neděle 30. března 2014

Čím se lišil Hrádek nad Nisou od jiných měst svého okolí?

Vezmu to z pohledu chlapce, který město navštěvoval pravidelně před zhruba padesáti lety. Bylo mi něco málo nad deset let, psala se polovina minulého století. Daleko v Praze vládl zemi Antonín Zápotocký a Novotný. Že existuje nějaký Hrádek neměli jistě ani potuchy. Na rozdíl ode mne. Já týden, co týden v sobotu po škole nasedal v Machníně do vlaku a vystupoval na hrádeckém nádraží. Čekaly mne pokaždé dva nádherné dny u babičky v Loučné.
Dostat se k ní od vlaku znamenalo vybrat si, zda jít přes náměstí, nebo kolem pošty, koupaliště, SVA a přejít most, který se dnes jmenuje podle naší rodiny U Wienerů. Střídal jsem obě cesty. Měly svůj nezaměnitelný půvab.
Už jenom příjezd vlaku na hrádecké nádraží a jeho opuštění bylo sledováno pohraniční stráží se psem. U vchodu do podchodu stáli dva vojáci základní služby se samopaly na prsou. Cestující byli kontrolováni jen zcela výjimečně, ale  roce 1960 byl jedním z nich náš učitel z liberecké školy na Husovce, když jsme se třídou přijeli hledat trilobity na důl Kristina.
Hrádek nad Nisou byl pohraničím městem sousedícím sice s lidově demokratickým státem Němců NDR, ale dalo se skrze něj dostat do západního Berlína, kde v té době ještě nestála berlínská zeď. Ani v blízké Chrastavě, nebo ve Frýdlantu jste nepotkali švarné chlapce – jízdní pohraniční hlídky na koních, jako zde. Jenom pár kilometrů od městské radnice stál zámek Grabštejn - výcvikové středisko a vojenský útvar. Jeho vojáci v té době byli viděni ve městě na každém kroku.
To druhé, co bylo jiné, než u ostatních měst okolí zaznamenal čich. Celý Hrádek od nádraží po Loučnou sušil drcenou kůru z místní chemičky, která zpracovávala kůru stromů, louhovala ji a zbylou pevnou část prodávala lidem na topení. Ještě po víc jak po padesáti letech ji cítím. A nevoněla špatně! Rozhodně nepáchla, natož, aby čpěla a pálila v očích.
Další, co jinde neměli, byla dlažba z černého kamene. Ještě jí zbylo trochu v Žitavě kolem radnice. Hrádek ji má pod asfaltovým povrchem. Někde jsem slyšel, že je to kámen, co vozily námořní lodě jako balast v podpalubí, když se vracely z Ameriky. Zdejší jej v Hamburku kupovali na originální dláždění města…
Co dalšího stálo za to, aby si to desetiletý kluk zapamatoval? Hrádek nad Nisou je položen velmi nízko nad mořem, tudíž vše tu dozrává dřív, než třeba v Liberci. Všude kolem města se tehdy pěstovala zelenina a my kluci, co jsme spali v létě ve stanech v blízkých zahradách, jsme na ni chodili. Nebyl lepší květák a okurky než z polí kolem Hrádku nad Nisou.
Hrádek byl i městem horníků, hranicí tří států – Trojmezí. Vlaků, co odsud vyjížděly ven z republiky, aby projely dalšími dvěma spřátelenými státy, aby se za půl hodiny ve Varnsdorfu vracely zpět do ČSR…
Město báječných poutí, německého ochotnického divadla, kde po odsunu německého obyvatel zůstalo tolik Němců (odborníků, horníků a antifašistů), že nebyl problém se německy běžně domluvit ještě dlouho po válce v celé hrádecké obchodní síti. Dobré jméno dělal městu i tradiční rozmanitý průmysl, v jehož čele stála továrna na prezervativy a technickou pryž Vulkán n.p.

Jak vidno, nebylo toho málo, co zaujalo desetiletého kluka ve městě, kde žila jeho babička a spousta dalších příbuzných. Kam se celý život rád vrací. 

Dobrá chata nad zlato

Prohlížím si katalog LVT a udivuje mne nabídka spotřebního zboží, které v něm bylo nabízeno našim rodičům a prarodičům…
Mé oko spočinulo na nabídce Severočeských dřevařských závodů n.p. Česká Lípa. Nabídka bez nadsázky za všechny peníze. Rekreační rodinné chaty, společné rekreační ubytovny, jídelny pro pionýrské tábory a jiné stavby ze dřeva.
Fejeton jsem nazval Dobrá chata nad zlato. Však taky ano. V těch dobrých, dávno minulých byla chata, nebo rekreační domek snem a cílem snažení přemnoha lidí a lidiček bydlících v Sudetech. Je dvacet let po válce, jak vidno další válka není v dohlednu a lidé své úspory ukládají do nemovitostí. Kupují pozemky a na nich staví. Hranice na západ jsou uzavřeny a tak se jezdí na chalupy, do chatek, na parcely. Potažmo se zlato zde, před očima, mění na dřevo, hlínu, cement, vápno, kámen a majitelé se jen třepou na příznivé jaro, aby mohli stavět, stavět a stavět. A tak staví lidé se zlatým srdcem, později i zlatokopové ze Sudet, kteří přišli do pohraničí zbohatnout.
Staví mladí, kterým finančně pomohli zlatí příbuzní a rodiče. Chatičky rostou všem před očima. Ta moje má zachránit manželství, které už nestojí za nic, a má přinést do manželství vzpruhu na čerstvém vzduchu. Není všem dáno. Co se podaří jedněm, nám nepomohlo. Zato jsem v té době získal slušnou znalost, kde se co ze dřeva vyrábí, a jak na to….
Výrobců dalších dřevěných chat byla celá řada. Co vím, tak v Černousích na Frýdlandsku. Žel, ti do chat přimísili azbest, který je rakovinotvorný a konzumenti začali být podezřívaví. Boom chat a chatiček nezanikl a já si postavil chatu typu Floru 2 v Hrádku nad Nisou poblíž dnešního mostu ,,U Wienerů“.
Výběr chat a chatiček byl i díky LVT postačující. Co kraj, to dřevařské závody, které nestačily řezat, tesat, šroubovat. Tak na stráních, úbočích, na i příměstských pozemcích začaly růst, jako houby po dešti, zahrádkářské kolonie, fenomén volného času lidí v období reálného socialismu. Dřevěné chaty jedna, rozměrově podobná té druhé.
Lidé našli pro sebe smysl života v přírodě, v karavanu, v hotelu s okny do parku. Říkali jsme tomu návrat k přírodě, k hodnotám, které nám nejsou cizí. To vše bylo možno realizovat prostřednictvím socialistického fenoménu chalupaření, který společnost akceptovala, a který jí v té době nahradil nedostatek možností cestovat na západ od našich hranic.

Často byla kolonka chatiček příkladem místním, jak pečovat o své domky a vilky nedaleko chatového městečka. Že sortiment těchto chatiček, nebyl jen o jednom, dvou typech, byly právě „Liberecké výstavní trhy“ a sortiment dřevařských závodů, jako Severočeské dřevařské závody n.p. Česká Lípa.

Mé město – které to je?

Mé město má stále své kouzlo. Už dávno to není to město, které jsem poznal a vnímal, jako děcko. Mé město mi připadalo zvláštní, jiné, odlišné od ostatních měst. Město úzkých ulic sevřené vysokými domy, plné hluku aut, lidí, projíždějících tramvají. Město s jednou rovnou ulicí, širokou tam, kde jsem chodil do školy. Město rozhlasu, co poslouchala maminka, obchodů, kam chodila, nemocnice, kde se léčila, dlažby a chodníky, kudy jsme chodili na procházky.
Mé město mělo i tramvaje, které nebyly pohodlné a házely sebou ze strany do strany. Pod viaduktem téměř vypadávaly v zatáčce z kolejí. V městském bazénu jsem se naučil plavat ve chlórové vodě. Na jednom z městských hřbitovů dělal dědeček správce. Město, ve kterém, se vždy něco semlelo. Mělo velkou starou, dělnickou pekárnu i mlékárnu tam, naproti nádraží. Také několik báječných průmyslovek, později i svou vysokou školu. Spoustu textilek a tisíce žen a mužů, co tam pracovali. Přehradu na Harcovském potoce. Spojení tramvají do města 10 km vzdáleného Jablonce nad Nisou.
Mé město bylo městem spolků, hráčů karet, boxu v domečku, fotbalu a tanečních zábav v Imperiálu i v kavárně Nisa. Město mělo svou jízdárnu a také skvělé výstavy v galerii a v muzeu, na které nikdy nezapomenu. Co mě bude doprovázet až do hrobu, bude zvonění tramvají…
Voda, kterou, když v mém městě zapršelo, kanalizace pokaždé nebrala, a ta bublala, vzdychala, nadzvedala poklopy a hrozivě hučela. Mé město bylo o kopcích, lesích a lomech, na kámen. Všude kolem o borůvkách, zmijích a užovkách na stráních. O letním kinu, amfiteátru na konečné tramvají. Kousek níž stojí zoologická zahrada, naproti botanická s lekníny, co unesly chlapce, jako jsem byl byl já. Město, kde se tiskly noviny i krásné knihy. Byla tu velká kina, a továrny jako Tesla a Plastimat. Za městem v přilehlém městečku se tkaly koberce. Každý znal to okřídlené: Textilana obléká moderního člověka… Kdo by neznal výstavní trhy mého města? Určitě si vzpomenete.
Desítky velkých komínů i včetně toho nejstaršího krematoria v Čechách. Řeka tekoucí městem s pozdravem z  okolních barvíren. A že jich bylo! A co ten kopec za městem? Málem bych zapomněl. Těch rozhleden a hospod kolem po lesích, pomníčků, desek v němčině i v českém jazyce. Věznice. Velká, tenkrát před 130 lety moderní budova. Vzorkovna skla, snad jediná tak skvělá v Evropě. Rušné centrum - Brouk a Babka, Baťa, Dunaj, Ypsilonka, Láďa Bareš, Krakonoš pan Peterka, Uherkovi, architekti ze Sialu, tryskové a jiné stavy, Thermix, Radniční Sklípek v centru města, radnice nad kterou v Čechách není. Severáček, Ještěd, fotbaloví matadoři, lyžaři a šermíři, házená, hokej, stará sokolovna. Tam všude byli lidé z mého města. Asi to bylo dřív živější. Ne tolik za peníze, ne každý byl profesionál.
Mé město bylo městem sevřených ulic, nezdravého vzduchu a vody v Nise plné dioxinů. Ale ulice se dala přejít i ve špičce. Když jsem si potřeboval něco koupit, nemusel jsem za město do megaobchodů, kde kupuji dnes i věci, které nemám na seznamu, ale jsou v akci…

Náš život v tomhle městě je životem po životě. Jsme městem úředníků, studentů, prodavaček a opravářů, řidičů, učitelů, lékařů a zdravotních sestřiček. Komu by se chtělo fyzicky pracovat... V městské pokladně už není skoro nic, ale v samotném městě je plno energie. Jen ji umět smysluplně využít.

