sobota 28. prosince 2013

Poselství psaná na křídovém papíru – letáky.

Jsou všude kolem nás. Neznám palouk v lese, kámen vedle studánky, aby tam někde neležel leták ze sámošky. My, co zažili první samoobsluhy, ten div světa, kde kdosi neznámý nalil mléko do flašky, takže tam nebyl pult a za ním mlékařka paní Junková, která stále nalévala mléko z hrnce do přinesené bandasky. My všichni, co prožíváme div druhé poloviny 20. století a žijeme i v 21. století, jsme toho tolik zažili! Moc, moc toho bylo…
Zůstanu proto u toho mléka z bandasky. Co dřív, kam, kde, od kdy a za kolik, to jsou letáky. Dřív pěly chválu po kuse a podobaly se uměleckým skvostům. Dnes jich jsou tisíce druhů, až oči přecházejí. Přesto nesahají ani po paty těm klasickým, secesním, kubistickým, těm, na které stačí jen pohledět a z paměti se neztratí.
Kdo vzal mé oči a hodil je do schránky, kam mi pošťačky nedávají poštu, ale dopisy z banky a letáky, kam mám jít, co koupit, kde a za kolik co utratit. Proč jsem se stal kolečkem v tom prapodivném soukolí, proč nemám čas číst knížky, proč nemá můj syn čas si se mnou popovídat? Proč mě vyloží z auta a nemá čas jít se mnou za branku nahoru po schodech do mého bytu? Proč se stále víc koukám dozadu? Proč mě hloupý leták z Globusu tolik vyvedl z míry? Proč sedím zase po tolika letech na převráceném kýblu u babičky z Mníšku a dívám se, jak cpe huse do krku za pomoci trychtýře šišky z mouky....
A naproti v sokolovně, až nahoře u vikýře za otevřeným oknem řve jak divoké zvíře chlap na svou partnerku. Až po letech jsem ke svému údivu zjistil, že si říkal Egon Bondy a z Prahy jej vyhnala snaha najít práci, chudoba a velká žízeň. Sedím tam u babičky a poslouchám, jak ten pán odnaproti přes silnici křičí a dívám se na husu, jak se těmi šiškami dusí. Babička to vidí taky a dobře slyší. Pak řekla: „Má dost,“ podívala se směrem k sokolovně a prohodila: „Ten nemá nikdy dost?“ a vytáhla huse z krku trychtýř.
Nějak si nemohu vzpomenout, kde v té době byl bratranec Ivan, teta Lenka a strýc Karel. Moje maminka ležela v nemocnici na Svaté hoře a tatínek něco zařizoval v Praze. Svět se točil kolem své osy, vlaky měly svůj pevný jízdní řád. A stromy? Jak těm se žilo! Jako včelám, čmelákům a rackům na nádraží v Turnově, vrabcům na Ještědu a knihám v knihovnách.
Penicilin nám píchali, televize ještě nebyla, Svět v obrazech byl větší než Rudé právo. U nás v Machníně před krámem s potravinami, kde bylo napsané Smíšené zboží, byla proti vchodu do prodejny vápenná kaluž a do té ohraničené vápenné břečky každý, kdo si chtěl cokoli v krámě koupit, musel vstoupit. Ze Švábovy vily zmizely kamsi řecké děti a nahradily je děti s očními vadami.

Dnes zůstalo z vily jen arboretum úžasných dřevin a my, roztroušení pamětníci. Svět je po každé změně hezčí. To máte jako když vyperete špinavé prádlo. Co z pračky vytáhnete je čisté, dalo by se říci, jako nové. 

Žádné komentáře: