sobota 4. ledna 2014

Drahé kamení

Hluboký mír a prosperita. Tak nějak by to řekl spěchaje z Vikárky ctihodný měšťan pražský, pan Brouček. Byl s ostatními po odpolednách svědkem nákupní horečky. Z toho, co zřel, ještě teď mu zrak přechází a on jen nevěřícně kroutí hlavou. On, svědek Prahy plné husitů a bratří podobojí, bratra Žižky, Prokopa a dalších, byl tou dnešní Prahou ohromen. Zvou ji za pelech neřestí a nakažených blech, jídla, co se nesní, drahých látek a ještě dražších kožešin, bot špičatých a čepic rohatých, všelikerých spon a drahého kování, kamení z kterého oči přechází…
Nejezděme až do Prahy… V obchodním domu v centru metropole severních Čech v Liberci ohromuje počet a kvalita doprovodných pořadů. Co by kamenem od radnice dohodil desítky zajímavých stánků, konče prodejem opracovaného kamene. Ten, co mi vzal dech, a o kterém se mi dlouho v noci bude zdát, byl zelený a velký jako dlaň. Původem z daleké Sibiře, něco jako drahá, vzácná známka, květ orchideje, vzácné koření.
Krásný malachit s kresbou v zelené barvě motýlí, do které svítí slunce planety, co žhne ohněm a převrací kontinenty, v moři, kde voda vře a staví z perleti nadpozemské krásy schránky. Kámen barvy zelených očí mladé krásné nevěsty, moří korábů plných zelené kávy, černých tváří a voňavého hřebíčku. Tak, jako černý obsidián, ostrý jako nůž, co víc, než řeže, malachit je jako vzácná kůže, srst hranostaje, plášť, co halí postavu samotného krále.
Dotkl jsem se jej jen zlehka prstem a budu mít ten pocit stále. Vyrostla z něho věž, maják, knihovna, dlážděná cesta cest. Krystal vědění a krásy, práh pod dveřmi, co vedou do kosmu. Malachit je pro mne kříž i Davidova hvězda, cesta k Bohu, stůl i židle na zápraží domu. Svit měsíce i polední žár slunce, voda, co hasí žízeň, chléb namazaný máslem, který utiší hlad. I křídla, co nesou ptáky vysoko do oblak….
Postál jsem na té chodbě, kde dva lidé z mého města prodávají plné hrnce, ošatky a kýble plné broušeného kamení… A stále viděl jen ten jeden jediný kus. Zjevení – malachit. Hned vedle výstavy starých libereckých pohlednic, kovů různých tvarů, keramických těl, sušených plodů, salámů a voňavých jitrnic.
Je krásné žít pro chvíli strávenou mezi květy, co jednou, žel brzy, uvadnou. Svět lidí je světem plný překvapení. Člověk se stále jen učí. Často vidí svět jen skrze jednu optiku, konzumní. Když se pak na chvíli zastaví a zavře peněženku a přestane jen jíst, vystoupí mu na čele vrásky. Přemýšlí. V tu chvíli by měl vidět jiný svět. Svět z malachitu, motýlích křídel, lidí, čistých charakterů, přejících srdcí…

Kamení jsou všude hromady. Z kamene je i rosetská deska, která nás naučila číst hieroglyfy. Rozumět cizím slovům, člověk člověku. A tak vás prosím: Nesuďme jenom podle kabátu, ale i podle toho, jak komu bije srdce, kolik má tepů za minutu, zda kámen v jeho dlani hřeje, pálí a ohněm září, jak hvězdy na oltáři…. 

Žádné komentáře: