města a obce se začaly i starat o své hřbitovy. Vzpomeňte na nezbytné velké stěhování hřbitova uprostřed města Liberec v šedesátých letech.
A dušičky? Začaly být národním svátkem i v zemi ateistů, ke které svůj nezanedbatelný základní kámen položil TGM a První republika. A ta své pozůstalé oslavuje dodnes po svém. Civilně a důstojně. Všemi svými příslušníky. Přicházejí opravdu všechny generace. Vzpomínáme, slibujeme, omlouváme se, diskutujeme a přeme se. Potichu, aby to souseda vedle nerušilo. Dělá to samé.  Potkáváme známé, které jsme celý rok nepotkali.... Už není ani kam dávat všechny květináče, koše s květinami.
Stojíme u těch, kteří nás opustili a víme, že k nim přibudeme i my.... Je to kruté, bojíme se a závidíme dětem, že to je ani nenapadne. Umřít? Komu by se chtělo! To raději starosti, neupřímné přátele, hrozné vedoucí, to vše raději, než být tady s těmi, kteří tu jsou pohřbeni.
A přesto tu dnes stojíme, abychom si řekli „memento mori“ - pamatuj na smrt a měř své činy člověče tím, zda uspokojily víc než jen tebe.. Den věnovaný Památce zesnulých, den kdy vzpomínáme a přicházíme na hřbitovy poděkovat za vše, co nám ti věčně spící dali. Za životy, za lásku partnerů, za naše osudy, za vítězství, za děti, prostě říci: Bez vás bychom nebyli, děkujeme....
Nestyďme se za to, že jsme zůstali i o chvilku déle, než jsme chtěli, že jsme měli v očích slzy. Přišli jsme a měli bychom chodit častěji naslouchat a možná se i zkušenostmi, těch starších řídit.... Položit kytičku a nezapomenout, že i my se sem jednou vrátíme, jednou a provždy.

neděle 13. října 2013

Příběh z česko-německého pomezí u Jablonného v Podještědí




            Už to bude pěkná řádka let, co mi zanícený patriot našeho pohraničí učitel Vladimír Říha vyprávěl příběh z pomezí Čech a Německa. Příběh o lidské slabosti, která neobstála ve střetu s krutou přírodou je věčným připomenutím, že  krása a moudrost se mění, pokud jim člověk neprokazuje dostatek úcty a pokory. Lidská slabost toho příběhu je námětem k zamyšlení...
            Při okresní silnici ze Židova do Lemberka a k Jablonnému stála na pravé straně Židova hospoda „Švýcarský dvůr“. Koncem 19. století tam byl hostinským Štěpán Šnajdr, o kterém se zmiňuje úmrtní matrika děkanství v Jablonném: „Štěpán Šnajdr, hostinský v Židově č. 25, 33 roků starý zemřel dne 14. února 1871 o první hodině noční následkem zmrznutí a byl 18. února t.r. Pochován na zdejším hřbitově.“
            Hostinský, kterému se nikdo neřekl jinak, než podle zvyku Štěpán, sázel rád a pravidelně do „lotynky“ v blízké Žitavě. Když se několik neděl po novém roce rozšířilo mezi lidmi, že vyhrál hlavní cenu - „trefu“, dovedete si představit, jak to náruživého hráče rozrušilo. Nemeškal a vydal se 14. února do Žitavy, aby se přesvědčil, že mu štěstí přálo.
            Zima začátkem toho roku byla krutá a 14. únor byl jedním z jejích nejstudenějších dnů, ale Štěpána hřálo pomyšlení na výhru tak, že počasí nevnímal. To až v Žitavě, kde se sháněl po výhře a dozvěděl se, že zpráva nebyla pravdivá. Aby se zotavil ze zklamání stavil se na skleničku, ale nebyl to dobrý nápad. Začalo se mu zdát, že se mu všichni posmívají a při představě, co teprve nastane doma, po návratu, nezůstalo u jedné sklenky. Hostinského žena propadla pití a denně se se Štěpánem kvůli tomu hádali. Štěpána tedy doma nečekalo nic příjemného a tak se zpáteční cestou nespěchal. Vydal se na ni až odpoledne přes Lückendorf.
            Cestu znal dobře a netrvalo dlouho, došel do  Lückendorfu, kde vyhledal teplo místního hostince a při tom si znovu zavdal na svůj žal a zklamání. Závdavek to byl zřejmě řádný, protože na další cestu se vydal až v noci.  Z Lückendorfu do Polesí je to slabá hodinka chůze. V polovině trasy vede cesta hlubokým lesním úvozem. Právě tady se Štěpán rozhodl k odpočinku. Posadil se, zachumlal se do kabátu a natáhl si unavené nohy. Udělalo se mu teplo, víčka začala poklesávat a Štěpán usnul, žel na věky.
            Hostinského Štěpána našli ráno pašeráci z Polesí, kteří vyrazili na druhou stranu pro tabák a doutníky. Donesli ho mrtvého domů do Židova. Od té doby se začalo úvozu říkat „Štěpánův chodník“, zkráceně „Štěpánka“, ale bůhví, zda je toto jméno ještě dnes užíváno...

