Pouštíme draka
Za oknem je na draka. Děcka doma
neudržíš, chlapy jak by smet. Ještě je v tom podporují. To jenom ovce
nevěřícně kloní hlavy a pasou se. Teda, ty jsou! Tolik čínské krásy na
špagátech pohromadě na obloze. Radost pohledět.
Ano, je to tu. Dny burčáku,
svatojakubské husy, den draka. A je to krásný den. Sobota, den, jako Ladův
obrázek z kalendáře. Co má nohy, zdravé ruce, chladnou hlavu a čisté ruce
běží , křičí: „Drž ho! Pusť ho! Letí! Letííí!!!“ A je to tak, jak to má pokaždé
být. Úplně stejný. Táta drží špagát, co na tom, že na něm ještě visí dvě, tři
děti......On ho jen tak nepustí. Vzali mu autodráhu, kolejiště, berou mu i
draka, a on si chce taky hrát.
Vidím to z okna. Den je na
draka a to se musí využít. Co na tom, že je z Číny, z papíru a
malovaný, špejlema nadívaný, barevný, jako tělo pstruha, nebo jako páv, celý do
duhy a má i ocasní pera. A tak nám na obloze létají na provaze uvázané barevné
komety, ryby, draci, motýlci a brouci, houby,
prazvláštní zvířata. Nemám si nač stěžovat. Vidím je všude. Nalevo
Tlustec, na čtyřech hodinách Hochwald, kouř z Turowa, Chrastava, tam všude
létají…
Tam, kam už nedohlédnu, na
svazích Ještědu ke Karlovu si kluci z Machnína pouští rovněž draky z
dovozu z Šanghaje i z Pekingu. Na druhé straně Ještědu, ve Světlé pod
Ještědem, si pouští draky taky. Půl světa kraj, a kam dohlédneš, tančí mezi
mraky papíroví draci. Vítr je honí po obloze a oni poslušně běží pozdravit
pána, co bydlí v Ralsku, dál na Bezděz za chlapcem, co mu říkají: Kralevici,
budeš jednou král...
Svět z ptačí perspektivy.
Mimoňsko, sad ptactva, hlavně těch, co milují vodu a výšky. K nim letí i
můj čínský drak. Drak pohádkový, ze špejlí, lepící pasty, vodovkami zmalovaný.
Letí. Je oblečený jen tak, aby se neřeklo, podomácku, jak mi ho někdo podal ze
za plotu a řekl tu máš a leť. A on letí. Nejdřív jen tak , kolem mé hlavy,
rovně podél nosu, pak bác! do oranice. Po chvíli je opět na obloze a má
namířeno do Lípy. Z Liberce přes Jablonné, Cvikov, rovnou po staré silnici
k západu. Je den lítání, den letectva, tatínků, kluků a holek, co se štvou po
stráních a volají: Už letí, letííííí!!!!“
Vše se točí, točí tak dlouho, až
všichni padnou na kolena a dračí škvrně samo letí ke sluníčku a k mrakům.
Nám ostatním Večerníček pod víčka nasypal písek a poslal nás spát. Ještě i sen
zařídil a ten byl! O čem? O dnu, který byl celý na draka, a který z nás
opět udělal kluky.... O nás, co víme o dracích všechno, a přesto pevně držíme
provaz, jako by nám s ním měl ulétnout sen. Sen, který se jednou za rok stává
skutečností. Pouštíme draka, klukovský sen.
Žádné komentáře:
Okomentovat