Opět něco málo o Machnínu

Machnín je na každý pád sevřenou, uzavřenou obcí. Asi to dělá ten dolík, kde trůní. My, válečné a poválečné děti, co jsme tu byli s rodiči, ještě spíš kolonisté po vykázaných Němcích, jsme se tu právě zabydlovali. Dnes je nám kolem sedmdesátky, každý si všechno pamatujeme trochu jinak, ale v jednom se shodujeme… Je to vůbec všechno pravda, jsou to naše životy, co daly život dalším, kteří přišli po nás? Opravdu jsme byli herci v té velké hře osudu, kde hrají živí, mrtví i budoucí? Co naše role, velké i malé, monology sólistů, party sborových zpěvů?
Byli jsme to my a byly to naše postavy, co plnily jeviště, sál hospody U Zeleného stromu, kino, hřiště při spartakiádě, Machnínskou školu – pětitřídku, školku, mlékárnu, tep, řeznictví, smíšené zboží, holiče, trafiku u mostu, knihovnu v Šenku? To my jsme postávali u autobusů do Liberce a do Chrastavy, chodili se koupat na machnínské koupaliště, na Chrastavské oko, do břízek na houby, bydleli v nóbl nové čtvrti.
Je krásné vzpomínat a už se na nikoho nezlobit. V tom našem dolíku plného kouře z komínů není komu co závidět. Kde jsou malicherné spory? Přicházejí noví lidé, a ani naše děti už nechtějí poslouchat, co bylo dříve, co komu kdo řekl, a co udělal. Nám, klukům a holkám, asi bylo tohle tehdy taky šuma fuk. Nikdy jsme nikdo neřekl tomu druhému fašoune německej, špinavej Žide…
Prožili jsme v Machníně chvíle, na které nikdo z nás nezapomene. Hráli jsme v nich rozlišné role, a přesto to byl náš příběh, příběh mladé generace s rodiči, kteří doma často mluvili jinak než česky. Byli jsme obcí hodně internacionální. Přestali jsme mutovat a zhrubl nám hlas. Narostly nám dlouhé vlasy a čelili jsme obvinění z neplacení výživného na děti…
Bože, co jen tu jezdilo druhů motorek, motorových kol a kol. Pokud se dalo někde nakoupit, šlo o obřad, na který se bylo nutno připravit. Odmítnout zastavit se „sousedkou“ na slovíčko by byla urážka, a tak ženské klábosily hodiny a hodiny na mostě, před poštou, v krámech, později před jednotou. Sice pěkně zdravě na vzduchu, ale často také dvě až tři hodiny. Smáli jsme se tomu, ale věřte mi onehdy jsem se lekl. Stojím s kamarády v Liberci před radnicí a slyším: „Hele, ti chlapi! Šli jsme dolů, teď jsme zase tady a oni se nedostali dál ani o kousek, ani o milimetr.“ Jednoduše, asi nám, chlapcům, se také podaří si popovídat, ale od toho jsou tady i hospody.

Machnín hospody měl a okolní vsi taky. Jejich čas prý zanikl emancipací žen, výchovou k rodičovství, televizí a cenou piva. Není to pravda. Jako všechny poučky nejsou a neplatí pro každého. Náš svět nebyl vždy jen o kytičkách. Machnín zůstává za všech okolností tou krásnou uzavřenou obcí v dolíku, kde sice kouří komíny, ale kde se vám bude líbit. Přijďte a uvidíte sami... 

Velký maďarský básník Radnóti Miklós studoval v Liberci

Je tomu 70 let, co na pochodu smrti z lágru v jugoslávském Boru byl zavražděn ranou do týla básník, který svým významem překročil národní tvorbu. Jeden z největších maďarských básníků.
Miklós Radnóti, vlastním jménem Miklós Glatter, se narodil v Budapešti ještě za Rakouska-Uherska v židovské rodině. V letech 1927-8 studoval na textilní škole v Liberci, kde dosud na zdi školy pamětní deska připomíná jeho pobyt ve městě pod Ještědem.
Hlavním tématem v jeho tvorbě je obava z osudu lidstva, pokud svět připustí nenávist mezi národy, fašismus a národovectví. Sbírky jeho poezie přeložené do mnoha světových jazyků jsou i dnes burcující, stále živé - „Zvedá se vítr“, „Strmá cesta“, „Zpěv moderních pastýřů“…
Po nacistické okupaci Maďarska v říjnu roku 1944 byl zavražděn. Zápisník s posledními básněmi, které odborníci řadí k vrcholu jeho tvorby byl nalezen po exhumaci hromadného hrobu v kapse jeho bundy. V básni „Usilovný pochod“ předvídal osud, který ho čeká. Jeho smrt je smrtí génia, kterého umlčela nenávist totalitního, barbarského režimu, kdy člověk zabije člověka jen pro jeho původ, národnost, barvu pleti, náboženství.
Je ke cti města Liberec, že již před několika desítkami let vzpomenulo velikého maďarského básníka, který zde studoval. Je správné vzpomenout významných osobností kultury, vědy, politiky, sportu, kteří městem prošly, kus života v něm prožily. Přiblížit novým generacím studentů, ale nejen jim, Liberec a jeho okolí, jako významné místo, kterým město bylo, a kterým prošly a zanechaly v něm stopy evropské dějiny, jaký byl jeho význam při budování poválečné republiky.

Posílit hrdost na generace lidí, kteří tu žili před námi, umět ukázat jejich postoje v době ohrožení i vzestupu nacionalistických sil, tak nebezpečných pro demokratickou podobu naší země. Je potěšující, že město Liberec umělo vzdát poctu básníkovi, který tu žil před sedmaosmdesáti lety.

Z Hrádku do světa

V dobách kamenných hrnců a sekeromlatů, kdy můj tatínek potřeboval jet do Prahy, dvakrát se nerozhodoval. Přesto, že z Hrádku nad Nisou vedou do hlavního města dvě cesty, miloval tu kratší přes Jablonné v Podještědí, Mimoň a Kuřivody. I když pravděpodobně rychlejší a civilizovanější byla liberecká cesta přes Turnov na Mladou Boleslav.
Dnes, po šedesáti letech už není o čem mluvit. Napříč Libercem hurá na silnici I. Třídy! Ale kde zůstal požitek z jízdy? Časoprostor, který se za Českou vsí zastavil. Cesta splynula s oblohou a sopky kolem vás se zelenají, mělká pastvina na loukách kolem na vás pomrkává modrýma očima tůní. Tam spěchají houfně krávy a ovce odevšad. Ptáci jsou mezi nimi králi, vznešená chůze klapy, klap, přiletěl čáp. I dravec padá z hůry do shromáždění žab. Kolem cesty roste tady hradba lesa ze všech stran. Je tohle ještě cesta?
Začíná kopcem uprostřed města na hranicích Grottau, česky Hrádku nad Nisou a končí v Praze, kde si pasažéři vzpomenou. Mě nejde o žádná hlavní města. Já hledám cesty, po kterých kdysi jezdil otec starou pragovkou. Kde šlapal na pedál, když sjížděl dolů, do Polesí, dál kolem zámku na Lemberku, napříč Jablonným, potom kolem domku 62 v České vsi. Náměstím starodávné Mimoně, kde zámek nad Ploučnicí ještě stál. Pak hlubokými lesy, které strážil hrad Vartenberk. Není tu nic, co by tu nestálo před tisíci léty. Jako přes kopírák. Jen ty povozy byly pomalejší, cesty užší, stromy bližší a smrt vždy přicházela rychle.
Tam, kde položil život motorkář, cyklista, co nepřetlačil náklaďák, tam kdysi s šípem v srdci vydechl naposledy vozka. Umlácen lapky ležel knecht ve vysokých škorních s nožem v zádech. Smrt jako smrt. Ve vysoké rychlosti nárazem hlavy bez přilby do stromu, nebo s kudlou v zádech… Tak nějak se v minulosti lišily cesty z Hrádku nad Nisou do Prahy.
Já už si pamatuji jen ty poválečné cesty vojenským prostorem. A byly úžasné. Ty současné na Černý most jsou bezpohlavní, nelidské. Vše cestou aseptické, pro druhá auta na silnici nevidíte krajinu, lidi, zvířata, oblohu. Dají vám noviny, čaj, úsměv od ucha k uchu a řeknou, kdy v Praze přistanou. Je to tak neosobní a prázdné!
Zkusil jsem po letech opět tu tátovu cestu z Hrádku na Prahu, od hřiště do kopce a pořád vzhůru. A bylo mi jako před šedesáti lety. Kouzelně dětsky a rozpačitě. Bylo to jako tehdy. O trochu víc aut, ale to ostatní zůstalo. Míň hospod, víc reklam, víc možností cestou utrácet. Chuť zastavit, podívat se, popovídat si lidmi, u Vietnamců něco nakoupit. A znovu ty lesy. Lesy kolem, lesy nahoře i dole.
Hrádek za šedesát let zkrásněl, ale i ta městečka kolem jsou krásná, moderní a plná života. Nevím, a ani jsem nezjišťoval, o kolik času jsem přišel, když jsem nepoužil druhou cestu. Bylo a je mi krásně a děkuji, nevím komu, že jsou tu ještě městečka jako Hrádek, Jablonné, Mimoň, Kuřivody. Tam svět ještě zůstal místem, kde je možno vybrat si i druhou trasu na cestě do hlavního města, za štěstím.

Štěstí není jenom shon, věci a peníze. Čas je tím, čeho se nám nedostává a proto s ním hospodařme s rozumem. Každá cesta má své. Zvolte tu, na kterou budete vzpomínat. Jako já, když jsem s mým tátou jel poprvé do Prahy přes Kuřivody….

Ukrajina

Kdo v březnu a dubnu roku 2014 nemluví o Ukrajině? O Krymu mluví všichni. Na Krymu jsem nikdy nebyl. Tam jezdili jen nejlepší, do pionýrského tábora Artěk. Já jenom Ukrajinou párkrát projížděl vlakem. Jednou jsem si prohlédl majestátní Kyjev, podruhé ve stopách První jízdní armády Buďonného navštívil Žitomirštinu. Byl jsem i kousek dál v Rostovu na Donu u Černého moře. V podstatě všude tam, kde bojovali za Druhé světové války moji příbuzní proti Hitlerovi.
Proč o tom píši? Protože, ač se tam dneska nebojuje, lidé se bojí. Krym byl a bude ruský. Lidé si to přejí. Ukrajina je mocnou zemí, ale s Ruskem se nikdy nerozejde ve zlém. Snad je to dáno geograficky, řečí, historií, rodinnými vztahy, budoucností, že si nedovedou ani ve snu představit válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Občanskou válku tu ano. Jako čtenář Šolochova vím, o čem mluvím. I ta by jednou skončila tím, že se válčící sejdou, po pravoslaví se obejmou, pomodlí a budou zase bratry.
Nevím, proč se jim do toho pletou Evropané. Že jich pár požádalo o pomoc neznamená, že miliony ostatních s tím tak úplně souhlasí… A hlavně na co Evropané a USA slyší je strach z Ruska, ze silného Ruska v čele s novým Stalinem. Já osobně víc, než Ruska se bojím ukrajinských nacionalistů, fašistů a antisemitů. Ti mohou pozměnit tvář nejen Ukrajiny, ale i změnit pohled Evropy na současný vývoj i jinde ve světě a poškodit vztahy mezi lidmi vyznávají demokracii, pluraritu a evropsko-křesťansko-židovské hodnoty.
Domnívám se, že jsme tak trochu podobni řečníkům z náměstí, – revolucionářům z ,,Majdanu“, kteří jsou živeni teplem kamer a fénem mikrofonů. Sféry mocenských zájmů velmocí se asi nezmění a pokud se jejich vláda nedopouští genocidy, tak jim prakticky ve sféře jejich zájmů vše projde. A Krym je přesně to, o čem mluvím. Hanba mě fackuje, že jsme díky zbrklosti a hlouposti K. Swarzenberka, tehdejšího ministra zahraničí, uznali Kosovo za suverení stát, přes nesouhlasné stanovisko naší vlády. To je takový barikádník z Ukrajiny, který může posunout čas o kus zpátky, do konce 30 let minulého století… A přivodit i budoucí válečný konflikt.

Ne sankce, ale záruky, jednání čtyř - Ukrajiny, USA, Ruska a EU. Ukrajina si je vedle svého velkého bratra jista prosperitou a ochranou před napadením, rozvojem ve společnosti post sovětských států. Záruky Evropské unie a USA budou jen formální záruky toho, že akceptují rusko-ukrajinské dohody, ke kterým jisto jistě dojde nejpozději do tří, pěti let. A budou stabilizující i pro mír v celé Evropě na další desetiletí. 

neděle 23. března 2014

Zapršelo, prší a je krásně

V Jablonném v Podještědí padaly kroupy, jako pěst… Jana Hájková, co tam bydlí, pokud to slyší, bude chtít mluvit: „Bratránku, kdo ti to uvěří?“ Padaly. Padaly o něco menší, ale padaly…
Konečně prší. Je 15.března a zima. Letos ani zima nebyla a už je za námi. Je sucho, čtyřicet dní nepršelo. Židé putující biblickou Sinají toho taky měli plné zuby. Ono čtyřicet let sucha, kobylek a nepřátelské sousedy – děkuji nechci. Jo, svět je plný kamarádů z mokré čtvrti i když, pokud doma není to, co hledáme, tak se jede do Žitavy, do polské Bogatyni. A tam, tam je přeci jen levněji a nezlobte se, přece jen jsou především v Polsku potraviny kvalitnější, než v Čechách. Co s tím? Česká propaganda jim prostě neuškodí. To je svět, co? A venku nezaprší…
Pršelo jen chvíli a bylo veseleji. Nám ten prudký déšť umyl dokonale auto. Těm, co zaseli, zahnal špatné myšlenky. Nejvíc jsou asi rádi ti, co obývají zahrádky, pole, stromy, keře, naši kamarádi z přírody. Těm se konečně rozběhl potravinový řetězec. Koloběh života, jak má být. Těch pár krup, velkých jako holubí vejce, nebo nehet od malíčku, nemohlo nikomu uškodit. Mně ta ,,pohroma“ chytila uprostřed Jablonného a v Liberci snad ani nepršelo.
Liberecké listí, se lehce zazelenalo, a noviny budou mít o čem psát. Mě se líbí i internetové Liberecké listy, ty se zelenat nemusí. Píší natvrdo, tudíž budou mít stále o čem psát. Ať prší, je zima, nebo teplo, je stále něco, nad čím rozum zůstává stát. Politika je stále zábavná, byť rozum občas žasne. Déšť občas zchladí horké hlavy. Mnohem víc má déšť co říct samotné přírodě, která na něj čeká jako na smilování. Bez deště a bez vody to prostě nejde a nepůjde.

Zůstaňme u deště, jak jsme se k němu upnuli a jak hned první zapršení splnilo naše naděje. Těšíme se na opravdové jaro, co se rodí ve vodě, v kalužích, ve větvích, na komínech opuštěných továren. I lidé hned bývají jinačí, ale musí být teplo, pak voda z nebe nevadí. Tráva bývá ještě hnědozelená, a hnědá končí, je tu jaro, opravdové s dešti, s kroupami jako pěsti…. Až zaprší a vše se zazelená, až ovce obsadí všechny stráně, ptáci vyvedou mladé ze svých hnízd, uslyším klapot zobáků čapí rodiny ze sto padesát let starého hnízda na pivovarském komínu v Jablonném v Podještědí. Budu šťastný a mé Janě se vrátí sen být s ptáky na obloze, dívat se jejich očima a prožít s nimi den.

Čajové dýchání

Čaj, thé, herbata. V řeči lidí, co bydlí kolem lužické Nisy, je to extrakt z lístečků keře, který nám už mnoho, mnoho let poskytuje víc, než odehnání žízně. Pití čaje je obřad, ale i ranní spěch. Zapít snídani a běžet ven.
Čaj je i o pohodě, setkání s něčím, co je nám příjemné. Čaj, to jsou ta malá vrátka v zahradě, skulina v plotu, řeč větru, slunce, vše, co nás zahřeje, dá sílu mozku znovu a znovu jít do boje. Stimuluje, hladí a budí sílu, koncentraci a naději, že svět nepřestává být domovem, když se ústy, úzkým hrdlem hrne tělem, abych pookřál a flintu nehodil do žita.
Buď pochválena země i čínský rolník, jež měl sílu zasadit, zušlechtit, sklidit lísteček po lístečku, usušit, zabalit a poslat na pulty velkých měst. Odtud až do mé konvice. Spařit vodou a voňavý dech všech čajů nechat vychladit a pít, pít čaj, odvar z lístků čajových. Jak divně z ní to slovo odvar...
Viděl jsem pěstovat čaj v Uzbekistánu, pít jej z šálku bez ucha, růst na dlouhatánských polích, na svazích i rovinách v sousedství vodních příkopů s rýží, kde pracují dívky se slamáky po kolena v bahně, na které se dívají obrovské žáby s vykulenýma očima. Co ty všechno viděly, když lístečky čaj jemnými prsty strhávaly a ukládaly do tašek přes rameno.
Čaj k nám doputoval z dálek. Co dostal jmen, barev, příchutí, vůní, chutí na patře v ústech. Čaj milionů chutí a barev je stále v expanzi za svými zákazníky. Čaj jsem pil v Praze, ve Vídni i v Berlíně na chodníku, ve vlaku do Petrohradu, v Liberci na koleji vysoké školy, doma ve chvatu, v Hrádku nad Nisou u starosty, v liberecké Plaze v Bílé čajovně…

Čaj má své obřady, náčiní, hrnce a taky dobu, co se s vodou mísí, čas nalévání. Až je to obřad, jako každý jiný spojený s pokorou a dosažením síly. Čaj o páté, co pijí Angličani, čaj na horské chatě, hluboko nad peřinou sněhu s desítkami těch, co chtějí čaj s rumem, s mlékem. Čaj, co rozesmutní, čaj, co rozesměje, co dořeší a slíbí neskutečné. Čaj všude. Vsedě, vleže, v base i na svobodě. Rád piju i chladné studené čaje. Piji je s chutí a rád. Ať žije dál, ten nenápadný čajový keř! 

Zestručním to – výkřik do tmy aneb Cestuji Libercem

Vše, co přijíždí od západu a severu, z Německa a Polska musí mimo město, ven na silnici z křižovatky u Svárova někam pod Ještěd a po jeho svazích ku Praze a do východních Čech. Cestou je možná celá řada odboček k megacentrům nákupu u letiště, na cestě ku Praze….
Půjčte si na to, hledejte. Prodejte tu zpropadenou sportovní halu, jen něco dělejte… Za rok, za dva už bude pozdě a tohle město chcípne pod koly a na výfukové plísně statisíců aut, co budou Libercem stále jen projíždět. Vyhlaste soutěže, prodejte vlastní dům, dělejte něco, co bude vidět…

Zatím vedete jen řeči, plané sliby, nestoudné žvásty. Na co čekáte? Na stále nové a nové volby? Město zahyne. Už tak to, co dýcháte v dopravních špičkách. Není to slučitelné s životem člověka. Dejte si inzerát třeba do kanadských novin, že hledáte bohatého chlapa, bůh ví z jaký pr…., který si třeba uvědomí, že babička byla pokřtěna v Ruprechticích v kostele. A co by tedy neudělal, zvedne a zavolá, tisíc kilometrů na jih, někam ke hranicím s mocným sousedem. A pak se uvidí. Uveďte nás v pokušení, že chcete, aby se už něco začalo dít. Zítra bude fakt pozdě. Jinak si budu myslet, že čekáte na zjevení, co se stane s dopravou v Liberci.

Šlechtična z naší ulice

Potkávám tu starou paní snad každý den. Pozdravím, poodejdu a mám chuť se otočit a zavolat: „Frau von Witbach – wie gehts?“ Nezavolám, ona opřena o hůl, shrbená, jde někam dál na oběd…
Statkář Gustav Richter, majitel statku Mildenau u Frýdlantu v Čechách (dnes Luh u Raspenavy) byl v roce 1908 povýšen do šlechtického stavu s přídomkem ,,von Wittbach“, ač jsme šlechtické tituly v Čechách zrušili, (na rozdíl od NDR, Německa, kde dědičný titul ,,von“ byl zachován a používá se). Tenhle drobný predigát by slušel i mé sousedce odnaproti z paneláku.
Co vím, tak je dcerou šlechtice a byla ředitelkou školky v Liberci. Česky mluví naprosto čistě, nikdo by neřekl, že to není její mateřský jazyk. Však taky nikdo v jejím okolí neví, že je rozená von Wittbach z Raspenavy. Vzala si za manžela Čecha, který už dávno není.
Mnoho jich už v Liberci není. Paní baronka Horowittzová, kdysi ředitelka jazykové školy v Liberci, už je rovněž na pravdě boží. Co dělat, dnešní doba šlechtictví zrovna moc nepřeje. Je to asi tak, jak to má být. Ti starší mocní, to byli většinou z počátku loupeživí rytíři, za peníze hotovi svůj meč vytáhnout na kohokoli. Ti mladší si svá šlechtictví prostě koupili, nebo dostali za službu vlasti, panovníkovi, jiní ke šlechticům přišli sňatkem nebo adopcí. Tak si vyberte.

Šlechticem ducha – to dovedu uchopit a ustát. Je jím nonšalantní herec, velká zpěvačka, primabalerina, významný vědec, profesorka, malířka, tam někam bych zařadil tu starou paní, co každý den potkávám – von Wittbach. Doufám, že je to ona, dcera nebo vnučka statkáře z Mildenau… Ptát se jí nebudu. Kdysi mi to řekla moje maminka a měla to taky druhé ruky. Co dělat? Musím dát na instinkt a ten mi říká: To je paní von Wittbach. Tak ať jí slouží zdraví!

Svinutí – krása našich i cizích jmen

Dospělí sousedé prapodivných jmen, čert to vem. Horší to je v dětském věku: „Svinutý!...“ Co zavolání, to výzva. Ve školce, ve škole, v kolektivu družin, pane, vojín Svinutý, přišel jsem na Váš rozkaz… Miláčku, víš je tu taková maličkost, jmenuji se Vašek a dál, dál až se vezmeme, tak si vezmu tvoje příjmení, přece nemůže být další generace – Svinutých…
Slečna se mohla jmenovat Rozpačitá, Bystroučká, Prase. To poslední jméno patřilo fabrikantu z Vansdorfu a ještě nedávno se jeho jméno dalo číst na firemním objektu…
Petříček je v našich krajích lépe ke skousnutí než Hugo, na to slyší v našich domácnostech nejčastěji pes. Dcera si pořídila psa prostého jména, chrtíka Boženku. Ještě, že většina z nás, milovníků akvarijních rybiček, nemá potřebu si s nimi povídat jmenovitě. Mít však doma papouška a vést s ním řeč, znamená mít jej téměř za člena rodiny, tudíž začít oslovením.
Ještě, že nežijeme v Rusku. Tam se tituluje ještě i jménem po otci…. Nejhůř na tom byli v celé historii svatí, neboť být svatým bolelo fyzicky a měli neskutečně těžká, latinská jména. Kdo si je má pro pánajána pamatovat? Od doby, kdy Čechy, Liberecko a Českolipsko propadlo kouzlu multikultury a stěhují se k nám tažní ptáci z celého světa, třeba z Mongolska, Indonesie, Srí Lanky... Jejich jména zní bez nadsázky, jako kytky v pařeništi. Zvykejme si. Možná jsou jména i příjmení arabská. Z z Balkánu to není tak daleko.

