středa 29. ledna 2014

Historická mozaika jedné z libereckých uliček




Jsou části mého města, která navštívit před dvaceti – třiceti lety, dnes místo nepoznám. Snad proto, že tu teče kolem řeka. Město kdysi vypadalo tak trochu jako laguna, však se jisté části říkalo liberecké Benátky. Co tropila voda je snadno vidět na těch nejstarších fotkách z konce 19. století. To se to žilo! Ryby se chytaly jen tak v uličkách, k čemu si ničit na botách podrážky, když se tu po ulicích dalo plout v pramicích… Právě v téhle části města si na regulaci toku Nisy dali záležet ti, o tu žili před námi. Už téměř sto dvacet let si voda netroufne vystoupit z koryta ven.
V Barvířské ulici také jezdila tramvaj a na mostě přes řeku měla vyhrazenou část. Ještě dlouhá léta po tom, co tudy přestala jezdit, byla vidět část děleného mostu. Za První republiky, jen kousek od místa, kde dlouhá léta sídlila jediná liberecká autoškola, byl velkoobchod páně Eppsteina s konfekcí. Od dětských námořnických oblečků po skvostné obleky k promoci, na vysoké svátky ve zdejší nové synagoze, na tancovačky i do plesu. Babička tu taky nakupovala a starého pana Eppsteina dobře znala. Otec s jedním ze synů téhle rodiny chodil na náboženství a ve stejný čas četli z tóry při vstupu do řad dospělých. Zajímavostí bylo, že tenhle závod s konfekcí byl nejlevnější v Liberci. To si majitelé skutečně hlídali a na tom principu i bohatli.
Ve stejné ulici stojí mimo jiné i škola. Chodil do ní i můj syn, universitní profesor. Dnes škola vzdělává ty nejslabší. Rohový dům patřil od nepaměti české menšině, dobré kuchyni, boxu a sběratelským setkáním hobby klubu s pěkně dlouhou tradicí. Naproti škole v Měsíční ulici žil dost dlouho, abych si to pamatoval, děda Arthur. Dole v přízemí ve ,,Snaze“ - kožedělném družstvu,  opravoval boty výborný liberecký švec.
Úplně jsem se zapomněl zmínit, že za mostem přes řeku stojí dva prastaré omšelé činžovní domy, kde se v jednom z nich před sto padesáti lety narodil můj děda. Co všechno prožil jeden liberecký Žid za sedmdesát let dvacátého století, než zemřel na opačné straně ulice v prvním patře nad provozovnou šikovného ševce!
V domě občas nesvítilo světlo, v mezipatře bylo suché WC, malá kamna prohrávala boj v místnostech s vysokými stropy. Uhlí jsem nosil dědovi v pondělí a ve středu z hlubokého sklepa, kde vládu nad prostorem a časem vzali do tlapek potkani. Nevraživí a ostražití. Neměli z mých návštěv evidentně žádnou radost a projevovali to hlasitým pískáním a přebíháním kolem mne, v co nejtěsnější blízkosti. Nepoznal jsem od té doby větší pocit hnusu a marnosti. V ulici bydlel s rodinou i lakýrník české národnosti pan Hanzlík. V osmdesátých letech stará paní Hanzlíková na chodníku natírala okna a vyprávěla mi, koho ještě v téhle ulici znala, komu a co nebožtík natíral. Bylo to veselé i smutné vyprávění, plné pelyňku i máty...

sobota 25. ledna 2014

Nestyďme se, je pro co žít

Sedmdesátá léta minulého století znamenala pro Sudety, pro naše pohraničí od Krkonoš po Krušné hory, hodně. Němci tomuto vzedmutí vášní říkali boom, zelené časy otců zakladatelů. Je nutno jim přiznat pravdu. Dnešní ukrutná bohatství řady Čechů vzala svůj počátek v těchto nenápadných dobách z vekslů dnešních dědečků a babiček se sovětskými vojáky mající své posádky v tomto regionu. Žádná překvapení, údiv, odkaz na odpor k ruské ,,okupační“ armádě. Nic takového. Čirý pragmatismus a družební vztahy.
Budovy ruských posádek v Mladé Boleslavi, v okolí Stráže pod Ralskem, Mimoně a Děčína by mohly vyprávět story, kterým naše děti neuvěří. Sedmdesátá léta, doba, v níž se rodilo tolik „Husákových dětí“, se dá srovnat jen s obdobím po skončení Druhé světové války. Pocit ekonomické výhody přesvědčil tehdy mladé lidi mít děti.
Velmi mnoho našich spoluobčanů šlo i dál a bohatlo. Černý obchod s Rusy vytvořil novou ekonomiku ve státě. Tu, která byla jedním z pilířů pozdější privatizace a likvidace domácího průmyslu v Čechách. Když vedle vás zastavil hřmotící nákladní vůz z ruské posádky, stávalo se, že z kabiny vyskočil tak metr šedesát nižší důstojník a nabídl vám kanystr plný nekvalitního benzínu a to vše keš, z ruky do ruky za padesát korun. Čecháčku, neber to. Zapomenuta byla příkoří, zrušení skauta, autocenzura, mrtví před radnicí v Liberci.
Vládla nám česká politická garnitura, vedoucí úloha KSČ. A nezapomeňte, že přes vylučování jedněch ze strany se druzí do KSČ jen hrnuli. Především lékaři, úředníci, tiráci, všichni ti, kdo chtěli být v tzv. kádrových rezrvách a mít zajištěný postup – vyšší plat a postavení….
Ruští vojáci se nestačili otáčet. Fabriky potřebovali jejich brigády. Nebýt ruských vojáků nevím, zda by chrastavská strojní traktorová stanice dostavěla svůj výrobní areál…. Sovětské posádky nestačily přijímat delegace, plné autobusy přátel, kteří přijížděli do ruských posádek nakupovat a družit se při lahvích vodky. To byla 70. – 80. léta, odvrácená tvář ,,dočasného“ pobytu sovětských vojsk v Československu. Odmítnul jsem půl prasete vyválené na korbě sovětského vojenského náklaďáku. Nejsem prase. Ostatní se mi smáli. Tři chlapy se o tu půlku poprali a ženské si objednaly další...

To byly ale jen slzičky z toho, co se dělo za vraty posádek. Okupanti, neokupanti - koberce, látky, služby lékařů, skleněné lustry opravářů, stavební čety, směny deviz, pozvání k nám a do „Sajúzu“. Tohle až jednou někdo zmapuje, pak odhalí, kde mají počátek ty obrovské majetky našich sousedů, co si staví ty krásné vily na předměstí. Potom bude lustrační zákon opravdu k smíchu, protože ti chytří nemuseli udávat, ti se bojí udání nyní. Ale ono to bylo stejně o tom, že když Aljoša nabídl zlatý (opravdu zlatý) prsten pro manželku veliký jak kráva za pětistovku nebo lišku na čepici za dvě stovky málokterý ideál odolal. Je to smutné? Je to k pláči? Já opravdu nevím, ale v tom marastu jsem nežil sám. Právě z něho vzešli i tací velikáni, kteří dnes sedí ve vládách a učí nás, jak se má žít v dobách zlých…. 

Když sedmikrásky za plotem…

Když sedmikrásky za plotem rozkvetou, na vesnici si konečně řeknou: Už kvetou!, a myslí na jaro. Na sluníčko. Není vesnickému nikdy líp, než když je venku teplo a on se nemusí bát, co zase pomrzne. Bát se o květy na stromech, včely i o všechny, kterým se sype, hází, nalejvá. Jde hlavně o mladý a taky o ty, co jsou a budou po hnízdech v korunách stromů….
My, děti, zrovna tohle nevnímaly. Jaro tu bylo pokaždé. Záleželo na zimě a na sněhu, zda bylo dost rampouchů a kde se na sáňkách svést. Už aby zase bylo teplo. Den se prima prodloužil a venku bylo cítit vůni jara a teplého deště. Jak to dělat a nemít pořád mokré kalhoty? Ta ušlapaná, hnědá, ztvrdlá krusta začala opět dýchat a byla to opět naše známá louka…
Snad během jednoho, dvou dnů se za plotem z ošklivé, udusané země stala krásná zahrada, co jsme znali, a ke které jsem se léta utíkal. Zahrada plná sedmikrásek, kontryhele, pampelišek a sladkého jetele. Připadala mi jako mohérová šála, jako barevná obrazovka, útesy korálového moře plné akvarijních duhových potvůrek. Mámivá krása jarní přírody. Chundelaté padáčky pampelišek, zelená péče pálivé kopřivy, bílé konvalinky, jednoduché sedmikrásky.
Nedivím se, že o nich lidé zpívali písně, psali básně, malíři malovali obrazy váz plných květin, pole jarního osení. Jabloně v květu, rozkvetlý bez, záhony narcisů a tulipánů. Jaro, to je dar nového života a rodící se nový svět. Telata, kůzlata, žluté chomáčky husí, kuřat, plné králíkárny. Tak si já pamatuji jaro pod Ještědem. To množství trávy, které vzbuzovalo strach. Budeme musit sušit, každý den sekat, trhat mlíčí a kopřivy.
Přišly i první jarní mrazíky, deště a voda z Jizerek zvedly Nisu, Smědou i Jeřici. Potoky z kopců se hnaly dolů. Ne ze všech byly povodně. To sníh v kopcích se změnil ve vodu a odtekl dolů k nám, k Machnínu, Chrastavě a Bílému Kostelu, k Chotyni a do Hrádku. A to už bylo o pracích na polích, o povozech tažených koňmi, ale i kravami a později už jenom traktory. O práci v lesích, stahování klestí, a sázení nových stromků v lese i v zahradách do jam už na podzim pro ně připravených.

