pátek 26. prosince 2014

Když zafouká, jsou na vodě vidět kola

Píši Vám, připotočným rybám, ač nevím, kde jste se tu vzaly. Potůčky a jejich stráně, po kterých stékají, běží, skáčou z kamene na kámen, ze strany do strany, přes polámané větve, přes různá koření až někam dolů k naší řece. Všude voda, samá voda. Když u nás doma zaprší, zasněží, od Ještěda, z Jizerek zafouká až k Mimoni, pak deštník ženám nestačí. V potocích, na horním toku řek vodník poskočí, radostí.
Voda teče, řine se jako krev, co stéká po pažích a nic vás přitom nebolí. To jenom máte strach, co se to děje kolem - voda, sníh, led a mráz. Po nebi se honí oblaka a nic je nedožene. Plují oblohou, jak černým mořem Vám nad hlavou, celou zmatenou.
Píši Vám, rybám přípotočným, ve spěchu, protože nevím, zda budete mít čas to číst. Vítr silně fouká, takže nevím, opravdu nevím, zda přilepím známku na dopis. Nechť aspoň každá jedna z Vás, z ryb přípotočních, ví, že měl jsem o Vás strach z toho, jak vítr ze severu dovede být urputný. A fouká tolik, že voda nahoře v oblacích a dole v potocích si vyměnila adresy a teď zrovna neví, která má co dělat, kam téct, pod který kořen se schovat.
To máte jako s lidmi. Fouká a ono pořád nic, pak zafouká silněji a lidi běží k doktorovi, místo aby hodili do vody symbol zimy babu na koštěti. Jdou, koupí si v sámošce rum a ještě jeden do zásoby. A pijí. Pijí do němoty a rybky v potocích si hoví, že na ně chlapi zapomněli. Proto Vám, rybí děvčata píši, inkoustu maje habaděj o vodě a Vaší fauně přípotoční, když venku pořád prší a já uvažuji, zda holinky, nebo deštník problém vyřeší.
To víte, že nevyřeší. Je to jenom faleš a klam v očích dravce na obzoru na dvou hodinách. Vidím v nich chlad a motiv zabít rybu přípotoční… Nehledě na to, jak větu poskládat hezky česky. „Mám hlad!“ křičí dravčí oči přesto, že pořád prší a voda skáče sem a tam, z jedné strany na druhou, o které jsem Vám právě psal. Je to složité. Voda mi tluče zespoda od sousedů do vrátek a na stodolu. A to jsem nějaký ten pátek zpětně tady marně virgulí hledal vodu.
Taky se smějete? To já se směju stále, když neprší a nefouká a tašky z baráku nelétají na sousedovu zahradu. Ach, Vy malé rybičky. Chtěl bych být čápem a strašit Vás. Klap, klapy klap a lechtat Vás zobákem na žábrách, přípotoční uličnice, rybky podměrečné bez občanky, nevycválané. To já, já už jedl i velrybu, rybí prsty z mletého, rybu v rosolu.
Jó ryba, to jsou zavinutí zavináče i pečenáče. Za mého mládí byli ti pečení nakládáni do vína. Aspoň jsme si to jako hoši mysleli. Pak přišla Velká francouzská buržoazní a smetla ze stolu křepelčí vajíčka, mravence v cukru, kobylky v hořké čokoládě, kočičí jazýčky v mléčné a hle! Nic se nestalo. Ještěd pořád stojí, tam kde stál a tramvaje jezdí dolů do města kolem rohu, na kterém jsem ještě před chvílí stál a diskutoval s Bohoušem, co nedávno umřel ve sprše na infarkt.
Jsme tady jen k tomu, aby každou chvíli, někdo z nás si jen tak umřel? Nevím, mé drahé rybky přípotoční, zda se tomu říká báječný život, ale já si už doopravdy myslím, že je tomu jinak. Že je to o něčem, kde vítr fouká odjinud a kamsi dál.

 Tak zatím... Budu muset končit, budeme mít filé s bramborami a já musím prostřít. Mějte se a nevystrkujte hlavy z vody, ať o ni nepřijdete. Lidé tu žijí všelijací a já, já jsem jedním z nich, z těch, co milují ryby na všechny způsoby.

Troška z historie mého města – Liberce a okolí

Liberec to nebylo jen město úzkých ulic a suchých WC v mezipatře činžovních domů uprostřed městské zástavby, čadících komínů a umně pospojovaných drátů vedoucích od domu k domu.
Co mě vzrušovalo víc, byly ony prazvláštní, tajuplné bílé čáry nad sklepními okénky ukazující zúženým koncem do sklepů, kamsi ke dnu činžovních domů a libereckých vil. Bylo mi sedm, osm let, tolik, co uběhlo od války ve městě a každá z těch vápenných šipek, kreslena pevnou rukou mířila neomylně – za poklady skryté Němci před Rusy a mizela hluboko, kdesi v podzemí…
Otec se tomu smál. Mám prý bujnou fantazii. Šipky ukazují, kde kopat a hledat zasypané Liberečany. „Zasypaní? Zasypaní jen tak? Jak k tomu došlo?“ Táta mi to vysvětlil. Němci se báli, že spojenci budou město bombardovat a na ty, co se schovávají, se mohou sklepy zřítit… Záchranné týmy budou podle šipek orientovány a zachrání zasypané. Žádné poklady, jen lidské životy. Včas najít, vyhrabat, ošetřit...
Bylo mi to všechno málo. Špatné vysvětlení. Chtěl jsem víc. O to víc, že tyhle šipky z vápna mířící nad sklepními okénky doprovázely Liberečáky městským životem ještě nejméně další tři desítky let. Možná, že ještě dnes vykukují někde zpod omítek. Tak kam ti Němci ukládali svůj vzácný majetek, když do sklepa, pod bílé vápenné čáry ne? Sklep ne, zbývala tedy jen půda - za trámy, pod tašky. Pokrývači by mohli vyprávět. A nejen ti. I my, chlapci oněch let, jsme prošli onou zkouškou, co s těmi tam nalezenými poklady. A nebylo jich málo.
Co s dýkami, pistolemi, šavlemi a medailemi zabalenými v mastných papírech, aby vydržely, než se původní majiteli vrátí? Doklady, legitimace, plány nemovitostí, fotky, patrony, porcelán, obrázky, sklo, knihy s Hitlerem, příbory, mince, noviny, ale i boty, hračky, přístroje k léčbě revmatismu, vlajky s hákovými kříži, deníčky, různé sbírky, známky, uniformy, hodinky a další, další věci. Co se nevešlo za trám, našli jsme pod podlahou půdy, pod prahy, venku v kůlně pod dlaždicemi… Přidali se i rodiče. I je tenhle legální lup fascinoval. Když našel kominík, topenář, pokrývač, fasádník, musím přece najít i já. To si tehdy každý říkal a našel.
Našli jsme i my s tátou. A to jsme byli až druzí, kdo nakonec podlehl a koupil konfiskát z druhé ruky. Našli jsme sice jen naolejovaný papír, balíček a k němu doklady k domu a legitimace k medailím z fronty. Dali jsme to vše sousedovi Matouschovi, aby to poslal do Německa Wagnerům. Kdo ví, zda to dostali.
Všichni nalézali. Hráli jsme šachy německými figurkami, bojovali s dýkami hitlerjugend, šavlovali se zbraněmi německých oficírů, nosili vojenská vyznamenání za vítězství na hlavních směrech bleskové války německých vojsk. Na hlavách jsme nosili jejich čepice, přilby. Fotili jsme se  jejich foťáky, prohlíželi si staré německé pornofotky, fotky z fronty, z budování třetí říše.

 Ano, to byly ona poválečná léta her a málo přemýšlení, s čím si to zahráváme, co nás baví. To vskutku nepoznali naši vrstevníci tam, odkud přišli naši rodiče, aby osídlili opuštěné české pohraničí – Sudety. Čas, který nikdy nebyl ohraničen daty a přesto tu byl. A byl něčím, co nás formovalo k tomu, čím dneska jsme. Lidmi s kořeny v Sudetech, Čechy mající své zvyky a rituály. Těmi, co žijí u hranic a vzpomínají.

Sousedé

Jsou tu a těžko si vybereme jiné. Tak trochu sourozenci, rodiče, ti, co už před léty odešli, co se v budoucnu nastěhují do sousedství…
Ano, těžko si vybereme, poručíme s kým sdílet jeden plot, chodbu za panelákovými dveřmi. Koho denně míjet, zdravit, koho poslouchat, vidět. S kým dýchat jeden vzduch, poslouchat, aniž to bylo řečeno nám osobně. Vidět, co vidět nemusíme, a přesto vidíme, cítit, zakopávat o co zakopávat nechceme. Ach, ti naši sousedé... Co sousedé, my! Oni jsou ti vysmátí, něco, jako by byli příbuzní. I oni slyší, co by neměli, vidí, sdílí naše prohry, vítězství. Sousedi milí…
A pokud tu jsou vády, chodba neumytá, boty uprostřed chodby, padající plot, větve, tráva, kočka či pes, co si dělá, co chce, je tu váda… Křik a stres. Rohožka odkopnutá, je tu cosi, co být nemá, hrubá slova. Čtvrtá cenová skupina. Podobná té bývalé, nádražní restauraci, kde polívka voněla až ven, ale kde i padla facka, jak při tancovačce na bále. Kde jsou bývalí domovníci důvěrníci, občanské výbory, co hlídali svá teritoria, aby se v nich sousedé neprali? To byla jen řečnická otázka. Od jisté doby, po revoluci v lidských vztazích, v dobách kdy jsme jí i věřili, se lidé vracejí a svá území si opět tvrdě kolíkují, psa učí novým. A tak se ze dvora, od boudy k boudě nese zlostný hlas psíků. Na plotě je nová cedule jako kráva – kdo je rychlejší, tady bydlím já a koušu…
Sousedé, to je i to vystávání u branky, klábosení za každého počasí, o čemkoli, až zebe tělo, chrastí kosti a brambory doma v hrnci na plotně už jsou bez vody. Sousedi jsou ale i dobří, téměř jak někteří rodinní příslušníci. Dá se s nimi vyjít, člověk se těší, že slečna pána potká a pár slov prohodí, očkem ohodnotí, nasaje pach intimního parfému, voňavého mýdla, čistého šatstva, kultivovaného, verbálního projevu.
Ne vždy, by si jeden zapsal do deníčku, co ho potěší a co by si rád z náhodného setkání na památku téhle chvíle uchoval. Navždy. Budiž, přeháním, stačilo pozdravit a pozdrav opětovat, pole, louku, kytku, sousedovi pochválit a jít…
 Milí, drazí sousedi, je to vždy individuální, kus po kusu, hlavně se neurazit. Vy, právě vy jste se nám povedli. Opravdu, bez legrace. Není nad dobré sousedské vztahy. Opravdu stačí pozdrav, pozvednout ruku, sklonit hlavu, lehce se uklonit, jak to dělali naši tatínci. Letmo se dotknout klobouku, jen málo, trochu cvrnknout ukazováčkem do stuhy. Dědové ještě prsty do špičky nakroutili knír a mlsně, jako staří kocouři mlaskli, když viděli krásné dílo přírody.

Co bych si tak přál, nebo, co bych přál vám v novém roce

Pokud pominu zdraví, tak to ostatní snad zvládneme sami. Co vy na to? Pokud nebude válka. To by mohl být hlavní a ústřední motiv starostí roku 2015. Tam, kousek od nás to na mír příliš nevypadá, svět za humny je v pohybu a není od věci Picassovu holubičku míru vidět víc než na jednom z domů na Šaldově náměstí v Liberci, a to nejen jako relikt minulé doby…
Čas nebezpečí světového konfliktu se vrací a může být opět za dveřmi. Co s tím? Jak mohu já, vy reagovat na tohle fatální nebezpečí? Snad nebýt lhostejní, nepřeceňovat, nepodceňovat projevy extremismu, hrubosti, násilí, znát míru reakcí, nebýt sebestřední, nevidět jen sebe, vnímat druhého. Nepodceňovat zlo, nesedat si na zadek, nestahovat kalhoty, neházet flintu do žita... To vše tady bylo, to vše pravděpodobně znovu přichází.
Náš Liberec, kraj širokého okolí, tradic a zkušeností, by nám měl být informací, že i k nám do našich domovů vstoupí tyhle problémy, které se vracejí do Evropy. Říkám do Evropy a myslím tím naše domácnosti, které hospodaří, žijí blízkým i vzdáleným světem. Nežijeme na ostrově. Naše děti studují, cestují, poznávají svět.
Svět už není jen vzdálený Afgánistán, ale i blízká a vzdálená Čína, Amerika, Rusko, Ukrajina. Tam všude se rozhoduje o tom, co budeme zítra jíst, jak kvalitně budeme trávit volný čas, kdo si koupí naše zboží, co odtamtud dovezeme. Svět je dnes malý prcek. Kde kdo ho pohlavkuje, ale zároveň jsme to i my, kdo v něm musí pospolu žít. A Liberec je takový malý vzoreček toho, jak to venku ve světě chodí. Ta naše rozhádaná radnice, hranice s mohutným bohatým Německem i velikým Polskem za zády.
Čas, ta spravedlivá veličina měří všem stejně. Počká si a jednou přijde a zeptá se, co jsi člověče dělal. Jak to, že ses nepřipravil… Co víc si přát, než být připravený na stáří, nemoc, nedostatek peněz, na osamění. Naše město, náš kraj je úžasné místo kde žít. Zamysleme nad tím, že i my můžeme být osloveni zlem a náš domov se může stát místem, o který bude mít zájem někdo jiný. To není fikce, ani malování čerta na zdi, jen malá exkurze pár let zpátky a doufám, že ne do budoucnosti.

 Já jen, že naše problémy mohou přerůst do problémů jiných kategorií, a ty se jen těžko řeší na hejtmanství, nebo na radnici. Přál bych si, abychom je nikdy řešit nemuseli. Na druhou stranu - zavírat oči před nimi bychom ale také neměli. Zamyšlené předsevzetí pro rok 2015. Pro mne, Liberec a široké okolí… Být připraven nenechat se chytit se spuštěnými kalhotami. 

sobota 20. prosince 2014

Kniha po Vánocích – malé zamyšlení

Nedovedu si představit, že by pod stromečkem nebyla knížka. Vánoce bez knížky, to je jako -, jako mít brýle a bez obrouček, nebo mít dům bez oken a dveří, bazén bez vody.
Dnes už je svět o kousínek dál a knížky už tolik nefrčí. Jó, když za Rakouska Kramelius a F. L. Věk šli po Příkopech starou Prahou, pak jistě nic jiného v hlavě neměli, než jak obecenstvo českou knížku povzbudit. Pánům nezbylo než poslat do vsi drába a nakukovat lidem za komín. A tam, vedle malých kun, za trámem zšedlém volskou krví, krčil se malý formátem Špalíček, text z nám blízké Žitavy. To bylo slávy, když pašerák hned vedle cukerínu zpod pláště z batohu vytáhl pár Špalíčků a potěšil tak srdce všech, co si knihy ze Žitavy objednali.
To ještě nebyla knižní distribuce byznys nad byznys. To byla jen krve kapička, co se měla později stát řečištěm krvetvorby tepen a žil, co si prošli martýriem psaní knih. Neboť i knížky patří snad již odjakživa k lidem, co rádi čtou a přemýšlí. Však taky jedna z nejhezčích staveb mého Liberecka je knihovna. Ze skla, betonu a dřeva, plná knih a lidí ze zlata, co knihám rozumí a dělají co umí, aby i lidé dneška na knížky nezapomínali. A kupodivu se jim daří. Snad je to i tím, že je součástí synagogy, modlitebny lidí knihy nejstarší i nejčtenější – Bible. V tom marastu, kdy lidé přestali věřit na pohádky, mi připadá, že se vracejí a opět čtou. Jakoby něco hledali. Krásu přírody, hor, starých hradů, čistých vod, něco, co zbylo v opuštěných továrních halách po lidech, co tu žili před námi. Snad hledají i svou budoucnost. Ne tu, co jsme nacházeli my v knížkách J. Verna a jeho fantasmagoriích, ale v kategoriích jiných, co člověk člověku dluží, aby dosáhl štěstí, vyrovnanosti a pohody.
Je možné, že kniha opět zvedá hlavu a znovu osloví děti pod stromečkem, jejich rodiče, studenty, dospělé… Všude pak světlem za okny zpod rozzářeného stromečku někoho uchvátí. Děcka leporelem o šnecích domečku, dospělé víc, než kuchařkou Ládi Hrušky. Abychom jsme se do budoucna nemuseli divit, cože to lidi čtou a na čem ujíždí generace příští.


 Protože je pořád co pěkného číst, vraťme se jako před lety ve škole v tělocvičně na značky a čtěme, popřípadě i pišme. Vzpomínky, příběhy, nápady, co dozajista nejsou věci plytké. Pište víc, než co koupit na neděli, na svátky. Ať knížka ve vaší ruce, tak jako rýč na zahrádce, nám změní a zkrášlí život. Všem, co jsme tu jenom krátce ať ozdobí stůl vázou s květinou, ubrusem s krásným vzorem, chutí jídla, vůní čistoty, shledání matky s dítětem, s krásnou knížkou...

Vzpomínky, kratochvíle a předsevzetí do nového roku

Kdy vzpomínám? Tehdy, mám-li na kahánku a potřebuji povzbudit. Jiný se oblékne do tepláků a jde si zaběhat, další si sedne k něčemu, co ho baví a začne se tím probírat. Musí být s čím srovnávat. Deset deka tehdy, deset deka nyní. Cesta tam, jak dlouho trvá a kolik obnáší cesta zpátky. Vděčné téma – děti, rodiče, dva roky vojny, děvčata a úspěchy v práci. Jiné snažení a nemoci. To by byl dotazník našeho vzpomínání. Vypadla nám z něho škola, přátelé a příbuzní. Pokud si odpovíte, pak srovnání už bude snadné a normální.
Jednoduchý ale není další postup. Problémem je zůstat objektivní a nezaujatý. S tím jsou už potíže. ,,Nezávislá“ nás co chvíli masírují a přesvědčují v duchu toho, kdo je štědře platí. Podfukáři jsou všude a za peníze hory přenášejí. Mají ale smůlu. Všechno už tady jednou bylo a kdo zná alespoň trochu dějiny, neměl by uvěřit tak snadno a být oselm v lidské kůži. To už tady bylo mnohokrát a nejsme v tom jediní.
Stále dokola opakovaná lež se stává pravdou. V tom byli ti před naší dobou mistři. Lež často slaví úspěch. Demonstrace na podporu problematické Ukrajiny, proti prezidentovi, na podporu banditů z pásma Gazy... A tak, než mladý člověk sáhne po transparentu, nebo po rudém listu papíru, kterou mu ,,někdo“ připravil, měl by se poradit alespoň se svými mozkovými buňkami nebo s rodiči, zda do toho má vůbec jít. I když i v hlavním závodu Textilany platili v sedmdesátých letech rovněž za nošení transparentů na 1. máje.
Pestrý je svět. Přesto jsou mezi námi lidé, co zrušili televizi, nečtou noviny, a i přitom vychovávají děti, myjí se a ráno snídají. Asi byste je od ostatních lidí nepoznali. Údajně je jich čím dál víc. Víc, než by chtěl pan Babiš, politik, vyrábějící své masopotraviny, ochoten připustit.
Svět byl plný hádek i v minulosti. Lidé se pro hlouposti div neprali, jen aby dostali možnost koupit si, co chtěli. Nevážili si Železné opony, která jim sice bránila vystrčit hlavu na západ, ale zároveň nás chránila před třetí světovou válkou.
Stáli před radnicí a zvolili si odpůrce bývalého režimu. Dnes stojí na pracovních úřadech dlouhé fronty s žádostí o práci a finanční podporu. Ovšem ta nej- hrozba není v sociálním zabezpečení, ale z hrozby systému, mezinárodního terorizmu a přípravy na reálnou třetí světovou válku.
To jsou ony kratochvíle, kdy kdosi bez nás plánuje náš příští osud, který ohrožuje společnost většiny člověčenstva. K tomu věčné a stálé úplatkářství, bohatství jedněch na úkor zvyšování chudoby druhých. Začněme psát spravedlivější dějiny naší společnosti. O důvod víc, proč se vyvarovat chyb, které dělali ti před námi...



Vybrat si dobrou hospodu

Nevstoupíš dvakrát do stejné hospody. A všiml jsem si téhle skutečnosti ještě dřív, než jsem začal chodit do školy. U nás doma, to je v kraji na západ a severněji od Ještěda, téměž již v kraji půlnočním, vždy byly a jsou zajímavé hospody. Občerstvovny, kam mě mohli rodiče, vzhledem k mému předškolnímu věku, vzít a občerstvit. Jedna z prvních byla restaurace vedle frýdlantského zámku, z níž si pamatuji tisíce letních much, radujících se z krásného počasí a lehce přístupných poživatin.
Blízký Obří sud. Legenda a tvrdé lavice, poloviční porce a snaha personálu, posunovat vám ty houskové knedlíky a játrové knedlíčky v polívce k ústům třeba i osobně tak, abyste uvolnili místo co nejdříve jiné hladové rodině…
Perun naproti poutnímu kostelu v Hejnicích. Kdo tam jednou jedl, později i spal, nezapomene. Touhle hospodou, dá se říct, kráčely dějiny nás, místní chudiny. Hotel Ještěd? Žádný Hubáček. Poctivé staré židle, starý porcelán, příbory, nástěnné obrazy. Výhled z okna, vítr a mráz, teplý čaj, kafe, koblihy, grog, svařované víno.
Tradiční Radniční sklípek. Žádný dovoz hotovek, vše domácí. Vůně svíčkové, ledové pivo, kouř z cigaret a malinovka pro děti… Hotel Praha naproti - bramboráky, kvasnicové pivo a přes náměstí vývařovna Potravin a dršťkovou a vepřovou se zelím. Nádražní restaurace v Liberci a jídelna. Ta vůně silné, stále doplňované hovězí polívky voněla až ven. Být tehdy bezdomovci, tak se od dveří a oken této vyhlášené jídelny 4. cenové skupiny naproti poště na krok nehnuli…
Zlatý Lev v Jablonci nad Nisou a větší v Liberci. Imperiál sice trochu nóbl, ale chodili tam a točili filmaři. Zelený strom v Machníně, Dělnický dům v Hrádku nad Nisou. Hospody ve Stráži pod Ralskem spojené s koupáním. Slušná hospoda v Českém Dubu na náměstí. Černá Louže na cestě z Rynoltic. Hospody v lese, na půl cestě odkudsi kamkoli. Z Liberce za Mníškem U Kozy. Na Ferďáku, hospody mezi Vratislavicemi a Jabloncem, lesní chaty u Jizerských rozhleden. Hospody na náměstích v Turnově, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, vedle fotbalových hřišť, u přehrad a koupališť. Hospody v zatáčkách, před nebo po velkém stoupání jako u Hodkovic na cestě k Liberci.