Biblická jména jsou nám po všech těch tisíci společných letech s Židy asi nejbližší. Posuďte sami: Josef, Jakub, Jan, Eva, Hana, Anna… Německá jména mluví zase o opaku Helmut, Otto, Walter, Egon… Jak je ten svět jmen podivný a čarovný. Odkazuje i na módu a přitom nejde o módní výstřelky. Je to přirozený jev, podléhající zákonům společenského vývoje, jako každý jiný. Neplatí tu sice žádné Newtonovy zákony zemské přitažlivosti, ale vědomí paměti příslušné etniky, země. A tak nám doufejme dál porostou do zdraví Aničky, Jiřinky, Jiřičkové, Petříci a Pepíci. Zajímavé i poučné povídání bez snahy něco změnit. Berte to jen jako šťouchnutí, abyste jednou, až přijde onen den, nevypadali jako tupci, kteří neví, co se sluší a patří, až před vámi bude stát syn a bude řečnit: „Milí rodiče, to je Honza a budeme se brát...“ 

S holí, berlí…

S holí se to chodí! Chvála stáří a bez šance u opačného pohlaví. Co bych si stěžoval? Šestašedesát let bez hole. A jak se ti to stalo? Povídám, otočím se za ní, řeknu ti, až srdce bolí a pak, z ničeho nic, v koleně křup. Jakoby ti tělem projel šíp, úplný orgasmus. Ten původní ti na tváři vytvoří škleb, jako bys náhle zblb, ale tenhle z kolene mě poslal ke zdi. Chytil jsem se jí, jako Zeman ve svatým Vítu u zemských pokladů. Zavrávoral jsem, krásná dívka zmizela za rohem a já šel podél zdi na zem.
Koukám, koleno je volné, stěží popadám dechu zvedám se a nedošlápnu. Domů skáču o jedné. Nastává období hole. Dnes, po půl roce, je mou nedílnou součástí, jako jí kdysi byli klasici marxismu, když jsem věřil, že země patří všem lidem a že se budeme mít všichni stejně dobře.
Zůstal jsem o holi z duralu a s ní se mi chodí dobře. Tancuju, když o ni zakopnu. Chodím pomalu a vypadá to, že při chůzi přemýšlím. Ano, ale jen o tom, jestli to zvládnu domů. Ano, to je dnes můj vnitřní svět. Navenek se tvářím, že jsem z toho venku a hůl nosím jenom ze zvyku, že jsem si ji vzal vlastně jen z dišperace, abych se pochlubil křepkým během za svým stínem.
A tak, jak povídám, stala se hůl součástí mého já, jako kdysi kšandy, kravata, manžetové knoflíčky, vypucované boty, pěšinka ve vlasech, čistý kapesník, popřípadě preservativ. Vidíte, jak jsem na sebe dbal. Nyní se to vše koncentruje v jedné duralové holi… Je vlastně mnou, je jako zaplombovaný zub, ostříhané nehty, čistý krk, vyčištěné zuby… Možná, že to samé už znáte taky: Siofor na cukrovku, ráno, večer, podobné prášky na vysoký tlak. Že jsem se za tou kočkou otáčel! Ještě, že si mě nevšimla. I když, mohla mi zavolat rychlou, nebo mi taky sebrat peněženku, hodinky. Mohla si se mnou pohrát, zavolat kámošky…

No, máme to za sebou, užili si doktoři, VZP si taky přišla na své. Já poznal sestřičky ve špitále, doktorky, co slouží v noci a mají chuť vás zabít, když je budíte. Svou novou přítelkyni, hůl jsem seznámil s tou starší, která o mě pečuje a která netuší, proč mi v kolenu chrastí. Hůl, berla - perla v rukou dnes už zase řeholníka, to jsou mé dnešní pocity. Tak až mě potkáte, jsem to já, jen o jednu hůl hezčí. Někam běžím, pozor letím…. 

Recept k vyzvednutí v Sudetech

Bylo mi deset a to kolo k narozkám byl splněný klukovský sen. Přehazovačku ještě nemělo, ale už se podstatně lišilo od kol stejně starých kamarádů. Vždyť i já jsem měl jedno takové. Ostatně na vesnicích jezdila trofejní kola, jež byla součástí konfiskátů (po Němcích), spolehlivě ještě nejméně dalších dvacet let. Byla nezničitelná. Však se k nám později z Ruska dovážela jejich replika – kola Ukrajina. Žel, jejich design byl stále ještě vázán tím, aby na frontě dovezl vojáka, kam je třeba, a aby se kolem i kryl. Nebo tak nějak.
Proto naše „esky“, byly mezi chlapci mé generace tak žádány a oblíbeny. Byly barevnější, měly berany, lepší zvonky, měkčí sedadla, byly lehčí… Z kola jsem téměř neslezl. Mé první ,,ruhly“ – hodinky zůstaly v Machníně, po přehlédnutí díry v prašné vozovce, někde ve škarpě za školou, hodináři tak na náhradní díly,.
Jindy mi maminka sama řekla: ,,Jiříčku, skoč na kole pro léky. Tady máš recept a vyzvedni mi ho.“ A hned bylo nad čím přemýšlet. Kam do lékárny? Machnín byl pořád ještě samostatnou obcí, ale svoji lékárnu neměl. Nejblíž byly dvě lékárny vzdálené odtud stejně, asi čtyři kilometry. První byla v Chrastavě na rohu v ulici za školou. Parádní cesta tam. Kopeček jenom od nás ke kostelu a od Mrázků kolem lípy po rovině a z kopce dolů, pět až deset minut. Cesta zpátky byla do kopce a trvala dobré půl hodiny.
Druhá varianta byla s podivem po cestě tam i zpět po rovině…. Do Stráže nad Nisou, ještě před nedávnem do Alt Habendorfu. Po cestě z Machnína do Liberce, v půlce odbočit doleva pod viadukt, směrem k Tesle a vpravo, v takovém malém domečku, bývala lékárna i pro nás. Já tou cestou jezdil docela rád. Nebyl na ní skoro žádný provoz.
Stále mluvím o cestě, která vedla z Ústí nad Labem od Teplic k nám do Liberce ta, co vedla z Bedřichovky přes Stráž do metropole Sudet. Klid na tehdejších silnicích byl dán tím, že bylo málo osobních aut a hlavně, podniky posílaly své výrobky vlakem. Žádní tiráci, ale nákladní vagony. Takže jsme jezdili na kole cik – cak z jedné strany asfaltky na druhou, až na vás prostě (sprostě) někdo zatroubil. A pak, ve Svárově před skálou byla ze stráně, hned při silnici vyvedena železná trubka, z které celý rok tekla chladivá, čerstvá a voňavá voda, kterou jsme si nenechali utéct, a pili ji plnými dlaněmi. Však si ji tehdy brali celé konve i kolem projíždějí řidiči autobusů ČSAD k chlazení motorů… A ještě to pan Linka, řidič autobusu komentoval peprnými slovy…

Složitý výběr lékárny: buď na předměstí Liberce – do Stráže, nebo do Chrastavy? Už ani nevím, jak jsem se tehdy rozhodl. Pokud mě maminka poslala ještě i pro vajíčka k paní Sedláčkové, k té co se nenaučila česky a kde obchod vypadal tak, že já ji dal pytlík, v němž byla papírová desetikoruna a za pět minut poté jsem dostal zpět týž sáček s deseti čerstvými vajíčky, jel jsem raději do Chrastavy. Paní Sedláčková bydlela v posledním Machnínském domku, pak už jen starodávná lípa, Chrastavské oko a lékárna na rohu ulice, za kinem…..

Deštník, k čemu je

Když jsem stál 20. prosince roku 1968 v Londýnské ulici Downing street 10 před nevzhledným, tuctovým vchodem, nedočkal jsem. Bydlí tam britský ministerský předseda a ten, když prší, je podle tradice, byť se jedná o pár metrů, než usedne do černé limuzíny, ukrýván před deštěm pod velký černý asi i neprůstřelný, deštník. Tak nějak jsem uvažoval, stoje hodnou chvilku a sám sebe schovávaje pod skládací deštník z Německé demokratické republiky…
Deštníky. Pokud si vzpomínám, tak na počátku druhé poloviny dvacátého století se u nás víc, mnohem víc, nosily ,,pršipláště“, kabáty z igelitu, nepromokavého materiálu na úkor deštníků. A skládací deštník nebyl v obchodech ani nabízen. Východní Němci s jejich individuálním dovozem a následným prodejem měli slušný obchod.
Takzvaná pláštěnka do deště byla většinou z igelitu, byť levná, tak použitelná jednou, maximálně dvakrát. Verze bez knoflíků se trhala už při oblékání, verze s knoflíky se trhala u knoflíků a při sundávání. To se týkalo nás dětí. Otec a myslím, že na tom byli stejně i ostatní měli deštníky za něco nedůstojného hlavy rodiny. Něco na tom bude, nepamatuji se, že by policista, voják, uniformovaná osoba byla při dešti kryta deštníkem. Jim sloužila perelína známá i z francouzských filmů, kde ji pošťáci, četníci, důstojníci mají na sobě při dešti, což vytvářelo kouzelné scenérie, siluety pošťáků, policistů v honbě za zločinem, při doručení pošty v dešti, na kole…
Postupně, jak v NDR zvyšovali výrobu skládacích deštníků, bylo i doma čím dál častěji i vidět osobu se skládacím deštníkem. Ještě později i naše představitele bylo vidět pod černými deštníky, jako toho britského ministerského předsedu na Downing str. 10.
Otrávená špička deštníku posloužila i k politickému atentátu. Deštník byl součástí, často i hlavní rolí filmového přepisu humorné zápletky, příběhu. Deštník byl důležitou rekvizitou pana Tau z dětského filmového seriálu, deštníkem měla být i ona iluzorní představa ochrany zemí střední Evropy před jadernými hlavicemi. Pod deštníkem se schovaly hlavy milenců. Deštník přimaloval umělec do obrazu plného slunce, a hle! už to nebyl deštník, ale slunečník. Deštník, pánský lze použít i jako hůl s překvapivě dobrými výsledky. Deštník byl jako pravzor pozdějšího padáku.

Skládací se vešel i do nákupního košíku, ale byly i velké, pod který se v dešti schovala celá rodina. Ač zdá se jeho hodnota ve výčtu věcí, co člověk používá, malá, opak je pravda. Nezmoknou vlasy, oblek, šaty, pánovi pleš, důležité dokumenty. Deštník je i stále zapomínaná věc. Je stále v pohybu a neznám jinou věc, kterou někam položím a většinou odcházím bez ní. To je prostě deštník, dělej co dělej, jiný už nebude. Černý, modrý s kytičkami, ať je jaký je, důležité je, že když prší dá se otevřít a funguje.

