Ještě nedávno bych vás nutil: Třiďme odpad!, ale jak známo,
nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Těch plastových oblud – kontejnerů na
tříděný odpad je jenom před naším domem deset a jejich vzhled a počet přesáhl
možnou toleranci vkusu. Tudy cesta nevede. Překáží a nenechám se dál
omezovat....
Jiná je o tom, že přestáváme sbírat a o to víc plníme
popelnice. Asi tak nějak může sběratel čehokoli popsat současnou situaci na
„trhu“ se sběratelskými předměty. Je to tak. My, sběratelé, co sbíráme léta a
nenakupujeme u „Soteby“ obcházíme blešáky, inzerujeme a obtěžujeme své přátele,
vymíráme a nemáme pokračovatele. Sedíme u stolků na bursách, stojíme pod plachtami
na blešácích a s hrůzou zjišťujeme, že vedle nás široko daleko mladších není.
Sem tam někdo.
Když se jen člověk podívá, co významných šlechtických rodů
vymřelo v průběhu několika století, tak si říká, co čeká nás, co sbíráme,
nasbírali jsme, poznali historii? Komu své sbírky a zkušenosti předáme?
Nemyslete si, to nejsou jen hromady veteše, ale zkušenosti a obavy z toho,
co s tím ty vdovy a děti bez zájmu provedou.
Čert vem prachy, co jsme do sbírek nastrkali, čas i prošlapané
boty! Tady jde o poznání, kontinuitu a vědomosti, které není komu předat.... Jakoby
mobily současným dětem nahradily mámu. Studentům Wikipedie a internet učebnice
a celou universitu. Jako bychom se všichni zapnutím počítače stali neskutečně
zkušenými mezky, co znají cestu, aniž by se podívali po čem šlapou.... Jako bychom
zabouchli dveře do archivů, a řekli: Dost bylo těch, co si kazí oči. Adrenalin
je jen ve vysokých horách, na mořských plážích, v supermarketech a na
velkých cenách aut, motorek, na koncertech, v ligách, všude tam, kam
přijdu, zaplatím a nechám se bavit, odejdu
domů a znovu našetřím a opět to samé kolo roztočím.
Vím, nebylo nikdy, že by všichni, sbírali něco, co by se pak
stalo základem krásné sbírky.... O to nejde. Ale odpoví mi někdo, jak je možné,
že před očima nám taje led, že tam, kde včera nás byly dva plné sály, kde jsme
se tlačili a končili ve dvanáct, proč teď býváme jen pořád ti samí a
v jedenáct jsou sály prázdné?.....Proč si nepřijde pro dědečka vnuk, nebo
vnučka a nezeptají se: Dědo proč jsi smutný?.....
Ti, tam někde nahoře, co rychle zbohatli sbírají. Ne pro
radost, natož pro poučení z historie, těm jde o prestiž, kterou se chlubí.
A tak to bývá se vším. Společnost často slyší volání velryb, ale doma jim myši
na půdách a ve starých truhlách žerou vlastní historii. Je dobře hájit
Tibeťany, aby nesplynuly s Číňany, ale nám se může stát, že nedopadneme
líp. Děti budou mít tituly a budou se smát tomu, co rodiče nevědí.
Jsem jeden z těch, co podle toho, co slyšel „přej a bude
ti přáno“, přeje všem, aby vše bylo na svém místě, aby každý měl svůj hrnek
z Číny plný teplého čaje a k tomu něco, co ho nasytí.
Můj šálek je o
dost starší, zespodu dvou mečů zkřížených, a chtěl bych, aby vydržel. Je
na něm obrázek ručně prastarý obrázek. Sedávám s ním u stolu a třídím
staré pohledy. Zajímá mě, co jsou to ty naše Sudety. Vám, co nesbíráte, nic
nevyčítám, ale zkuste to. Dejte pár
známek vnukovi, ať je třeba trousí po
domě. Stane se, ž se k nim jednou vrátí a jak říkal Toník Zápotocký: Vstanou
noví bojovníci.... Sběratele, jen sběratele mám na mysli! 
Žádné komentáře:
Okomentovat