 Pajzlíky, do kterých by nikdo neřekl, že se tam scházeli milenci. Na konci tramvajových linek v Liberci a v Jablonci. Hospůdky, třeba v mém oblíbeném Jablonném, v Pražské ulici, v každém větším městě. Měly a mají dodnes něco svého, co jinde nemají. Občas si schovám jejich jídelní lístek, tácek pod pivo. To abych, až jednou tudy možná opět půjdu, se mohl zastavit a vrátit ve vzpomínkách na to, co jsem tu snědl, vypil, o čem se bavil s přáteli. Dobrou chuť v té vaší, kam jsem ještě netrefil, ale budu se těšit, že se tam jednou potkáme.

úterý 16. prosince 2014

Prosincová přání



         
Nevím, co váš kněz, ale náš rabín tvrdil, že pokaždé je všechno jinak. Něco na tom bude, i když židovská chanuka se od křesťanských vánočních svátků zas tak neliší. V letošním roce se svátky něčeho jako dobro, radost, světlo, budoucnost a zrození překrývají. Budiž světlo i v přáních, co si posíláme. Pro správnost musím říct, že v těch, co se posílala před dnešní dobou internetovou.
Svatí Barborka a Mikuláš jsou ti, kteří prosincovou přehlídku přání zahajují. V první polovině 20.století převažují na pohlednicích čerti a andělé, koše, pytle, ponožky plné dárků, ale i řetězy, metličky, biskupské hole, vysoké čepice, bílá vousiska, křídla, rohy, ocas, kopyta…
Pláč dětí, které si nejsou jisté, zda nezlobily a nebudou muset od rodičů s čertem do pekla.
To, co je vidět na přáních, to vše se děje v reálném světě, pátého večer. Dramatické scénky, inkviziční metody, nádherná antrée k časům příštím vánočním, stromky, dárky, setkání rodin, prastaré zvyky, modlení, koledy, písně, čas klidu a míru, vzpomínek, hodnocení uplynulého roku. Přání radosti, štěstí, zdraví, pohody a dlouhých příštích let, které by měly být lepší a lepší a to vše na pohlednicích, těch úžasných obrázků minulého století.
Počínaje posledních desetiletím 19. století a následnými padesáti lety zaznamenal svět skutečný boom vánočních pohlednic. Papír v dobrém snese všechno. Barevná litografie, umělecká díla autorů světových jmen. Od jesliček po svatou rodinu, od očekávaných dárků po shluky andělů, sněhuláků  po loučící se postavy odcházející do války….
Prazvláštní přání jsou ta, co posílali vojáci 1. světové války ze zajateckých táborů. Z ruské fronty psané i na březové kůře, z italské na tenkém prkénku z olivového dřeva… Taková vánoční pohlednice mohla být z čehokoli. Kdo měl na inkoust, násadku a pero tak si sedl a psal.
Konec světové války neznamenal jen zánik většiny evropských monarchií, ale popustil uzdu výrobě pohlednic, které vtipně ovlivnily i prosincová přání. Malá umělecká díla Josefa Švába z Prahy byla někdy tak trochu na hranici dobrého vkusu, na rozdíl od pohlednic jiných českých umělců, Kvěchové-Fischerové a  Josefa Lady. Ti postavili laťku tak vysoko, že ji těžko někdo překoná.
 Okouzlení z Vánoc, té zvláštní intimní atmosféry, svátků mírů, klidu a světla se člověk nikdy nenabaží. Svátky, kdy rodiny mají být pospolu, jsou plné mystiky a očarování dětských očí, které se chvějí očekáváním, dospělých, kteří slzí při vzpomínkách na ty, kteří s námi už nejsou, kteří nás opustili.
Splňme si vzájemně jedno přání. Buďme k sobě slušní a vstřícní. A mohlo by nám to zůstat i po vánocích.

Mikulášské setkání v Machníně 2014




Už to vypadalo, že obec zemřela. Kdysi vesnice, jako každá jiná, živá, mrtvá, rozvrácená, zdravá, nemocná je tu znova, zdá se, že je na nohou a dýchá…. Blízká i daleká, milovaná i zatracovaná. Dnes už to zní tak divně: „Odkud jsi?“ „Z vesnice.“ Vesničko má, chci bydlet ve městě.
Machnín, Karlov, Bedřichovka, Hamrštejn. Tady někde se Liberec loučí v kotlině a Nisa teče nížinou obloukem k Chrastavě, k hranicím mezi Polskem a Německem na Odře a Nise. Žijeme krok od hranic v českých Sudetech… Už to tak ani nikomu nepřijde. Jsme tady konečně doma, ve svém.
Sešli jsme v prvním patře nad poštou v čase vánočním. Náplava i rodáci zamilovaní do své obce, nad starými fotkami, kronikou, zápisy. Tajil se nám dech a jihnul hlas nad rodiči, co tu všechno, dávno let zpátky dělali. Knihovna, divadlo, kino, spartakiády, brigády, koupaliště, manifestace, bourání stavění, školní akce, velká voda, kostel, hřbitov, turistika, červený kříž, hasiči, fotbalisti, návrat k tradicím…
Stál jsem v té velké místnosti a boty mi vrzaly. Naposledy jsem v ní byl v roce 1957. Už je to víc 57 let. Vedle mne spolužák Jarda Kalenský. Oba v pionýrském kroji, na levé ruce černou, smuteční pásku. Před námi na stole fotografie zemřelého prezidenta Antonína Zápotockého a kondolenční listina, kde přibývaly podpisy jeden za druhým. Smuteční hudba a davy machníňanů vzdávající čest zemřelému už druhému dělnickému prezidentu Československé republiky…
Stojím na stejném místě téměř po 60 letech. Nic nepřipomíná dobu, kdy mi bylo deset a bylo mi líto, že za chvíli mě vystřídá jiný žák naší machnínské školy. Nyní jsme tu a říkáme si, jaké to bylo tehdy a tady žít…. Vzpomínáme a jako bychom to nebyli my. Jak čas šel, obrousil ostré hrany spoů, jako by nebyly a vidíme už jen tu prazvláštní tvář tehdejší doby. Máme to v povaze a odpouštíme si. Naše děti stejně už dávno nevědí, co rodiče a prarodiče spolu tehdy měli. Žijeme, a mnohým živým i mrtvým jsme dávno odpustili Horákovou, Slánského, kolektivizaci.
Vesnice a my. Jak rychle běžel čas kolem nás! Co spolužáků už tu není, rodičů, sourozenců, sousedů a známých. Kde jsou machnínské hospody, krámy, koupaliště, pan Matouš, Wirnitzer, fotbalisti, národní správci, učitelé, machnínští policajti, rolníci, drobní živnostníci, holiči Jůza, Studený, paní Lanková? Herci místního ochotnického divadla, pan Kurka z knihovny, holubáři Němeček a Paleček, včelaři Jílek a Reichl, herec a zpěvák Jirka Koutný...
Seděli a stáli jsme v té velké místnosti bývalého MNV v pátek pátého prosince roku 2014 na Mikuláše a čekali, co vše se bude dít. Mládí,  ten čas jahod, malin a třešní nezralých přišlo za námi, naštěstí jen pozdravilo a pohladilo po skráních všechny, co přišli. Bylo nám moc a moc hezky. Byli jsme mezi svými, v obci Machnín, kousínek od řeky Nisy co teče dole pod okny….

sobota 6. prosince 2014

Prázdný dům

Kdysi dávno, určitě jsem ještě nechodil do školy, jsem utrpěl šok. Stará paní Kalenská z naší ulice si přede mnou zcela familiárně vyndala z úst kompletní falešný chrup a s těmi prázdnými splasklými ústy mi řekla: „Jiříčku…“ Na nic víc jsem nečekal. Můj život spočíval v rychlých končetinách, v tom, jak rychle se ztratím ze zorného pole predátora.
Něco tak ohromného jsem dosud neviděl. Prázdná ústa, strašlivé porcelánové zuby mimo místo, kde byly doma. Byl jsem nepřipraven, zděšen, ohromen. Plakal jsem až doma: „Mami, co to bylo, jak je to možné? Mohl jsem být snězen?“, tak nějak jsem se zhruba ptal a brečel…. Maminko, mámo, nevím, čím jsi mě uchlácholila a přesvědčila, že tohle zlo není, to čeho bych se měl bát. Že stará paní Kalenská je jenom stará paní sousedka s klapačkama a že je vystrašená víc než já, tím co provedla. Uvěřil jsem a chodil příště jinudy. Riziko to bylo příliš velké. Stále tu byly ty aktuální pohádky o drakovi, Červené Karkulce, Mařence a Jeníčkovi….
Opuštěné štoly, horní díla, továrny a v poslední době i domy a celé ulice mi stále víc a víc připomínají sousedčina prázdná ústa a pohled do černé, prázdné trávící trubice skrze hrdlo, jícen, někam do prostor tajemné říše středu. Ano. To jsou chvíle, kdy se má mysl vrací o hodně let zpátky a živě si vybavuje opuštěná, bezzubá sousedčina ústa.
Prázdné opuštěné domy a ulice města Žitavy v sousedním, bývalém východním demokratickém Německu. Buď mu země lehká. Ano, v našem nejbližším okolí v Žitavě existuje něco, co má blízko k některým vylidněným územím na západě USA. Něco, z čeho jde strach, co dřímá v nás, co může být předzvěstí něčeho, co nás jednou pohltí.
Každý jeden dům od hranic na Třídě přátelství až po poslední ulici v Žitavě je morem zasažen a odumírá ve stoje, v oknech záclony… Lucerny na ulicích svítí, dům jako by ještě žil. Dýchá. Zaprášená okna svítí do tmy, oči, které tu zůstaly. Ostatní už dávno vyhasly. Prázdný dům, ulice, celé nábřeží, secesní vila, činžák továrna, vše tu odpočívá a čeká, že se tu objeví ten správný dentista – zubař a do úst vloží správné implantáty a z paní Kalenské zas bude kus ženské.
Nic není horší než dům bez lidí, bez rozsvícených oken v podvečer, když se zešeří. Co lidí tu ubylo! Odjeli za lepším a domy tu zůstaly. Prázdné, jak rozsypané kostky hry domino. Po oknech, která nevětrají, stéká déšť a skla ve slepých oknech plných pavučin pláčí. Kličky chřestí o parapet, jak hadi v poušti o kamení…. Tašky na střeše se dům od domu navzájem straší, která z nich odletí a šplouchne do řeky Nisy.

 Bolí mě vidět, jak se krásné město vylidnilo, vidět prázdná okna, bezzubá ústa, prázdné dlaně. Snad to nepotrvá věčně a město Žitava se opět objeví v plné své kráse u nás za dveřmi.

