Autem in memorial

Tatínkova láska k autům byla všem kolem známa a pokud vím, tak všemi rovněž zneužívaná. Začala to ženami v téhle rodině. Moje babička, tatínkova maminka, nevím, co ji v tom krejčovském salónu v Liberci ještě před První světovou válkou naučili, ale ta by z fleku mohla velet armádě. Dědeček se z té První války vrátil jako nadporučík a to uznejte je menší šarže než generál. Takže babička ovládla bojiště, vzali se a narodil se jim můj otec….

Babička, ještě než děda narukoval, si udělala jako jedna z mála libereckých dam řidičák a auto? To byl její velký sen. Zato dědeček! Ani povzdech, ani pohled, slovo obdivu. A tak vztah ke spalovacímu motoru a pohled zpoza okénka automobilu patřil babičce a ve 20. letech minulého století už i mému tatínkovi. Ještě dlouho vzpomínal na jejich první auto Ford-T-mobil v barvě černé. V jiné se snad ani nevyráběl.

Tak o padesát let později jsme jeli do Varnsdorfu a na známém kopci Šébru si táta zavzpomínal, jak to bylo dříve s chlazením vodou u těch starých auťáků. Auta trpěla prý jako zvířata, halila se do vodních par, sípala nedostatkem – asi vzduchu, jak to babička komentovala. Tatínek běhal kolem vozu jako zkušený servisman a děda seděl vzadu, četl si noviny a dělal, jakoby čekal, až mu číšník přinese objednanou kávu…

Měl tu nejlepší možnou praktickou výuku. První zlomenou ruku měl od kliky, když ,,natáčel“ motor. První peníze, co vydělal, šly na opravu motoru. Potom přišli jeho bratři, aby za ně udělal autoškolu. Udělal, ale podotýkám, to bylo za ještě První republiky a provoz na silnicích se nedal srovnat s oním šílenstvím, které zažíváte dnes, den co den, a to už nejen ve špičce, kdy se pracující vrací auty po práci do svých domovů.

Musím tatínkovi, jeho bratrům, ale i babičce přiznat, že neměli nikdy žádnou automobilovou nehodu. A to tatínek krmil ta svá auta vším možným a dá se říci i nemožným. Dřevoplynem, který si sám vyráběl tím, že vzadu na autě si přitápěl polínky. Benzínem, který si sám vyráběl a který měl základ v restaurační kuchyni. Naftou, kterou se už jako olejem, emulzí chladily obráběcí stroje. Benzínem od vojáků našich i okupačních armád, který ,,střílel“ víc, než oni na východní frontě, nebo ve vojenském prostoru – v Ralsku.

Jak to ten tatínek dělal, že mu auťák byl po celý život snem, dárkem, milovaným dítětem, na které se nezlobíte, a které vás doprovází životem. Za volantem si odpočinul, zapomenul, kde ho co bolí. Jak já jej miloval a obdivoval! Nikdy jsem neměl dost odvahy a času mu to říct. Asi to znáte sami. Většinou to tak chodí a pak -... pozdě bycha honit.

Když potom odejde, odjede, a je to navždy, je pozdě. To jenom kouř z výfuku a písek od pneumatik zachrastí na asfaltu. Už tu není. Bude to třicet let, co jsem si jeho řidičák uložil do šuplete. Napořád. Tati, měl jsem tě rád...