Od kdy miluji obalovaný květák


To máte tak. Přijeli tatraplánem a měli takové kožené kabáty, které vrzaly. To bylo první, co mě na nich upoutalo. Byli tři a to vrzání kůže mě rozbrečelo. Později se mě snažili přesvědčit, že to nebyla tou vepřovinou, ale tím, jak se vrhli na tátu oblečeného jen v trenýrkách, a jak ho hrdinsky policejními chvaty povalili na zem a spoutali… Od té doby miluji policajty, a vím jak těžkou a nebezpečnou mají práci. Jsou to odborníci na myšlení, vyrážení dveří. To mi tehdy stačilo k udělání si profilu policajta na dlouhá léta dopředu. Mohou si za to sami.
Táta byl ve vyšetřovací vazbě dost dlouho na to, aby na polích dozrál do konzumní jakosti český květák, sudetský karfiol. Máti jej pokaždé obalila celý ranec a vezli jsme jej do liberecké věznice. Já, dosud odpůrce smaženého květáku, jsem si to ve své dětské hlavičce zaškatulkoval na jednou provždy. Vyšlo mi z toho: vzali mi tátu, budu mít rád něco, co má rád i on – obalovaný květák. A tak došlo i k tomu, že z rance květáku pro tátu, jsem tajně uždiboval při vědomí toho, že jsme tím nějak spojeni, a že na tátu myslím. Tohle odůvodnění se mamince nelíbilo a prý se tomu na cele smál i táta.
Chtěl jsem se s tím obrátit na ombudsmana, ale ten ještě neúřadoval, na Gottwalda, ale ten neměl čas. Právě se chystal do Moskvy a Marta mu hned, jak se vrátil z Ruska žehlila šaty do rakve a prala spoďáry, aby ji ostatní soudružky, co mu přijdou políbit ruku, nepomlouvali. Byly to hrozné časy. Táta v krimu bez obžaloby, Stalin v Rusku ve futrálu a komunisti v Machníně pořád dokola hráli z místních tlampačů Suliku, oblíbenou Stalinovu gruzínskou píseň.
Já doma řval, protože jsem si myslel, že když umřel Stalin, že se zhroutí svět. Máma si to nemyslela a nafackovala mně, dítěti, že jsem blbec. Byla amnestie a tátu pustili z vazby. Doma se to srovnalo, ale mě pořád nebral nikdo vážně a já si myslel, na rozdíl od táty, že to bude pořád lepší… Stal se ze mě vzorný pionýr.
Rodiče mi do toho moc nemluvili, každý si sám za sebe musí sáhnout na rozpálenou plotýnku, neboť jinak neuvěří. Chlapům to jde líp. Některé ženské jsem poznal jako neuvěřitelné politické svině, ochotné jít bonzovat kamkoli a kdykoli kohokoli napráskat.

Ještě, že mi z těch pradávných dob něco zůstalo – láska k obalovanému květáku, potažmo k bílé, květákové polívce. Svět se kamsi pohnul. Snad kupředu, co já vím. Někteří obrátili svá přesvědčení o 180° a jsou z nich kapitalisté. Jiní sedí v úřadech a dělají vše pro zabezpečení svých rodin a rodin, svých milenek a známých. A tak to chodí celých mých krásných šedesát sedm let, co brázdím ulice Liberce a jeho okolí.  

sobota 15. března 2014

Autem in memorial

Tatínkova láska k autům byla všem kolem známa a pokud vím, tak všemi rovněž zneužívaná. Začala to ženami v téhle rodině. Moje babička, tatínkova maminka, nevím, co ji v tom krejčovském salónu v Liberci ještě před První světovou válkou naučili, ale ta by z fleku mohla velet armádě. Dědeček se z té První války vrátil jako nadporučík a to uznejte je menší šarže než generál. Takže babička ovládla bojiště, vzali se a narodil se jim můj otec….
Babička, ještě než děda narukoval, si udělala jako jedna z mála libereckých dam řidičák a auto? To byl její velký sen. Zato dědeček! Ani povzdech, ani pohled, slovo obdivu. A tak vztah ke spalovacímu motoru a pohled zpoza okénka automobilu patřil babičce a ve 20. letech minulého století už i mému tatínkovi. Ještě dlouho vzpomínal na jejich první auto Ford-T-mobil v barvě černé. V jiné se snad ani nevyráběl.
Tak o padesát let později jsme jeli do Varnsdorfu a na známém kopci Šébru si táta zavzpomínal, jak to bylo dříve s chlazením vodou u těch starých auťáků. Auta trpěla prý jako zvířata, halila se do vodních par, sípala nedostatkem – asi vzduchu, jak to babička komentovala. Tatínek běhal kolem vozu jako zkušený servisman a děda seděl vzadu, četl si noviny a dělal, jakoby čekal, až mu číšník přinese objednanou kávu…
Měl tu nejlepší možnou praktickou výuku. První zlomenou ruku měl od kliky, když ,,natáčel“ motor. První peníze, co vydělal, šly na opravu motoru. Potom přišli jeho bratři, aby za ně udělal autoškolu. Udělal, ale podotýkám, to bylo za ještě První republiky a provoz na silnicích se nedal srovnat s oním šílenstvím, které zažíváte dnes, den co den, a to už nejen ve špičce, kdy se pracující vrací auty po práci do svých domovů.
Musím tatínkovi, jeho bratrům, ale i babičce přiznat, že neměli nikdy žádnou automobilovou nehodu. A to tatínek krmil ta svá auta vším možným a dá se říci i nemožným. Dřevoplynem, který si sám vyráběl tím, že vzadu na autě si přitápěl polínky. Benzínem, který si sám vyráběl a který měl základ v restaurační kuchyni. Naftou, kterou se už jako olejem, emulzí chladily obráběcí stroje. Benzínem od vojáků našich i okupačních armád, který ,,střílel“ víc, než oni na východní frontě, nebo ve vojenském prostoru – v Ralsku.
Jak to ten tatínek dělal, že mu auťák byl po celý život snem, dárkem, milovaným dítětem, na které se nezlobíte, a které vás doprovází životem. Za volantem si odpočinul, zapomenul, kde ho co bolí. Jak já jej miloval a obdivoval! Nikdy jsem neměl dost odvahy a času mu to říct. Asi to znáte sami. Většinou to tak chodí a pak -... pozdě bycha honit.

Když potom odejde, odjede, a je to navždy, je pozdě. To jenom kouř z výfuku a písek od pneumatik zachrastí na asfaltu. Už tu není. Bude to třicet let, co jsem si jeho řidičák uložil do šuplete. Napořád. Tati, měl jsem tě rád... 

Když koledovat, tak k Táborským

Na vesnici si lidé vidí do talířů. Aspoň tak mi to maminka pokaždé opakovala. To známé: Co by tomu řekli sousedé?!, jsem slyšel mnohokrát. Ač měla dozajista, jako všechny maminy pravdu, dařilo se mi její doporučení vždy nějak obejít. Byla příliš hodná a měla mě natolik ráda, že mi mlčky dala prostor pro vlastní iniciativu. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.
Bylo mi pět let a v podstatě pro každého čtyřletého jsem byl mazák, každý šesťák se mnou třískal o zem. Blížily se velikonoce. Naše vesnice byla natolik internacionální, že jsme si zde po válce už skoro nerozuměli ač obcovací řečí byla němčina, a pak čeština. Maďaři, východní Slováci, Rumuni, Rusíni a cikáni měli svou originální překladovou češtinu. Koledovat posílali děti všichni.
Jak jsem už řekl čtyřletí, mě poslouchali, páťáci a šesťáci, když mi před tím namleli, tak taky. Musím přiznat, že židovskou rodinou jsme ve vesnici byli jenom my. V družné zábavě, den po dni jsme všichni přežívali, abychom doma za zavřenými dveřmi pomlouvali jeden druhého. Kdeže ty časy zavřených dveří, rozestlaných opravdových peřin jsou! To teplo pod nimi, jak k tělu přilnuly a hřály, hřály. I vzpomínky na teplou duchnu z pravého husího peří hřejí.
Jak už jsem řekl. Slušně pozdravit, usmát se, ukázat zuby, nadzvednout klobouk, nonšalantně políbit ruku a poslat děti koledovat na velikonoce – to dělali všichni…. Pod kostelem, kde jsme bydleli, nás bylo šest a měli jsme v zásobě překvapení. Nedávno, před měnou skončili s krámkem Táborští, co prodávali jako soukromníci v sortimentu papír. Víc písmen jsem neznal, ale ,,papír“ na štítu – ve výloze byl. Nikdo jiný by k nim koledovat nešel. Zatáhli roletu, děti neměli. Já velel a nějaká natvrdo vařená vajíčka mě nezajímala. Šlo o sortiment, co ještě nedávno Táborští prodávali. Připadal jsem si trochu jako Jánošík, nebo šéf podobných dětí v Oděse.
A tak nás šest mlátilo pomlázkami o dveře, jako husité cepy. Koledovali jsme s vervou, jako ti, co zpívali chorály Ktož sú boží bojovníci, u Lipan nebo na hradbách Sionu. Tak dlouho až otevřeli: „Nic nemáme, běžte pryč!“ Nešlo to, takže došlo na průpisové barevné papíry, role krepáku, barevné tužky, gumy, ořezávátka, v podstatě sortiment, co neprodali… Já byl za Judu Makabejského, u ostatních za Žižku, za Jánošíka, co bohatým bral a ostatním dával typy.

Naše vesnice opravdu byla internacionální. Mě doma pro formu za to koledování u Táborských nařezali. Pak šli hrát šachy a my kluci za hřbitov, kde jsme měli na stromě ve větvích skrýš. Tam jsme si řekli, co jsme doma odposlechli a udělali plán, co s tím…. Většinou jsme byli úspěšní a šťastní. Není to krásné vzpomínání? Jak moc se liší naše hraní od toho, jak si hrají děti dnes. K čemu používají své hlavinky, svaly, klouby, končetiny? Na co budou vzpomínat oni?  

Třešňový sad

Když kvete třešeň v Polabí, je to jiné, než kdy kvete v Mníšku pod Brdy. Třešeň kvetla u domu, kde jsem se narodil. V tom domě jsem měl postýlku u okna do zahrady a tisíc malých zpěváčků mi přišlo říct, že třešeň bude zítra kvést. Tam venku, na dvorku pod třešní, bylo tolik harampádí, že nikoho ani nenapadlo, aby zvedl hlavu, aby se podíval. Nahoře ve větvích už hrál orchestr jarní oblohy a dirigoval jej sám Herbert von Karajan. Včela si sedala vedle včely, sem tam i čmelák přicmrndoval. Ptáci ve fraku, přišli i ti, co zrovna končili s prací, stavební party vlaštovek. Jiřičky, kosi a drozdi po párech, jejich manželky i milenky.
Koncert to byl věnovaný jaru, všem třešním, bratrancům a sestřenicím, višním, mirabelkám, co rostou při silnicích. Zítra rozkvetou všechny, jabloně i hrušky, švestky, meruňky. Až dozní šum všech těch křídel a hudba v srdcích zakoření, pak přilétnou pracovité včely, políbí své květy a obejmou je do náručí.
Já za okny ve své postýlce, snad proto, že jsem tak malý, budu jen tiše naslouchat řece. Sledovat ten bujný skok, jak skáče po kamení, kdy se plazí, jako had, a syčí, šumí, hladí větve a lístečky zelené, kůru vrásčitou, pod kterou to tepe životem.
Třešeň. Řekni třešeň a vrať se do kolébky, bílé jak plachetka kolem hlavy, z plátna čistého, jak mléko, co voní. Voní po chlévě, čím matka dítě kojí, co se jí pevně drží za prs, to je má třešeň za okny v Hrádku nad Nisou. Vzala si kus mého srdce, a její bílé květy, si vzaly moje oči do zástavy. Ruce objaly její štíhlé tělo, aby zůstalo tak, jak bylo dříve. Rájem včel, všech, co umí kouzlit jarem. Ptáků, všech, co žijí darem vrátit se s křikem na jaře a s elánem se pustit do křížku se vším, co leží ladem. To se pak barvou prozáří vše, kupka hnoje, hromada tlejícího listí i srdce okoralé. Člověk, co téměř zplesnivěl. Kočárku přestala vrzat kola, syn uspěl u zkoušek. Lidé se začali navzájem zdravit, kdosi zametl před vchodem.