Bezdomovec


           Má generace poválečných dětí radostí nepoznala strasti současné ,,vyspělé“ společnosti. My, děti přeživších válku, jsme měli dětství plné -ismů, manifestací, slibů, pravd i milosrdných lží. Nám se stavěly do cesty jen slabé chvíle společnosti, touha po moci, vzdálené i blízké cíle, svět rozdělený v nás touhou mít se dobře a žít, jako žili ti na druhé straně hranic, za oponou zvanou železná.

Ani ve snu by nás nenapadlo, co stojí taková implantovaná svoboda, čím zaplatíme, co nám kdo vezme, abychom si směli otevřít dveře k něčemu, co nám scházelo. Dosud byla oním klíčem rudá stranická knížka, která otvírala dveře ke kariéře, k cestě se na západ, abychom viděli, jak TAM se žije. Jak TAM je. Co stojí džíny, magneťák, barevná košile...
Má generace nositelů rudých šátků a dvouleté základní vojenské služby, ta, co vekslovala s tuzemskými bony a chtěla se mermomocí podívat na západ, se jednoho dne probudila. Stála tam, kde chtěla stát a nevěřila, když slyšela, že každá strana má svůj rub a líc. Je to setsakra pravda. Divili jsme se čím dál víc.
I moje město se rozdělilo na ty, co na to mají a na ty, co známe pod názvem ,,bezdomovci“ - ti, co spí na roštu odpadového tepla na chodníku naproti hotelu Česká beseda nebo v roští pod rododendrony. Nechali by je tam spát i ti, kteří Besedu - spolek na ochranu Čechů před dominantními Němci u nás v Liberci uprostřed 19.století zakládali?
Obracím se na vás všechny. Nechceme se vrátit do dob vedoucí úlohy jedné strany, manifestací za mír a za bezjadernou Evropu. Tak nějak jsme to plánovali: ven z RVHP, ven z Varšavské smlouvy. A jak to dopadlo? Splnilo se přání většiny, žel chybičky se vloudily. Nežádali jsme o bezdomovce, žebráky, poslance, co kradou miliony,

A tak se bezejmenný bezdomovec, den co den spávající v teple na chodníku před libereckým hotelem, stal synonymem „úspěchu“ revoluce – neúspěchu při jeho hodnocení. Bylo – nebylo. Je a hlavně, jak bude až děti povyrostou… Ale jen se dívat, asi nepomůže. Pomoci budeme muset rozhodně sami. Stále je o čem přemýšlet, že?

V předvečer dnů vánočních

Vražda. Neměl jsem ani potuchy, že to byl vladyka v lýkových střevících (ty střevíce jsem si přibásnil), co žil už v 15. století, který se dobrou prací a chováním vypracoval na rytíře. Jeho kariéra skončila ve funkci hejtmana jičínského kraje. Ne našup, ale v generacích. Jeho potomci vymřeli, už jako baroni, po meči v roce 1948 a po přeslici v roce 1978.
Víte, kde měl ve Varnsdorfu svoje role, pole kamarád? Hned vedle pana z Bubna, říkal můj táta vesele a já mu věřil. Proč ne? Později, už jako velký chlap, jsem si vše vyhledal v katastru. Šlechtická tituláž se už nenosila, ale pan Bubna, lépe z Bubna existoval a asi v dětech žije i dneska. Tím svým „z“ před jménem a „bubnem“ za ním mne pobavil a já tátovi věřil.
Heřman z Bubna v 16. století bojoval v barvách rakouského trůnu v tureckých válkách a přivezl si domů lví kůži, na které se dal po smrti uložit hrobu. Ověřeno. Proč z Bubna, nevím, nezjištěno, ale jistá spojitost s bubnem tam bude.
S posledním bývalým šlechticem jsem se potkal na jednom z českých hradů, kde pracoval jako kastelán. Protože mělo záhy začít pršet, absolvovali jsme prohlídku zámku bez dotazů. Kastelán taky pospíchal a my s tátou šup na motorku. Já do sajdkáry a hurá domů. Škoda. Šlechtic byl evidentně upovídaný a jistě by nám řekl nějaké ty veselé vzpomínky ,,z natáčení“.
Stále jsou tu s námi lidé, kterým se taková vyprávění líbí. Já si vzpomínám, jak jsem jako dítě viděl v Národním divadle ,,Lucernu“. Pohádka? Houby! Revoluční kus našich dějin. A ještě bych dnes každému dal ke čtení – Sedláky u Chlumce s drábem za zadkem. Ten sice zvyšoval motivaci jak, koho a proč volit, ale je tu stále polovička lidí, co si myslí, že to, co bylo, bylo lepší. Že pan S. by byl super prezident a Kléma, že byl ještě lepší. Já si to nemyslím. Žádný svatý by se Čechům nezavděčil.
Ale i tak půjdu příště volit. Pořád tu ještě jsou pánové Korytář a Půta. Třeba to ti mladí kluci myslí dobře a budou z nich bezva premiéři a prezidenti… Třeba si posty rozdělí a na poštovním známkách bude jeden z nich. Proč ne, když už máme Cimrmana v zubatém kolečku? A, B, třeba bude i C.

Svět se opravdu mění jak na obrtlíku. Škoda, že musíme všichni jednou umřít. Bylo by veselé chodit s Žižkou na manifestace, s Janem Husem na barikády, s Janem Masarykem za děvčaty a s Havlem na pivo a kouřit na WC. Ale je dobře, že to nejde. Vynálezci by raději nic nevynalézali, humanisté by se raději dali postříleli v soubojích. Nechme spát bývalé šlechtice, co začínali jako lapkové u silnic a večer, až dojde i na prasátka a pod stromečkem budeme rozbalovat dárky, přejme si konec všech rozepří a voňavý nevšední sen vánoční.

Muzea po novu

Byl jsem v muzeu - másla. Zní to prapodivně, ale je to pravda. Nejvíc, co mi tam chybělo, byla moje máma. Ta, co si v životě už nechtěla než mazat krajíc chleba máslem. Margarínu si užila za války dost a dost. Tak ta s námi v muzeu másla nebyla. Umřela v roce 2000, před vznikem muzea v době, kdy jste Bílým Kostelem vždy jen projížděli a neměli proč zastavit.
Muzeu jako muzeum - není to pravda. V Bílém kostele při Lužické Nise, co by kamenem dohodil od Chrastavy, za dveřmi rodinného domku stojí hned za dveřmi něco ze dřeva, v čem se tluče mléko tak dlouho, až je výslednou hmotou máslo. Lahodné, voňavé, čerstvé… A to se dříve ještě tvarovalo v dřevěných, vyřezávaných miskách. No, paráda jen to vidět, smět ochutnat a přivonět...
V komůrce vlevo od dveří pokračuje muzeum máslovými vychytávkami a fíglemi, které výrobci másla používali, aby svými produkty byli na trhu ještě zajímavější. Fikaná kouzla kolem másla, kouzelný finální výrobek. Muzeum nevelké, ale díky lidem, kteří jej provozují moc pěkné. Ode mě by dostalo michelinskou hvězdičku.
Těch soukromých muzeí je v současnosti plný sak nebo-li pytel. Většina z nich je ze soukromých sbírek aut, motorek, venkovského sbírání našich sousedů. Ach, to sbírání! S čím se to tak dá srovnat? Jak velká muzea chřadnou, tak ta malá lokální kvetou. Je to úžasné, co lidí se tak baví a zároveň rozdává radost ostatním. Však to ti velcí muzejníci vidí už taky a snaží se jít za lidmi s malými expozicemi. Teď ještě spojit síly a máme zpátky, o co jsme přišli v předchozích létech. O hrdost a lásku k dějinám, které jsou i k tomu, abychom se k nim vraceli a poučili se z chyb, které udělali naši předci před lety tím, že je nebudeme opakovat. Vyvarujeme se tak chyb, za které se samo sebou platí.
Muzea, expozice, výstavní síně a galerie se opět vracejí k našim vesnicím a městečkům, k jejich lokálním dějinám. To urputné bránění se průměrnosti a snaha mít v obci a kolem sebe něco výjimečného, hezkého! Je úžasné kolik lidí máme kolem sebe, kteří něco výjimečného umí, co amatérských fotografů, sochařů, keramiků, malířů, hudebníků kolem nás denně projde a my to nevíme. Připravme tam, kde to půjde možnost ukázat, co umí. Bude to obrovský skok kupředu, a hlavně, bude to čin inspirující, který posune vesnici, městečko, hodně kupředu. Stmelí mladé i staré, lidi rozdílných zájmů a ti se budou o to víc cítit doma.

Dříve to bylo divadlo, pěvecké spolky, dnes to jsou sběratelské expozice, láska k dějinám. Za pomoci těch velkých kamenných muzeí, budujme třeba jen domácí pekárny a bude hej. Budou k nám jezdit jako do Loštic a bude nám veseleji a líp. Budeme spolu mluvit a to je to hlavní! Abychom se dovedli sejít a promluvit si o tom, co nás trápí a jak to řešit teď hned. 

Kouzlo prostřednosti

Však se i vám jistě přejedly knedlíky na všechny způsoby. Králík a maso z kuřete, z vlka, maso z velryby, kamzík, klokan, z aligátora kůže… Dost. To jen jednomu už málem hrabe z toho všeho kolem. To tedy byl podzim!
Kdo uši má a poslouchá, málem neuvěří. Liberec, vedle Jablonce, vesnička má středisková pod horama. To jsme si letos užili... A k tomu tanečky a guláš z prasete. To nudle v bandaskách žily klidněji. Dnes se už můžeme jen smát těm, co to pojali vážně a osobně si prstíčky smočili. Škoda, že už nenosíme kroje. To by bylo smíchu před radnicí! Samá rolnička, špičatá čepice a škorně se špičkou nahoru zahnuté. Jako ten Žito, co uměl na hradě čarovat a varoval kde koho, že se jim cosi sype pod rukama.
Kůl v plotě? Ale jděte. To byla jen slabá chvilka. Ještě, že jich pár do skanzenu máme. Evropou obchází strašidlo, dříve jsme říkali – komunismu, dnes těch, co pod turbany mají vyzobáno a na těle semtex z Pardubic. Už to nejsou ismy, drogy, pančovaný alkohol, ale nefalšovaný bojovník za islám, s kudlou v ruce, co uhání do Evropy jak rudý partyzán.
Kde jsou ty doby pasivní konzumace socialistického realismu, prostřednosti a šedě kolem nás. Kouzlo splynutí s davem a - nevyčuhovat. Být dobrým občanem a poslouchat přitom svobodnou Evropu. V tom jsme byli kabrňáci, majitelé kont a tuzexových bonů. Chvála bohu na nebesích, tomu všemu bylo a jest odzvoněno. Obdiv a závist těm, co zbohatli a uměli si od státu půjčit. Nemá se to - podvádět a krást. Ale jim to prošlo. Hurá sladká amnestie! Nám se dostalo aspoň satisfakce, jít a zvolit si pár Jánošíků co jim zatnou tipec. To bude jednou změna, snad už napodruhé...
Možná, že je to někomu jedno. Nevím, co bude, ale až přijde doktor z patologie a zavolá: „Dalšího prosím, hned to bude, meju si ruce.“, vše, co přijde, bude překvapením a já se těším, že se přestane nosit prostřednost, že lidi kolem nás nebudou chodit v maskáčích, ale v prima oblečení a postaví se prostřednosti (a podpoří radnici).