pátek 11. října 2013

Dobrou noc



Říká se, že spánek je sladký, jako med. V tom případě chodím spát se slepicemi, chci spát se včelami v úlu a topit tělo v medu. Ale bývá to většinou tak, že nemohu ani obyčejně zabrat.
 Slyším tikot náramkových hodinek, jak les dýchá, srdce mé babičky Růženy Hanzlíkové od Příbrami - to znělo jako zvon a já je slyšel přes zavřené dveře. Děti si toho navymýšlí…  Se mnou chodil spát zelený žabák. Ten nespal nikdy, stále mne děsil. Bylo to mé děsivé soukromé strašidlo.
„Bylo mu pět a rozum to nemá,“ bouchla mě pěstí babička u snídaně do zad. Loupák mi zaskočil v krku, hned za jazykem a já chrčel, mrskal sebou jako kocour, co chytil myš a nesl ji ukázat ženským do kuchyně. Uvítaly jej vším, co doletělo na jeho chlupaté tělo.. Z krku mi vyletělo loupákové těsto.
Chodit spát a hned usnout bez chemie? To jen babiččino silné srdce, ochránilo mého tatínka, když šlo za okupace do tuhého. Babička tatínka ukryla tak dobře, že ho sama těžko našla. Dnes zase řekla kotěti: „Jsi malá že jsem na tebe skoro šlápla, dělej s tím něco…“ U nás doma a u babiček bylo pokaždé veselo.
To i já si ráno rád pospím, a budit se dám až ranním sluníčkem, moc příjemným šimráním a vůní, vším, co voní cikorkou, zrnkovou kávou. Mezi zuby drtím slova, že ale ty kostelní zvony jednou osobně rozložím na atomy a co zbyde odvezu, zakopu  a zničím. Zatracené usínání mě často vykolejí. Noční tratě pádící do dálav uspávají spolehlivě. Těm závidím…
Jako malý kluk jsem ještě záviděl lidem, co bydlí u nádraží, u kolejí u přejezdu, co pořád zvoní, u závor co se nezvedají… Je mnoho nápadů, jak si polepšit a najít správný ,,grif“ na usínání. Usínat jako děcko. Neslyšet, nevidět, nevzpomínat než na babičky, na jejich dorty, buchty, na všechno, co kdy uvařily a čím se nám zalíbily. O zvonech, které si občas zalétávají do Říma a mají tak výpadek z nočního zvonění a vyzvánění, včetně rušení nočního klidu.
Jde o nerušený spánek. O pracovní hodnoty, co vytváří dobře vyspělý člověk. Jsou tady i další retardéry dobrého spaní. Hádky s partnery, knižní zápletky, hloupé televizní seriály, mezinárodní konflikty
Lze říci, že dobré spaní je, jako položit kus špeku mezi malé myšičky. Spánek se dá přirovnat k dortu se šlehačkou, k olympijské medaili, k maminčinu pohlazení miminka. Dobrou noc!

Koberce


Pokud vyrůstáte na prknech, co definují život hospodský, pak váš vztah ke kobercům a podobným rozmařilým krytinám je jednou pro vždy vyřešen. Koberce spíš ne…
Babička měla na podlaze výčepu hodně prošlapané parkety, místy lino, co pamatovalo bouřlivá třicátá léta českého pohraničí – čas rozjitřených Sudet, dobu vítězství, velkého zklamání, naděje a cest nevyřčených otázek a nesdělených odpovědí.
A to se řekne – prošlapané parkety. Babička zavřela hospodu krátce po válce a tam, kde zněla hrdelní němčina a měkká čeština byl slyšet řev miminek - můj, mých sestřenic a bratranců. Hospoda se měnila v jesle. A koberce? Těm by babiččini psi dali! Hráli jsme si s nimi a oni s námi, až třísky lítaly….
Později mi koberce, co jsem viděl jinde, nějak scházely. Bylo na nich vidět leccos. Gobelínové vidění světa, světa mocných, slavných, velkých, těch, co vítězili, pili a dobře se měli. Takový gobelín jsem potkával na hradech, perské koberečky v nohách vyřezávaných karetních stolků, jídelních, rozkládajících monster. Tam všude jsem stál a koukal na tkané, ručně vázané zázraky. Na koberce, na kterých, jak se říká, ujíždím, a na které chodím do moderních velkoprodejen, jako do moderních galerií, neboť a to mi věřte, i ty  v obchodě pověšené, si nezadají s obrazy pověšenými v nejlepších galeriích světa…

A tak si občas koupím kobereček, jako si jiný koupí žejdlík piva, zajdu si do speciální prodejny a kochám se. Ony ty nové koberce rovněž voní, a já si připadám jak motýl někde na pasece, nebo v rajské zahradě. Babička, ač se smířila, že už hospodu neotevře, myla a otírala prach, jako by zítra hospodu měla otevřít. Já v tomhle měl od malička jasno. Lino, koberce, gobelín, parkety, všechny mají své místo a své domovy, jako ti, co je potřebují a obdivují.

O to víc mě šokovalo, když ruští důstojníci prohnuli hřbety svých vojáků koberci z Vratislavic, které potom nechali přitlouct na stěny svých stavebních buněk ve vojenském újezdu ve Stráži pod Ralskem.
To, co se pak ocitne na podlaze bytu, pracoviště, hospody, je často, vyznání, jak chápeme obyčejné věci, a jak nás ovlivňují. Často se s jejich odkazem pereme, hledáme kompromisy, nějakou tu střední cestu, která nás zkulturní a řekne, že krásné je vše, co se nám líbí.                   

Na dovolenou před 520 lety?