Jen třešeň, dneska už stará, čeká, jaký osud je jí předurčen. Je jako ten věrný starý pes, kterému vypadaly zuby. Její větve po poli rozházela vlna tsunami. Dívám se z okna pokoje, kde jsem se před desetiletími narodil. Třešeň za oknem už nestojí, pes leží u boudy a já opřen o parapet zavřel jsem oči a usnul, abych se vrátil do dávných let. Do třešňového sadu, ke třešním plných včel…..  

Potkali jsme kouzelníka

Držel jsem tátu za ruku. Prachovské skály - na každém kroku, něco co jsem neznal a viděl poprvé. Maminka, o dva kroky za námi v družném rozhovoru se svými sestrami, snad ani netušila, kde jsme. Hlavně, že nejsem sám. Jsme tu celá rodina.
Rozhlížel jsem se zprava doleva, odzdola k vrcholům borovic, všude pískovce, bizarní skály, ale nikoli prach: „Tati, proč Prachovské, když tu kolem je jen písek na nádobí?“ Už si nepamatuji, čím tatínek zdůvodnil absenci prachu na úkor písku, který maminka používá na mytí nádobí. Podstatné bylo, že mi řekl, že kdyby mě někdy viděl lézt po těch skalách, že mi nohy přerazí dřív on, než si je stačím přerazit já pádem z těch skal. Nejspíš to myslel vážně, a na zadek bych dostal určitě, stačilo by se jen zmínit, že bych se rád přidal k jedné z těch part, které jako hrozny visely na řadě těch absurdit kolem nás.
Popravdě, ani by mě to nenapadlo. Já měl se svým životem úplně jiné plány. Chtěl jsem být špión, který pracuje v utajení uprostřed nepřátel. Tohle jsem se bál říct, protože v té době se v kinech promítal film o jedné špionce první světové války a tu na konci filmu odhalili a zastřelili. To už neplatilo. V rádiu říkali, že dnes se mění chycení špioni, kus za kus na mostech. Z každé strany vypochoduje na most jeden, jdou proti sobě. Když se míjejí, tak se jeden druhému jemně ukloní. Žádná popravčí četa, ale glazé rukavičky, kaviár, losos, kamery a stisky rukou, pevné, soustředěné pohledy z očí do očí a doma sláva, řády, medaile, knihy, filmy...
Otec mi do snění skočil informací o cestovateli Kořenském, který byl připomínán bustou, ale zarazil se: „Tak abys věděl, právě jsme minuli kouzelníka Nerada, co má v Izraeli bratra, kterého tam zavřeli, jako špiona.“ Já nevěřil vlastním uším. To tedy byla informace! Už jsem se tátovy ruky nepustil. Ten prachovský Nerad, co nás míjel, byl velký chlap s rukama jako lopaty. Jak mohl s takovýma rukama čarovat a kouzlit? A co jeho brácha? Byl opravdový špión? Pracoval pro Moskvu nebo pro Londýn?
Je to víc jak šedesát let. Tatínka se už nezeptám a pokud pan kouzelník Nerad žije bude mu víc jak osmdesát let. Co je po takové době pravda a co je fikce? Ale to pomyšlení! Jako malý kluk jsem v Prachovských skalách potkal kouzelníka, bratra opravdového špiona. Žádná výměna uprostřed mostu. Už nikdy potom, co jsem se s tátou různými lesy nachodil, nepotkali jsme nikoho s tak zajímavým osudem jako onoho kouzelníka, jehož bratrem byl odvážný špión. Sice na nesprávné straně, ale byl to špión.

Potom už nebyl žádný špion v mém okolí a celé mládí a dospívání vlastně stálo jen na jednom kouzelníkovi a jednom diverzantovi. Však jsem si tohle tajemství nechával pro sebe. Dodnes nevím, kdo na čí straně stál, ale není to jedno? Novou válku nikdo nevyprovokoval, tudíž to nechme spát. Já se špiónem nestal a téměř nic mi neschází.

O sobě, o nás

Když dnes vidím, jak po polích a v lesích pobíhají lovci pokladů s minohledačkami, pak se mi vybavují 50. a 60. léta minulého století v Sudetech odkud museli Němci po roce 1945 odejít. V těch letech jsme jako dorůstající kluci hledali, co oni před našimi rodiči schovali. Ti nemuseli s hledačkami do lesů a polí. Mohli jít skoro na jisto na půdu za trámy, pod krytinu střech, pod podlahy, za falešné stěny pokojů, pod prahy a schody, do ozdob na domech, do chlívků, včelínů, septiků a studní….
Kamarádova babička se jmenovala Enny a její manžel byl Čech. Enny do odsunu nemusela a její kamarádky, než byly odsunuty, se jí svěřovaly, co si kam schovaly s tím, že kdyby se nevrátily, je všechno její. Domek vedle domku, žel ty staré většinou všechny dřevěné, se záhy rozpadaly před očima. Byly dobré leda jako stavební parcely. Muž paní Enny je skoupil a ta je důkladně prohlédla. Věděla kam má jít a co hledat…
To, co jsme nalézali my, kluci, byly paběrky a ještě jsme to měli přísně zakázáno. O to víc nás hledání lákalo a téměř všichni jsme nalézali. Právě těmito zábavami se tolik lišilo naše dospívání od vrstevníků ve vnitrozemí. Prostě, Sudety byly vždy o pokladech.
Ani na mysl nám nepřišlo, že nalézané věci nejsou naše. Že je v tísni schoval někdo v dobré víře, že se pro ně vrátí. Slyšeli jsme kolem sebe, co kdo z dospělých našel. Spíš každý sám z domova věděl něco konkrétního, ale nesměl o tom mluvit. Policie by takového člověka obvinila ze zatajení věci, která patří státu. A to svět hledačů pokladů teprve čekal boom.
Dvacet let po válce se začaly na konfiskátech měnit střechy a okna a teprve velké stavební zásahy odkryly důmyslné skrýše plné pokladů. Pro vyhnané to byly věci většinou rodinné. Doklady k opuštěnému majetku, tehdy už zničené koberce, látky, sklo, obrazy, umělecké předměty, knihy, doklady k politické příslušnosti, obrazy Hitlera a jeho sudetských nohsledů.
V téhle etapě, kdy už bylo jasné, že se původní majitelé nevrátí, jsme nacházeli ve sklepích šavle, pečlivě zabalené uniformy, dýky, pistole, medaile, stříbrné pěti a dvoumarky, optiku, lékařské i kuchyňské nástroje, psací stroje a jiné věci, žel mnohé už plesnivé, rezavé, zničené vodou a časem.
Ani jedna naše klukovská válka se neobešla bez originálních částí nádherných uniforem vojáků, nebo hasičů, slavnostních šavlí, čestných zbraní, dýk. Dnes bychom za ně dostali desetitisíce, možná statisíce korun a muzejníci by plakali a plakali… Torza, okousaná ostří šavlí a mečů mě mrzí, neboť já byl dobrý šermíř. Rodiče mlčky přihlíželi té devastaci hodnot, protože na tom byli stejně jako my. Neznalí toho, s čím si děti hrají.
Nejhorší bylo, že se úplně a bezezbytku likvidovala německá knihovna. Vše, co bylo psáno švabachem, šlo automaticky do koše, nebo do sběru. A byly to takové unikáty, které dnes nemají v archivech, v knihovnách ani v muzeích.
Počátkem šedesátých let minulého století jsem si dal občas inzerát, že koupím německy psané knihy, staré dokumenty, pohlednice. Nemá nikdo ponětí, co mi milí drazí spoluobčané od Krkonoš, přes Vansdorf a doma v Liberci nabídli. Antikvariáty tyhle unikáty nebraly, leda tak pro podpultové fajnšmekry, ale na půdách jich stále byly mraky. Kdo se věnoval této oblasti v době 60. let mohl za desetikoruny koupit vazby z 18. a 17. století. Listy nejznámějších světových grafiků byly za babku. Žel, já byl student a pokud jsem přinesl domů něco, co jsem musel koupit, ještě dnes slyším maminku jak si stěžuje, že ty knihy strašně páchnou stářím, a že zasmradí celý byt.

Dnes je mi upřímně líto původních majitelů, kteří v důsledku národního socialismu v Hitlerově pojetí zemřeli jako pronásledovaní Židé. Lituji Němce, kteří Hitlerovi uvěřili a nakonec museli opustit své domovy v Sudetech…. Dnes hledáme společné projekty. Máme štěstí, že žijeme na hranicích bez hraničních závor. Měli bychom si vážit téhle dnešní úžasné doby, času, kdy se máme možnost opět poznat a věřit si…..

středa 12. března 2014

Stále se vracím k těm prazvláštním létům


K setkání mých tří babiček nedošlo na náchodském zámku, nebo jinde v centru evropské protinapoleonovské politiky, ale v Hrádku nad Nisou, v části Loučná, ještě nedávno v Görsdorfu krátce po tom, co skončila Druhá světová válka.
Psala se první poválečná léta. Místní Němci opouštěli své domovy a v mnohých případech se usazovali o 2-3 km za hranicemi v okolí saského města Zittau, české Žitavy. Všechna sídla tady v okolí měla své české i německé názvy. Ti, co zde žili mluvili obstojně jazykem toho druhého, ale ne všichni. Někteří se nenaučili.  
Moje německá babička žila v Hrádku nad Nisou po celou dobu okupace. Židovskou si přivedl z Palestiny s sebou do Čech dědeček a maminčina matka přijela na návštěvu ze středních Čech. Asi to nebylo jednoduché pro žádnou z nich. Osud každé z nich by stál za román. Už jenom společný jazyk byl menší problém, stejně jako, kdo pojede se mnou v kočárku na procházku. Většinou to vyhrála babička z Čech.
Mrzí mě, že jsem u toho byl co mimino, a že jsem se nemohl zapojit do rozhovoru tří dam, které se jistě pouštěly do debat, kterým jsem ještě nerozuměl, ale která by mě dnes velmi zajímaly….
Babička od Příbrami mě vozila ráda. Jediná z babiček byla z vesnice, vdova, která celý život těžce pracovala. Později vzpomínala, jak mě jednou vezla v kočárku. Bylo dva roky po válce, zpívala mi a to ji zachránilo před velikým průšvihem.
Seběhlo se to asi takhle. Kočárek se mnou skáče po černých čedičových kamenech, tak příznačných pro dlažbu Hrádku, německé Žitavy, a širokého okolí. Do toho babička zpívá české národní, já, malý rozesmátý hošík v kočárku, mávám radostně ručičkami. Kde se vzal, tu se vzal – to jsou autentická slova mé babičky z Čech stojí před ní panáček s flintou a říká jí: „Matko – kam s tím děckem?“ Babička osobám úředním a v uniformách říkala zásadně panáčku: ,,Panáčku, ale jsem tady u dcéry a jedeme se s hošíkem podívat do Hrádku. Zajdu do kostela, popovídat si na náměstí, snad potkám nějakou Češku….“ „Matko, jste na opačné straně, kousek před Žitavou, v Německu. Co já, ale kontrolují tady i Rusové!“
 A tak česká uniforma, asi celník, odvedla babičku i s kočárkem zpátky za české, tehdy ještě nehlídané hranice. Ta jen litovala, že jsme nepotkali ruského kozáka na koni. Že by si s ním rozuměla, a určitě by jí dovolil podívat se do Žitavy. Tam prý je víc Čechů, než v Hrádku nad Nisou.
Podezírám babičku z Čech, zda ten výlet do Saska nebyl přeci jen tak trochu plánovaný. Že si  chtěla popovídat česky s ženskýma na žitavském náměstí. Poválečná léta byla plná nepředvídatelných setkání a příběhů, které jsou tak vzdálené dnešní realitě, že se jim nechce ani věřit.                

Paní Pavelková a hrad Grabštejn

Občanská pracovnice vojenského útvaru 6154, V Dolních kasárnách v Liberc napadala na nohu. Ovdověla, a protože byla manželkou důstojníka československé lidové armády, armáda ji nechala bydlet ve služebním bytě pár desítek metrů nad dolními kasárnami a dala jí práci na finančním útvaru. Velel jí major Vedral ze Semil.
Chystal se do důchodu a měl za sebou úctyhodnou vojenskou kariéru. Za protektorátu Čechy a Morava sloužil ve vládním vojsku v Itálii. A asi byl dobrý účetní, když sloužil dál za Čepičky a všem dalším mocipánům lido-demo a později socialistické ČSR.
Paní Pavelková mi chtěla něco dát. Seděl jsem naproti ní u stolu a prohlížel jsem si nový zápis ve vojenské knížce. Právě se ze mě stal účetní roty. Měl jsem právo nosit po dobu mé služby na štábu v kanceláři finančního náčelníka lehkou obuv. Ceněná výhoda, na rozdíl od ostatních kamarádů zařazených k velitelské rotě, kteří ne všichni měli přiznáno totéž. U stolu naproti paní Pavelkové bylo dobře. Bylo na mne sice odevšad vidět, na rozdíl od těch z autoparku, kde zašít se bylo jednodušší. Lepší to snad měli jen lapiduši a kuchaři.
Horší byly ,,kopřivy“ – materiál, z něhož byla ušita uniforma pro vojáky základní služby, a kterou jsem nosil celé dva roky. Přestala se nosit až naším odchodem do civilu. Po nás už branci fasovali ,,tesilky“. ,,Kopřivy“ holily nohy, což bylo přijímáno vesměs humorně. Na veřejnosti naše nohy vypadaly, jako nožky nočních stolků, nebo tanečnic. Depilace se ujala převážně u děvčat tak o dvacet let později a je to pořádný byznys. "Kopřivy" by vyšly podstatně levněji.
Abych si pořád nestěžoval. Sedět v nich celý den u stolu a pořád se škrábat na stehně bylo sice hloupé, ale zase jsem měl čas bavit se aférami důstojníků a jejich snahou je zaretušovat. Ani jsem se majoru Vedralovi nedivil, že tak pospíchal do důchodu.
Paní Pavelková mi přinesla po manželovi pistoli a pár nábojů. Nic za ni nechtěla. Odmítl jsem s odůvodněním, že jsem už „podělal“ noční střelby a s pistolí bych se tak akorát zastřelil. To uznala a řekla mi, že mi dává ,,dva“ dny volna, abych se zajel podívat do vojenského útvaru na Grabštejn a přivezl jí brožůrku, FIN 1-1“, která se jí někam ztratila a kterou nutně potřebuje. Velitelem tam je tam je její známý, který mi umožní prohlídku i horního hradu. Ten je pro vojáky základní služby uzavřen, ale když mě baví dějepis, tak se tam podívám, to mi slibuje…
Grabštejn, výcviková stanice služebních psů určených pro službu v armádě. Horní část – hrad byla používána sporadicky pro  pro sem tam mobilizované ročníky v dobách mezinárodních krizí jako ubytovna. V roce 1967 shluk historických budov odsouzených ke zbourání. Pověřený rotný mi ukázal, na co jsem si prstem ukázal. Po Marii, co tady vše kolem získala v roce 1930 po smrti svého otce, a která si vzala za muže hraběte Karla Podstatzkého – Liechtensteina tu nezůstal kámen na kameni. V kapli sv. Barbory, kam jsme se dostali kudysi vrchem, seškrabali vojáci i žlutou omítku ze zdi v naději, že je zlatá a že si k žoldu něco přivydělají.
Hrůza byla vidět polámané levice, sloupy poničený obraz Madony s Ježíškem. A to byla kaple, o které se psalo v každé učebnici dějepisu, s dodatkem, že není nic krásnějšího na sever od Alp…
Na rozloučení s hradem Grabštejn mi byl nabídnut mobiliář. Pocuchán stoletími a nešetrným zacházením, ale i tak plný úžasných stolků, křesílek, židlí, vyřezávaných zrcadel, vše připraveno ke spálení. Nic jsem si nekoupil a v  kasárnách jsem měl o čem přemýšlet.
Od těch dob uběhlo více, jak padesát let. Paní Pavelková dnes účtuje kdesi nahoře u nejvyššího velitele nebeské kavalerie, major Vedral v milovaných ,,Tyrolských Alpách“ a já se trápím s kolenem. Jen pohraniční hrad Grabštejn je stále krásnější a krásnější… Díky, lidem, kteří si jej zamilovali a účtují mu jen to, co sami milují.                       

Byla, spíš nebyla, potrefená husa …




Volal mi ředitel školy, kdysi jediné a prestižní v Liberci. Přesto tak, jak to v životě chodí, i v ní se kdysi našli ,,profesoři“ malátných pohybů šedé kůry mozkové, ušlápnutí domácí tyrani, hloupí a nafoukaní kantoři, kteří se vozili na svých žácích. Napsal jsem článek, jako poděkování ZŠ na Husovce a v protikladu k tomu, jak někteří učitelé zase na jiné škole přispěli k poškození jména školy.
Školu jsem jmenoval a nemám s tím potíže ani nyní. Dvanáctiletka šedesátých let minulého století, odjakživa gymnázium v Jeronymové ulici v Liberci. Nic víc, než smutná vzpomínka na aroganci a povýšenost hloupých pedagogů, kteří měli víc času strávit na psychiatrii, než za katedrou tehdy jediného gymnázia ve městě pod Ještědem…
O to víc mě mrzelo, že současný ředitel školy rozhořčeně kontaktoval mne i redakci Libereckého deníku a požadoval vysvětlení, omluvu a satisfakci… Nevím, co se dnes na jeho škole děje, ale já s tím nemám nic společného. Pokud by můj článek pozorně četl, nenajde, co by se v něm týkalo současnosti. O tom tam není ani slovo. Předmětné se vztahuje době kolem let 1962-5.
Nemám potřebu panu řediteli gymnázia, které se dnes jmenuje po ulici Jeronýma Pražského cokoli vysvětlovat, až na to, že i tehdejší škola stála v ulici jmenovaného Jeronýma. A pokud mají v současné době na škole problémy se zlobivými pedagogy, pak si to musí vyřešit sami, případně s nadřízeným orgánem. Je fakt, že před 50 lety je na škole měli. Mrzí mě, že se ředitel zabývá ,,pseudoproblémy“, které si uměle vytváří sám a které jej odvádí od práce.
Šlo vlastně jenom o vzpomínku bývalého studenta, který v jedné větě odkryl kostlivce ve skříni gymnázia i tehdy sídlícího v Jeronýmově ulici. Pro orientaci v problematice si přečtěte onen sporný odstavec, který současného ředitele natolik zvedl ze židle, že si stěžoval na všech stranách. Udělejte si svůj názor sami:
„Co vím, tak žádná škola v Liberci není špatná. To jenom občas učitel na svou práci nestačí. Ne každý zvládá své předměty, ne každý pedagog si tohle jméno zaslouží. Jsem převelice rád, že mohu vydat svědectví, že po dobu mého studia na Husovce takoví učitelé nebyli.... Kéž bych to mohl říct o učitelích na gymnáziu v Jeronýmově ulici.“

sobota 8. března 2014

Šéfoval jsem pionýrům

V době normalizace se škatulata skutečně hýbala. Dostávala nová jména, obsah, ale pokaždé šlo o výměnu člověka za jiného. A protože i já vstupoval po vojně do výrobního procesu a byl jednou ze škatulí, nahradil jsem jistého Chrousta. Krabice za krabici. Bylo mi 22 let. V týchž letech francouzští důstojníci v řadách napoleonských armád sráželi na kolena staré maršály evropských mocností....
Tak nějak jsem onu dobu viděl já. Nový pracovník na Okresním výboru svazu dětských a mládežnických organizací, pověřený řízením Pionýra, nosícího červené, zelené a žluté šátky. To se změnilo v roce 1970, kdy vznikla Pionýrská organizace SSM a z barev šátků zůstala jen červená. Dětem to nevadilo, některým vědoucím ano. Děti v organizaci hledaly, co jim nemohla nabídnout ulice. Hry, soutěže, kvízy, poznávání historie, turistické a sportovní akce, ve kterých jsme dosáhli za přispění škol velmi dobrých výsledků.
K problémům docházelo tam, kde byli příliš mladí vedoucí, u děvčat, která odcházela na mateřskou dovolenou, tam, kde z pionýra chtěli udělat politickou organizaci. Nepodařilo se to u oddílů zaměřených na práci v přírodě, v dílnách ve sportovních oddílech. Tam všichni vykazovaly úspěchy snad i díky nám na Okresním výboře. Náš věk nepřesahoval 23 let a chuť do práce byla obrovská.
Ne každý uměl jednat se staršími a zkušenějšími lidmi, měl životní zkušenosti a uměl hospodařit s časem. Do Chrastavy nás jelo ráno v osm hodin vlakem na čtyři stovky dětí a dospělých. Vedoucí upřesňovali počty u hlavního vchodu. Celkový počet jsem hlásil u pokladny, nechal si vypsat hromadnou jízdenku, ale když jsem vyběhl schody k pátému nástupišti, viděl jsem už jen koncová světla vlaku....
Při kontrole hygieny na pionýrském letním táboře v Černousích na Frýdlantsku mi zachutnala svačina, která však byla dietní chybou a já jsem v táboře musel zůstat i příštích 24 hodin. Většinou na toaletách – vzorově uklizených, ale velmi, velmi frekventovaných všemi, kterým svačina chutnala.
Jiný, neméně úsměvný zážitek, mám z jedné pionýrské soutěže o přírodě Podještědí, kdy oddílová vedoucí ve spěchu, aby stihla nástup k vyvěšení československé vlajky pospíchala tak, že si zapomněla vzít sukni a přiběhla na nástup jen v košili s pionýrským šátkem a v kombiné.