 Přestaneme řešit prezidenta a budeme se věnovat konečně tomu, jak má město vypadat. Pryč se špínou z laviček a špinavých zákoutí, ošklivých cest, nefunkčních chodníků a konečně se začne něco dít. Dejme se překvapit. Komunikujme. Těším se, že to bude k věci a že to bude vidět.

čtvrtek 27. listopadu 2014

Prosinec




            Jestli byl listopad prazvláštní, pak zase tak výjimečný nebyl. Začínal vzpomínkou na zemřelé,  vlezlá rána, posun času a tmu jako v pytli už odpoledne v pět hodin a až na listopad roku 2014 i první sníh. Vcelku tedy domácí pohoda až na rodinné pře v rodinách, komu fandit po volbách na radnici, kde jsme se dočkali kotrmelců, které jsme naposledy viděli při cvičení starších pánů na spartakiádě…
            Nejdřív to bylo zábavné, později k pláči, pak překvapivé, ne nepodobné Lazebníku Sevillskému. A aby listopad nebyl zkrácen o drama, když už na scéně byla veselohra, tak události „na kraji“ rovněž neměly chybu. Pán kraje čelí obvinění. Drama, jak od Ibsena. Jeden by řekl, až do hrdel a statků. Byla tu i jedna Jana z Arku. Scházelo jen to, že ji nemučili a bratři jí nepálili chodidla a boky. Schází mi jen Jan Hus a Zikmund, liška zrzavá, kapitán Dreyfus a malá, místní hilsneriáda. Fuj, to ale byla dřina! A to se řekne „listopad“. Kdeže ty loňské sněhy jsou? Starosti, co si obléci do divadla na oslavy VŘSR – pamětníci si jistě vzpomenou.
Jsme na dobré cestě. Co koncertů, filmů, besed a výstav jsme my, nebo rodiče dříve v tomto měsíci absolvovali a zůstali hluší. „A přece se točí!“, řekl Bruno, snad „Džordáno“, a měl pravdu. Našli jsme si adekvátní náhradu. Když už ne oslavy říjnové revoluce, tak aspoň povolební tanečky, obvinění hejtmana že „údajně bere úplatky“, odvolání náměstkyně, která „nebrala“, ale údajně zas nepracovala. Jo, když se mají na úřadech lidé rádi, to je potom národní štěstí pro pracující. A to máme štěstí, že klérus v našem kraji zas tolik nerestituoval.
Byl jsem na přednášce v liberecké knihovně pro děti z arcibiskupského gymnázia v Praze. Zadarmo. A přesto mne obdarovali pozorností a zájmem o naše dějiny. Korunku, jak z hlavičky Pražského jezulátka příjemnému odpoledni dala paní profesorka. Ta mi za odměnu na pamětnou věnovala krabičku sirek s pražským motivem a s omluvou, že jsou chudá škola, což jsem s pochopením přijal.
I to byl můj listopad. Teplý a občas vlídný. Těším se na příští měsíc předvánočních radovánek, Vánoc i svátků Chanuka, které se s těmi vánočními překrývají. Těším se na sníh i na to, že se zas brzo oteplí a my ušetříme za topení, že vláda na kraji i na radnici najde společnou cestu a řeč. Že lidé kolem nás nebudou jen prosincoví čerti, andělé a Ježíškové, ale ti, kteří slušně odpoví na pozdrav, v tramvaji pustí starou paní sednout, nebudou používat hrubá a sprostá slova a udělají něco pro to, aby už bezdomovci nespali na chodnících u budov, kde jim z roštů na záda fouká odpadové teplo. Děti si najdou čas na své rodiče a všichni na sebe budou vlídní… To pak bude prosinec!

Píši Vám bezpečná vzdálenosti


Diskrétní zóno! Jak elegantně to zní. A není to nic jiného, než čmuchat někomu za zadkem a poslouchat, o čem asi doma mluví… Mám tu zkušenost, že kde se o všech všechno ví, je naše vesnice. Začínalo to u prádla, co maminka věšela na šňůře. Vyprané, kdyby to šlo už i vyžehlené. Žádné záplaty, všechny knoflíčky na svém místě, nezaprané a ve správné štábní kultuře pověšené. Jo, to bejvaly časy! Ženy si tehdy uměly popovídat. Kam se na ně hrabali profesionální psychologové! Tak rozebrat souseda, ani hodinář nedovedl budík rozebrat a kádrový dotazník zaměstnavatele neměl tolik „fint“.
Takový nákup začal ráno v 9:00 a končil kolem jedenácté. Tolik si toho měla denně děvčata co říci. Co si neřekla před obchodem, to si řekla přes ,,pangejt“ u plotu sousedova domu. Ani muži si mnohdy nevážili bezpečné vzdálenosti a hodnotili své ženské protějšky a cokoli, co je bralo, co jim dávalo pocit důležitosti a nenahraditelnosti. Ten vycházel z toho, že muži – predátoři – kluci byli pokaždé vždy o něco výš, než jejich ženy, otrokyně, hurisky. Vše mělo zůstat doma v jeskyni, v paláci, za ohradou, v doupěti, na pracovišti.
A pak přišli paparazzi, dobře placení novináři, kteří zcela odmítli ,,bezpečné vzdálenosti a diskrétní zónu“, jako překážku k novým a novým informacím. Nemyslíte si, že už jich máme  dost, že bychom se i bez nich obešli? Jana a ty, Petra s Pavlem, Petra s Janou, Jana s Petrem, Pavel s Petrem, děda s kozou… A stále to samé: kdo s kým, jak dlouho, co na to manželka, jak to budou řešit. A ti, co to psali: my nic, my muzikanti, je to naše práce. Hovínko jejich práce. Fošnou do hlavy, to se jim stát může jisto jistě. Na tuty.
Ta čára, co odděluje jednoho od druhého v lékárně, na poště, na úřadě je nutná, pokud se nechceme vracet někam na ves z  padesátých let a donášet na výbor, co se ve které rodině děje. Ale co! Možná to vyhovuje těm, co závidí, nedovedou se smířit s osudem a malou penzí, s tím, že kdosi neuměl, ač na to měl.  A donášet je úděl všech, co poslouchají a nevědí, co si počít s tolikým věděním. Na to nemusí být vázací akt, to se musí v sobě nosit.
Ó sladká bezpečnostní vzdálenosti, diskrétní zóno, výdobytku sladké revoluce, růstu sebevědomí a důstojenství nových lidí! Jaký to pocit, když vám nikdo nefuní do zátylku a nelapá slova určená jiným. Báječné u bankomatu i na poště. Je spousta věcí, co se změnily. Lidé krapánek zhubli a nemají úctu k názorům jiného. Rozvádí se, neberou se, málo si píši dopisy a málo chodí na procházky. Psi a kočky nahrazují děti, neumí se smířit s tím, že nemohu najít práci a že spousta nemocí končící smrti.
A tak nad tím vším je stále zóna diskrétnosti. Proč prát ,,špinavé prádlo“ na veřejnosti. Pokud nejsem masochista a nelibuji si být za každou cenu v centru pozornosti… Tak zatím….

sobota 22. listopadu 2014

Píši Vám, Vy papíroví draci,

bez bázně a hany v bouři, ve veslici silným proudem vody hnáni. Bylo a jest smutným úkolem hodit do vody pugét z krásných květin za mrtvé. Drazí pozůstalí, voda dala, voda vzala, buď jim měkkým ložem, suť, písek, kameny a věčně zelené chaluhy…
Zvolili si a teď je s nimi amen. Nasedli na loď, co měla díry, plachty zpuchřelé a vesla ze smrkové kůry. Nesourodá směska kapitána Flinta. Co ústa, to zkažený chrup, hlava bez vlasů, chlapi bez vousů. Co vlastně hledali na lodi která měla tolik děr, že i krysy z ní houfně prchali? Řetěz královský ze zlata a hrnce plné perel, drahocenné papíry a pro každého pár polstrovaných křesel a titul, který ozdobit měl jejich prosté domovy. Co sloužících, a ohnutých hřbetů poddaných měli mít, kdyby se vrátili. A ono ne. Že snad i proto, že každý z nich jinou řečí píseň pěl. Ba, že to byl jejich osud.
Plout je nikdo nenutil. To oni sebrali druhým vesla a pustili se po moři. Dopluli dřív, než vypluli. Takový byl osud těch pseudonámořníků, kdy zlá mohutná krakatice si je dala k obědu. Nejdřív jen tak s nimi špásovala, pak chtěla víc. Princezny, a když došly, tak je obluda sežrala všechny bez přílohy a bez omáčky. Smutná pohádka, osud tak trochu hrdinů, ale i těch, co měli bujarý život před sebou s konšelskými poctami a primátorskými zlatými řetězy.
Stojíme nyní, drazí občané, na opuštěném molu. Ti o fous lepší než my skončili na dně přilehlé zátoky a my tu, opuštěni a zrazeni, čelíme studenému větru. Na nohou hrubé ponožky, úplně dole fešné dřeváčky. Co říct na zkázu, na rozvrat snů o moci? Byl to mamon co jim zaslepil oči, námořnické hodnosti, krásné, teplé počasí, Hawai, děvčata s krátkými sukněmi?
Ne, nechci to vědět z druhé ruky. Jednou, až se otevřou archivy, dozvíme se všichni, kdo a kde měl bohatého lodivoda. Co zbývá opuštěným trosečníkům než hůl, slepecké brýle a mošna? Koblížek, skrojek chleba a sůl. Zkráceno pro dotazník: žebrácká hůl.
Píši Vám, moji drazí draci z papíru. Veškerá podobenství s tvrdou realitou jen matou. Neplačte, vy skoro námořníci! Rozhodněte se svobodně, zda půjdete znovu k lodím a najmete si nové rybáře, co za Vás budou veslovat a mávat z kajut praporky a hesly. Svezte se s námi. Tím nikdo nic nezkazí, ale Vy asi ano. Při špatném počasí bude opět loď až po uši plná amatérských námořníků bez praxe, bez rybářů. A tam je psík zakopaný. Loď není holubník, natož dům na náměstí s věžičkami. A proto jsem si vzal do hlavy, že dvakrát si nesáhnu na rozpálená kamna a do mraveniště si nesednu.
Z toho plyne ponaučení, milí sousedi, hledat chybu i v nás, v naší posteli, blechu ve vlastní košili. Komu jsme dali hlas, komu jsme tiskli ruku a kdo nám tvrdil, že oni vládnou vesly, oni nezklamou?

Píši Vám, ať Vám vítr fouká do kávy, rum chladne v ledničkách a Vy se už konečně chopte vesla. Jen už proboha kormidlujte, neboť na lodi už má kdekdo kurděje... 

