sobota 4. ledna 2014

Pes a jeho veliký den

Babička měla hospodu. Hospodský, aby byl úspěšný, musí umět všechno. Dobře nakoupit, ještě lépe prodat. Být psychologem, rozumět všemu, co mu kdo navypráví, umět to s domácími zvířaty, neboť nejsou jen pijatiky, ale i hlídání budovy, mňoukání kočky a hlavně péče o trubky a vaření, vaření. A jak říkám, tohle vše bylo v rukou jedné správné ženské, mojí babičky a klapalo to jedna báseň. Zaskřípalo to jen jednou, na vánoce asi před šedesáti lety.
Ten shon a frmol znáte. Hospoda je malá fabrika, a když se k vám chystá na večeři sto strávníků, to jsou pak nervy. Babička pokaždé v takových případech říkala: ,,Přežila jsem dva mužský, tak přežiju i ten bramborový salát pro sto lidí.“ A o bramborový salát vskutku šlo. Na něm si nechávala obzvlášť záležet. Bez kousku salámu voněl, jako ten nejdražší, ale šlo prý o koření, teplé brambory, spoustu mrkve, vajíček natvrdo, majonézu s okurkami, jablka, cibuli, hořčici, lák z okurek, no a něco, co babička tajila, a co dělalo z babiččina salátu vyhledávanou pochoutku, nejlepší na sever od Ještědu. No a vidíte. Právě bramborový salát babičku téměř sklátil do hrobu.
Vše mělo svůj rituál. I ten salát musel za hospodu na schody na dvě-tři hodiny uzrát. I tenkrát, když se to stalo, zrál ve velkém zaklopeném hrnci a voněl a voněl. Babička udílela poslední rozkazy, personál se šel převléknout, jen Brit, stárnoucí německý ovčácký pes, se postavil před babičku a čekal na to, co má dělat on. Babičku to sice zarazilo, ale hned si vzpomněla: „Brite, běž a hlídej salát ať ho nikdo neodnese.“ Pes si lehl na schody tak, aby na salát viděl, zívl a usnul jako pařez. Do večeře zbývalo dost hodin a dvacet si šla dát i babička.
Pak už hosté zasedali za krásně upravené stoly, když ten, co babičku zastupoval zavelel: „Přineste ze zahrady salát a noste na stůl. Řízky jsou akorát!“ Trvalo to dlouho, a nikdo se ze zahrady nevracel. Brit každého posla uvítal přátelským olíznutím, dal jednomu každému zvlášť najevo radost ze shledání a tím to skončilo. Jeho úkol byl jasný - ohlídat hrnec. Snaha kohokoli s hrncem manipulovat, byla mimo příkaz babičky o tom, co má dělat. A nakonec jeho úvaha došla až k tomu, že hlídal i tu narůstající skupinu nervózních lidí, která chtěla hrnec s bramborovým salátem odnést. A tak na schodech vychládal salát a personál postupně žhnul do ruda.
Brit to vzal naprosto vážně. Vrčel a ukazoval svůj báječný, kompletní chrup. Ohrnoval pysky a vrčel. Vrčel víc a jinak než jindy. Neplatilo na něho nic. Čekal až si pro salát přijde babička a pochválí ho. Že si pro salát chodí i jemu známí lidé, připadalo Britovi jako zajímavá hra, a nechápal, proč jsou tak nervózní a chtějí babiččin hrnec, který má on, Brit, hlídat. Zrušit takový rozkaz může zase jen babička. Došlo to konečně personálu. Rozespalá babička se dostavila na zahradu, kde ji všichni vítali s opravdovým nadšením a nejvíc samotný Brit. Nakonec i on dostal velkou porci salátu. Vždyť si ji taky zasloužil.



Žádné komentáře: