Co si pamatuji, tak se nezamykalo. Ani branka v plotě, ani
vchodové dveře do baráku. Na chodbě stála volně nezamčená kola, kočárek, botník
s botami, deštníky, hrnce s jídlem, co čekaly na vychladnutí. Byl tam
i šlapací funkční šicí stroj, v kameninovém velkém hrnci spousta kyselého
zelí, květináče, obrázky na zdi, u nás na chodbě bylo i nádherné litinové
umyvadlo se secesní výlevkou…
Dveře do bytu se zaklapávaly, nezamykaly ani na noc.
Nezamykala se ani prádelna, ani dveře do sklepa. A co tam všichni měli brambor
na zimu a v písku zeleniny, mrkve, kedluben, celeru, petržele, domácího
vína, moštu a sklenic se zavařeninou! V lískách jablek, švestek a hrušek…
A nikdy se nic nikomu neztratilo… Kdo by taky sklep šel vykrást… Byli jsme
doma, takže co vlastně by kdo komu bral.
A přesto. Co vím, tak první si začali zamykat kostely faráři.
Branku i velkou bránu na hřbitov, márnici, lavičky, konve na vodu, lopaty…
Babička to své nezamykala ze zásady. Ukradnou, neukradnou, hlavně že nezabíjí a
nechají žít. Naštvalo ji, až když si dala na zahradu oblíbenou andulku, která
zmizela. To se opravdu rozzlobila, vzala si z kredence pytlík od mouky a
inkoustem, krasopisně s mou školní násadkou a redisperem na něj napsala: Pane
zloděj, jsem stará, vámi okradená žena. Papouška si nechte, moc žere, vraťte mi
prosím klec. Pod svůj podpis dopsala adresu a pytlík od mouky s výzvou
odnesla do naší útulné sámošky s potravinami.
Dva týdny tam babiččina výzva visela. Vedoucí prodejny
babičku ubezpečil, že nebude od ní chtít žádné peníze, že je to sprosťárna,
kterou by měla šetřit policie… Nešetřila, babička nakonec klec objevila tam,
odkud se jí ztratila, ze zahrady na dvorku jejich domu. Klec byla sice prázdná,
ale na její podlážce ležela papírová padesátikoruna….
Od té doby, až později po úplný zákaz, byla na naší sámošce
s potravinami tabule se vzkazy pro zloděje, na druhé tabuli zas jejich
jména, a co kdo ukradl. Jezdily
k nám spousty lidí na výzvědy, ale jen do té doby, než někdo moudrý nahoře
poukázal na práva lupičů a pohrozil žalobami. A přitom zůstalo. Nikdo už nikam
nejezdí, lidé si kupují stále lepší a dražší zámky. Zamykají se u televize, a když
jdou spát ještě zkontrolují, jestli zamkli na dva západy…
A co dělají ti, co nic nemají, než v parcích u nohou
krabicové víno? Mají nás za náramné blázny. Smějí se nám. Před kým se to prý
zamykáme, že se prý zavíráme sami před sebou. Oni nekradou, jen měděné plechy,
poklopy od kanalizací, zabezpečovací měděné dráty na dráze… To jediné se
vyplatí.
A tak, jak to vidím, nepomohou ani super
zabezpečovací vymoženosti. Kdo chce krást a musí, ten se před zámkem nezastaví.
A nedej bože, aby se při tom škrábl! To by byl malér, to by se z mých náhrad
uživilo hodně právníků.
Žádné komentáře:
Okomentovat