Nezvyklé teplo v listopadu

Píše se rok 2014, je listopad, podzim a takové teplé a přívětivé skoro jaro tu už dlouho nebylo. Nebe jas a vítr z polí, ,,listopad“, posun času, že už v pět je jak v černém pytli… A přesto jsme se všichni drželi zuby nehty podzimu, který tak připomínal teplou svačinu, polívku, co jsme jako studentíci dostávali na bramborové (chmelové) brigádě do ešusu.
Teplý podzim, dětství plné her a hloupostí, říká se i malin nezralých. Byla jablka, co rostla kolem nás, a na která ruce dosáhly. Čas, kdy tolik nepršelo a nebylo tolik nemocí. Kdy vedoucí úloha společnosti, ve které jsme žili, štvala sice kde koho, ale většina si žila jako, jak se říká v bavlnce, v povijanu, žádní bezdomovci.
Rozhodně tolik nefoukalo, učitelkám se místo paní říkalo „souško“ a svátků jsme slavili o něco víc. Třeba v kině Varšava v Liberci – dětský filmový festival, skoro jako ten pro velký, opravdový. Nevím, co by dal každý ředitel tehdejší školy aby se mu deváťák, aspoň jediný přihlásil do učení na obor – horník, tehdy nejčestnější povolání. Něco podobného měl, rok co rok v repertoáru školy i ředitel ,,textilky“, kdy průmyslovky speciálních zaměření musely jednoho maturanta poslat do důstojnické, vojenské školy…A vidíte, pokaždé úkol splnily.
To dělal ten teplý podzim tehdy. Dneska a příště už bude na dveře republiky bušit a dožadovat se vstupu chalífát, „naše budoucnost“ největší kamarádi a chlebodárci islamisti. To nejde přeskočit, jako místní volby na radnici, připomínaný 17. listopad, který by se společností jinak přešel téměř mlčky, staršími jen s povzdechnutím…
Teplý podzim. Stále víc lidí už nevidí zlo jen v Rusech, ale i v tom, že nám lžou i Ukrajinci i novináři, NATO, Obama, politici. A co je nejhorší, že se hrubě napadají ti, co mají jiné názory. Netoleruje se jiný hlas, než ten, co vyhovuje a nenávidí ,,komunisty“. Hodně, na vkus mnohých spoluobčanů, hrubě a nenávistně se kritizuje prezident republiky.

 Tohle je v jedné kostce magi stav naší společnosti. Tohle píši Marťani ve svém hlášení domů na mateřskou loď a rozhodují se, zda už přišel čas nechat se odhalit a dosednout na naši planetu. Poslat poslance Bendu do továrny, na radnici posadit primátora z vesmíru a něco dělat s dopravou v krajském městě. Tam před radnici postavit zas nějaké to dětské sousoší, na Sokolák vrátit morový sloup, zlevnit místní hromadnou dopravu, dát lidem dobrou a dobře placenou práci. Udělat víc proto, aby co nejdýl bylo venku teplo, zima nebyla studená, aby až to přijde, venku to neklouzalo a lidi se k sobě byli vlídní a nehledali za vším snahu vrátit staré komunistické pořádky. Ach jo…

pondělí 17. listopadu 2014

Malé univerzitní vzdělání

Jednou mě táta vzal s sebou na služební cestu. Ty tři dny v mém věku, bylo mi tuším 10 let, měly co říct i o našem vztahu. Otec a syn. Nejsem žádným doktorem, ale tenhle příběh bych učil ve škole. Do té doby jsem toho o tátovi moc nevěděl. Byl nákupčím podniku Totex Chrastava. Ani dnes nevím, co vlastně nakupoval, co hledal v Ostravě, v Hranicích na Moravě, cestou po Moravě, východními Čechami.
Ani jsem si nevšiml, jak táta plešatěl. Seděl jsem ještě s dvěma nákupčími na zadním sedadle starého ,,Minora“ a díval se celou cestu na jeho zátylek. Kupodivu mi nebylo špatně a táta si na cestě z Ostravy zpátky sedl vedle mě.
Celou cestu mi vyprávěl, co vidím napravo, co vlevo, co nevidím, protože kolem nejedeme, co je tam za kopcem, co vyrábí tahle fabrika, co vyráběla ještě před rokem, co za Němců, co za první republiky, komu patřila za Rakouska, zda dostal majitel od císaře titul barona, nebo rytíře, proč je hlína kolem nás červená, proč jsou tady kolem samé lesy, proč tady milují jiné barvy fasád, než ty, co znám z domova ze Sudet na domech po Němcích....
Ty tři dny mi přišly, jak z jiného světa. Dostalo se mi rychlokursu universitního vědění. Jak jsem k tomu přišel, jak táta věděl, že právě tohle potřebuju jako prase drbání? Polykal jsem poznatky, jak prášky proti břicha bolení. I ten most v Ostravě, kde jsme spali v hotelu, si dodnes pamatuji. Jak tvrdě se o něj s Němci na sklonku vlády prali, na bojiště války Němců s Němci z roku 1866. Tam jsme stáli u mohyl při cestě padlým vojákům a táta mluvil a mluvil. Ostatní chlapi v autě se tomu smáli, že jsem malý, že tomu všemu nerozumím… Bylo to poprvé a podruhé už nikdy nebyl čas, aby mě táta s sebou vzal a ukázal mi jaký je. Byl to zázrak a já jsem se snad i probudil, jako by ze sna. Něco mi samo od sebe řeklo: Nespi a poslouchej!
Otevřelo se přede mnou okno a za ním svět, který jsem netušil. Tatínku, ach můj táto, dal jsi mi během těch tří dní, co se nedá už nikdy zopakovat, naplánovat, užít si. Nevím, zda jsi pro fabriku koupil dobře, zda nakoupili ti ostatní páni, co se s námi mačkali na cestě tam i zpátky. Já si přivezl sumu poznání, která mě natolik oslovila, že dodnes cítím, že jsem se změnil. Tebe jsem tatínku do té doby vůbec neznal. Dal jsi mi něco, čemu se říká „otevřít mu oči“. Dal jsi mi napít ze studny živé vody, možnost vzlétnout a podívat se na svět z ptačí perspektivy, nahlédnout do ptačích hnízd...

 Vidím stromy, keře a trávu ve skutečné barvě modrého nebe, kde voda teče mezi prsty vzhůru, od kořenů do korun, vše voní a směje se. Kde není nic, než my dva a krásné vzpomínání na tebe, táto, který jsi toho tolik věděl a já to netušil...  

Píši Vám, co vypadáte jako za groš kudla,

Vám, co jíte a pořád vypadáte stejně. Vám, co nejíte a jste sytí. V ,,Tescu“ mají husu kilo za 69,- korun a Vy mi tu moji dozajista sníte. Píši Vám, co se za mnou ohlížíte a říkáte si, bože, ten chlap přibral. Já jej pamatuju jako ,,vyžle“. Nebudu se s Vámi přít, jak vypadám a co je to ,,vyžle“, ale věřte, že sice jím, ale tloustnu spíž už z toho sytého podzimního počasí.
      Vy, co ať sníte cokoli a netloustnete, jste sice pro nás tlouštíky výzvou, ale nic se nemá lámat přes koleno a dělat nepřirozenou cestou. V Čechách, a nebude to jen u nás doma, kvete obchod s nadváhou a její redukcí. Je to byznys jak být. V tělocvičnách, doma, na veřejnosti, v televizi, všude je vidět obchodníky s iluzí být krásný, štíhlý…
      Možná, že třetina mé nadváhy je z pilulí na hubnutí. Žádná zelená káva, ananas, ale vepřová se svíčkovou a se šesti se nevím jak vtěsnaly do pilulek na zhubnutí. Takhle to prostě pod Ještědem funguje. Jeden z toho může být smutný, ale světa koloběh to nezmění. Říká se, že peníze dělají peníze a tak to bude i s podkožním tukem – na břichu. Nám, co je přáno a tloustneme i ze vzduchu, stačí 10 deka salámu abychom sami na sobě dokázali neplatnost fyzikálních zákonů, o hmotě, která průchodem naším zažívacím traktem, nabude a váží, bez další přidané hodnoty víc, než kolik do úst bylo vloženo. A tak to chodí a člověk neví, jak se tomu postavit.
      I proto píši Vám, grošáci po kudle, vy za groš kudláci. Vy určitě chápete, že paní v Tescu, do které jsem nechtěně strčil mi neměla odpovědět: „Kam čumíte? Máte určitě tunu!“ To by rozplakalo i tlustého Budhu…Copak za to můžu? No ano, chutná mi, a požitek z jídla mám. Mám rád polívky, vařím si i sám, ocením i dobrou restauraci. Není problém si dát o jídle zdát.
      Nejíst není řešení. Přestat žrát... Jak mnozí jsou hned se vším hotovi! To není systémové, vědecké a ani prakticky proveditelné. Ostatní choroby těla to nedovolí. I doktoři se bojí rychlé redukce. A taková ta domácí šlapací kola jsou pro časté poruchy nežádoucí, běhání se psem, za psem kolem bloku domů vzhledem k věku je o infarktu. A tak mezi Vámi pomalu stárnu a co mi zbývá, než občas popsat slovy stránku a vyzvonit Vám, co mě trápí.
      Píši Vám, a nečekám, že mi napíšete zpátky, že si budeme natrvalo psát. Vám, co vypadáte jako za groš kudla, závidím. Jste mladí a fousy víte, co je to mít orgasmus po dobrém jídle a pak si lehnout a dát si šlofíka… Píši Vám, a prosím, neberte mě vážně, mám jen chutě a taky hlad. Jíst poloviční porce, diety a vypadat jak Pavlovská? I ta se na mě smála z jedné etikety konzervy – jídla na zhubnutí a měla mě za blázna. Ani sama sobě nepomohla.

      A tak to bývá, co svět světem stojí, že člověk chce, co nemá, že nemá nikdy dost. Pokud přijmu tohle tvrzení za své a přestanu chtít zhubnout, pak budu srovnán s realitou a přestanu si přát něco, co mi nikdo nesplní. Pak mohu napsat i Vám: Dobrou chuť a netrapte se! Ať se trápí jiní, co nerozumí, my už víme své, co je dobré, co se smí a co se nesmí…. Všechno.  

sobota 8. listopadu 2014

Pro slovíčko


Pokud ano, proč je tomu jinak? Mnoho povyku pro nic. Jde o pírko, pro které hospodyňka ráda skočí – a sukénku si zničí? Je proč? Jen slovíčko a skočit? Je koruna podložena zlatem, což bylo důležité pro naše rodiče.
Pro slovíčko. Když poslouchám řeč mladé generace nedivím se, že si rozumíme jen těžko. Mluví česky? Obávám se, že s námi ještě ano, mezi sebou už dávno ne. Kdeže loňské sněhy jsou! Kde zůstalo slovo, co z chlapce dělá muže? Kde jsou slova Hálkova, Erbenova, kde písně lidové, kde je ten hrozen vína, gazely ztepilé a stehna alabastrová z Písně písní Bible kralické… Mluví jak hovada boží - úsudek Jana Husa je dalek chození pro slovíčko, a zároveň je tak blizoučko pravdy o jazyku a ústech, ze kterých vychází.
Politici a výrazové schopnosti. Jsem neskonale rád, že prezident republiky ze stolce toho nejvyššího upozornil na zhrublé praktiky ,,dvora“, vulgarismy používané dnes už tolika lidmi, že je nutné něco s tím dělat. Snad váha jeho úřadu ,,donutí“ vidět různé představitele politického hnutí a stran dál než špičku svého nosu, přestat kázat vodu a pít víno. K tomu si dát už jen čerstvě slané brambůrky a oříšky…
Pro slovíčko. Byť zaznělo jak bomba a trefilo se do černého je trefou tref a má ohlas. Nepoužíváním těchto slov dosáhneme snad jedině toho, že někdo křičí, chyťte zloděje a ukazuje ke Hradu. Ten zůstane u svých sprostých výrazů a nezmění se. Mladí se nám smějí a je na nich, co bude v knížkách, co čtou a píší jejich vrstevníci. Už dnes je moderní literatura plná výrazů, kdy ,,pro slovíčko“ je pozdě, cokoli řešit.

A tak jen doufejme, že jsme správně pochopili slova použitá a poslaná k uším těch, kteří tak běžně mluví. Kdo jiný, než ten nejvyšší má právo oslovit co nejvíc lidí a říct, tohle ne, to není kulturní, takhle zní překlad z angličtiny, tohle je můj hlas a tohle se mi nelíbí. Mnoho slov pro nic a za nic. Už si konečně musíme zvyknout, že náš prezident není obraz ve zlatém rámu, ale že rám je z fošen samý suk a není na zdi hospody proto, aby na něj sedal prach. Nevím, proč si zrovna tohle přejí lidé, co se chlubí tím, že myslí na svou zemi. Hodně zdraví všem, co přemýšlejí a podle toho se také chovají… S těmi já rád - na slovíčko… 

Zamyšlení po nedělním obědě


Proč si o nás Angloameričan myslí, že jsme na úrovni, dalo by se i říci, sto let za opicemi? Poprvé jsem se tímto pohledem na nás setkal počátkem 60. let minulého století. To si angličtí studenti chtěli vyfotit, jak se v Čechách oře koněm a brali by i krávu… My, kluci, kterým to řekli, jsme se cítili zaskočeni a poníženi. Někde ještě za kopcem snad, ale aby se doma chlubili, co je u nás běžné, to tedy ne…Jak to dopadlo, už nevím, vše zařizovalo vedení školy.
Podobný pohled na nás Středoevropany - Čechy jsem zaznamenal později i častěji. Přijížděli k nám v podstatě misionáři, aby mezi nás přinesli jak slovo boží angličtinu, a atlantické zvyky nám dosud žalostně neznámé. Helloween, oslavy svatého Valentina a snad – určitě i jiné zdobné, leč hodně cizí prvky kultury jako Santa Klaus. A tak jsme místo Dědy Mráze měli zase něco cizího, jen ne původního Ježíška.
Prostě a jednoduše - přišla k nám vlna civilizace. Vyholování partií těla, mohutný rozmach tetování, rychlá občerstvení s nám dosud neznámými jídly… Nová slova, pojmy bankovnictví, sportu, zábavy, studia a titulů při ukončení vzdělání. Když to tak shrnu, měli bychom za oněch 25 let, kdy budujeme kapitalismus, být někde na úrovni téměř už srovnatelné s těmi Anglosasy - Francouzi, Němci… Dokonale odvráceni od slovanského náhledu na sebe sama, jsme se posunuli. Žel ve vzdělání jaksi dozadu.
Jíme v kinech popcorn, už i nejmenší umějí telefonovat, děcka se stravují u Mc Donaldů a v podobných světových firmách, ale, co slavíme, a který to státní svátek to dnes je, to si vzpomene jen málokterý z dotázaných.
Naše pole skutečné už neořou koně, krávy, vozíky netahají zapřažení psi a kozy, protože český zemědělec dnes vydělá víc, když pole neoře vůbec a nechá na nich pást ovce. Je zajímavé vidět, jak se bývalá šlechta a současné církve stávají opět majiteli hradů, zámků, pivovarů, lesů a polí a jak na nich hospodaří. Svět bohatých a chudých, je realitou naší společnosti, kdy stát už nemá ústřední roli sociální sítě, ale poskytuje služby za úhradu.

 A tak se pomalu vracíme k tomu, co tady bylo, na co jsme už téměř zapomněli. Hledět na svět kolem nás, jako na živý organismus, který nemá dosud ustálenou podobu, a který neřekl dosud své poslední slovo. Nemusí být pokaždé „příště = líp“. Postupujeme vpřed pomalu a jistě, žel i ten, kdo nás vede může být opřen o bílou slepeckou hůl, o zchátralé zábradlí. Dobrá zpráva je ale i ta, že s kravičkami se už při orbě v Čechách nepočítá. A ostatně - vždyť chodíme k volbám a koalice je pevná, a bude tu možná i celé 4 roky.

sobota 1. listopadu 2014

O chlebu v neděli a ve svátek

My, co jsme vystupovali z tramvaje u Pekáren víme své. Další stanice Vápenka o pár kroků výše taky stačila. Ke stadionu, do školy, k Dukle. Proč zrovna Vápenka? Kdysi tam nad Pekárnami někdy stála. Kdo ví, kdo ji pamatuje. Jo, pekárny, to je jiný. Těch pár minut do příjezdu tramvaje na ostrůvku uprostřed ulice před stánkem s novinami a kuřivem stačilo. Z vrat pekáren každou chvilku vyjížděla auta s chlebem a pečivem. Prý to bývala pekárna družstevní a na svou dobu moderní. Patřila k městu a byla na dělicí čáře mezi obydlími rodin Čechů a Němců. Nahoru k Ještědu Češi, dolů do města Němci.
Pekárny, pekárna. Všude jinde spousta vůně a tady super parádní vzduch. A víte, že mně jako klukovi to vůbec nepřišlo? Byl jsem rád, že mi chutnalo, a víc jsem nad chlebem nepřemýšlel. Rohlíky byly gumové a o těch zvláště dobře vypečených z filmu O císařově pekaři jsem si mohl nechat tak akorát zdát. A potom, později jsem si je koupil při návštěvě Žitavy, kdy jsme už mohli jezdit nakupovat k hodným Němcům, které jsme tak odlišovali od těch „zlých západních“. Tak hloupí jsme nebyli, abychom věřili propagandě a tvrzení, že tihle jsou lepší, než ti druzí. Němci byli Němci, tak jako jsou Češi, tím, co jsou. Říkejme si lidi se vším všudy, co k tomu patří.
Chleba, a salámy měli ti „Enderáci“ chutnější než my. Zajímavé, že i tapety, šrouby a příbory, boty a dětské hadříky. Chleba asi ne, to se pletu, přeci jen jsme doma byli zvyklí na chuť pěstovanou v nás celá desetiletí. Něco jako zvyk a železná košile. To samé je s českou hořčicí, polívkou, octem a knedlíky. Ono i to pivo, mlíko a okurky ve sklenici jinak šmakují doma, než u sousedů. Na rozdíl od ovoce z naší zahrady a to, trhané v noci za plotem u cizích. Jó, život je složitej. Faktem ale zůstává, že si človíček snadno zvykne.
Co mu vadí dnes, bude k smíchu za dva roky, ještě není jisté. Asi to bude tehdy, když jeden druhému záměrně škodí. Například, když mu dá na komín cihlu, aby mu kamna netáhla. Je to trošku přirovnání, co tahá za vlasy, ale řekněme si upřímně, je to ještě v nás, v naší mysli. Nenažranost a závist. Neznám horší lidské vlastnosti. Něco jiného je soutěživost, ale ty naše dravčí povahy, ty nám nedají kulturně stolovat.
Chleba, bývá o dvou kůrkách a namazaný padá „pokaždé“ na tu stranu, kde je, no pomozte mi, kde se co na něj všechno ze země přilepí. A přesto, vzpomínám si, že jsme jej nejraději jedli jen tak. Suchý, posolený, nebo slabě namazaný, k večeři s dvěma kolečky salámu s kyselým mlékem a s puštěnou černobílou televizí s dvěma programy. Nad stolem visely mucholapky a u dveří schnul babiččin pes. Jak jsme se měli v táboře míru čím dál tím líp, přibylo i chlebů a výběr začal být „široký“. Byl z různých pekáren a lidé začali být vybíraví.

K máslu přibyli alternativní margaríny s fantastickými vlastnostmi, ale lidi je moc nekupovali, protože to pořád byly jen náhražky za máslo. To jsou slova i mé maminky, která musela za války jíst margarín a pak už nikdy nechtěla jíst fujtajblíky. Čím to povídání uzavřít? Chlebem, houskami a bohatým sortimentem ze kterého dnes až oči přechází. Mě stačí jeden, jeden druh. Musím počítat. Ceny jsou vysoké - něco na šaty, na boty, na léky. Věk raději zapřu. Je taky vysoký...

Podzimní rituál

A bývá to rok co rok stejné. Autaři mění pneumatiky a my, co se o auto nestaráme, máme indikátor zimy jiný. Jo, pořád ještě vidím maminku, jak čeká na zimu tak, že prověřuje těsnost oken: „Nejdřív přijdou větry. Ty rozhází vše na dvorku, vrazí do oken, a děj se vůle boží. Okna zase netěsní!“
Slyšel jsem to já i táta, rok co rok, podzim, co podzim. Táta už z toho šílel. Okna preventivně už počátkem října zajistil hřebíky. Matka se s ním nehádala a hřebíky vytáhla: „To je laciný trik, udělej to pořádně!“ A tak táta okna brousil, natíral, vylepoval páskami, modlil se a dělal nevím co, aby už proboha zafoukalo a byl doma klid. Zafoukalo. Okna se, nevím jak, samovolně otevřela a do baráku na vesnici přišla zima.
Někdo čte a hledá budoucnost v lógru, druhý hádá z rozhozených kuřecích kostí. Moje maminka od Trnové a Suchomast blízko Zbraslavi měla, jak vidno, jiné nástroje. Ženským je těžko něco vysvětlovat. Mají své dny a bulvu místo hlavy.... Tím myslím spolužačky, co se mnou chodily, jejich rituály, legendy, snění, metafyzično, televizní seriály, na které se rozumní chlapi raději nekoukají. Stále mám před očima krásná děvčata z gymnasia v Liberci, co česala v Horních Nezlech a Soběnicích chmel. Večer, co večer vyvolávala duchy, hýbala stolkem a chtěla se dovědět nevím co ze záhrobí.
Poslouchal jsem sice za dveřmi, ale šeptaly. Někdo se dívá po obloze, druhý pozoruje veverky, třetí je přesvědčen, že bude zima jako hrom, protože jejich pes je nervózní. Kanárek žere, rybička ne, kočka se toulá, mravenci vzali roha, mlíko nekysne, a pivo není jak má být hořké. Salám je čím dál dražší, ponožky se mi trhají na patě, kytka v květináči vadne a mně nesvědčí sychravé počasí.
Je tisíc způsobů, jak druhého naštvat, říkat si o rozvod. Kde je ta multi-kulti tolerance? Vydržet a nezbláznit se. To aby člověk místo rádiovky, nebo kulicha měl nad ušima svatozář, nemluvil moc a často, aby to druhého nenaštvalo, aby to přežil. Tomu se taky říká tolerance. Vzít na vědomí toho druhého. Jeho vady, rituály, co mi vadí, co se stále opakuje. Naučit se poslouchat a selektovat od pravd hlouposti, co jsem slyšel po sté a nezbláznit se.

 Čekat zimu. Kdy už bude jaro? Padá listí, klouže to, bude chladno... Je toho moc. Naučme se, co je to ta tolerance a nevolejme hned linku bezpečí. Je lepší dát si hrnek čaje, namazat si rohlík s máslem a zapnout si televizi – předpověď počasí. Ono nějak bude. Svět je hned veselejší a rituál – to jsou jen tanečky klouzajících se bot na náledí....

