středa 27. listopadu 2013

Spolkový dům – křižovatky pod Ještědem


Liberec je na křižovatce. Ale, že to trvalo! Galerie „U Rytíře“ odchází z Radničního sklípku a ten se vrátí svému původnímu účelu. Hospoda patří k Radnici, jako .... Konečně. Jen si správně vybrat nájemce. A veřejně. Včetně nabídky a všechno v reálných termínech. A Galerie s Rytířem? Třeba to zkusí naproti v „Plaze“, ve druhém, třetím patře k oboustranné spokojenosti všech zainteresovaných. Po třech letech se někdo probudil ze sna do reality. Ale proč to tak dlouho trvalo?
Nyní k opuštěné budově po Galerii. Ona zas tak úplně opuštěná není. Zůstala tam mrška dřevomorka. Zůstane prázdná, až budovu opustí i ona? Paní primátorka navrhuje nastěhovat sem, po pražském vzoru vše, co dosud bezprizorně bloudí městem, dát pod jednu střechu -  „Libereckou křižovatku“ – prostor pro setkávání městského mikrosvěta. Trochu to připomíná bleší trh na parkovišti za Sport Arenou, ale nic lepšího v nabídce asi není. Když už ano, tak instituci pojmenovat Spolkovým domem přesahujícím do mnoha činností, koníčků a zálib lidí, co žijí v Liberci a okolí.... To by asi opravdu bylo nejlepší řešení. Koncepce Galerie U Rytíře by sem ale určitě přijít neměla. Žádná monstra od „Spacia“, vnucující svůj nevkus Liberci, ale využít z nebe spadlé prostory a spravedlivě jimi podělit především neziskové organizace. Ostatní už využívají ty stávající za úhradu.
Ve Spolkovém domě pod Ještědem dejme prostor menšinám, co tu s námi žijí, amatérským sběratelům čehokoli. Ať představí své sbírky, ať se mají kde scházet, vystavovat a získávat nové členy do svých spolků. Získat prostor pro promítání filmů o Liberci, těch které se tu natáčely i amatérské tvorbě. Mít zde čítárnu s knihovnou libereckých autorů, knih o Liberci a jeho okolí. Prostor pro „amatérské“ čtení začínajících autorů... Ano. I malou, amatérskou výstavní síň, fotografů, malířů, keramiků, stavitelů železničních modelů, sběratelů, všech těch, kteří umí víc, než my ostatní.
V budově najít prostor, kde učit šít, vařit, plést, zavařovat atp. Pro kursy hovorové angličtiny, ruštiny, němčiny, romštiny, vietnamštiny, polštiny.... Prostory pro divadlo malých forem. Pro tiskové konference města, besedy s novináři, propagaci tohoto domu, možnost křtít prvotiny libereckých autorů, přijímat hosty, předávat ocenění – medaile v rámci práce amatérů, amatérské činnosti. Dát prostor malému přírodopisnému koutku, akváriu, terariu, včetně besed o přírodě v kraji pod Ještědem.
Jednu místnost věnovat původnímu majiteli, textilním dějinám města, lidem, co pracovali v tomto oboru a dali jméno Liberci. Spolkový dům oprostit od vší politické asistence a propagace politických stran a hnutí. Vytvořit azyl pro všechny, kteří si chtějí s někým promluvit, odpočinout si, podívat se na to, co kdo umí....                                       

neděle 24. listopadu 2013

Zbytečně prošoupané kalhoty


Oslovil mě známý, že jsem v té poslední knížce fandil Němcům. Konečně se někdo osmělil, a řekl, co si myslí. Není to pravda. Nic nikomu nedlužím a trafiku mi nikdo nevyjednal. Jsem pořád ten, co žije z důchodu. Nestěžuju si, nebo jen trochu.  Dali by mi Němci, nebo Izraelci víc? Kdo ví..Šťastní ti, co nic nemají, co si na nic nehrají.

Přesto mám pocit viny. Ne za sebe, ale za ty, které jsme zvolili. Bude to jednou lepší? Zajímá někoho, co lidem, kromě peněz schází? Jsou tu lidé národnostně napůl Němci, Židi, Ukrajinci, Rusové, Cikáni, Vietnamci, Arabové a často, velmi často se to bojí nahlas říct, kým jsou. Mají k tomu své vážné důvody. S ohledem na děti, sousedy v ulici, na patře paneláku. Mají strach, jak je společnost přijme. Většinou to ani říct nezkusí.

Žijeme, jak někde v Indii, tak trochu, jako za Německa za Rakouska. Žijí tu s námi „méněcenní“ - menšiny. Řada z nich neumí jazyk předků, nejezdí tam, odkud přišli, a přesto tu jsou. A k tomu ty hloupé předsudky....  Nemají možnost studovat, neumí dobře řeč, často nemají práci a jejich zařazení do různých radničních komisí je nulové. Kde jsou ty nedávné časy, kdy tomu bylo naopak?

Existuje mnoho výzkumných ústavů, zbytečných mezičlánků mezi radnicí a konečnou akcí, a tak se peníze na akce ztrácejí. Sport… Už mám z toho pojmu, a z toho, co se pod tímto slovem všechno schovává, žlučové kameny. Jsou přece i jiní a mnohem víc potřební. Za mého mládí, za bývalého zesměšňovaného režimu byly zájmové kroužky v Domě pionýrů pro všechny děti zdarma. Proč se dnes musí platit? Žádní zlatí komunisté! Dělají to lidé. Lidé, kteří si za vše nechají bez ostychu platit. Ti existují za každého režimu. Ve srovnání s tím předchozím, současný režim právě v  lidské, osobnostní oblasti selhává, je směšný, nenasytný a sebezničující.
Všichni veselí blázni, trpaslíci u dvorů českých králů by se z  kotrmelců českých pravicových vlád zbláznili. Proč se cosi kompenzuje i těm, co nic neztratili? Pokrytectví a faleš, snaha po majetku… Kde je pokora, láska a odpuštění? Nic z toho v Čechách už neplatí? Proč se děti cizinců stydí v Čechách hlásit ke své národnosti, proč Němci, Židé, Ukrajinci tají své babičky a dědečky? Zamyslete se nad tím, prosím, a nestyďte se říct, berou nám skutečně práci, jsou opravdu hluční.... A bude to tak jak říkáte, pokud nebudou mít ze zákona nárok na vzdělání, práci, byt, zdravotní péči. To vše jsme už jednou řešili, ale vylili jsme vaničku i s dítětem. Je třeba začít tam, kde komunisti skončili. Škoda dvaceti čtyř promarněných let, škoda kalhot prošoupaných na zadnici, když to k žádným výsledkům ve společnosti nevedlo

V Rusku Švejka prostě milují

Stalo se v požehnaném létě L. P. 2013 v Moskvě. K okénku pošty na Gorkého třídě přistoupil dobrý voják Josef Švejk a v ruce držel starý formulář používaný pro odeslání telegramu: „Chrabrý bratr, komisař Rudé armády Jaroslav Hašek, Praha: Jardo, je mi smutno, není z čeho si dělat legraci, musím domů, do Prahy... Bílá svoloč mi šlape na paty.
U okénka se mu vysmáli: „Strýčku Švejku, dnes už je v Moskvě jiná doba. Jsme vysmátí, utíkej na vlak do Prahy, tam je ještě minulé století....“  A víte, že měli pravdu? Jen co Švejk vystoupil v Praze z vlaku nevěřil vlastním očím. Je to Praha, není to Praha? Není to Chust, Mukačevo, Podkarpatská Rus? To nejsou pracovití Židé s potahy a Rusíni s košíky plnými ovoce, ale pražská taxikářská mafie, a gayové a dívky z celé Evropy - prostitutky v plné nahotě.
Švejk skočil do tramvaje a chtěl platit starou rakouskou korunou. Tvrdě narazil. Nejdřív jej někdo jenom praštil, jiný se představil a složenkou po něm chtěl tisíc korun. Rozhodl se jít na fotbal. Přátelák. To mu opět někdo zlomyslně poradil. Špatně si vybral a nestačil se divit, jak je dobré, že má vyndavací zuby, vlasy na ježka, na sobě vojenské šaty – uniformu ze starého Rakouska. Na policejní stanici mu vzali otisky prstů, ale zachránilo ho, že mluvil německy.
Policista, co to vyšetřoval, si řekl o odznak rakouské armády na švejkově vojenské čepici. To Švejka dostalo opět na ulici. Šel si s ostatními lehnout někam, kam míří všichni pražští bezdomovci, pod most řeky Vltavy.... I tam je blaze, řekl si Švejk. Zítra jej čeká den plný demokracie na balkónu v Parlamentu.  Chce to vidět a případně i hladem zemřít, pokud mu nedají najíst.
Den jako obrázek vystřižený z kalendáře. Píše se rok 2013, dvacet čtyři let od poslední revoluce, zvané Sametová. Švejk si ze školy pamatuje, že se v českých dějinách defenestruje, restituuje a opět defenestruje, boří mýty a Mariánské sloupy, pomlouvají hrdinové, staví barikády, mohutně kolaboruje…
Na Bělehrad, nebo zpátky do Moskvy? Jo, a to tě potěší, bratře Hašku, slyšíš krásně libozvučně česky: „Zlatý bolševik!“ Co s tím? Lidé se nám radikalizují a bolševizují. Bratři i bratříci, rudí, bílí, monarchisti, menševici, anarchisti… Kdo by to řekl? Tolik studovaných a přesto volby vyhráli kapitalisti…
Švejku, co s tím udělaj?

čtvrtek 21. listopadu 2013

O knize současnosti Petry Flath




Každého potěší potká-li za hranicemi rodáka, někoho, kdo tu žil, nebo žije, kdo je tu doma. Nemusíme chodit světa lán, stačí když sáhneme po knížce. Právě takovou si prohlížím.
Petra Flath – Portéty z Čech a Moravy – Porträts aus Böhmen und Mähren vydal spolek Adalberta Stiftera v Mnichově v roce 2011 česko – německy. 54 portrétů fotografky Petry Flath, byly nafoceny v polovině Evropy. Pohledy do tváří těch, kteří spoluvytvářeli a dá se říct i formovali v uplynulých dvaceti letech česko-německé vztahy. Portréty politiků, umělců, sudetských Němců i Čechů, těch odsunutých, ale i těch, kteří žijí v našem krásném městě Liberci. Svět kolem nás je, jak známo od školních let, vícebarevný minimálně o dvou barvách, mnoha chutích a rozměrech, ale především o lidech.
Nehledejme mezi námi, Čechy a Němci bariéry, ale to, co nás spojuje. To je motiv knížky Petry Furth. Nepátrá po kostlivcích v šatnících, na půdách v Liberci, nebo v Mnichově. Autorka nás seznamuje, pokud je důvěrně neznáme, s osobnostmi, které k tématu mají co říct.
Pozitivně na čtenáře působí i samotný výběr osobností, jejichž tváře a s nimi text tvoří obsah knihy. 11. listopadu roku 2010 se v Mnichově konala porada, která vybrala osobnosti z politiky, ekonomiky, vědy, církve, kultury a spolkového života, které na sebe po Sametové revoluci v roce 1989 upozornily svou angažovaností v oblasti česko-německých vztahů. Všichni museli vyrůstat v Čechách, nebo na Moravě a být starší šedesáti let... Nakonec vzniklo 54 portrétů a v knize jsou vystaveny v abecedním pořadí.
Dvojjazyčné členění knihy je jistě ku prospěchu projektu a dává čtenáři do rukou potřebný dvojjazyčný materiál k dalšímu studiu problematiky česko-německého soužití a vyrovnání se s dějinami. Mezi 54 osobnostmi, které mají k problematice co říct, se nacházejí i naši sousedé, občané Liberce. Paní Věra Vohlídalová, emeritní ředitelka Liberecké knihovny a pan Erwin Scholze. Oba se významně podílejí na aktivitách, které si autorka dala za cíl.
Mezi osobnostmi s jejichž fotografiemi a životními osudy se můžeme díky této knize blíže seznámit, je i Marius Lüpertz narozený v Liberci, významný malíř a sochař a Oskar Böse narozený v libereckém okrese v Žibřidicích. Politik a funkcionář řady spolků a snažící se o sblížení Čechů a Němců žijících na tomto území.
Knížku bych doporučil nejen studentům novodobých dějin, ale především těm, kteří setrvávají na falešných, překonaných mýtech a fabulacích vedoucích k nedorozuměním. Kniha Petry Flath je skutečně potřebným dokumentem k posílení argumentů, že zde vedle sebe mohou žít Češi i Němci v míru a bez strachu z válečného konfliktu.

