To
okřídlené Gorkého vyznání knize, že za vše, co vím a znám
děkuji těm pár tištěným listům papíru, zná každý. Mně,
díky panu Kurkovi, machnínskému knihovníkovi, to bylo známo od
první třídy.
Chodit
do knihovny a hrát ochotnické a loutkové divadlo v prvních
poválečných letech bylo samozřejmé. Zpěvák a herec
vinohradského divadla Jirka Koutný vzpomínal, že už na podzim
pětačtyřicátého hrál české divadlo v hospodě U zeleného
stromu. Ti, ze starousedlíků, co už zapomněli češtinu ji
biflovali tak intenzivně, že nakonec stihli i premiéru....
S knihovnou
to bylo taky tak. Patřilo k dobrému tónu chodit každý týden
v sobotu pro nové knížky. Knihovník se měl co otáčet. Měl
ještě k tomu navíc pojízdnou knihovnu. Takový malý
autobus, co v libereckém okrese byl používán zrovna tak,
jako dvojče, co jezdilo s potravinami. Co mě v pozdějších
letech mrzelo bylo, že machnínský knihovník, zaměstnanec
liberecké knihovny, protože neměl vzdělání, dělal v té
veliké liberecké knihovně údržbáře a ke knížkám měl
přístup, jen když je v bednách někam rozvážel. A přitom,
jak ten uměl o knížkách mluvit a doporučit k přečtení!
Ale tak to ve světě dospělých chodilo a snad i chodí.
Důchodce
svět kolem kolem vidí už zase očima dosud nezkažených dětí....
Svět se za pětašedesát let, co jej intenzivně pozoruji změnil.
Neplatí to, co platilo a platí to, co neplatilo. Gorkého
konstatování, že kniha mu byla universitou je neplatné, jako
studium práv z plzeňské university v nedávných dobách.
Každý týden chodit do knihovny se síťovkou plnou knih a tolik si
jich opět vypůjčit, to se už asi nevrátí stejně, jako
pravidelné promítání filmů pro děti odpoledne a pro dospělé
od osmi večer.
Lidem
chodily do schránek noviny a časopisy. Právo stálo 0,30 haléřů,
zrovna tolik, co mně jízda hromadnou dopravou od Ještěda po ZOO a
botanickou zahradu.... Jestli v těch knížkách toho tehdy
bylo víc? Sartr, Zola, Erenburg, Salinger, Šolochov, Neff, Branald.
Knížku, jako dárek k narozeninám, za vysvědčení,
k vánocům pamatuje snad každý z vás. Vánoce bez
hromady knížek? Já nepamatuji a byla jich kolikrát i plná náruč.
Strýčkové, tety, rodiče, organizace, ti všichni věděli, že
knížkou nic nezkazí.
A
četli jsme. Já i pod peřinou. V. Hugo – Bug Jargal. To mi bylo
devět a četl jsem celou noc s rozsvícenou baterkou pod peřinou. V
patnácti to odnesly oči, začal jsem nosit brýle. Ale to všichni
z mé rodiny, každý kdo hodně četl. Poděkovat se sluší
W. Mankowiczovi z autorů z Anglie, I. Babelovi, I.
Erenburgovi z Ruska, Feuchtwangerovi z Německa... Poláčkovi,
Mňačkovi, Lustigovi, Branaldovi, Ortenovi od nás. Jsme
kosmopolitní a to je dobře. Hitler knihy a jejich autory pálil. Mě
učitel na gymnáziu v Jeronýmově ulici vyčetl jejich
kosmopolitismus, s nímž jsme zúčtovali jednou provždy v procesu
se Slánským. Při vzpomínce na učitele Říhu se mi dělá zle od
žaludku. I Tací ještě v šedesátých letech učili...
Ano,
velmi mnoho z toho, co umím, mi dala knížka a nemusela to být
přímo středoškolská nebo vysokoškolská učebnice. Gorký měl
pravdu. Bez knížky jsme byli jako ryba na suchu, s knížkou,
jako ryba ve vodě. Ano, knížce vděčíme za mnohé, co nás
krášlí.
Žádné komentáře:
Okomentovat