Když jsem po letech od pionýrů odcházel do jiného zaměstnání podobného té známé hře škatulata hýbejte se, odcházel jsem nerad. Pionýři si vzali kus mého srdce. Poznal jsem mezi vedoucími spoustu slušných lidí, kteří pracovali s dětmi především proto, aby je naučili něco z toho, co sami uměli, aby dětem dali to, co rodiče často dětem často odpírají – svůj volný čas, své dovednosti. 

Peněžní ústavy


Dnešní špunti chodí do bank ještě v prenatálním věku se svými matkami. Má generace poválečných pionýrů a svazáků, recitátorů u hrobů rudoarmějců a účastníků radostných 1. Májů znala bankéře pouze z karikatur Dikobrazu. Tlusté muže se zahnutým nosem a s tlustými rty sedících na žoku plném dolarů s kloboukem na hlavě v barvě vlajky USA. Tak jsme chápali tok peněz, měnový fond, my, děti druhé poloviny 20. století v Československu.
Co z nás mohlo vyrůst? Vyrostli z nás inženýři, doktoři, konstruktéři, zedníci. Žel bez elementárních znalostí, jak zacházet s penězi. Kdo nás to měl v táboře lidově demokratických států naučit? Rodiče sotva. Ti měli jiné, budovatelské a existenční starosti. A tak jsme se bez zkušeností ocitli uprostřed Evropy na začátku 21. století. Bylo to úžasné. Všichni nám chtěli nezištně pomoci a my jim vše dali za hubičku. Textilní průmysl, sklářský, automobilový, pivovary-cukrovary, chemičky, strojírenství... Vždyť jsme vstupovali do Evropy a naše firmy, se spojili se světovými....
A pak jsme se probudili ze sna. Po Textilaně a textilním průmyslu, po páteři Sudet, zbyla jen veliká díra a deziluze z toho, jak nás mají zahraniční investoři rádi. A soukromě to nebylo o nic lepší. Začali jsme si půjčovat a byli jsme v tom zatraceně dobří....
Bohatí restituenti a velkopodnikatelé ruku v ruce s tuneláři a členy vládnoucích stran bohatli nestydatým způsobem. Chudí chudli ještě rychleji. Exekutoři nevěděli, kam skočit dřív, miliardáři zase, zda si pořídit ostrov v moři, nebo si koupit helikoptéry, letadla, či zlaté kliky do koupelny, a přitom rodiče nemocných dětí prosí v televizi o příspěvky na léčení.
Pokusme se vrátit vše zpátky do bodu nula a začít úplně znova..... Být chytřejší a všechny ty poradce chytit za zadek, volit uvážlivě koho zvolit, komu dát hlas a své ušetřené peníze....
Píše se rok 1953. Je po měně. Je mi víc jak 6 let, chodím do 1. třídy. Učíme se číst a počítat, psát písmena a číslovky. Maminka zrovna tlačí do dveří spořitelny ve Felberově ulici v Liberci. Prší. Držím se maminky a tuším, že to, co bude uvnitř bude zajímavé. Na přepážce v přízemí pracuje její dobrá známá paní Michálková.. Za chvilku jsme u ní a ona mi připisuje do spořitelní knížky 50 korun československých. Proč jsme tady? Abych viděl na vlastní oči, jak se správně píší číslovky, co je to vkladní knížka, co si za ušetřené peníze později koupím, jak je dál investovat.
Pokud chci dnes žít z úroků, tak to raději ani zkoušet nebudu. 0,08 % je daleko od doporučeného jíst třikrát denně.... Jiný úrok není, počkejte si tak šedesát let a pak se uvidí.... Stalo se. Stojím proti Obchodní bance, v ruce pár šprdlíků a chci je investovat. „Proč ne?“ slyším zřetelně: „Ale ne krátkodobě. Pak se možná uvidí.“

Vzpomněl jsem si na maminčinu známou ve Spořitelně, na její vzorně a úhledně psaná čísla. Dodnes je tak píši a to je vše, co mi bankovnictví dalo. Nezbohatl jsem, ale proto jsem nežil. Smutné je, že jsem se snažil, ale znáte to. Čert nosí vždycky na větší hromadu.....

úterý 4. března 2014

Sluší se poděkovat a neotálet s tím




Nemocnice nemusíme mít rádi, ale personál, to je, jako když hodujete v dobré, nebo špatné hospodě. Po dobrém jídle vzkážete do kuchyně a číšník dostane spropitné. Těch dobrých hospod bude celá fůra, ale jen některé jsou výtečné. Skvělá nemocnice je o tom samém.
V liberecké nemocnici to je bezesporu alergologie, vedená MUDr. Jiřím Hlavatým, jehož jsem celá léta pacientem. Málokde jsem našel lékaře v takové symbióze se zdravotní sestrou, jako na tomto oddělení. Sestra Karafová už nepatří k nejmladším a asi jí bude dělat potíže pobíhání na lůžkovém oddělení, ale v předpokoji svého dosavadního nadřízeného to je  skutečně óda na zdraví. Žádný Ščipačev – Sloky lásky, ale perfektně zvládnuté řemeslo a pocit, který nemocný má jinde málokdy.
Dříve v továrnách visívaly vlaječky, jako třeba „Nejlepší soustružník“. Můj táta za jedním z těch soustruhů v chrastavském Totexu stál. Nesmějte se, to by si nezasloužil… Já si  celý život schovávám právě tuhle fotku, kde táta v rádiovce stojí u soustruhu s vlaječkou „Nejlepší soustružník“.
Mám za to, že bychom měli takové vlaječky vracet na místa, kam se lidé rádi vracejí, byť by to byla nemocnice, prostě na místa, kde pracují slušní a obětaví lidé. Přece se ještě stále sluší poděkovat za dobrou práci. A nemusí to být, pane řediteli, jen k Mezinárodnímu dnu žen, který se blíží…
Chtěl bych za nás všechny, kteří sestru Karafovou známe, říci, že bych si ji dovedl představit i na Vašem místě. Je rozhodná, „akurátní“ a pacient při odchodu ví, na čem je. Umí se problémům postavit a řešit je. To zná a umí jen zdatný odborník. Asi vám, pane řediteli, závidím, že máte k dispozici takové lidi a jsem rád, že mne a ostatní tak dobře léčí.
Jen prosím nezapomeňte i za mne toho 8. března jít a dát kytičku.

neděle 2. března 2014

Už třetí měsíc v pořadí....

V březnu mají všichni slušní a velcí lidé nad sto padesát narozeniny. Počínaje mnou. Ano, zajisté a děkuji. K oslavencům patří obě mé bývalé ženy a samozřejmě má současná přítelkyně i Jan Amos Komenský. Myslím to zcela vážně.
Březen byl i za mého života Měsícem knihy, jara a Mezinárodního dne žen, který se slavil v jeho osmém dnu. V březnu se houfně rodí mláďata, bývají významné židovské a křesťanské svátky. Země po zimě osychá, Ještěd nad Libercem ztrácí sněhovou šálu a čepici a tudíž podle pranostik mojí maminky si lze bez větších obav sedat i na zem. A v duchu hesla Měsíc březen – měsíc knihy, je vhodné si sedat na zem s knihou Sloky lásky velkého Ščipačeva, kterého v Rusku nikdo nezná.
Měsíc březen je i jinak kouzelný. Je v něm i Den Jodu, Den modliteb, Den mozku a ledvin, Den vody, meteorologie, Den tubery a frankofonie, Den poezie a zdravého spánku. Poslední den v měsíci – Světový den zálohování - je opravdovou rumovou pralinkou. Pokud to je tak, jak si myslím, jde o Den chlastu s připomínkou, že většina lahví je zálohována a tudíž je třeba je vracet. No, co říkáte, měsíc, jako vystřižený, plný oslav těch nejchytřejších a těch, co si to zasloužili.
Naše narozeniny. A pak ty úžasné vzpomínky! Jen je aktivovat. Den učitelů. Miluji učitele. Jejich památce bych zasvětil kdejakou márnici, šatlavu, mučírnu, terária s prudce jedovatými hady a akvária s piraněmi a lidožravými žraloky. To proto, aby učitelé měli na paměti, že učit není řemeslo, vojenský či lépe vězeňský „buzerplac“, kde pokroucené mozky jen dožívají a mlátí studenty o zem. Dolů, nahoru. Toho se bojím, že i tací mohou být dnešní učitelé. Hrozné vzpomínání, hrozné pomyšlení, pokud by mělo jít o dnešek.
Ti stále nedocenění učitelé. Musím na ně myslet. Stále nevím, zda jsou schopni sebereflexe. Už je asi pozdě. Jsou všude, ale ne tam, kde je člověk potřebuje. I oni mají v březnu svou šanci. S učiteli mám nevyřízené spory, převážně s těmi z gymnázia v Jeronýmově ulici. Pánové Kaše, Říha, patřili spíš na dvůr zametat, než učit. Jejich hodiny byly plné sarkasmu duševně postiženého a nedoceněného invalidy. Ač neměli před sebou než vystrašeného žáčka, chovali se, jako by byli předurčeni je zahubit.
Ani ostatní dny v březnu nejsou oproštěny od lidské touhy nedat se. Takový Den ledviny, to je něco, co jsme tu dřív rovněž neměli. Den vody - jak zázračné… Den těch, co jim selhali ledviny. Oba dva dny jsou nějak podezřele mezi sebou propojeny. Abychom v tom už zítra neviděli klientelismus, podezřelé rathovství! Už se těším na duben, až konečně uslyším z radia, kolik jsme ušetřili na posypové soli z Polska a kolik tudíž můžou města přidat na díry v asfaltu na našich zanedbaných silnicích, nebo na koho chytře svést, že se neušetřilo nic.
Březen, měsíc narozenin, oslav neskutečných malých i velkých vítězství. Nástupu jara. Tání sněhu na Ještědu, vajec od slepiček z malochovu, Mezinárodního dne zdravého spánku. Vody, meteorologie, začátku letního času (30.3.) a Den především – Hodina Země.
To zase v dubnu bude Den nášlapných min, ale i Velikonoce....Je pro co žít. Sem tam menší či větší defraudace, někoho zavřou, jiného pustí. Den bude stále delší, teplejší a slunce červenější. Na českolipská blata, rybníky a louže, kam se sletí ptáci, co odletěli v loni na podzim do tepla k jižním mořím. Na stráně se vrátí ovce a stromy se prudce zazelenají. Ten čas není ke srovnání. Snad jenom listopad je svým umíráním blízký tomu březnové zrození. A vůně probouzející se v podvečer, když se čas zastaví, kdy voní mléko od krav, kozí sýr, doma upečený chléb i červánky na nebi a letní teplý déšť…

Březnové dny nemají s jinými srovnání. Budí stromy, co většinou ještě pospávají i medvědy v zákupském podhradí. Čápi hledají svá hnízda, vítr cuchá vlasy, suší slzy a rýmu, tekoucí z nosu a očí. Voda ještě studí a pít ji z dlaní se nevyplatí. Sad mých příbuzných v Klapém pod starodávným Hazmburkem voní zítřejšími květy a mandlemi. Kéž březnovou sílu z prvních bylin, podbělu a listů jarních drog nabere i vážně nemocný přítel. Slunce ať vplete děvčatům do vlasů plameny ohně zlatých pampelišek, nasype do dlaní zlata petrklíčů všem dětem v kočárcích.