středa 20. listopadu 2013

Peršani na Liberecku


Ne, nemyslím těch pár Turků, co se v období První světové války fotili s fezy na hlavě na propagační pohlednice v libereckých kasárnách. Mám na mysli peršany, co jsme doma nikdy neměli, ale které maminka po celý svůj život pomlouvala, jaká že je s nimi práce a jak nevýrazně vypadají. Měla ráda hezké věci, a tak tyhle koberce zavrhla jednou provždy. Přitom bylo tisíc důvodů, proč je milovat, obdivovat se jim, vyzdobit si jimi byt.
Peršan, perský koberec… Víte že bych jej mohl srovnat i s jinou celebritou? S čínským porcelánem, malbou na hedvábí, krásnou, národní písní? Utkaný rukama praobyčejných chudých lidí bez vzdělání podobá se pavučině, ač pavučinou není. Je oním létajícím kobercem, na kterém Peršan s Turkem pohodově sedávají, pijí čaj a kouří vodní dýmku.
A do toho moje máma, která mě mnohé naučila. Milovat grafiku, knihy, dršťkovou polívku, domácí bramboráky, příběhy, co mi vyprávěla. Tak proč ne peršany? Každý, kdo přišel do Sudet, do pohraničí po roce 1945 a viděl poklady, co tu Němci zanechali v opuštěných vilách a kancelářích, nestačil se divit. Na kobercích nešetřili ani trochu. Ve Vratislavicích, za zády Liberce, měli továrnu na parádní koberce, a tak střední i ta vyšší vrstva společnosti na kobercové kráse nešetřila a kupovala o sto šest.... A to ani tehdy nebyly vratislavické koberce levné.
I přihodilo se doma, že tatínek, vzor vší laskavosti, se dal slyšet, že přinese koberec a tu krásu pověsí na zeď.... No, nepověsil. Matka se jej rozhodla do bytu nevpustit a tatínek s kobercem nepochodil. Jako malá byla maminka na návštěvě ve vile známých zbraslavských lékařů Vančurových na návštěvě. V dětské zvídavosti se rozhodla prohledat dům od půdy po sklep a tam někde v mezipatře roztočila svinutý koberec, ve kterém měla být snad mrtvá koťata. A tehdy si maminka vypěstovala něco, co prý nebylo možno později změnit. Čichový odpor k něčemu, co je vzorem vší krásy, nebeského třpytu, vzácného kamení, květin, loveckých sokolů, pěstěných zahrad a mramorových altánů.
Co provincie, to jiné kobercové vzory, co jsou schopny navodit hříšnou atmosféru rozmaru, pohody, ale jak vidno na příkladu mé matky, i záchvaty dávivého kašle a žaludečních křečí. A tak se mi přihodilo, že mé mládí a zrání bylo bez koberců indické, či perské provenience.
Přežil jsem to, vyrovnal jsem se s tím a lituji toho stále. O to víc jsem četl a sbíral knihy. V mezipatře mám i pár svinutých koberců. Zda v nich spí kočka nebo kuna nevím, a pro jistotu se do nich ani nepodívám. Jistota je jistota... Jednou ale určitě podám inzerát: Prodám koberec zn.: Rozviňte si jej až doma! Zaručeně pravý, žel není levný, je perský…     

pondělí 18. listopadu 2013

Chovat psa je taky kumšt


Zkoušel jsem všechno. Mým cílem bylo zamilovat si i zvíře. Nebo, co udělat, aby vás zvíře milovalo. Ano, nejsem milovníkem zvířat, tudíž každé bylo svým instinktem varováno. Kdo koho přechytračí? Velká otázka. Odpověď je v knize osudu, dál čti jen Darwina. Tam někde končí argumenty a nastupuje chuť k jídlu někoho, kdo již pojedl červeného masa, byl kousnut, stisknut, poklován, uštknut, potrhán....

Člověk a zvíře… Jde to vůbec dohromady?Něco už mám v mém věku za sebou. Celý život se se zvířaty stýkám a hledám cestu k jejich srdci. Přesto bezostyšně jím králičí hlavy, vepřová kolena, hovězí na polívku, mleté na karbanátky, srdíčka s kolínky, husu a kachnu už jen trochu a taky řízky, řízky s hranolky a tatarkou....

Proč bych to neměl umět s živou kočkou, rybičkami, s kanárkem, se psem? Ano, začal jsem neprozřetelně s Avarem, ruským chrtem barzojem. Byl to kulturní šok pro oba. On byl štěně a mě bylo 25 let. Nechci se chlubit, ale já měl vyšší IQ. Ne asi o moc, ale na rozdíl od něj jsem stál pevně na zadních a na tom, že já jsem šéf a on v tomhle obchodu je jen příručí. Svou roli hrálo i to, že mě ten ruský mrňavý aristokrat  stál hromadu peněz. Měl jsem k němu certifikát jakosti, legitimaci původu, čistoty rasy. Zjednodušeno, můj Avárek byl Árijec od ocásku až po uši.

Začal jsem plemenem, co lovilo v Rusku vlky, mužiky a dlouze vylo, když slyšelo projíždět vlak. Asi jsem nezačal nejlíp. Nabízené rybičky v akváriu by byly lepším startovacím počinem, ale já chtěl být viděn, slyšen, a byl jsem přistižen při činu. Chtěl jsem, aby bylo viděno a chváleno obecenstvem mé přátelství a vztah, i jako symbióza dvou masožravců, kteří mohou vedle sebe žít na jedné planetě a v jednom bytě. Vytřít zrak všem pochybovačům a malověrným. Mému právě narozenému synovi ukázat už odmala, že patříme k sobě, že jsme jedné krve. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Ne, jako Američani, když se osvobodili od předsudků, Angličani, když podepsali Magnu chartu. Zvítězit nad sebou samým a dát naší formě života, když to řeknu zjednodušeně, lidskou psí známku. Tak, abychom psi i my, lidé, nosili hrdě hlavu a ocásek vztyčený. Žít a nechat žít.

A proč to nevyšlo? Avar z rodu barzojů rostl, co do hmotnosti těla, v Golema. S hlavou to bylo horší. Tu strkal synovi do kočárku ve snaze jej z něho vylovit a použít, co kost, k zahrabání na dvorku. Tím skončila má snaha polidštit opici a psí šlechta nešlechta šla zpět do kotců. Ošklivé probuzení…
Čas her a malin rozmačkaných do pití dospěl k závěrečné epizodě, do finále. Ať žijí a zůstanou tam, kde nyní jsou všichni psi a domácí mazlíčci. Čas ještě nedozrál. I tak, jak jsem řekl, nebuďme skeptičtí. Vše má své mouchy a těch se jen tak nezbavíme. Nic nám neuteče. Pes a kočka versus psí život a věčné téma, jak kočička s pejskem pekli dort a trochu pozměnili svět ...           

úterý 12. listopadu 2013

Človíčku, pojď, ale nijak zvlášť nepospíchej





Človíčku, člobrdo, člověče, vlečeš se, jako soumar, vláčíš se, jako svázaný, jako bys nemohl.... Kolikrát za život slyšíš to samé. Patří to vůbec mně?Ach, dětství… Doba rozmačkaných jahod s piškotem a cukrem, přesnídávek kaší s medem, polívek a zahuštěných omáček s masem a kousíčky na lžíci… „Jez! Neboj se a pojď! Človíčku, dej jednu nohu dopředu a tu druhou za ni... Podívej se na mě a uvidíš, jak je to snadné. Jmenuji se Silná vůle…“ Vůle v této patriarchální rodině patřila chlapům, síla pak mamince.
„Človíčku, člobrdo!“ To člobrdo mi říkal děda Artur příslušný do Obrub u Jičína z úplně české, staré židovské rodiny. Bydlel ve vesnici ve stínu obrovské hrdoňovické pískovny. Nevím, jestli si v ní jako kluk hrál, ale už i menší hromada písku byla pro mou generaci velkou inspirací.
 „Človíčku, pojď, nezdržuj se, škobrtáš!“ Z krůčku je krok a dědeček Artur se přidá: „Už ho nechte. Člobrdo, ty už vlastně chodíš! Škobrtáš! Nikam nespěchej. Co tě má potkat, tomu se nevyhneš, ničemu neutečeš a není, kam pospíchat.....“ Stalo se, že mu zemřela maminka. Na židovském hřbitově v Liberci stojí pomník a na něm je napsáno Božena W. To je moje prababička. Dědu dali do pražského sirotčince…
Praha je velká a za Rakouska, kdo chtěl víc a ne jen stát u Prašné brány, musel umět německy. Kdo chtěl za socialismu víc, než se jen cpát polévkou v bufetu,  musel vstoupit do strany. Nic víc... Děda uměl německy parádně, později se v armádě generála Klapálka naučil obstojně i anglicky.
První kroky jsou vlastně krůčky v botičkách, co nemají podpatky a jsou měkké jako máminy polibky. Nebrání pádům a tomu, že další pád a všechny další odnese už hlava. Trvá to sice jen krátký čas, ale človíček by se rád vrátil na všechny čtyři a přepsal knihu genetiky. Přesun z bodu A do bodu B by byl přeci jen rychlejší a tady vždy zasáhl děda Artur. Řekl něco o sirotčinci, a jak tam žil. Existují prý i chudobince pro staré, o které se mladí nestarají, nebo pro ty, kteří zůstali ve stáří sami.... Berme to tak, že maličký netuší, proč by se měl bát. Co je to strach? Co může přijít?
„Človíčku, pojď!“ Každý se naučil chodit, jezdit na kole, plavat, cizí jazyky, ožení se, má děti, pracuje a vzpomíná. Naučil se chodit, vstávat do školy, do učení. A pořád slyšel: Člověče, tak pojď, vlečeš se jako soumar, trochu života do toho umírání. Hoď kostrou, vlečeš se, jako vodní želva. Vláčíš se jako bys nemohl.... Svět je jako stará gramofonová deska, pevný disk.
Základem života zůstávají dobré boty a zdravé nohy, co tě ponesou celý život od jednoho autobusu k tramvaji, na vlak, loď, k letadlu. Celičký život, človíčku, strávíš tím, že budeš spěchat. Poběžíš a budeš rád, že jsi to stihl a přišel včas. V uších ti bude ještě znít: „Nepospíchej, nic ti neuteče“, ale ty už si budeš chtít odpočinout. Lehnout, zavřít oči a spát.  
Každá cesta jednou někde končí... A ty uslyšíš: Človíčku, pojď. Pojď, člobrdo, jsi na konci cesty a stojí nás tu fronty, abychom si konečně sedli, dali si kafe, pivo, ovocné mošty a našli čas si poklábosit, aby ti konečně uschly boty a šaty na ramínku. Dobrou noc…

„Pusté kostely“ – dobrodružství mezi skalami Českolipska



Jak jsem koupil, tak prodávám. Jsou příběhy, které vás nutí k zamyšlení, jiné si přečtete a chce se vám spát. Vezměte to tak, že i spát se musí...
 Svitava - malá skromná vesnička. Nenápadná. Dejte si tu práci, jistě ji najdete na staré mapě českolipského okresu, mezi Cvikovem a Zákupy. Její domečky jsou, jakoby hrášku nasypal do dlaně a fouk a potůčkem obtočil. A ten každého za ruku popadne a odvede do „Pustého kostela“ rozeklaných skal v kraji rybníků plných ryb a podmáčených luk plných žab.
Poutníče, jsme uprostřed Sudet. V kraji bezbřehých luk a pastvin, strání a dlouhých cest, pískovcových masivů, bizarních podivuhodných skal. Pustých kostelů plných větších i malých jeskyní v pískovci, vytesaných a hloubených lidskýma rukama, přírodou, která je zlá i milosrdná. O pravém původu velkých i malých jeskyní v této oblasti se vedou spory. Mnozí se dušují, že prarodiče byli svědci, že pocházejí ze 16. století, a že jeskyně sloužily, coby úkryty, Českým bratřím, před jejich pronásledováním. Další tvrdí, že jsou to vlastně jenom zdroje písku – suroviny využívané v bývalé továrně na výrobu zrcadel.
Co já bych dal za to mít, jako kluk, hromady písku doma u nosu. Tajuplné skály plné pověstí na dosah ruky. Nic by mě doma neudrželo a musel bych je prozkoumat. A tak se i stalo. Ne mě, ale jiným klukům v dobách nedávných. V dobách vašich dědečků a babiček. To ještě chlapci a dívky  ze vsi, když přišli ze školy, měli povinnosti, třeba i tu jednu z nejdůležitějších. Starat se o pastvu a dobytek. Pak, co nejdřív a honem, jak zahnali  krávy pod skály na ohrazenou louku, vrhli se na skály.
Co to dneska bude? No přece hra na indiány. Ti zlí, na druhé straně, byli běloši. Místo konání: ponuré hradby skal Pustých kostelů. Když my, kluci, válčíme, tak se na čas zapomíná. Nám to ani tak nepřipadá, ale kravám na pastvě to může přijít dlouhé. I stalo se a ony moudře rozhodly, rohy shodily nějaké  ty tyče a v poklidu si to odkráčely k domovu samy.
Ten, kdo je první neviděl tam, kde krávy měly být, uháněl do skal,  říct to všem ostatním. Bylo už pozdě a stíny ve skalách dávaly tušit velká d o b r o d r u ž s t v í. Žel, krávy byly pryč a z toho koukalo jen domácí neporozumění s koncem, který se dal tušit.... Horem pádem dolů, hledat zatoulané krávy a nohy si v tom fofru nezlomit a nedat se vystrašit prodlužujícími se stíny. V Pustém kostele straší: „Pomóc, běžte do vsi pro pomoc!“ Strašil zatoulaný kozel a ve tmě jeho zářící zrak.  A už i tak, bylo ostudy pro jeden dětský den plný her až dost.
Krávy, jak je zvykem, šly domů bez obav i samy. Kluci většinou bez šrámů od větví, zato plni fantastických zážitků a dobrodružství. To už je ale zase jiný příběh. Příběh, který jste zažili vy, který se stal vám. Jak jsou si všechny podobny! Jak moc jsou si podobné i naše osudy.

pátek 8. listopadu 2013

Na louce plné kvítí




Bylo mi míň, než si myslím. Seděl jsem na dece docela tiše a slunce svítilo nade vší pochybnost naplno. Seděl jsem na dece s mámou a nevěděl, co na to říct. Chtěla od táty odejít a nevěděla, jak to má říct. Táta byl v té době zavřený a mně byly jen čtyři, možná pět let. Když jsem se potom k tomu monologu po létech vracel, viděl jsem jen tu deku, košík s jídlem a slunce v záhlaví, jak do nás praží. Ten den byl omyl. Maminka plakala a já jen způsobně seděl a nezlobil. V košíku z bužírky měla domácí malinovku, dva chleby s řízkem, peněženku, klíče, síťovku a dvě jablka, inkoustovou tužku a pár lístků modrého toaletního papíru. 

To deka, co jsme na ní seděli byla zajímavější a pestřejší. Barvy prapodivného vzoru už dávno vybledly. Kdysi, když se ti dva brali, byla nová a dostali ji v krásném bílém balícím papíře převázaným silným papírovým motouzem. Papír a motouz byl léta schováván pod půdou ve skříni. Matka nikdy nic nevyhodila. Deka měla jistou nevýhodu. Kousala. Většina toho, co se dřív nosilo, kousalo a štípalo, mučilo děti i dospělé. Ten den mi to, jako  zázrakem, nevadilo. 

Na dece se děly věci! První po ní přešli mravenci, pak roztodivní brouci. Ti nás přišli očichat, ohmatat a zase odešli. Někteří si i kousli. Nejvíc mi vadila hovada. Oháněl jsem se po nich rukama s hned jich pár leželo na dece. Mordoval jsem je jako katolický kněz indiány. Pleskl jsem mámu do zad a radostně vykřikl: ,,Mám ho, hovado, hloupý!“ Máma seděla, nohy zkřížené, brečela a omylem snědla i můj řízek. Chtěla vypít i mé pití, což jsem jí ale nedovolil. Měl jsem ukrutánskou žízeň, jako trám, jak říkají dospělí.

Vím, co mi chtěla říct. Neřekla, ale jakoby ano. Jakoby křičela, žalovala a hádala se s ním, ale přitom mlčela. Hrála si všelijak s prsty, dívala se na mě, pak se podívala do sluníčka a vzala si z košíku černé plastové brýle. Na ty jsem zapomněl. Ležely úplně dole pod zabaleným chlebem. Potom řekla: ,,Jsi ještě malej, nerozumíš tomu,“ a přestala brečet. 

Měla pravdu. Nechtělo se mi přemýšlet o věcech, které jsem nechtěl slyšet. Vzala mě kolem ramen a políbila za ucho. Bylo mi, jako by mě kopla něžně do holeně. Slunce mi ten den spálilo záda a já se pak celou noc trápil, jak moc mně kůže pálila.  Deku jsme společně vyklepali, složili a uložili do košíku. Máma si v potoce umyla obličej a já se do něho, když se pak nedívala, vymočil. Byl jsem tehdy opravdu malý. 

Louka zůstala tak, jak jsme přišli. Nepošlapaná. Slunce se naklonilo k obzoru a já si řekl: Fajn, nic se nezměnilo, zůstanou spolu…

Charváti byli v Sudetech jako doma


Dnes už ani nepřibrzdíme a česko-polská hranice v Hrádku nad Nisou je za námi. Ještě před roky jsme tu byli kontrolováni, vyplňovali jsme ,,celní prohlášení“, otevírali kufry aut. Jen málokdo se tu rozhlédl a shledal na krajině kolem sebe něco zajímavého. Dnes je tu relativně ticho, a proto se zaposlouchejme do příběhu, který jen kousek odtud dal jméno místu, kde se dnes střetávají hranice tří suverénních států.
Poslouchejte! Jen kousek od nás jsou slyšet kroky pohraničních strážců - ruského rudoarmějce, našeho člena SNB (sboru národní bezpečnosti) a polského finančníka. Píše se konec čtyřicátých let 20.století. Spěchejme. Čeká nás příběh o dvě stě let starší…
Válka? Co měla jmen a pokaždé dovedla potrápit dlouho. Tentokrát to trvalo dlouho, dlouhých sedm válečných let. Jsme v městečku Hrádku nad Nisou, píše se rok 1756 a Prusové obsadili saskou Žitavu, město patřící ke spojencům Rakouska. Ti, aby vyrovnali skóre, posílají do Hrádku prapor Charvátů. Balkánští vojáci neměli tu nejlepší pověst a často ti, co je ubytovali, z nich měli větší strach, než z těch, kteří na ně útočili. Už jenom to, že si našli místo pro své ležení na samém konci království…
Hrádečtí znalí mnoha zaznamenaných příhod, raději volili útěk do blízkých pohraničních lesů Lužických hor, kam se vojákům  obou znepřátelených stran nevyplácelo je pronásledovat a riskovat kůži. Místní před Charváty ukrývali vše, třeba i pevné dubové skříně ze zámku Grabštejn a v nich privilegia spolku ,,ostrostřelců“, důležité malované štíty, písemné dokumenty z počátku 16.století. To vše šlo do lesních úkrytů, pískovcových skal nedalekých hranic se Saskem na dlouhá dvě léta plná deště, větrů a sněhu, která starým papírům moc nesvědčí, natož lidem.
Ano, obdobně se skrývala i část obyvatel z obavy o majetek, ale i o vlastní život. 8. března 1757 Prusové vytlačili Charváty z Hrádku, obsadili Grabštejn a začali tanečky smrti a tance války. 20. dubna vstoupil do Hrádku nad Nisou princ z Brunšviku s téměř dvaceti tisíci vojáky. Cestou rozehnal Charváty a své vojáky rozložil mezi Janovým dolem (Libercem) a Ještědem, kde to Rakušané v následném konfliktu muž proti muži projeli dokonale…
Vraťme se zpět do Hrádku nad Nisou. Divoké charvátské vojáky bylo vidět  v městečku i ve válce o Bavorské dědictví (1878-9) a opět s táborem ve staronovém ,,Charvátském koutě“. Následujících skoro dvě stě let byl tu relativní klid. Jen Nisa se tu při povodních rozlévala a mohutné duby stínily cesty a cestičky podél hraničního Oldřichovského potoka.
I dnes je tu ticho. Občas se jde pár zvědavců podívat na dosud nezničenou, původní přírodu panenského Charvatského koutu, zazvonit na zvonek symbolického trojmezí Čech, Německa a Polska, posedět na lavičkách a zavzpomínat na vše, co se tu za oněch několik set let událo… A pak zpět do auta. Čekají nákupy, žitavská historická plátna, nádherná příroda Žitavských hor, hrad Ojbín, krása příhraničí po obou stranách meandrující Lužické Nisy. Příroda, která má neopakovatelné kouzlo, srovnatelné s historií kraje…
Začněme tím, že se podíváme do Charvátského kouta, tajuplného a plného překvapení.