Nad tím vším, vysoko na nebi, jsou k vidění ptáci černí, hnědí, strakatí a ještě výše ti, co loví ty slabší. Ale byli tu i čápi a volavky, řeky, potoky, vodní nádrže plné žab, ryb a kolem prosluněné straně plné ježků, hadů a ještěrek. Vzduch kolem je plný pilných včel, čmeláků a much. Nás kluky trápili nejvíc komáři, následovala hovada, blechy a klíšťata. Ale co to bylo proti tomu, že konečně zrály jahody a třešně a začalo koupání v řece, na koupalištích a rybnících. Začaly růst první houby. Večery končily na nebi rudými červánky… I to bylo naše mládí, i to byla naše jara prožitá v Sudetech, v českém pohraničí….

Čtyři křesla

Ve Frýdlantu v Čechách dlouhá léta v patře radnice stálo křeslo z tmavé popraskané, ale hebounké kůže. Psala se léta, která těmto buržoazním křeslům nepřála, o majitelích a psech nemluvě. Bylo v mé romantické povaze pokaždé si křeslo vyzkoušet. Nevím, jak se v podobném sedělo na městském výboru bolševiků ve Smolném (v Petrohradě) V. I. Leninovi, ale na jednom dobovém obrazu s bílým přehozem vypadalo nemlich jako to frýdlantské. Já si pokaždé pohověl. Tajemník úřadu mi pak za dveřmi v kanceláři nabídl k posezení tvrdou proletářskou židli. Nebylo zbytí, ale mé pozadí zaplakalo....
Jiné křeslo stálo na zámku v Duchcově v severních Čechách, o který přišla kolaborující hrabata z Valdštejnů hostící kdysi známého Casanovu, milovníka a knihovníka. Ten údajně nejraději posedával ve vystaveném křesle, psal paměti a polykal vše, co mu pomáhalo od pálení žáhy. Legenda, vyprávěná průvodci na zámku praví, že, kdo si sedne do onoho barokního křesla, vstoupí do něj čarovná moc svůdce tolika žen, kterým Casanova poprávu byl. I já dal tehdy mladým kostem šanci uvěřit v tu hloupost, které jsem ani za mák nevěřil....
Další křeslo bylo v rodině bráno jako spací, neboť několik členů rodiny v něm ušetřilo velký peníz za prášky na spaní, za doktora, za lékárníka za vydávajícího pilule, za čaje a taky za zdrávas.... Křeslo bylo takříkajíc všeobjímající. Dotyčný dosedl, byl tělesně obejmut a následoval jistý chemicko-technologický proces na bázi – nic nedělej, tady jde o kouzla. Šup a dotyčný spal jako špalek. Vyzkoušel jsem, nedoporučuji. Je skutečně funkční, stačí jen převézt na operační sál....
Známé je u nás doma křeslo zábavné, ovšem, jak pro koho. Nikomu se nebrání posedět si v něm. Zvenku jde o křeslo takzvaně ušaté, pohodlné, mazlicí, zvoucí, sedni si a vyčkávej. A taky, že jo. Zhýčkán bezva posezením, kdy pozadí jde hlouběji, než se zdá a nedovoluje zbytku těla, zvednout se a tak zápasí, až rezignuje:Proboha, pomozte mi, já nemůžu vstát... Pomoci mu musí nejméně dva. Jeden bagr nestačí.
Křeslo po generálce z rukou rodiny Bouškových z Machnína mi připomíná mamuta a taky tolik váží. První republika a hádal bych, první majitel těžký nějaký baron. Nejdřív jsem myslel na některého z Liebiegů, později si černého Petra vytáhl Trautenberg z pohádek Večerníčka na dobrou noc. Tohle křeslové monstrum se dá i rozložit na spaní. Asi v něm nebudu spát ani v dobách válečného nebezpečí. A víte proč? Nesmějte se mi. Lehnout si do toho křesla, je jako lehnout si do rakve. Ležíte a všude kolem vás i nad vámi je polstrování. Nic vám z něho nekouká, ležíte uvnitř, dokonale chránění… Ještě zvoneček, zatáhnout a dát vědět hrobníkovi, že jste opět při síle a on může začít s vykopáváním. Tohle festovní křeslo nemá obdoby a vede.

Křesla musí mít legendu, to není kilo mouky ze samoobsluhy. Křeslo by mělo mít svůj evidenční štítek: kdo a co v něm, kdy, odkdy do kdy, s kým… Knihu návštěv s adresou, e-mailem a telefonním číslem. Žijeme krátce, ale křeslo nabývá na ceně poutí napříč generacemi, kterým posloužilo. Je znakem úspěšnosti, perspektivy a váženosti majitele a poví vám o něm víc, jak upovídaní sousedi.

Doznání

Na koberec se jezdilo do Prahy. Ten menší existoval v Ústí nad Labem. Od přijetí socialistické Ústavy v roce 1960 se Sudety po patnácti letech dočkaly nového organizačního uspořádání. Na rozdíl od říšského Sudeten-Gau tu byl Severočeský kraj s metropolí už ne Liberec, ale Ústí nad Labem. Kdo znal tohle průmyslové město zblízka, zaplakal.
Nebyla to jenom chemička. Lidé se tu především necítili po léta doma. Ani finanční příspěvky nijak nepomohly. Pár kilometrů od krásných lázní Teplic, Litoměřic, Krušných hor a Děčína, bylo Ústí nad Labem po dlouhá léta strašidlem pro všechny, kteří měli co do činění s tímto aglomerátem moci a zároveň neschopnosti změnit cokoli ve prospěch lidí, co tu žili...
Gorkého náměstí, centrum Prahy. Z jedné strany obrovský rohový dům, kde celá desetiletí měly své vrcholné orgány organizace dětí a mládeže. Od Ligy proti bolševismu až po Sociaůistický svaz mládeže. Kolikrát si mě Juraj Varholík a další bossové mládeže pozvali k předložení materiálů si už nepamatuji, ale v živé paměti mám, že oni se učili od nás. Nakonec se s tím ani netajili a jejich výjezdy k nám byli častější, než naše k nim. Však jsme si cestu do Prahy vždy něčím osladili.
U mě to byly návštěvy antikvariátů. Pár kroků od kanceláří mého chlebodárce byla Dlážděná ulice a v ní krámek, který byste hledali spíš u nás doma v Sudetech, v zanedbaném pohraničí. Vše prastaré, omšelé pamatující prvorepublikové majitele. O co větší hrůza z ulice o to uvnitř lákavější sklad a plné regály. Jestli si na mne šéf československé mládeže vyhradil půl hodiny, pak tady jsem strávil celé odpoledne v lepší společnosti. Malý Váchal, ex libris, celé šuple, kus 5 korun československých. A k tomu ta správná, ač letitá obsluha, kterou jste neobtěžoval. To vše patřilo ke koloritu a ke správné hře o poklady. Málo místa, jakoby nechuť se s vámi bavit, informace za milión, dohady, pře, souzvuk duší, miliardy sympatií, těch malých tvorečků, které zde návštěvníkům pronikaly až do morku kostí. Tady jsem byl mezi svými.

Podobných tmavých krcálků, až po antikvariáty pro nóbl kunčafty, byla v Praze celá fůra. Někde vás obsloužil bývalý hrabě, jinde chartista, náboženský fanatik, ženská z domácnosti, nebo takový vesnický kluk, jako jsem byl v té době já. Každý přinejmenším o dvou duších. Uhranuti zaměstnáním, ale i jako dítě na Matějské pouti uchváceni tím, co milovali. Mě neuchvátil sport, rockové koncerty, zahrádka, pes ani kočka, chalupa u Sychrova, cestování. Já rád celý život něco hledám, objevuji, probírám se šuplíky, regály a krabicemi. Čtu a ptám se, zda je to pravda.... 

Kdo ví, ať raději mlčí...

I za bývalého režimu mít se dobře znamenalo mít dobré zaměstnání. Nebylo to až tolik o vzdělání, ale o tom, co jste na trhu práce chtěli ostatním nabídnout. Samostatnou kapitolou byli úředníci samospráv (na radnicích), kteří vládli kulatým razítkem. Byty, pozemky, placené služby, různá povolení, zákazy. Úplatní policisté, soudci, prokurátoři, obhájci, bachaři. Znalí lékaři, beroucí úplatky v penězích, obrazech, starožitnostech, službách, členové různých komisí, kteří rozhodovali o tom, kdo bude vystupovat před veřejností, vystavovat. Ti, kdo pracovali ve službách a měli možnost je nabízet i mimo pracovní dobu - kadeřnice, krejčí, maséři, opraváři, instalatéři, zedníci, pracovníci v hotelových službách, v obchodu, zelináři, řezníci, zahradníci, pěstitelé, chovatelé. Pracovníci od benzínových čerpadel, veksláci s valutami. Pracovníci zahraničního obchodu, opraváři aut, praček, televizí, zaměstnanci společenských organizací, až po vybrané funkcionáře KSČ, kteří si přilepšovali prodejem informací. To byl asi tak zhruba základ pozdější „šlechty“, která měla po roce 1989 po pádu socialistického režimu prostředky na to privatizovat československé hospodářství.
Nashromážděný majetek z let předchozích se stal zdrojem záruk, ale i hotovosti při privatizaci národních podniků. Obrovské, nikým neevidované zdroje rozložily v několika málo letech ekonomickou strukturu republiky a společně se zahraničními zdroji určily, kde a co se v republice bude vyrábět. Vstup naší země do Evropské unie dokončil úplnou přestavbu země bez venkovního zadlužení na tu část Evropy, kde se vyrábí převážně náhradní díly, a produkuje jen tolik živočišných produktů, které nám ze zahraničí – z Bruselu povolí.
Nás, kteří žijeme v pohraničí české republiky, v Sudetech, stávající stav musí mrzet i proto, že po vyhnání – odsunu většiny německého obyvatelstva z tohoto území po Druhé světové válce jsme obnovili produkci výroby ve prospěch naší republiky. Těžká léta, často bez odborníků na sklo, bižuterii, koberce, látky, automobilový průmysl či strojírenství, jsme svízelně překonali a v pozdějších letech dovedli k exportní dokonalosti.... Až po změně režimu, který ekonomiku země svěřil těm, co měli peníze a vliv v šedé ekonomice státu, bylo dosaženo úplné demontáže naší stávající ekonomiky a jejího převodu do portfolia velkých zahraničních firem, které neměly zájem o samostatné české finální výrobky. Tak byly u nás v Sudetech zlikvidovány fabriky se stoletou výrobní tradicí, dávající práci všem, kteří pracovat chtěli. Bytex, Textilana, Tesla, AZNP, Silka, Hedva, Kolora, Retex, Totex a další.

Je smutné, že jsme v dané euforii z porevolučních změn nepostřehli to podstatné. Jak rychle a s naším tichým souhlasem došlo k tak významným změnám v našem okolí, u nás doma.... Byli jsme svědky něčeho, co jinak trvá staletí.... Nemám na mysli, jak rychle rostou krápníky....  

Když budík nezazvoní a kohout nezakokrhá

Já budík nepotřeboval. Pokud se někam jelo, stejně jsem nespal, stále se budil a budík ve mně mi nedal víc, než spát jak na vodě. A pokud zazvonil, tak mohutně řval, protože u nás doma byly v oblibě budíky vzadu s motýlky, tudíž mechanické, a ty uměly probudit i partaje od vedle. Příšerná nezničitelná monstra byla. Nikdo je doma neošetřoval, natož aby jim věnoval jinou péči. A přesto, nebylo dne, aby budík nebudil.
To dnešní buzení bateriovými budíčky se s tím srovnat nedá. Odvíjí se od stáří baterek a to se pozná se to hned ráno ve čtyři, kdy vás ten malý pohotový Číňan měl probudit. Probudil, ale jen proto, že i on už od dvou čekal a bál se usnout, protože věděl, jak by to dopadlo. Letěl by do ...., neboť je z Číny a na baterky, a to už samo o sobě je naše ponížení. No tak nevím, existuje dnes ještě něco jiného než bateriový budík? Dnes samosebou mobil....
Budík. Pro mne a mou generaci zůstane symbolem časného jitra, plechového-hrozného řinčení a rámusu, který si Středoevropan vůbec nezaslouží, neboť vstávat za pomoci budíku je nezdravé, život ohrožující a potupné. Vezměte si takové černochy, obyvatele tichomořských ostrovů, indiány, eskymáky - ti snad ani neví, co to budík je. Proč zrovna do Evropy si našel cestu tenhle zabiják snů, proč zrovna my, běloši, náchylní na mrtvičku, se musíme nechat budit hlukem, kakofonií zvuků krvavých střetů Třicetileté války. Jsou jistě země, kde se lidé budí civilizovaně. Polibkem. Pohlazením. Vůní kávy, čaje s medem... Proč my k nim nepatříme? Řekl bych, že Číňani budíky jenom vyrábějí, ale doma je jistě nepoužívají. A daří se jim.
A kohouti? Dřív byli, a to především na vsích ráno, zainteresování tihle ptáci, co nevynikají na rozdíl třeba od papoušků inteligencí. Nechali se přesvědčit k rannímu kokrhání, hlasem blízkým budíku v brzkou hodinou. Z kohoutů se radovali lidé z jiné části Machnína. Já například bych ráno zabil všechny hrdličky. Tam kde kohout zaznamenal, jak lidem škodí kokrháním, příště kokrhal o oktávu líp a déle doprovázeje se máváním křídel.

Budík z kovu a plastu, kohout z masa, kostí a peří, dva přirození přátelé. Lidé se v budoucnu spojí a budíky zničí. Řekněme, že musí. Žádné maso, žádné kosti, jen plno koleček a ranní zlosti. Šup s nimi do hrnce a voalá, jaký byl kohout? Chutný a voňavý...

Mám rád západ slunce

Nevím, proč východ zaspávám. Západ je, jako když otevřeš vrata koním a oni radostí vyskakují a vyhazují nohy do všech stran. Západ slunce je o tom, že se jen pomalu noří do vzdálených kopců, které splývají s oblohou. Mraky staví bizarní hrady, zámky a tvrze z jemného pavoučí. Jako když krajkou máváš a namáčíš do studené vody a její mistrné filigránské vzory vypadají, jak vykousané od myší.
V podvečer se slunce v dáli zastavilo, abys měl možnost dnes naposled se nechat hladit na skráních a po vlasech. Ty, který žiješ v České Vsi, pošta Jablonné v Podještědí, vidíš tu skrumáž na obloze. To je, jako když lopatou házíš veliké, převeliké kusy zlata do povětří a čekáš, kdy ti je slunce vrátí na podnosu z hospody U koláče a kdy ti soused od vedle zaťuká na čelo a řekne: „Hej, probuď se!“
Slunce si klidně západne uprostřed slova do spánku a zhasne lampu před domem na asfaltové cestě do Mimoně. Jsem sám doma a dívám se před sebe. V oblacích zůstala po slunci díra, jako na mé ponožce. Dítě spodního souseda odspodu nechce jíst a tiše pláče. Horní sousedé sedí, jako každý hezký den a dívají se, ohromeni a s úžasem na slunce, jak zapadá a maluje na nebi skvostné obrazy. Epopej krásy, nesmírné krásy všedního dne, soboty i uplakané neděle.
Znovu a znovu přistupuji k oknu a osahávám parapet. Pak si na něj sednu a dívám se, jako by to mělo být naposled. A dělají to všichni. Někdo potají, jiní se tím netají. Kopcovitá krajina je i jinde na světě, ale od Ještěda dolů, kolem Rálska, Hvozdu, Bezdězu, Tlusce a kolem Klíče nemá ve světě obdobu.
U nás, když slunce zapadá, to vám až naskakuje husí kůže. Já se přidržuji plotu a koukám dolů ke Cvikovu… Vlak občas z toho směru zahouká, tisíce oveček zabečí, tu a tam i černá kráva. Spousta srnců s družkami se zastaví u plotu.
Jsou krásná i časná chladná rána. Já miluji slunce západy. Tam kdysi supěla dráha, nevidím než slunce na jeho každodenní cestě, bůh ví kam do neznáma. Nešel bych spát, neusnul bych, kdybych nevěděl, že už zítra se mohu zúčastnit bez obav té velkolepé oslavy končícího dne, kdy slunce odchází do země bez hranic na západ od nás.

Západ slunce to je nebeský úkaz božího slitování, noční sen, abychom se mohli už druhý den ráno těšit na nový západ slunce...

neděle 19. ledna 2014

Jak to bylo s tím sněhem


Ten cíp lesa, kde končí Bedřichovka a začíná Chrastava, nenajdete. Nikdo tu už trávu neseká, keře, jakoby se rozhodly opustit velké stromy, své chráněnce a rok od roku sestupují níž a už brzo budou u vody. U potůčků a pramenů opouštějících les i jeho kraj, prostupují nezadržitelně krajinou rýh a poutních cest a cestiček. Už brzy vstoupí mezi plaňkové ploty starých chalup a rekreačních vilek na úpatí městečka.
Je tomu už tolik let, co tam dole, skoro u státní silnice, žila Šarešová, tam u jednoho z těch cípů lesa. Všude odtamtud bylo daleko. Nejdál snad do Machnína do školy. Já a Ruda jsme v ten čas chodili do první třídy a mladá Šarešová do páté. Nám prvákům byla známá tím, že o přestávkách padala na zem, měla pěnu kolem pusy a učitelé ji drželi za ruce. A hlavně bydlela od školy nejdál, až u rybníka, kterému se říkalo Šarešák. A tak jsme se s Rudou byli oknem podívat, jak žijí.
Byl to zemědělský dům z kamene a dřeva, co okolní les na Bedřichovce dal. Přes špinavé okno, které nebylo čištěno nejméně sedm let od doby, co jsme vyhnali Němce i z Bedřichovky, jsme hleděli do hlavní místnosti. Byly tam vytrhány podlahy a oni tam žili na udusané hlíně.... Utíkali jsme s Rudou pryč. Daleko od stavení do vzdáleného Machnína.
Vrátili jsme se tam až jednoho téměř jarního dne, kdy jinde sníh už tál, ale tam kolem Bedřichovky se schovával v lesních zákoutích. A ten samý den, co školní tašky dvou nerozlučných machnínských kamarádů skončily doma za dveřmi, jsme se rozhodli. Dnes nebo nikdy. Sestoupit do sněhových návějí na hranicích mezi Chrastavou a Libercem. Co mám povídat. Je to, jako byste postavili stan uprostřed sněhových plání Antarktidy. Před vámi sněhový val vysoký pět - deset metrů. Otázka je, kdy povolí a s hlukem alpské laviny se utrhne a vezme s sebou do Chrastavy vše živé i neživé, zaplní terénní nerovnosti na své krásné cestě plné hrůz.
Nic z toho jsme netušili, když jsme seděli na vrcholu všeho toho, co nás mohlo, a žel za chvilku potkalo. Začalo to tím, že Ruda se šel na okraj převisu vyčůrat. A dole uviděl tři holky z Bedřichovky, co tam trhaly sněženky. Z  našeho původního záměru užít si uprostřed hory sněhu sešlo. Kdovíco se uprostřed hory sněhu probudilo. Zavířil prach, snad to byl sníh nebo jen studený vítr, v hloubce pod námi něco prasklo a pak si pamatuji jen to, že bylo kolem jenom bílo, studeno, dušno a povědomí, že je to náš konec, naše poslední hodinka.

Hukot sněhu dolehl záhy k uším děvčat a ta nás zachránila, když doběhla do vesnice pro pomoc. Všude se nám pak smáli, jen doma ne. Tam došlo i na pásek a šatní ramínko.

Vzduch plný ozónu a kapek do očí.

Když oči brečí, říká se, že slzí. Když v Sudetech zabouří, tak to je po obou stranách pohraničních hor o tom, že si máš dát pozor, neboť z lesů, hor a kopců vystupují na povrch horké prameny, aby vzápětí uhasily žár černých tůní, mokřadel a bažin, co se tlačí až k nám, do našich srdcí, maštalí zdomácnělých koní, podél plotů k vlakovým zastávkám přes Ještěd až k Máchovu jezeru a dál k Mníšku pod Brdy.
Vzduch kolem nás jiskří a létá, jako výboj elektřiny voní tak svěže a hmatatelně, že slabší povahy vidí kolem sebe osoby, co mají kolem hlavy svatozář. A k tomu leje jako z konve, plné kýble vody od země po hlavu. Nejhorší je, že vody je tolik, že vám teče rovnou do pusy, za krk, na chlupatá prsa i do podprsenky.
Ze země záhy stoupá pára a potí se nejen les. Jeleni a laně se klepou zimou, kdežto veverky a kanci si vlezou někam do sucha a spí jako na kavalci. Taky ptáci se halí do páry - nevidím tě, neslyším tě. Sedí tiše, aby je slejvák, sudeťák bouřlivák a pytel z Raspenavy ani neviděl. Jó, když u nás za Libercem zabouří, je lepší dát si pivo a natáhnout si nohy v sednici. Nohy na rovno, nebo i trochu výš, koukat do stropu a čekat, až bude líp.
Na horách v potůčcích pod Smědavou do Bílého Potoka se potom valí vlny, na kterých mohou plout i zaoceánské lodi a beru s sebou všechno. Mosty, elektrárny, Franclíkovi svah a kus chalupy. Potom tu jen málokdo zůstane jako on, aby to dával dohromady. Přesto je i u Smědavy krásný kraj, Sudety, jaký jiný. A lidi jsou tu plní vůle, vzduch plný nábojů do pušek a děl. To, že z očí občas kape, to svědčí jenom o jednom. Je tu krásně.
Žijí tu silní a pracovití lidé, ruce sedřené prací nejsou krásné, ale dílo po nich vidíte všude. Zima je tu dlouhá, slunce si dává na čas a chodí nepravidelně, o tepu radši nemluvit. Je tu parádně, obloha jako šmolka, nebo, že na krok pro mlhu nevidíte. Příroda si tu pohrála s těmi, co se tu octli omylem a podala ruku těm, kteří se pro ozón v povětří občas zakuckají a déšť jim teče do očí.

Stojí za to sednout si v lese do mechu tam, kde je plno zeleně, stromů, keřů, vysoké trávy blízko potoka, odkud je slyšet, jak voda poskakuje a skáče z kamene na kámen, kde nic, než tisíc komárů čeká na Janu, až si sedne. Pak se vytvoří na obloze něco jako hlava lva, mocně otevře tlamu a spolkne Janu i Egona. Milá příroda plná ozónu a slaného potu, co z čela padá do buchet, nebo do smaženého květáku. Les je plný postranních myšlenek, ale to, co mu dává sílu je ohromná snaha obětí vzepřít se osudu a zůstat naživu. Protože miliarda komárů, je nic proti tomu zavzpomínat si: „Pamatuješ se? My dva, čas teplého jarního deště, vzduch plný ozónu a komáři...“

sobota 18. ledna 2014

Kouzelná tovární předměstí

Pokaždé, když vstupuji do komplexu budov libereckého Babylonu, centra zábavy a poučení bratří Vajnerů v současné době rozšířeném o hotel, Aquapark, a blízká setkání s vědou, mám prapodivný pocit, že jsem svědkem transmutace prvků v kabalistické kuchyni císaře Rudolfa II, blahé paměti. Svědkem proměny obyčejných běžných kovů, ze kterých se razí zlaté mince.
Neodhalil jsem kámen mudrců, to už přede mnou udělali ti, co správně investovali, rodiče oněch tří šťastných majitelů komplexu poznání a zábavy pro celou rodinu. Jedno z těch lepších řešení otázky, co udělat se Silkou, Hedvou n. p. A nedělat s hlavním závodem Textilany. Tak či onak, je to konec legendy o bohatství textilních baronů a konec výroby textilu v Čechách.
V případě revitalizace nefunkční textilky sázka na volný čas, relaxaci a naučné programy pro žáky škol. Jsem přesvědčen, že mohu mít pravdu. Psal se rok 1962 a nevím, co se dělo v hlavách úředníků ministerstva školství, že přišli s tím, že vedle maturitního vysvědčení si studenti dvanáctiletky (tehdejší ekvivalent čtyřletého gymnázia) odnesou do života výuční list z nejbližší textilní fabriky. Pro nás to byla Hedva a Silka pod nádražím v Liberci. A tak jsme chodili každé úterý na šest hodin do fabriky, abychom tam, kde je dnes komplex Babylonu splynuly s dělnickou třídou a přišli na chuť časnému rannímu vstávání, následné nezaměnitelné vůni textilního prachu, hukotu textilních stavů, hrčení vozíků, naložených zbožím, adjustaci balíků, navazování popraskaných nitek, klábosení při přestávkách.

Jak moc mi to připomíná dnešní čas, kdy „Babylon“ hledá cestu, jak nově zabavit i poučit a není daleko dosáhnout na výsledek, který není v okolí tak často k vidění. Musíme vzít na vědomí, že do starých budov textilek se výroba nevrátí, a že jejich osud je jim jednou provždy dán. Buďme vděčni za jakoukoli snahu revitalizovat část města a nedopustit další jámy, muldy a opuštěné tovární haly. Oživit části, které město odepsalo – kouzelná tovární předměstí.