Žádný problém, nejlepší byl Izrael. Když jsem poprvé slyšel za jakých podmínek vycestovala dvojice Hasistejnský a Agutstejn do Izraele v roce 1493 nevěřil jsem. Nebudete  věřit ani vy…. 
15. dubna léta Páně 1493 dva movití pánové z Čech osedlali koně a vydali se na cestu k Božímu hrobu do Jeruzaléma. Pamětníci husitských válek v Čechách, z rozvrácené země, si jen těžko připouštěli, že okolní svět je bezpečný a vzkvétá. Leč vskutku oba šlechtici bez problémů projeli Bavorskem, Tyrolskem od města k městu, od hradu ke hradu až do Benátek. Koně tu zanechali aby se s nimi na zpáteční cestě opět setkali.
V Benátské republice už na ně čekal zástupce, dá se říci cestovní kanceláře, se kterým oba sepsali dohodu o cestě tam i zpět: ,,V pondělí přišel k nám do hospody Augustin, patron galeje poutniční a tu jsme s ním učinili smlouvu, že nás má vésti do Svaté země… A zase, že bezpečně do Benátek nás přivésti a tam i sem jídlem a pitím opatřit…“ Služby na úrovni současné cestovní kanceláře.  ,,Za to uvolil se každý z nás dáti 50 dukátů a vše zapsat do vyřezávané desky dvakrát.“ Jednu si vzal zástupce společnosti s sebou, druhou na cestu oba cestovatelé. Podrobnosti sepsal Jan Hasistejnský z Lobkovic Putování k svatému hrobu. Vydal F. Maleček. Světová knihovna. J. Otto.
Jak barvité, tak i smutné. V Jeruzalémě ubytování v hotelech, služby ochranky, nemocnice – špičkový špitál. To vše na úrovni, které nemělo srovnání se službami u nás doma. A tak se Jeruzalém stal destinací, kam mířili turisté z celého tehdy známého světa. Cesty byly bezpečné jako nikdy předtím. Bezpečí, jako tehdy, už nikdy nebude větší…
Cesta za padesát dukátů. Vyjeli v dubnu 1493 a vrátili se v říjnu příštího roku. V pohodě a v plné síle. V Benátkách na ně čekali jejich koně a cesta domů se obešla bez toho, že by pánové byli někým nebo něčím omezováni. Neopakovatelný zážitek, dá se říci, velmi dobře marketingově připravený kalkul, který vyšel na 100% potvrdil rčení, že štěstí přeje připraveným. Smutné na celém příběhu je jen to, že ne vše, co platilo v 15. století platí i dnes. I zde platí, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky…

Na hřbitově směrem k Turnovu




Věřte mi nebo ne, stále slyším v podvědomí tu známou písničku. Jak víte, sbírám staré pohlednice, a mezi ně se občas připlete i korespondenční lístek. Ten, který držím v ruce je starý osmdesát let. A divil by se i adresát, F. Brož, zahradník hřbitova v Jenišovicích. Odesílatel se sice podepsal, ale pro jistotu použil i malé decentní razítko. Příjmení Král,  lékárník Žižkov, Husova třída 78…
Ač je to neslušné, věnujme se textu. Sdělení čteme v otevřené listovní zásilce. Pana lékárníka se dotklo, že zahradník hřbitova neplní své úkoly:
„Praha – Žižkov, 20. března 1933
Pane Brož, byli jsme včera se ženou navštívit našeho drahého syna, poněvadž byl den jeho jmenin, což nemusím takovému služebníku církve jako Jste Vy, jistě připomínat. Nenapadlo mně, že ke mně, né-li již k mému synovi, budete míti tolik pozornosti a hrobku mého syna na tento den aspoň zametete a světélka rozsvítíte. Nezůstal jsem Vám, ještě za žádnou Vaši práci dlužen a pozornost tato by mne o Vás osvítila můj názor. – Budiž, nestalo se, co zatím druhá hrobka byla ve vzorném stavu a zapůsobila na nás opravdovým dojmem. Žádám Vás, nyní nechtěje z této příhody dosud vyvozovat důsledky, abyste v tento čas, kdy se v zahrádce nedá dosud nic dělat, abyste hrobku udržoval aspoň v čistotě. Ze zahrádky nečinil žumpu a odstranil staré rozbité květináče a uschlé a plesnivé chrysanthémy a každou neděli, jak jsem vás o to žádal, rozsvítil olej. Světélka. Současně s námi dostavil se k našemu druhému hrobu i můj vážený přítel s paní a věřte mne, že sem se musel před nimi zastydět, nevěda , že se i ta nejmenší pozornost u Vás koná za plat. Přijedu se ženou zase co nejdříve a doufám, že naleznu hrobku v přiměřeném pořádku. Nebude potřebí, přistříhnout keře,  ani pohnojit půdu zahrádky?
S pozdravem“
Po přečtení si uvědomuji, jak po osmdesáti letech začíná být čeština nesrozumitelná a vzdálená. Z textu vyplývá, že pan Brož je lajdák závislý na financích. Pan lékárník si představil sám sebe, na svém pracovišti a - tvrdě uhodil. Jisté je, že i před 80 lety uprostřed prosperity První republiky bylo potřeba jasně říci, kdo je pán a kdo na hřbitově uklízí.
Zajímalo by mne, zda si výtka našla adresáta a zda F. Brož naplnil požadavky na něj kladené. Zajímavé by bylo, pokud to má někdo ze čtenářů tohoto příběhu do Jenišovic na hřbitov kousek, jít se tam podívat a s lidmi kolem si popovídat.
Tyhle staré hřbitovy stojí na krásných slunných místech našich vesnic a městeček a je z nich i na ně odevšad viděno. Je jich plné okolí, jsou si podobné jako vejce vejci. Plné krásných lidských příběhů těch, ale i lidských tragedií. Pojí nás s nimi poutu živých, kteří se vracejí.

Nemám čas



Nejvíc pociťuju, že se čas mění, když nám někdo ordinuje ten letní a zimní. Je to naprosto zbytečné buzerování a jak vidno ti, co nám před volbami slibují hory s horákyněmi, budou řešit v Čechách lov velryb, ale co nás trápí s tím si hlavy nemordují….

Když jsem byl mladý, tak se do lékárny chodilo s receptem maminky, nebo táty. Co já tak potřeboval? Octan hlinitý, ajatin, tekutý pudr na kousance komárů a to bylo vše. Peněženku jsem si s sebou nebral. Na co. Táta tvrdil, že daně si platí a zdravotní pojištění taky. Já tomu nerozuměl, myslel jsem si, že jednou bude zadarmo všechno, jako v lékárně, v nemocnici. To nás učili ve škole. Zájmové kroužky ve škole, nebo v pionýrském domě se taky neplatily.

Nedávno jsem byl pozván na hejtmanství Libereckého kraje a tam jsme byli školeni, jak získávat peníze pro práci s lidmi na ulici. Jak zapojit do hry kapitalisty, aby přispěli a ještě z toho měli dobrý pocit. Jak s kým a kde peníze utratit. Pořád je to o nás. Úplný obrat v této problematice přinesly dary štědrých kapitalistů majících  srdce na správné straně těla. Povstali z restitucí, z půjček a z obrovských obchodů v období kuponové privatizace. Dnes se k nim jistě přidají i bohatnoucí církve.

I to je náš čas. Žádný letní, zimní. Čas bohatých a chudých. Nás posílá do předražených pečovatelských domů (co kus, to měsíčně až 15.000) a naše děti do boje o holou existenci. Co mě fascinuje a zároveň deprimuje je, že prožívám dobu, že někde, v některých rodinách už od roku 1990 dodnes nikdo nepracuje. A žije. Já bych už byl mrtvý od studu. Z marnosti boje s osudem, z hanby, kterou bych neunesl.

Můj čas byl o práci, která mě bavila a uspokojovala. Čas, co prožívám nyní, je o staletí dál. Mladí by v tom mém tápali, jako slepci a nevěděli, jak jsame v něm mohli žít. Bude to i o tom, že ani oni dnes bez naší pomoci by opravdu nemohli žít. Hlídáme jejich malé děti a bez našich aut, dárků a finančního přilepšení by na tom nebyli tak skvěle, jak o tom hovoří statistiky. Kdo z důchodců nenadává, když jde do lékárny pro léky. Bez peněženky?!!!
Čas, to není jen den, hodina, jaro, léto, podzim, zima, drahé topení, brambory za 15 korun, máslo za 35. Zajít si k zubaři, koupit si noviny… Čas je doba i srovnávání, fronta na banány versus fronta na sociálce… Čas je jistá doba, než se vám ráno podaří vylézt z postele, čas je frekvence léčení. Bolest i  radost při pohledu na vnoučka, co vám řekne, že se vlečete jako šnek. Náš věk, je doba, co se nezapomíná. Bylo to o nás, o čase, na který se vzpomíná. A teď promiňte, už nemám čas letní ani zimní.           

pondělí 7. října 2013

Vrací se staré doby – už se tolik nekrade




Co si pamatuji, tak se nezamykalo. Ani branka v plotě, ani vchodové dveře do baráku. Na chodbě stála volně nezamčená kola, kočárek, botník s botami, deštníky, hrnce s jídlem, co čekaly na vychladnutí. Byl tam i šlapací funkční šicí stroj, v kameninovém velkém hrnci spousta kyselého zelí, květináče, obrázky na zdi, u nás na chodbě bylo i nádherné litinové umyvadlo se secesní výlevkou…
Dveře do bytu se zaklapávaly, nezamykaly ani na noc. Nezamykala se ani prádelna, ani dveře do sklepa. A co tam všichni měli brambor na zimu a v písku zeleniny, mrkve, kedluben, celeru, petržele, domácího vína, moštu a sklenic se zavařeninou! V lískách jablek, švestek a hrušek… A nikdy se nic nikomu neztratilo… Kdo by taky sklep šel vykrást… Byli jsme doma, takže co vlastně by kdo komu bral.
A přesto. Co vím, tak první si začali zamykat kostely faráři. Branku i velkou bránu na hřbitov, márnici, lavičky, konve na vodu, lopaty… Babička to své nezamykala ze zásady. Ukradnou, neukradnou, hlavně že nezabíjí a nechají žít. Naštvalo ji, až když si dala na zahradu oblíbenou andulku, která zmizela. To se opravdu rozzlobila, vzala si z kredence pytlík od mouky a inkoustem, krasopisně s mou školní násadkou a redisperem na něj napsala: Pane zloděj, jsem stará, vámi okradená žena. Papouška si nechte, moc žere, vraťte mi prosím klec. Pod svůj podpis dopsala adresu a pytlík od mouky s výzvou odnesla do naší útulné sámošky s potravinami.
Dva týdny tam babiččina výzva visela. Vedoucí prodejny babičku ubezpečil, že nebude od ní chtít žádné peníze, že je to sprosťárna, kterou by měla šetřit policie… Nešetřila, babička nakonec klec objevila tam, odkud se jí ztratila, ze zahrady na dvorku jejich domu. Klec byla sice prázdná, ale na její podlážce ležela papírová padesátikoruna….
Od té doby, až později po úplný zákaz, byla na naší sámošce s potravinami tabule se vzkazy pro zloděje, na druhé tabuli zas jejich jména,  a co kdo ukradl. Jezdily k nám spousty lidí na výzvědy, ale jen do té doby, než někdo moudrý nahoře poukázal na práva lupičů a pohrozil žalobami. A přitom zůstalo. Nikdo už nikam nejezdí, lidé si kupují stále lepší a dražší zámky. Zamykají se u televize, a když jdou spát ještě zkontrolují, jestli zamkli na dva západy…
A co dělají ti, co nic nemají, než v parcích u nohou krabicové víno? Mají nás za náramné blázny. Smějí se nám. Před kým se to prý zamykáme, že se prý zavíráme sami před sebou. Oni nekradou, jen měděné plechy, poklopy od kanalizací, zabezpečovací měděné dráty na dráze… To jediné se vyplatí.             
A tak, jak to vidím, nepomohou ani super zabezpečovací vymoženosti. Kdo chce krást a musí, ten se před zámkem nezastaví. A nedej bože, aby se při tom škrábl! To by byl malér, to by se z mých náhrad uživilo hodně právníků.