čtvrtek 7. listopadu 2013

Nová kniha PODIVUHODNÁ ZEMĚ SUDETY




            „Kdo si je podmanil, kdo získal srdce hor, jejich řeky, cesty, pole a louky? Nikdo tu zemi nespoutal a nesvázal řetězy. Opět se stala domovem, kde se rodí děti, tentokrát mluvící česky.“ 
             Motto a zároveň vyznání česko-německo-židovského autora žijícího a píšícího v metropoli severu v Liberci, chcete-li v bývalém centru Sudetengau.
            Příběhy, fejetony, postřehy a komentáře šestašedesátiletého Egona Wienera jsou plné osobitého kouzla zaníceného vypravěče, který si plným právem zaslouží pozornost čtenáře. Autor píše o sobě, o své česko-německo-židovské rodině nadmíru čtivým jazykem, srdcem a očima zahleděnými do kraje plného práce, ale i lidských slabostí, o zemi, jejíž nedílnou součástí jsou i Sudety.
            Podivuhodná země Sudety – není příznačnějšího názvu prózy, která vás víc než zaujme. Kniha je k dostání u všech dobrých knihkupců.

               Knihu je možné objednat na e-mailové adrese: egon.wiener@gmail.com
Po dohodě je možno dohodnout i osobní odběr. Rovnež je možno si objednat i předchozí tituly autorových knih,pokud už nejsou rozebrány.

pondělí 4. listopadu 2013

Pouštíme draka

Pouštíme draka
Za oknem je na draka. Děcka doma neudržíš, chlapy jak by smet. Ještě je v tom podporují. To jenom ovce nevěřícně kloní hlavy a pasou se. Teda, ty jsou! Tolik čínské krásy na špagátech pohromadě na obloze. Radost pohledět.
Ano, je to tu. Dny burčáku, svatojakubské husy, den draka. A je to krásný den. Sobota, den, jako Ladův obrázek z kalendáře. Co má nohy, zdravé ruce, chladnou hlavu a čisté ruce běží , křičí: „Drž ho! Pusť ho! Letí! Letííí!!!“ A je to tak, jak to má pokaždé být. Úplně stejný. Táta drží špagát, co na tom, že na něm ještě visí dvě, tři děti......On ho jen tak nepustí. Vzali mu autodráhu, kolejiště, berou mu i draka, a on si chce taky hrát.
Vidím to z okna. Den je na draka a to se musí využít. Co na tom, že je z Číny, z papíru a malovaný, špejlema nadívaný, barevný, jako tělo pstruha, nebo jako páv, celý do duhy a má i ocasní pera. A tak nám na obloze létají na provaze uvázané barevné komety, ryby, draci, motýlci a brouci, houby,  prazvláštní zvířata. Nemám si nač stěžovat. Vidím je všude. Nalevo Tlustec, na čtyřech hodinách Hochwald, kouř z Turowa, Chrastava, tam všude létají…
Tam, kam už nedohlédnu, na svazích Ještědu ke Karlovu si kluci z Machnína pouští rovněž draky z dovozu z Šanghaje i z Pekingu. Na druhé straně Ještědu, ve Světlé pod Ještědem, si pouští draky taky. Půl světa kraj, a kam dohlédneš, tančí mezi mraky papíroví draci. Vítr je honí po obloze a oni poslušně běží pozdravit pána, co bydlí v Ralsku, dál na Bezděz za chlapcem, co mu říkají: Kralevici, budeš jednou král...
Svět z ptačí perspektivy. Mimoňsko, sad ptactva, hlavně těch, co milují vodu a výšky. K nim letí i můj čínský drak. Drak pohádkový, ze špejlí, lepící pasty, vodovkami zmalovaný. Letí. Je oblečený jen tak, aby se neřeklo, podomácku, jak mi ho někdo podal ze za plotu a řekl tu máš a leť. A on letí. Nejdřív jen tak , kolem mé hlavy, rovně podél nosu, pak bác! do oranice. Po chvíli je opět na obloze a má namířeno do Lípy. Z Liberce přes Jablonné, Cvikov, rovnou po staré silnici k západu. Je den lítání, den letectva, tatínků, kluků a holek, co se štvou po stráních a volají: Už letí, letííííí!!!!“
Vše se točí, točí tak dlouho, až všichni padnou na kolena a dračí škvrně samo letí ke sluníčku a k mrakům. Nám ostatním Večerníček pod víčka nasypal písek a poslal nás spát. Ještě i sen zařídil a ten byl! O čem? O dnu, který byl celý na draka, a který z nás opět udělal kluky.... O nás, co víme o dracích všechno, a přesto pevně držíme provaz, jako by nám s ním měl ulétnout sen. Sen, který se jednou za rok stává skutečností. Pouštíme draka, klukovský sen.

Kam kráčíš, moje město, kam míříte, Sudety?