Mládí – aktuálně pro děti Sudet

Je to o tom, kdo půjde spát, a kdo usne ještě v tomto století. Kdo koho měl a míval rád. O časném vstávání a holení a snídání. Kdo komu pomůže, kdo zhasne nebo si chce ještě povídat. Mládí je o šťastné hvězdě a o spánku po celou noc. Nikam nechodit a nechat si zdát šílený hlouposti. Mládí je o dešti, o vysoké mokré trávě, o štěstí.
Je toho tolik, co nikdy nikdo nesváže do otýpky a nehodí si ji svázanou přes ramena. Jde o překrásnou měsíční osvícenou krajinu. To je fůra štěstí. Otýpka hozená přes rameno a jen tak jít a cestou snít, vandrovat světem nemajetných. Jen tak s batohem dříví na plecích. Mít akorát pevné boty a před sebou cíl, nikterak malý. Jít, stále jít, nebát se, být mladý a šťastný.
Jako jsou všude v lese mravenci, jako, že pokaždé za horami svítá, nemám a neměl jsem s tím starosti. A byla při mně víla lesní studánky, větve stromů a taky jejich kořeny. Nebeská báň pokrytá hvězdami, měsíc a jeho stín, voda, co teče v příkopech a zakopává o plechovky, o kusy čehosi, co tady do příkopu zahodili cestáři.
Mládí, na které vzpomínám, bylo o kalhotách s gumou v pase, o švédské košili, o době, kdy máma byla doma a táta domů nosil tak asi jeden a půl tisíce výplaty. Na co si vzpomenu a vidím, to jako by bylo včera. Z nikoho z nás rodiče, nechtěli udělat stroje na prachy. Byli jsme obyčejní kluci a holky, co radostí výskají, když jim skončila škola, a začal čas nicnedělání.
Mládí bylo i o čichání toluenu a jiných ředidel. Žel zařval na to i syn tátova kamaráda pana Michálka. Měl všechno, co já neměl. Za mnohé bych i dneska dal sbírku pohlednic a známek. Mládí, to nebyl jenom smutek, když někdo z blízkých odešel. Byla to i radost každé ráno, když slunce vstalo a odvedlo nás do školy, na kopec, k lesu, mezi baráky, na pole, kde bylo už vše sklizeno, na hřiště, tam, kde se nám líbilo.
To bylo mládí. Pes i domácí kočka, fůra věcí, co mě bavilo dělat. Čas, který nikdo hodinkami tak moc nekontroloval. Stráně, špatně udržované cesty, úvozy, pěšinky lesem. Naše mládí kluků i mladých slečen. Nás, co s vděkem vzpomínáme všech hloupostí, které jsme provedli a ještě provedeme...

To byla a je generace dětí Sudet, co s rodiči tu žili a žít tu chtějí stále. My Němcům už nic nevyčítáme. Jsme novou generací obou stran, která už nechce jednostranný pohled. Pokud jsme byli mladí, tak to nešlo. Čas nazrál až nyní. Naši rodiče to asi nepochopí, příbuzní zavražděných asi taky ne. Čas se nezastavil a stáří je o rozumu. A čas a rozum rány zahojil. Kolem je svět bez hranic. Co by za to dali ti, co tu žili před námi...

Kuchyňské váhy umí, co byste do nich neřekli....


Tety, ach ty mé tety! Jeden má chuť říct spolu s klasikem: „Mé drahé tety.“
Ta, které jsem nejméně rozuměl, byla od roku 1944 vdovou. Muž jí padl na ruské frontě, žel na té druhé straně. Jako sudetský Němec narukoval hned po svatbě a teta Anežka pak na něj do své smrti už jen vzpomínala. A to zrovna v době, kdy její sestra, moje matinka balila pár kousků prádla pro dva na cestu do Terezína. Další teta byla odrostlejší, jiná zasáhla do příběhu o padesát let později.
Válka a okupace citelně do života sester zasáhla. Vítězné mocnosti dorazily do Terezína a do Prahy včas a život sestřiček už nemělo, co ohrozit. Jejich vztah zrál jako dobré víno a nebylo na nebi mráčků, který by zakryl zářící a usměvavé nebe. Děvčata stárla spolu se svými dětmi, z nichž některé rovněž dělaly svým matkám a otcům jen radost. Až na tetu Anežku. Po smrti svého manžela se už nevdala a žádné děti neměla.
Na svět přicházely další generace dětí, a kolem hřálo slunce a v Sudetech pěli ptáci, zurčely potoky, v podvečer se Ještěd halil do mlhy a okolní hluboké lesy šeptaly, zda na Liberec spadne déšť, zda porostou houby, zda si dát pozor na klíšťata a infikované komáry. Teta Anežka si spokojeně žila v domově pečovatelské služby, užívala si vdovský důchod ze Západního Německa a v podstatě ji nic netrápilo. Snad až na jedno. Komu co odkáže, až odejde za Kurtem, zemřelým manželem. Nakonec se jednalo jen o pár maličkostí, a kdo by je chtěl.... Pár kousků starého nábytku, postel, skříň, malá lednička, prastarý televizor, kuchyňské váhy na kredenci ještě z První republiky. Já sám takových podobných mám z blešáků asi tři. Jsou ve sklepě a reznou. Dnes už ani nevím, proč jsem si po stovce kupoval.
Obě sestry se při pravidelných návštěvách ubezpečovaly o své lásce a tak ani nedošlo k formálnímu sepsání toho, co která zdědí. Do toho vstoupil i další možný dědic. Sestra manžela, který padl na ruské frontě. I ta se starala o švagrovou.
Každá dostala přislíbené v dědictví, ale úplně jiný osud měly jednoduché kuchyňské váhy, co stály nahoře na kredenci. No a jak to dopadlo? Jedna z příbuzných si váhy odnesla domů a na malér a rodinnou diplomatickou roztržku bylo zaděláno.
Čas plynul a já jsem se zcela náhodně setkal se vzdálenou sestřenicí. Řeč se nesla v duchu radostných vánoc, až přišla řeč na dárky, které nemusíme, a tak mi byly představeny kuchyňské váhy, jejichž pohnutý osud jsem tušil. Ano byly to ony, ty, které dosud hořce oplakává maminčina nejmladší sestra.

Co teď? Mám vstoupit po tolika letech do děje a dořešit dějový uzel? Mimochodem, váhy mi byly nezištně nabídnuty k okamžitému odvezení kamkoli. Odmítl jsem. Nevím, zda se kdy v rozhovoru se současnými nadmíru milými majiteli zmíním o jejich osudu. A to se řekne – kuchyňské váhy...                                                                 

středa 15. ledna 2014

Na rozcestí mého krásného města pod Ještědem




Kudy a kam? Kterou mám jít a slzy polykat? Určitě dlážděnou a dát si pozor, abych nesešel z cesty. Už nikdy úvozem, roklí, po pražcích, mělkým potokem.
Pamatuji se, když počátkem let padesátých v naší obci, měnili hlavní silnici dosud samosprašnou, na kámen politý thérem. A byl čas všimnout si i chodníků, protože ještě žili sprostí dlaždiči První republiky, kteří dláždili téměř na věčné časy. Babo, chyť se za bradu! Vše kolem praskalo pod koly těžkých nákladních vozů a traktorů.
Bylo to až k nevíře. Byl toho plný Dikobraz, plné místní noviny. Jen, co práce na jedné straně ulice končila, na druhé straně začala. Sotva se položil plyn a chodník se znova vydláždil, byly tu všelikeré dráty, trubky, bůh ví od čeho, a když byl chodník předlážděn, došlo na vodu.
Dnes je to trochu jiné. Technici používají lasery, počítače, sondy, mají vysoké školy, stáže v Americe, ve Švýcarsku. Sejdou se nad jámou, ke které přijeli třemi služební vozy. V jámě se nacházejí kopáči ukrajinsko-cikánské národnosti a vyjednávají. To, co je ovšem hrozné, že kravaťáci přinesli špatnou zprávu. Chodník se nebude dláždit, ale vylévat asfaltem. A tak se stalo, že metropole severu Liberec spadla na úroveň měst Beskyd a Jeseníků v době z počátků průmyslové revoluce. Asfalt ve středu města. To není dobrá vizitka.
Dlažební kostka je vizitkou bohatého města, asfalt popraskaných černých ker pak sibiřských pastí na mamuty. Kudykam? Kde na to lepší vzít? Když má mít město přízvisko, vraťme se k původnímu: metropole severu – Liberec. A pokud se vrátí Liberec i k významu přídomku ,,metropole“, pak jsme na správné cestě získat prestiž pro turisty, obchodníky a podnikatele, kteří začnou proudit do města s vypráskanou pokladnou.
Jak prapodivně zní, že Liberec je městem sportu, když si současný Liberečák nevzpomene ani na jeden finální výrobek libereckého současného průmyslu. Jsme na rozcestí krásných snů a konkrétních výsledků. Co takhle spojit se s německou Žitavou a polskou Bogatyní? Jedni mají teplou odpadní vodu z elektrárny, druzí víc peněz v rozpočtu. Takový mezinárodní svazek, sňatek z rozumu. Nebo už jen zbývá jít se s kloboukem postavit ke kostelu?