Školní výlety i do přírody

Někdo chodil do školy, aby se něco se něco naučil. Můj táta kvůli prázdninám, já miloval školní výlety. Jak to chodilo za první republiky a v protektorátu B+M nemůžu sloužit. Svědci většinou už umřeli. Ovšem, jak to chodilo po únoru v roce 1948, to si pamatuju. Lido-demo republika měla své mládí ráda. Říkalo se nám rovněž mládež Gottwaldova.
Začalo to pokaždé vcelku nevinně 1. září. Pokaždé jiná třída na stejné chodbě, ve stejném patře. Něco málo měsíců vyučování a byly tu Vánoce, zimní prázdniny, pak často i uhelné, když došlo uhlí. Jaro, to byly většinou narozeniny, sběr bylin, a ještě, než skončil školní rok – školní výlety. To už jsem v roztržitosti psal Ježíškovi kam bych si přál se třídou jet. Vemte to tak. Bylo nás ve třídě 31, byli jsme z vesnice , žádní intelektuálové. A auto doma neměl v těch padesátých letech nikdo a koupalo se v pátek, když se pralo.
Výlety s rodinou? Nedejte se vysmát. To se ještě nechodilo masově ani do Jizerek jako nyní. Sem tam někdo, ale ne z mojí vesnice u Liberce. Sem tam někdy někam vlakem, nebo na motorce v neděli to jo, ale blízko: Pantheon Malá Skála, Frýdlant, Obří sud, vykoupat se ve Stráži pod Ralskem. Řekl bych tak do 30 kilometrů, dál spíš ne. Jednou v roce na dušičky do kraje, odkud přišli rodiče dosidlující pohraničí po roce 1945. To byly ovšem povinné výlety, to děcka nelákalo.
Cesta autobusem kamkoli. To krásné zvracení, co chvíli, kdy nepomáhal ani kynedril, čůrání na kraji lesa - holky vpravo, kluci vlevo. Hnusný studený řízky přilepený k papíru v sáčcích od mouky. Čaj v termoskách. Drobné na pohledy a na známky. Pořád se přepočítávat a neztratit se. Získat místo vzadu v autobuse, nejlíp úplně vzadu na lavici u zadního skla a odtud mávat a psát vzkazy těm, co měli smůlu a jeli za námi. Ten ryk a hulákání, kterému se říkalo „zazpíváme si“! Pro pana řidiče vybíráme korunu, že s námi měl tu trpělivost. Ježíšmarja Josef, tys v tom zámku ukrad kyvadlo od hodin! Ty, Jiřinko, děvče nešťastné, lžičku z hrníčku paní královny.... Nic jsem neviděla, teď budeme stavět, holky vlevo, kluci vpravo. Hoďte to někam v lese do trávy. Fuj, nekrade se!
Tak nějak se to řešilo. Krmení racků na Mácháči. Do Prahy na letiště a do muzeí se taky jezdilo. Kutná Hora, Terezín, Lidice, Stadice, do Děčína kousek po Labi a na lodičky, Babiččino údolí, Sněžka, Varhany u Nového Boru, Rovensko, Trosky, Kost, Humprecht, Sedmihorky, Doksy, do Jižních Čech. To už byly výlety dvoudenní, třídenní. Na střední se říkalo, že k hanebné pověsti zdejší dvanáctiletky přispěl i pan ředitel, který se při kontrole jednoho takového vícedenního školního výletu stal nechtěným otcem a později i manželem jedné z kontrolovaných pedagogických pracovnic... Jó, zakázané ovoce, chutnalo nedospělým pedagogům velice...

 Výletů ubylo a čím jsme byli starší ubylo i legrace. Přibylo osobních aut, prázdných míst v autobusech na zadních sedadlech. Začaly nám obrůstat vousem tváře, vzadu na hlavě ve vlasech se objevila malá prázdná kolečka podobná zrcátkům. Čím dál víc jsme začali navštěvovat zubaře. Přišla na svět nová generace. Na co se asi děti těší v souvislosti se školními výlety dnes? Jezdí se ještě vůbec někam? Pokud nemám na mysli společné lyžování s rodinou v Alpách a v létě s rodiči do Norska na ryby a na Island na gejzíry....

středa 29. října 2014

Od poloviny listopadu 2014 je na pultech s knihami k dostání nová kniha libereckého autora Egona Wienera "Mou vlastí jsou Sudety" a to v česko-německé verzi. Veřejné čtení proběhnou počínaje dnem 11. 11. od 18h ve Vědecké knihovně v LIberci, 20. 11. v Jablonci- Rýnovicích od 18h, dále v Žitavě a na dalších místech. Knihu je možno získat i objednávkou na tel. čísle 603598334 a na mailové adrese Egon.wiener@gmail.com.

sobota 25. října 2014

Ohlédnutí

Je konec květákové sezóny. Kde je ten čas životopisu, kdy plakat, nebo jásat nad tím, jak dopadly komunální volby v naší sednici?
Pořád mám před očima, tatínka když jej poliši odvedli. Nebylo to včera, musím zavřít oči, bylo to před 65 lety. Nebylo to o politice. Chtěl si přilepšit, byl mladý, čerstvě ženatý... Není se čím chlubit. Berte to i tak, že je září, konec květákové sezóny… Byli mi tři a tatínek byl pro mne hrdina, vítěz nad draky. Prvním i posledním.
Bylo po válce, obchody nepraskaly ve švech plnými regály. A táta mi začal scházet. I když neuměl udělat všechno, bral jsem to tak, že pro mne dělal zázraky. Byl konec léta, konec květákové sezóny. Maminka pokaždé květák obalila a vezli jsme jej tátovi do vyšetřovací vazby, do Liberce. Ostatní budovali svět bez hranic, plný míru, nadšení a můj táta seděl – byl zavřený. Nikoho nezabil, babičkám nebral v parcích důchody. Vzali mi tatínka, zavřeli a my dva, maminka a já jsme mu do vězení vozili obalovaný květák. Jsou věci, které by se tříletým klukům stávat neměli.
Byl konec léta, podzimní zimy i jara, byl konec květákové sezóny. Tatínek nosil starou prťavou radiovku s malou anténou. Ten květák si od nás brali na vrátnici, ale tátu mi neukázali. Myslel jsem, že to pochopí tak: Ukážete mi tátu, já vám dám ochutnat růžičku obalovaného květáku, co jsme s mámou společně smažili. Nechodilo to tak. Tatínek byl jen červotoč, který se snažil rozbíjet, ničit práci druhých… Bůh ví, co s tím květákem pro něj dělali. Byli mi tři roky. Viděl jsem jen ty jeho smutné oči, když mi jej odvedli. Dal bych mu cokoli a policajty třeba podplatil. Neberte mi tátu! Kdo si bude se mnou hrát, vyřezávat mi ze dřeva hračky?
Jako malý kluk jsem z toho všeho byl úplně vedle. Dnes nevím, není-li pozdě. Kdy je ten správný čas, vzpomenout hrdinů, delikventů, právě zvolených kandidátů - tatínků, kteří asi žádnými hrdiny nebyli a přesto je jejich děti milovaly? „Tatínku,“ asi jsem ti to tenkrát v tom fofru, kdy si pro tebe přijeli, zapomněl říct. „Měl jsem tě rád a rád bych se s tebou ještě jednou sešel, abych ti povyprávěl, o co jsi všechno přišel, o co jsem přišel já. A začal bych tím, že ač končila sezóna květáku, nosil jsem ti jej s maminkou až ke dveřím lapáku. Dál už jsem nesměl, vzhledem k věku. Táto, tatínku….. „



Pohádka pro děti, co milují mravence

Velké mraveniště v lese kousek od Papežů znal kdekdo. Chodili se na něj dívat děti ze školy z Donína, Loučné i z obou škol v Hrádku. Tím malým, srandovním autobusem přijela děcka z Václavic, z Chotyně, Saské noviny ze Žitavy sem poslaly celý štáb…
V mraveništi měli právě po volbách a nebyl tu nikdo, kdo by se jim věnoval. Nic, než místní radnice. Žádná Praha, Brusel, štáb NATO. O to větší sranda bylo to mlčení. Byla v tom kopci jehličí dvě velká seskupení a nadržení voliči, skoro jako u lidí. Demokratičtí mravenci…. Jedni se pojmenovali, asi podle lidí ANO. Druzí, co chtěli změnu – tak jak jinak než NE. Ti první měli někde sponzora a ten jim poslal z Čech, vodňanské kuře a čínského králíka, kterému dali pro jistotu hormony a hned byl k nepoznání. Hnutí NE dostalo od sponzora žluté balónky a propisky.
Asi neuhodnete kdo v mraveništi volby vyhrál. No, samosebou NE. Čtyři roky ti malí, žlučovití kluci vedli boj proti podplácení. Ti druzí taky měli prima heslo: Smějeme se stáří – jíme králíky. Bezva heslo. S tím nešlo, než být druzí, těsně za prvními. Problém nastal s tím, kdo bude sedět v měkkém křesle první primátorky. Vodňanské kuře, více-méně ANO se dohodlo s novináři, že NE zní úplně blbě, protože ANO zní foneticky mnohem líp. A že nezbude, než přepsat výsledkové listiny a posunout ANO o jedno místo výš. Na zadek dostane pár podivínů z Bruselu (původně od Jihlavy), ale ti po vodňanském kuřeti obyčejně změknou a piští, že čínští králíci nebyli a nikdy nebudou dobře propečení. Prostě zázrak nad zázraky.
A tak to v mraveništích chodí pořád. Z měst a vesnic se na ně chodí dívat dospělí a děti, co nikdy neslyšeli a nevědí, co to je demokracie v mraveništi… Ne nepodobná tomu, jak to chodí s lidmi. To se spojí strany, co v mraveništi prohrály volby, vytvoří svatou alianci, zvolí si primátorku, nebo i primátora, koho je třeba. Je to tak jednoduché, že se nudí už i redaktoři, co sedí na větvích a sledují ten cvrkot v mraveništích a posílají po holubech zprávy do ústředí do Prahy…
Jo i děti se tady učí. Práci v demokracii, pravdomluvnosti, přímočarosti, vytrvalosti, věrnosti ideálům jíst jen bílé maso, čestnosti. Mít rádi své rodiče a starat se o ně ve stáří. Vytvářet pozitivní hodnoty každého mravence. Ten „podvůdek“ s volbami z roku 2014 se odpouští v rámci statistické chyby. Však je to jen v mraveništi. Sice metropole severu, ale už za Ještědem, v zemi půlnoční, v Záhvozdí, v zemi divokých holubů.
Nakonec se něco podivného přece jenom stalo. Ožralí traktoristé jeli do lesa pro vánoční stromky a předním kolem svého traktoru vjeli do mraveniště. Když se vraceli, tak zadním kolem dokonali to, co předním načali. Masakr. Ten den naposledy zapadlo slunce nad mraveništěm. Nic z něho nezbylo. Ani slovo, natož něco, co by připomínalo demokracii našich zvířecích přátel.

 Ale stane se, že na počátku bude opět slovo. Slovo dá slovo a vznikne slovo koalice. Snad ze slova kloaka. To je mu tak nejblíž.