Na
Napoleonovi se mi líbilo, že povyšoval své nejlepší velitele do
hodnosti generálů ve věku, kdy v naší armádě měli
hodnosti poručíků…
Tak
nějak, jako Bonaparte, se zachoval n. p. Totex Chrastava výroba
textilních strojů vůči mému tatínkovi. Právě se zlomilo
minulé století v půl a tábor lidově demokratických států
v čele se SSSR sílil. Zatčení, odsouzení, i neodsouzení
dostávali důvěru a tak, jako můj otec, nastupovali do výroby.
Táta rovnou k soustruhu do blízkého Totexu v Chrastavě.
Bylo mu 35 let a svět mu tudíž ležel u kolen.
S textilními
stroji, které lodí v lednu r. 1948 poslal do Valaparaísa
v Chille se navždy rozloučil a začal rázně budovat
socialismus. Rok se s rokem sešel a už tu bylo první
vítězství ducha nad hmotou, nebo hmoty nad duchem. Tak tady si
nejsem jist. Asi šlo o plichtu… Otec byl vyhlášen nejlepším
soustružníkem v chrastavském Totexu. Došlo i k focení,
hrála hudba, květiny, přípitky.
Táta
točil klikou u soustruhu o sto šest procent stále, a tím pádem
dělnický ředitel, odbory a KSČ, došli k závěru, že
tenhle polepšený třídní nepřítel by mohl jako v Surreté
galejník Vidoq šéfovat celé dílně. A tady je to podobenství
s Napoleonem. Táta dostal kalhoty s „rudými lampasy“
a do kapsičky u vesty logaritmické pravítko. Mile překvapil
ředitele, když mu řekl, že s ním umí. A to právě, když
mu říďa šeptal do ucha, že to mají všichni mistři, jako
stetoskop lékaři a nevadí, když s ním neumějí.
Takže
tatínek záhy zastával řadu funkcí – mistra nádvorní party,
topičů opravářů – údržbářů. A protože to uměl i se
ženskými, záhy byl nepostradatelný. Do práce jezdil z Machnína
do Chrastavy na kole, v zimě vlakem, kde se netopilo. Už
nezbylo, než místo náměstka, či ředitele a tak táta začal
dělat zlepšováky. Záhy měl diplomů za ně plnou zeď. Až sem
jsme to tatínkovi trpěli. Když už táta nevěděl, kam
s andělskými křídly a kam si pověsit doma svatozář,
vyrukovala maminka a já s požadavky.
Já
chtěl pořádnou hračku. Elektrický tank, těžký T34 a maminka
předělat troubu z plynové na elektrickou. V hrsti mu
předala šamotové kuličky navlečené na niti. Nebyly všechny,
ale to jistě nevadí, sousedka má žhavící dráty a ty jsou lepší
než šamot, ten stejně praská… Potom to byla elektrická kamínka
do ložnice, já klícku pro stehlíka a světýlko nad akvárko, což
byla pětilitrová lahev od okurek. A uzemnit rádio chtěl táta,
což jej málem stálo život a já, ve věku pěti let vytáhl
zásuvku ze zdi a odpojil jsem jej už zkrouceného s prsty spálenými
na kost od elektrického proudu. Tátu to udivilo a začal si hledat
práci mimo elektrickou síť a zmáknutý Totex, n. p.
Hrdinové
mohou být i vegetariány. Když táta začal pracovat ve skladu
zeleniny a později i zeleninu prodávat překvapil všechny, kromě
mě a maminky. Věděli jsme, že je vegetarián. Zásobování
zeleninou a hlavně čerstvou, byl v Čechách koncem padesátých
let problém. Když se to tatínkovi podařilo u nás změnit, už
přemýšlel o něčem jiném. Dokud nebyla kolem Liberce obrovská
nákupní střediska, nakupovalo se v Pražské a Moskevské
ulici. A tak, jak jinak, v šedesátých až osmdesátých
letech tatínek prodával v liberecké Pražské ulici
v prodejně dárkových potravin balených do průhledné
celofánové fólie, igelitových sáčků a proutěných košů
zdobených barevnými stuhami.
V druhé
části obchodu byla v sedmdesátých letech prodejna Tuzexu a to vše
kočíroval můj tatínek, později s maminkou, o které s
oblibou říkal: „Ona je krk, já hlava, ale ona s ní hýbá…“
Rodiče
se nedočkali ,,sametové“ revoluce, tudíž nic neprivatizovali,
netkla se jich žádná restituce. Přesto dovedli žít a zajistit
rodinu, bez nářků, že mají málo. Měli dost. Měli jeden
druhého a mě… Bylo to hodně, nebo málo? Nevím, ale to, co uměl
můj tatínek já neumím. Být optimistou, pokaždé se zvednout a
jít znovu do toho. Díky, táto, byl jsi bezva vzor…
Žádné komentáře:
Okomentovat