Tak, jako císařská silnice z Prahy do Liberce roku 1825 otevírá novou etapu města pod Ještědem, to samé znamená pro Liberec železniční spojení s ostatním světem. Liberec – Žitava – Frýdlant, Zhořelec, Turnov, Tanvald, Česká Lípa. Celá druhá polovina 19. století je o stavbě železničního spojení Liberce s okolním světem. Není v Rakousku a českých zemích bouřlivěji se rozvíjející průmysl, než v průmyslových zónách, na rychlých horních cestách toků říček a potoků pohraničních hor. Liberecko a Jablonecko zažívá boom svých výrobků.
Konec 20. století může být v této oblasti srovnáván s exportem čínského zboží na evropský kontinent. Neuvěřitelný nárůst výroby a exportu převážně textilního a sklářského sortimentu jde v Liberci ruku v ruce s rozvojem průmyslového školství, infrastruktury města, honosnou výstavbou nových čtvrtí i rekonstrukcí středu a hlavních ulic metropole i okolních měst. Průmyslová škola, obchodní škola, hospodářská. Odborná textilní – státní textilní škola. Severočeské – průmyslové muzeum, obchodní komora Liberec. Rozvoj přilehlých měst, jako jsou Rochlice, Vratislavice a Stráž nad Nisou.
Hvězdný úspěch výstavy německých průmyslníků a obchodníků v Liberci na počátku 20. století, je ale už předzvěstí příštích celosvětových krizí ekonomiky. Přesto je Liberec stále na desítky let dopředu dobře zaopatřen a bez dluhů. Je metropolí severu, exportem obchodu vzdělání, pohodlného bydlení, ale i zábavy a sportu…
Obě světové války znamenají významný odstup od prosperity a dalšího rozvoje. Vznik Československa, se kterým se německé obyvatelstva Sudet nechce ztotožnit, vede k několika měsíční neposlušnosti a předem ztracenému boji za samostatnost. Bez podpory německé buržoazie, průmyslníků, kteří v nové republice, vidí příležitost dalšího obchodu, exportu svých výrobků.
Druhá světová válka zakončuje agonii světové krize 30. let. Vrací německé kolonisty, žijící na tomto území od 12. století zpět do Německa. Vysídlené území Liberecka, Jablonecka, v podstatě celých Sudet, je obnaženým územím, kde se dosídluje bez koncepce s cílem nahradit kvalitu množstvím. Celý program národní obnovy, dvouletka i následující pětiletky znamenají pro severočeskou oblast a především pro Liberecko a Jablonecko pomalý návrat na celosvětový trh s textilem, textilními stroji, sklem a skleněnou bižuterií. To se podařilo jen zčásti. Na trhu domácím a se zeměmi ve sféře vlivu SSSR a s rozvojovými zeměmi.
Po vzniku nové České republiky lze říci, že se nepodařilo navázat na exportní vazby z dřívějška. Český textil, sklo a bižuterie charakterizující severočeskou výrobu v pohraničí, skončily zbouráním továrních budov těch nejprestižnějších firem, které daly jméno severočeské metropoli. Skončilo celé jedno období několika set let (od 16 po 20.století), které pojmenovalo kus minulého tisíciletí. Oblast Liberecka, ale v podstatě celé Sudety se ocitly v druhé dekádě 21. století bez jasné koncepce rozvoje, bez možnosti návratu k tradiční výrobě skla, textilu nebo bižuterie... Stojí na prahu období beze jména.        

neděle 3. listopadu 2013

Človíčku, zastav se!




Čím ztvrdnou ruce a zmozolnatí dlaně? Už se mé babičky nezeptám. A přeci na ně nezapomenu a budu vzpomínat. I na ruce všech ženských, co jsem kdy v rukou měl a k tomu jejich skvělá těla. Ani jedné bych dnes ruku nepodal, nemohu tak měřit něhu dam mé babičky od Suchomast, blízko Berouna. Tam se narodila i moje maminka, dcera rolníka v domě sluncem ozářeném uprostřed obce vysoko nad obzorem. Suchomasty, Tmáň. Vápenky, jeskyně. A babiččiny tvrdé dlaně. Co si pamatuji na ně, byly tak odjakživa a já se včas nezeptal: Babičko, proč jsou tak tvrdé? Proč pláčeš? Spadla ti saze do oka? Pokolikáté už?
Kdo z mojí generace ještě zná, co je to tvrdě pracovat? Doma i pro statkáře. Šlogr, Šlégr, k čertu, kdo si ta jména má pamatovat. A k tomu tolik hladových krků. Dědeček taky už není. Nebyl, hned zkraje jej zabila dřina. Nebyl čas, včas zavolat doktora. Viděli jste někdy tak ztvrdlé dlaně? Moje babička je měla. Ztvrdlá kůže, nehty ulámané a popraskané. Babička sama říkala: „Ty ruce mám, jak zvíře,“ a styděla se, nevím proč, za to, že je to z práce, že pracovala moc  a vychovala čtyři děti. Bez otce.
Jsou lidé, kteří dřou a pracují, a ruce mají zohyzděné vodou a větrem, tím, že je noří do hlíny, sečou, suší, krmí, hnětou, uskladňují a zase někam cosi stále cpou. Albrecht Dürer už kdysi dávno namaloval ruce sepjaté, připravené k motlitbě. Čisté, dívčí ruce nepopraskané. Čisté, jako potok, co zraje létem a lesem teče v Loučné a jmenuje Weisbach. Jak jinak se má potok v Sudetech jmenovat? Opíjí se lesním vzduchem, skáče po kamenech a chutná po šampaňském.
Babičko, tvoje ruce mají dlaně z kovu, připomínají mi dříví ze starého plotu, z fošen, pražců, po kterých se proháněl dlouhá léta vlak. Ach, babičko, jak já se těch tvých tvrdou rukou bál, že mi s nimi dáš na zadek, pohlavek, že s nimi bouchneš do stolu a řekneš dost, dost bylo zlobení! Kdo rozbil okno? Odvázal psa od boudy? Ale to jsi nikdy takhle neřekla a nebouchla do stolu. Měla jsi takové upovídané oči, oči co mají jen hodné, pohádkové babičky a ty si se mnou povídaly dlouho do noci. To už jsem ležel v peřinách. Zachumlán, a to já rád, až po bradu a pořád ještě poslouchat, jak říkáš: „Zavři už oči, vyspi se, nic ti neuteče, jsem vedle v kuchyni....“ A byla jsi, stačilo zavolat: „Babičko, je mi smutno. Pojď si se mnou povídat!“
Bože, jak ten slamník voněl, peřiny a polštář, celá ta prastará ložnice, jako by byla z jiného světa, úplně jiná než, co kdy jsem viděl ve světě. Babičko, byla jsi vůbec? Nebyl to jenom sen? Byl jsem tak malý! Človíček sotva půlmetrový plus pár čísel. Nezapomenu na ni, na babičku, kterou jsem držel za palce a říkal jí: „Babičko, ty máš prsty tvrdé jako kolíčky na prádlo...“ Ale jinak jsi byla tolik měkká, tak jako z těsta do buchet, z koblížkového těsta… Hned bych tě snědl.
Babička zemřela v roce 1967, když mi bylo dvacet let. Na pohřbu jsem jí byl v uniformě vojáka základní vojenské služby, vojenský útvar 6154 Milovice.