sobota 11. ledna 2014

Škola na Husovce – 100 let od založení

Už vím, co sluší ohaři a co to je závodní dráha, co říká ovčákovi salaš a horníkovi šachta a co slyší námořník, když srdce zvonu bije. To samé jsem zažil 4. ledna roku 2014, když jsem stál u schodů školy na Husovce v Liberci a s ostatními čekal až se po stu letech otevřou dveře a my budeme moci dál.
Je tomu 52 let, kdy se za mnou zavřela tahle školní vrata a já jsem vstoupil znovu dál.... Vy, co už nebloudíte s kompasem a o cíli své cesty už něco víte, nebraňte se říct: Má školo, mé mládí, mé dětství, mé lásky, mé poznání... Třída po třídě, chodba, aula, kreslírna, posluchárny fyziky a chemie, toalety, šatny, kuchyň a jídelna, sborovna, kancelář krásné mladé ředitelky.
Škola jako nová. Sto let? To se někdo spletl. Úplně nové učebny plné techniky. Dnešní škola je už desítky let specializovaná na vyučování jazyků. Šla nám z těch informací hlava kolem. Ještě, že bylo kam si sednout a poslouchat ukázky z dramatické tvorby, zpěváky, hráče na kytary i jiné hudební nástroje.
Co by to bylo za jubileum, kdyby neexistoval almanach – Stoleté vzpomínky 1914-2014. Co učitelů, technických pracovníků, vychovatelů, kuchařek, školníků a pomocného personálu se po oněch sto let staralo o řádný chod školy, o výsledky, které byly často nadprůměrné. I dnes škola patří k nejlepším a jsem rád, že se spoustou liberečáků mohu hrdě říct: Chodil jsem na Husovku, a kam jsi chodil ty?
Co vím, tak žádná škola v Liberci není špatná. To jenom občas učitel na svou práci nestačí. Ne každý zvládá své předměty, ne každý pedagog si tohle jméno zaslouží. Jsem převelice rád, že mohu vydat svědectví, že po dobu mého studia na Husovce takoví učitelé nebyli.... Kéž bych to mohl říct o učitelích na gymnáziu v Jeronýmově ulici.
Má školo, skoro Sorbóno na Husovce, jak moc ti přeji: Užij si ty oslavy! Není nic víc, než poděkování těch, které jste učili. Závidím dnešním dětem a nakonec i rodičům, jak mohou být a jistě jsou, spokojeni s tím, co všechno je škola na Husovce naučí. A zrovna jazyky. To říká ten, co o ví o čem mluví, protože jeho sestřenice a bratranci žijí po celé zeměkouli.
Vždyť Liberci právě tohle schází. Být kosmopolitní, být opět metropolí severu. Hostit lidi z celého světa. Rozumět jim a vzdělávat je na našich školách. To vše už tady kdysi bylo a naše město z toho profitovalo. Ať tedy právě škola na Husovce je v čele těch, kteří uvítají návštěvníky pod Ještědem a budou jim snadno rozumět. Ať naše město opět vzkvete turisty, studenty, obchodníky bez jazykových bariér.. Ať škola na Husovce i příštích jedno sto let patří k těm, kterými se liberečáci chlubí. Ke školám, které mohou být příkladem ostatním....


Babička byla obyčejná ženská, ale ty děti....

V celém průvodu a i v kostele svatého Václava jsem byl v uniformě vojáka Československé lidové armády jediný. Ostatní, ač nosili uniformy se zlatými knoflíky na sakách i na pláštích, nechali své uniformy doma v šatnících a s babičkou se přišli rozloučit v civilu.
Připadal jsem si jako v dobrodružném filmu, nebo na přísně utajeném zasedání generálního štábu. Co chvíli přibíhali od nablýskaných černých aut mladí muži s telefony v uších a ubezpečovali své nadřízené, že Praha, světový mír, a jejich velíny nejsou v rukou nepřítele. Ano připadal jsem si na pohřbu babičky ve své kopřivové uniformě s kabátem až ke kotníkům zcela mimořádně.
Bratrancova babička byla vystavena v rakvi před oltářem a zavřenýma očima hleděla rovnou do nebe, kam dozajista patřila. Dva generálové, čtyři plukovníci, tři špioni, jeden major, dva vedoucí oddělení ÚV. Dvě babiččiny dcery, bratrancovy tety, jsem neznal, ale co vím, v padesátých letech hlídaly Slánského děti a tak jistě nebyly žádné nicky u státní bezpečnosti.
Kostel měl ostrahu, jako by na pohřeb přijel sám Dr. Husák, ale ten poslal jen kondolenci. Průvod na hřbitov byl střežen, jako by vezl státní dokumenty. A přitom na babičce bylo zajímavé, že měla čtrnáct dětí, takže bratranec měl třináct tet a strýčků. Asi proto trvalo vyřízení civilu, povolení opustit posádku a účasti na pohřbu tak dlouho. Až když jsem řekl, že velitel posádky na ten funus jede taky, šlo vše jako po másle. Jen na tu uniformu se v zápalu omlouvání jaksi zapomnělo.
Stál jsem tehdy vedle bratrance a jednoho z generálů a salutoval, když jsem si domyslel, že farář řekl něco podstatného. A podstatného toho bylo hodně. Babička těžce pracovala po celý svůj život. I já ji znal jako stále něco kutící stařičkou babičku, takovou tu pravou vesnickou babku s šátkem na hlavě a s rukama, které stále něco dělaly.
V uniformách se stříbrnými klobouky byli na pohřbu funebráci, koně s čabrakami a s černým peřím na hlavách. Pohřeb to byl skoro státní určitě tak byl střežen. Pro mě to bylo víc jak „opušťák“ z milovické posádky. Byla to především vzpomínka na starou paní, která toho tolik pamatovala a milovala nás, děti.
Škoda, že z toho pohřbu existuje tak málo fotek. Kdo přišel s foťákem, měl smůlu. Ochranka pracovala tiše a nekompromisně. Ač šlo o rodinnou sešlost, sešlo se tu mnoho vzácných příbuzných. Velitelé divizí i milicí, diplomaté, ohromně vlivní bratranci a jejich podřízení.
Byl jsem rád, že jsem se pohřbu mohl zúčastnit. Městečko bylo ochromeno od jihu i od severu. Doprava byla odkloněna, vrtulník armády i bezpečnosti střežil klid na obloze. Místní občané se cítili povzneseni. Taková žena tu žila a oni to nevěděli!

Ano. Bylo to o vzpomínce na sběr klásků z polí, kde jsme s babičkou mockrát a mockrát byli. Sbírali jsme klásek po klásku, až jme se narovnat nemohli, jak nás bolela záda. Babička byla úplně, ale úplně obyčejná ženská. Obyčejná ženská... Až na ty děti, co se rozlétly do velkého světa.

sobota 4. ledna 2014

Drahé kamení

Hluboký mír a prosperita. Tak nějak by to řekl spěchaje z Vikárky ctihodný měšťan pražský, pan Brouček. Byl s ostatními po odpolednách svědkem nákupní horečky. Z toho, co zřel, ještě teď mu zrak přechází a on jen nevěřícně kroutí hlavou. On, svědek Prahy plné husitů a bratří podobojí, bratra Žižky, Prokopa a dalších, byl tou dnešní Prahou ohromen. Zvou ji za pelech neřestí a nakažených blech, jídla, co se nesní, drahých látek a ještě dražších kožešin, bot špičatých a čepic rohatých, všelikerých spon a drahého kování, kamení z kterého oči přechází…
Nejezděme až do Prahy… V obchodním domu v centru metropole severních Čech v Liberci ohromuje počet a kvalita doprovodných pořadů. Co by kamenem od radnice dohodil desítky zajímavých stánků, konče prodejem opracovaného kamene. Ten, co mi vzal dech, a o kterém se mi dlouho v noci bude zdát, byl zelený a velký jako dlaň. Původem z daleké Sibiře, něco jako drahá, vzácná známka, květ orchideje, vzácné koření.
Krásný malachit s kresbou v zelené barvě motýlí, do které svítí slunce planety, co žhne ohněm a převrací kontinenty, v moři, kde voda vře a staví z perleti nadpozemské krásy schránky. Kámen barvy zelených očí mladé krásné nevěsty, moří korábů plných zelené kávy, černých tváří a voňavého hřebíčku. Tak, jako černý obsidián, ostrý jako nůž, co víc, než řeže, malachit je jako vzácná kůže, srst hranostaje, plášť, co halí postavu samotného krále.
Dotkl jsem se jej jen zlehka prstem a budu mít ten pocit stále. Vyrostla z něho věž, maják, knihovna, dlážděná cesta cest. Krystal vědění a krásy, práh pod dveřmi, co vedou do kosmu. Malachit je pro mne kříž i Davidova hvězda, cesta k Bohu, stůl i židle na zápraží domu. Svit měsíce i polední žár slunce, voda, co hasí žízeň, chléb namazaný máslem, který utiší hlad. I křídla, co nesou ptáky vysoko do oblak….
Postál jsem na té chodbě, kde dva lidé z mého města prodávají plné hrnce, ošatky a kýble plné broušeného kamení… A stále viděl jen ten jeden jediný kus. Zjevení – malachit. Hned vedle výstavy starých libereckých pohlednic, kovů různých tvarů, keramických těl, sušených plodů, salámů a voňavých jitrnic.
Je krásné žít pro chvíli strávenou mezi květy, co jednou, žel brzy, uvadnou. Svět lidí je světem plný překvapení. Člověk se stále jen učí. Často vidí svět jen skrze jednu optiku, konzumní. Když se pak na chvíli zastaví a zavře peněženku a přestane jen jíst, vystoupí mu na čele vrásky. Přemýšlí. V tu chvíli by měl vidět jiný svět. Svět z malachitu, motýlích křídel, lidí, čistých charakterů, přejících srdcí…

Kamení jsou všude hromady. Z kamene je i rosetská deska, která nás naučila číst hieroglyfy. Rozumět cizím slovům, člověk člověku. A tak vás prosím: Nesuďme jenom podle kabátu, ale i podle toho, jak komu bije srdce, kolik má tepů za minutu, zda kámen v jeho dlani hřeje, pálí a ohněm září, jak hvězdy na oltáři…. 

Pazourek

Ani nevím, kdo nás představil. Našel jsem ho, jak tak koukám do kaluží a kolem nich. Jsme každý jinak starší. To vzbuzovalo respekt i ve mně. Když to přeložím, bylo mi právě tolik, abych nevěřil nikomu. A teď jsem stál před závažným rozhodnutím. Držím v ruce kus, kousek odštípnutého ostrého prazvláštního kamene. Pazourek.
Prý sloužil k rozdělání ohně. Na to však bylo potřeba mít dva. Byl ostrý jako nůž a dal se s ním stáhnout ulovený králík. Viděl jsem to dělat s o něco málo větším nožíkem. Šlo to. A tak jsem tu stál a přemýšlel, jaký je mezi námi věkový rozdíl a přesto ten starší může sloužit mně, pětiletému.
Usmíval jsem se a byl to smích dobyvatele, který dobyl hrad a teď si nechal shromáždit přeživší posádku, aby jí oznámil, že jsou jeho osobními zajatci… Jsem Viking a jejich živá těla vyměním s Araby za hromadu stříbra v kursu, který platí na arabských tržnicích.
Držím v ruce pazourek. Kámen čirý, průsvitný až hnědočerný. Ostrý. Řeže mě do dlaně tím víc, čím víc zatlačím. Připadám si jako malé dítě, co si hraje s barevným kamením. Jako staré ženy sedící u kotle, jako staří muži, co si hřejí kosti na slunci.
Asi stárnu, možná dětinštím, když si hraji s kamením. Hrát si kamením… Už dávno nejsem tím, za koho mě mají. Jsem silný a číst umím. Psát do kamene potřebuje silnější ruce a na to mám otroky. V ruce mě pálí pazourek,. Jeho ostré hrany mě na dlani pořezaly a po dlani na prsty mi stéká krev. V té dlani obyčejně držím lžíci a jím z misky kaši s masem. Z dlaně, z jejich prstů střílím lukem…

Proč a čeho se bojíte vy, co vidíte naše tančící lodě na vodě? Lodě s vyřezávanou hlavou vysoce dopředu vystrčenou? Naše lodi plují cestou k domovu a břehům plným kamení. Teď, když jsem našel pazourek, mě jistě čeká plno štěstí – zajatci a za ně hora stříbra. Spousta stříbra, kterou zaplatím tesařům za větší loď. Za loď, která popluje za štěstím...

Šála a rukavice

Šála, rukavice a čepice. To jenom Vašek Horňák si na hlavu čepici nevzal, ani když mrzlo.
Nešlo ani tak o mráz, ale ono to v Sudetech fouká. Foukala to za Rakouska, za První republiky, za války i po ní. Z hor a na horách fouká a mráz je mrazivější. Ve špatných botách mi jako malému klukovi omrzly prsty u nohou, později špičky uší a tváře. Lidí možná zmrzlo dřív o něco víc, nebo to, co nás mělo před mrazem chránit, chránilo míň… A tak šála, rukavice a čepice jsou i dnes víc, než módní doplněk. Slouží jako součást zimního oblečení. A to je dobře. Než nastydnout, to se raději lépe, byť konzervativněji, postaru obléknout.
Šála mého mládí kousala, čepice se vázala pod bradou, rukavice byly rozlišovány podle počtu prstů. Nyní jde hlavně o kvalitu materiálu, barvu, potisk a cenu. Čím zatraktivnit rukavice? Když ještě byly z roku na rok LVT (Liberecké výstavní trhy), tak bylo co obdivovat. Žel, vystavené kolekce většinou byly určeny na export a na domácí trh šlo jen pár procent výroby. Když nebylo na pultech obchodů, nestalo se, že by se doma nenašla zručná babička, co si uměla poradit. A protože ještě nebylo vietnamských obchodů s čínským, tureckým a jiným levným zbožím, tak se doma šilo, pletlo, háčkovalo a opravovalo. Podle módních německých časopisů se šilo a možná to ve finále vypadalo líp, jak v originále.
Byla to divná doba, a přesto na ni lidé vzpomínají a srovnávají ji se současnou dobou přemíry všeho a nadbytku, který vede k plýtvání… Ano, v minulé době bylo složitější obléknout se podle módy. Dnes musí každý soudný člověk vidět jiný extrém. Plýtvání s věcmi, které jinde někomu schází. Vznikají tržiště s módou „světových módních značek“ za lidové ceny…. Fenomén doby, bohužel mnohdy jen na jedno použití. V Liberci jako v Hrádku, v Tanvaldu, v Turnově, nebo v České Lípě. V každé barvě, v každé velikosti.
Už to prostě není od babiček, od mámy z lásky, z porozumění a v souladu s našimi potřebami. Vše, co nyní děláme, je komerce, byznys. Všudypřítomná doprovodná hudba vede kupující ještě k větší závislosti na nakupování…. A tak si postěžujme. Sice nám to nebude k ničemu, ale o to víc překvapuje, že to vše víme a nic se neděje. Přetáhněme si čepici nebo šálu přes oči, ač nemrzne. Nic špatného vlastně nevidíme a neděláme, jen se vezeme na vlně pouťového toboganu na špatné straně hranice.
Více, či méně, pohrdáme touto společností jistot, úvěrů a zaručených fondů. Doma ale holdujeme přejídání a konzumaci televizních novel a zpěváků, kteří svými všeobjímajícími pažemi neváhali v minulosti obejmout kdejaké politické prase s rukama od krve z let padesátých. Dnes se muchlují s těmi, kteří ze země „vyvedli“ miliony a miliardy. To pak rukavice, čepice a šála nestačí na to, aby člověku neslezly nehty a nevypadaly vlasy, jen když na to pomyslí.

Jak jen jsme mohli dopustit, že se dnešní děti smějí, když uslyší slova: „Práci čest! Čest práci!“ Kde zůstala zkušenost našich dějin, zkušenost našich dědečků a babiček. Opravdu jsme tak hloupí, že si musíme na tu plotnu s vařící vodou sáhnout, popřípadě si tu vařící vodu vylít na pupík? Asi ano. I s tím se dá žít...

Klobouk se dobře nosí a i na hlavě průměrného Čecha drží

Ano, jistě, co by pokrývka hlavy. Potkával jsem pány s pokrývkou hlavy od útlého mládí. Nemusí to být přeci ten klasický klobouk. Co já jen viděl prapodivných!
Začneme se „šábes deklem“, což je přeci taky klobouk, ne-li klobouk mezi klobouky. Jít do templu bez klobouku na hlavě?! Mohl ho nahradit kapesník se čtyřmi uzly po straně. Tak, to bychom měli asi ten první.
Další byl můj, bílý z obyčejné pleny, z bavlny, aby mi sluníčko nesvítilo do očí. Pak maminčin. Ta měla klobouček i se závojíčkem přes oči. Dál v pořadí byl vedoucí, co prodával klobouky na Sokolovském náměstí v Liberci. Sám je i nosil. A proč si jej pamatuji tak intenzivně? Protože neměl ruku, ale kůží potaženou protézu a tohle mi přece nemohlo ujít!
Další klobouk patřil tátovi. Jeden pro denní nošení a jeden na svátky. Táta měl prostě hlavu na klobouky. Já, ač jsem je celý život zkoušel, vypadal jsem v každém jako osel, desperád, vyvrhel.
Co vím, tak nejvíc klobouk slušel herci Kopeckému a to v rolích, kdy hrál postavu nepříliš lichotivou, spíš zrádnou, potměšilou… Snad to bylo i státní politikou. Já se pamatuji, že klobouk nosil z prezidentů jen odborář prezident Zápotocký a prezident Antonín Novotný.
Kloboučnictví bylo vlastně skvělé řemeslo využívající kdekterý materiál. Mně fascinovalo, že i chlupy králíků, co jsme měli doma v králíkárně. Klobouk patřil k literárním hrdinům - León Clifton, pak ten, co v májovkách chytal motýly. Branald své vandrovníky vandrující přes Rakousko nechal pracovat v jedné takové obskurní hradní dílně, kde nosná práce byla o kloboučcích z Vídně.
Klobouky patřily vždy k módě z Paříže. Klobouk s velkou přímořskou lodí, klobouk s mrtvou pernatou zvěří, klobouk se záclonou. Klobouk nosili švédští i císařští. Švédové, když si v roce 1648 v Praze nakradli, měřili svou úspěšnost – klobouky. Tedy, kolik se do nich vešlo. V podobných kloboucích se vozila ve středověku i pošta. Klobouk musel čelit i ráně kopím a bez něj by nebyla ani vojenská helma. Klobouk byl také čarovný, když se po dýnku prstem zatočilo, vzduchem létaly z nepřítele třísky.
Klobouk byl a bude součástí elegantního muže. Vezměte si myslivce. Ten má k zelenému plášti klobouk, který zdobí pérko sojčí, odznaky a štětka kančí. Klobouk poslouží i těm, co už nic, než ten klobouk nemají. To si pak sednou na schody před kostel a žebrají. Dávají věřící, nevěřící i kolemjdoucí. Do klobouku lidé dávají i na pouti, klobouk nosí cirkusoví klauni, burzovní makléři, herci typu Jamese Bonda, velkých průmyslníků 19. a 20. století. Z klobouku se dá i pít, daří se tam v něm vším i vší té havěti, co se drží ve švech a v zákoutích.

Klobouk je i součástí hlavy páně inspektora, klobouk nosil kdekdo z galerky. Klobouk patří do závětří, do ulic, kde fouká, patří k diplomatům a ke kouzelníkům. Můj tatínek v něm prodával v zelenině květák, mrkev i cibuli. Rozkošný klobouček nosí zemědělci pěstující rýži, čaj i brokolici. Klobouček je prostě slušivá pokrývka každé hlavy...

Plakáty – vzpomínání na šedesátá léta dvacátého století

V Liberci, dole v Pražské ulici hned nad drogistou Hoffmanem, vpravo v uličce, co bydlel malíř Volšička, byla půjčovna filmů, ke kterým jste si mohli vybrat plakáty. Psala se šedesátá léta 20. století a já si čím dál tím víc myslím, že to byla nejkrásnější léta po skončení obou světových válek. Byl jsem vojínem dvouleté základní služby a dosluhoval v Dolních kasárnách naproti Severočeskému muzeu. Kasárna byla v Liberci ještě jedna, ale my dole jsme byli dozajista lepšími.
Zpět do Pražské ulice. Půjčovna, kde jste si mohli nabrat celou náruč barevných plakátů, z nichž polské a české byly naprosto špičkové a přitom zadarmo. Dnes to zní jako pohádka, ale my jsme si těmito unikáty vylepili svazáckou klubovnu a všechna dostupná místa v kasárnách. Nezbylo nic, než plochy polepené nádhernými plakáty světových i našich filmů. Prostě a jednoduše, vypadalo to tam, jako v Karlových Varech, nebo Cann, v době filmového festivalu.
Při vzpomínce, jak nás v tom všichni podporovali si uvědomuji, že pohled na různé věci léty mění. Je to o lidech. Mrzouti a pacienti se spolehlivě poznali už předem. Tak jako dneska, i tehdy stáli v cestě čemukoli. Co všechno se za těch 40-50 let ve společnosti změnilo. Jen lidská slabost, lidské chyby, zbabělost, lenost a závist přetrvaly.
Rodí se noví byrokrati, důležití, a nepostradatelní. Svět umí telefonovat a komunikovat na všechny možné způsoby, odhalí tajemství a podá informaci o všem, co se kde děje, během sekundy. Lidé jsou čím dál, tím víc vzdělaní. A pak se setkáte se závistivcem, udavačem, co vás vrátí mnoho desítek let zpátky.
Stále se musím vracet k těm filmovým plakátům. Na jejich cestě k vylepení je mohl kdekdo zastavit a najít milion důvodů, proč ne, a odůvodnit to spoustou argumentů. A takových momentů najdete i vy jistě dost. Stále se opakují a vrací nás někam hluboko do středověku, kde každý konflikt znamenal hned válku, hladomor a utrpení obyčejných lidí. Těch universit a vyšších škol, co jen kolem nás každý má a jak málo se jej dotklo, že by se měl stát lepším člověkem... Je machr, úžasný vědec, jezdí do Alp lyžovat, ale stále mu něco schází. Být člověkem, třeba mužem z plakátu. Neumí nic jiného, než nemít rád lidi na úkor sebe samého.
Nevydat víc, než přijímat. Nebýt klukem z plakátu, nebo Sandokanem, doktorem Galénem, Angelikou není nic víc, než dávat, nehledět na čas, na problémy a vzájemně si pomáhat.
Je mi líto všech promarněných iluzí a snah něco zlepšit. Těch, kteří neměli to štěstí a čas zrealizovat něco, co by nám svět zkrášlilo a zas o něco víc polidštilo opici. A proto vám všem, komu se daří ,chci říci: Pomozte slabším a otevřete svá srdce těm, kteří jsou na tom hůř, než vy. Ať jsou plakáty všude tam, kam patří a ať nikdo nikomu už nikdy nehází klacky pod nohy.

Psáno o Vánocích roku 2013 v Liberci.

Pes a jeho veliký den

Babička měla hospodu. Hospodský, aby byl úspěšný, musí umět všechno. Dobře nakoupit, ještě lépe prodat. Být psychologem, rozumět všemu, co mu kdo navypráví, umět to s domácími zvířaty, neboť nejsou jen pijatiky, ale i hlídání budovy, mňoukání kočky a hlavně péče o trubky a vaření, vaření. A jak říkám, tohle vše bylo v rukou jedné správné ženské, mojí babičky a klapalo to jedna báseň. Zaskřípalo to jen jednou, na vánoce asi před šedesáti lety.
Ten shon a frmol znáte. Hospoda je malá fabrika, a když se k vám chystá na večeři sto strávníků, to jsou pak nervy. Babička pokaždé v takových případech říkala: ,,Přežila jsem dva mužský, tak přežiju i ten bramborový salát pro sto lidí.“ A o bramborový salát vskutku šlo. Na něm si nechávala obzvlášť záležet. Bez kousku salámu voněl, jako ten nejdražší, ale šlo prý o koření, teplé brambory, spoustu mrkve, vajíček natvrdo, majonézu s okurkami, jablka, cibuli, hořčici, lák z okurek, no a něco, co babička tajila, a co dělalo z babiččina salátu vyhledávanou pochoutku, nejlepší na sever od Ještědu. No a vidíte. Právě bramborový salát babičku téměř sklátil do hrobu.
Vše mělo svůj rituál. I ten salát musel za hospodu na schody na dvě-tři hodiny uzrát. I tenkrát, když se to stalo, zrál ve velkém zaklopeném hrnci a voněl a voněl. Babička udílela poslední rozkazy, personál se šel převléknout, jen Brit, stárnoucí německý ovčácký pes, se postavil před babičku a čekal na to, co má dělat on. Babičku to sice zarazilo, ale hned si vzpomněla: „Brite, běž a hlídej salát ať ho nikdo neodnese.“ Pes si lehl na schody tak, aby na salát viděl, zívl a usnul jako pařez. Do večeře zbývalo dost hodin a dvacet si šla dát i babička.
Pak už hosté zasedali za krásně upravené stoly, když ten, co babičku zastupoval zavelel: „Přineste ze zahrady salát a noste na stůl. Řízky jsou akorát!“ Trvalo to dlouho, a nikdo se ze zahrady nevracel. Brit každého posla uvítal přátelským olíznutím, dal jednomu každému zvlášť najevo radost ze shledání a tím to skončilo. Jeho úkol byl jasný - ohlídat hrnec. Snaha kohokoli s hrncem manipulovat, byla mimo příkaz babičky o tom, co má dělat. A nakonec jeho úvaha došla až k tomu, že hlídal i tu narůstající skupinu nervózních lidí, která chtěla hrnec s bramborovým salátem odnést. A tak na schodech vychládal salát a personál postupně žhnul do ruda.
Brit to vzal naprosto vážně. Vrčel a ukazoval svůj báječný, kompletní chrup. Ohrnoval pysky a vrčel. Vrčel víc a jinak než jindy. Neplatilo na něho nic. Čekal až si pro salát přijde babička a pochválí ho. Že si pro salát chodí i jemu známí lidé, připadalo Britovi jako zajímavá hra, a nechápal, proč jsou tak nervózní a chtějí babiččin hrnec, který má on, Brit, hlídat. Zrušit takový rozkaz může zase jen babička. Došlo to konečně personálu. Rozespalá babička se dostavila na zahradu, kde ji všichni vítali s opravdovým nadšením a nejvíc samotný Brit. Nakonec i on dostal velkou porci salátu. Vždyť si ji taky zasloužil.