Vracím se a hledám


Vrací se stále k jednomu, k tomu samému. Říkají tomu studie. Vrací se k původnímu tématu, znovu a znovu pokoušejí štěstí, které z pokusů vyjdou co nejlépe, kdo bude nejblíž k originálu, která kopie bude k nerozeznání od originálu. Malíři…
Znovu a znovu se snažím ve vzpomínkách vrátit ten obrázek na své místo. Obrázek svého táty, dědečka, mámy, babičky. Asi tak, jako každý z vás. Snažím se utřídit si, co je přání a co bych rád. Jací byli, jaký byl každý z nás? To není fotka, co chci od své mysli, to není dětský pláč. Chci se k nim vrátit tak, jako se vrací déšť, co tiše padá na sklo, šumí, stéká po sklu  a kopíruje nánosy pavučin, přilepené listí, co kde komu na sklo upadlo.
Vzpomínka na ty, co jsem měl rád a co měli rádi mne a lidi kolem sebe. Mladý adept malování si sedne proti obrazu a maluje kopii. Když už se rozhodne a maluje sám za sebe, maluje studie ke stále stejnému obrazu, ke stejné rovnici. Obraz pak má tolik podob, obrazů nespočet variant.  V mém případě je cílem vrátit jim podobu, splatit jim tím dluh.
Kdysi jsem je dobře znal: dědeček, babička, táta s mámou. Jednoduchá rovnice. Pak jsem si ani neuvědomil a byli pryč. Jenom dveře v domě v průvanu tloukly do veřejí a okna nikdo nezavřel. Prázdno. A já si myslel, tak to má být.... Pak přišly kopie. Ženské tváře, co se podobaly té matčině, babiččině. Přátelé, učitelé, kamarádi, co se měli podobat dědovi, tátovi.... Pak přišly studie. A já se nemohl a nemohl trefit. Podobou snad, ale za ní ještě muselo být něco, co mi unikalo....
Čekal jsem na vítr, na déšť, na vše, co mi  nebe může nabídnout... Víte, vracet  se ke kořenům, není jen o tom,  jak se odkrývá kořen stromu a jeho dřeň. To je pohled do srdce, do mozku, do řeky cest, pod podlahu, na půdu, do mezipatra. Skočit si do sklepa i na dvorek, do altánu. Tam všude leží kus vašeho skicáře, list popsaného papíru. Kus srdce, tepna, krevní destičky, vlas, zub, šupina kůže, vaše DNA.To všechno je člověk. Kus listu, usušená mřížka žebroví, trus mouchy, skelet pavouka. To vše je člověk, jeho vlasy, oči, špička jazyka i nosu, co měla babička a byla pokaždé červená.... Dědeček špatně slyšel a chlupatá měl ušiska. Tátovi popadaly vlasy, máma měla široké lícní kosti. To asi byl nějaký přelétavý Kalmyk v Tmáni u Berouna.
Pokaždé létaly kolem nás kousky dobré nálady, člověčí dobrá vůle. Žijí u nás i v jiném světě. Já se je snažím nakreslit. Ne štětcem, ale očima, mozkem, jazykem, chutí, vůní a vším, čím živ je člověk. Moc toho o člověku nevím jen tolik, že prvotní tu byla voda, soli, tuk a co kdo namete na lopatu se smetím. Pak se to všechno vrací k  dalšímu použití. Vracím se a hledám.
Měl jsem vás rád dědečku, babičko. Kolikrát jste hlavou kroutili a říkali, nedělej to, bude tě to trápit. Trápí, trápí mě to dodnes. Vyrostl jsem a nezapomněl. Má škola jubiluje, setkala se i má třída po padesáti letech. Říkají kopie a myslí studie. Oč se od sebe liší? Je jich plno všude  a rychle mizí.... Ne ty moje, ne ty naše, my si je poznáme.... Jsou to naši braši, co jako dech tu uvízli s námi ve světě lidí. A mně se lépe dýchá. Vracím se a hledám…

sobota 2. listopadu 2013

Ať žije naše škola na Husovce, škola, na kterou se nezapomíná!


 (Psáno pro Almanach školy „Na Husovce“)

Na „Husovku“ jsem přišel ze základní školy v Machníně, z vesnice, kde jsem také s rodiči bydlel. Bylo září roku 1958 a plánované stěhování do Liberce nevyšlo. No co, budu dojíždět do školy v Liberci, počínaje šestou třídou. Ostatní machnínští páťáci dojíždějí do Chrastavy. Ty tři roky to v Liberci, ve městě, vydržím.
 1. září 1958 – nový školní rok jsem začal na ZŠ Husova, v té největší škole přinejmenším ve městě. A byl to pořádný šok. Ve třídě jsem byl jediný z vesnice, byť kousek od města. Hvězda třídy, Jirka Maňhal si mě, coby kluka z vesnice, pojmenoval Buran a celá třída to po něm opakovala. Měl jsem před sebou tři roky společného života. Netušil jsem, že během studia na Husovce nám Praha změní povinnou osmiletku na devítiletku. Nakonec se ale i ty čtyři společné roky daly vydržet.
Z vesnického kluka se i tím, že mi učení nedělalo problémy, stával postupně jeden ze suverénních městských kluků, kteří si uměli se vším poradit. Na škole nás učili kantoři, kteří měli své učitelské úvazky ještě z jedenáctiletky, která na Husovce skončila v roce 1958. Třeba učitel Šimek, matematik, ale i mnozí další. Moji favorité byli učitelé dějepisu, literatury. Učitel tělocviku, hubený Sobotka mě neměl rád. O přední zuby přišel po mém nechtěném zásahu míčem přímo do píšťalky, kterou měl stále v ústech a stále na ni jen pískal. Učiteli na kreslení vděčím, za to, že od roku 1959 chodím pravidelně nepravidelně na vernisáže do Oblastní galerie. Díky pane učiteli. Byli jsme sice třídou „C“, ale ne kvalitou, ale proto, že nás bylo v tom roce 1946/7 narozených poválečných dětí opravdu mnoho.
Chodil jsem si půjčovat knížky do školní knihovny, měl jsem to blízko i do Pionýrského domu na filatelistický kroužek. Z okna posluchárny biologie jsem slyšel z tlampače městského rozhlasu na rohu školy, že na oběžné dráze je raketa, v níž sedí J. A. Gagarin – první kosmonaut světa. Odtud jsme s Frantou Musilem slézali po větvích stromu na ulici podívat se k rozhlasu, kde se natáčel film „Blbec z Xeenemünde.
Celá třída jsme chodili vítat do města přijíždějící státníky. Nezapomenutý byl výlet za trilobity do prostoru povrchového dolu Kristina v Hrádku nad Nisou. Úžasný týden jsme strávili na Smědavě při sázení stromků. Nezapomenu, jak do třídy vtrhli policajti vyšetřující, kdo odcizil píšťaly z renesančních varhan v kapli Libereckého zámku: „Je tady Vyšohlíd? Máme na tebe typ!“
Předávání občanských průkazů… To už nám bylo 15 let a dostali  jsme i svazácké průkazy. Učitelka Rakušanová, co právě nastoupila na školu, mi půjčila „Strašidlo Cantervillské“, které pro ni na celé první stránce ilustroval její učitel kreslení C. Bouda. A ona mi knížku půjčila! Žel musel jsem ji vrátit....
Naše třída měla nedávno setkání absolventů po 50 letech. Dospěli jsme. Pokud ano, pak i díky naší milé škole na Husovce. Jsme duchem pořád žáky téhle krásné školy. Té které přeji, do  let  jen a jen to nejlepší a asi bych měl připojit totožné přání mého zemřelého strýce, Horsta Wienera, který do této školní budovy chodil za První republiky.